Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 9. kapitola

26.05.2011 (18:30) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 6154×

Vzhledem k některým komentářům cítím potřebu připomenout, že s Isabellkou byly doma jen Esmé a Rosalie. Nikdo jiný. Jasper s Emmettem a Alicí stále hledají Isabellčiny prarodiče a zároveň jejich dům a Carlisle je v nemocnici. Kde byl Edward, si všichni dobře pamatujeme...

Edward:

Pár minut na to jsem už rozrážel vchodové dveře. Chtěl jsem se rozběhnout za tím maličkým, tlukoucím srdíčkem, ale něco tu nehrálo…

Zůstal jsem stát, jako opařený, protože v domě bylo úplné ticho. Cítil jsem zbytkový pach mé sestry a matky a slábnoucí vůni děťátka, které se rozhodlo překopat mi život od základů. Ale s každým okamžikem se důkazy o jejich přítomnosti vytrácely. Nebylo slyšet žádné výskání, ani pláč. Žádný tlukot srdce, ani sebemenší náznaky toho, že by byla pod střechou našeho domu má malá holčička.

„Ne, to ne, prosím, ať to není pravda!“ vykřikl jsem samým zoufalstvím do žalostně prázdného domu. Neuvěřitelnou rychlostí jsem začal spřádat plány, kam se vydám nejdřív a kde začnu hledat. Jen doufám, že není pozdě. Ne, není pozdě, Edwarde! Isabellka je určitě živá, zdravá a v bezpečí. Snažil jsem se uklidnit, ale neúspěšně. Moc dobře vím, o co tomu upírovi jde, a to mne užírá. Ještě nikdy jsem necítil takovou bezmoc, bezvýchodný strach a smutek. Myslím, že přesně takhle vypadá peklo. Ano, nesčetněkrát jsem přemýšlel, jak bude vypadat mé zatracení, jakožto zatracení bezduchého monstra.

Teď už to vím. Není nic ničivějšího, než tato mučivá propast zoufalství a bezmoci.

Rozhodl jsem se ihned vyběhnout ven a zachytit směr, kterým se mohla má maličká ztratit, ale zastavilo mě zazvonění telefonu. Alice.

„Edwarde?! Říkala jsem ti přece, ať jedeš ihned domů. Proč jsi mě jen neposlechl? No, hlavně, že jsi stihl zařídit Karin postel…“ mrmlala nespokojeně, ovšem beze špetky rozrušení nebo zoufalství.

„Alice, kde je? Proč jsi mě neupozornila? Kdo -“

„Řekla jsem ti přece jasně, ať jedeš domů. Snad si konečně zapamatuješ, že je dobré mě poslouchat -“

„Jak to, že jsi to neviděla?!“

„Ale jistěže jsem vše viděla,“ nenechala se vyhodit z konceptu má sestra, „a zklidni se, kdybys nebyl upír, doporučím ti, aby sis vzal prášek. Edwarde, přece víš, že Isabellku nespouštím ani na okamžik z hlavy a dohledu. Je dost náročné na ni být pořád napojená a sledovat každý její pohyb, takže se mi nelíbí, jak se ke mně právě teď chováš. A nesnaž se mě přerušovat!“ Alice přesně věděla, že se jí chystám skočit do řeči a nehodlala mě pustit ke slovu. Bez skrupulí pokračovala.

„Je mi jasné, že to, že jsi našel prázdný dům a nevíš, kde malá je, k tobě nebylo fér, ale snad sis konečně uvědomil, že máš teď nějakou zodpovědnost a taky tu je bytost, na které ti záleží. Tak doufám, že si na tento zážitek příště vzpomeneš,“ nezapomněla slovo příště patřičně zdůraznit.

Měl jsem sto chutí se na ni velmi ošklivě utrhnout, ale začal jsem si s úlevou uvědomovat, že Alice by přece viděla, kdyby se Isabellce něco stalo. A rozhodně by nebyla takto klidná. Na jednu stranu mě dost štvalo, že mi Alice uděluje výchovnou lekci, ale na druhou stranu jsem jí musel dát za pravdu.

Moje povyražení bylo vzhledem k situaci asi dost nezodpovědné a po tom, co jsem si teď zažil, si ani neumím představit, jít na další rande – nebo spíš je výstižnější termín sexuální schůzka. Navíc se k Alici musím chovat slušně, protože jen tak mám naději dosáhnout toho, aby povědomí o mé dnešní činnosti zůstalo jen mezi námi dvěma.

Má sestra se, stejně jako já, snaží maximálně udržovat diskrétnost vůči dalším členů rodiny. Alespoň tedy ve většině případů. Oba totiž, z naprosto evidentních důvodů, odmítáme zneužívání našich šmíráckých darů a žalování rozhodně není činnost, kterou bychom uznávali nebo dokonce provozovali. Proto věřím, že přestože mě bude Rose a Esmé podezřívat – vzhledem k mému tříhodinovému zpoždění – Alice jim snad jejich domněnky nepotvrdí.  

Carlisle je pořád ještě v nemocnici, po výslechu totiž nastupoval rovnou do služby a Jasper s Emmettem jsou s Alicí, takže nikomu dalšímu se snad nebudu muset zpovídat.

„Věř mi, drahá Alice, že na tento zážitek opravdu nezapomenu a samozřejmě vím, že Isabellku hlídáš. Jen jsem na to v tom zděšení trochu pozapomněl. Tak řekneš mi už konečně, kde je, prosím?!“ snažil jsem se ovládat, ale docházela mi trpělivost.

„Je v lese,“ pronesla s jistým nádechem zadostiučinění Alice a mně – kdyby to šlo – by se ze zděšení zastavilo srdce. Jen jsem zalapal po dechu, ale ten skřítek už pobaveně pokračoval. Z jejího hlasu bylo cítit, jak si tuto situaci užívá. Edwarde, kroť se, nebo tě Alice napráská…

„Rose s Esmé vydedukovaly z časopisů o mateřství, kterých si dopoledne nakoupily snad tuny, že malým dětem dělá dobře čerstvý a čistý vzduch. Neboj se, napřed volaly Carlisleovi a ujistily se, že to bude pro malou vhodné. Nemáš se čeho děsit, nic se nestane, navíc ji dobře a teple oblékly. A mimochodem – ten lesní vzduch ji pěkně uklidní a bude spinkat jako andílek…“ chrlila na mě má sestra a mně sklouznul zrak na hromadu tiskovin, povalujících se na konferenčním stolku, kde za obvyklých okolností směla ležet jen okrasná dečka a váza s květinou.

Ostatně v celém přízemí byl tak trošku nepořádek. Nevypuštěná vanička s vodou a gumovými hračkami vévodila přepychovému obýváku. Koberec byl nacucaný vodou a stěny zdobily cákance. Na jídelním stole, který nebyl k jídlu nikdy používán, se válely nesklizené miniaturní oblečky – předpokládám, že Rose hledala šatičky, které budou pro Isabellku nejvhodnější a k návštěvě lesa nejpohodlnější. Opodál ležely hydratační krémy a čisté plínky. Suchý koberec u sedačky jsem musel obejít, protože byl plný hraček a hlavně na něm byla dětská podložka…

Musel jsem se sám pro sebe usmát. Brzy se to tu změnilo z perfektně uklizeného domu na dům, který obývá dítě. Dítě, které nezapomíná zaměstnávat zbylé členy rodiny natolik, že ti s chutí opouští své staré, zaběhlé zvyky a zásady…

„Děkuju, Alice, půjdu jim naproti. Chtěl jsem se tě ještě zeptat – jak to vypadá s hledáním?“

„To byl původně důvod, proč jsem ti chtěla volat. Už víme, kde Isabellčina matka bydlela. Její rodiče budou dokonce za tři hodiny vyzváni policií, aby identifikovali tělo. Státní úřady si docela pospíšily... Dům bude tedy prázdný. Myslím, že byste měli přijet – ty s Rose, Esmé a samozřejmě malou.“

Alice mi dala přesnou adresu, kam se máme dostavit a chtěla telefon položit, já měl ale ještě něco na srdci: „Alice, to dnešní odpoledne -“

„Ccc, Edwarde, to nemyslíš vážně?! Neponižuj se a ani se mě nesnaž, laskavě, nijak ovlivňovat. Sbohem!“

Rychle jsem vyběhl na verandu, ve vzduchu byl opravdu ještě cítit pach tří členek mé rodiny. Vydal jsem se správným směrem a díky mé rychlosti – a pomalosti dvou upírek, které měly s sebou terénní kočárek od Emmetta s malým, pečlivě připásaným miminkem - jsem byl u nich za pár vteřin. Naštěstí nebyly ani daleko od domu.

Teprve když jsem ji spatřil, spadlo ze mě všechno napětí. S úlevou jsem na chvíli zavřel oči a užíval si pocit bezbřehé radosti. Přesto, že už více než sto let nemohu spát, cítil jsem se, jako bych se vzbudil z té nejděsivější noční můry. Byla zde - živá, nezraněná, šťastná a spokojená.

V myšlenkách mé sestry a matky jsem viděl, že ze mě cítí člověka. A hodně silně. V té rychlosti jsem se po sexu s Karin nestihl ani vysprchovat. Alice mi volala sotva jsem vystoupil z jejího lůna a pak už události nabraly rychlý spád. Teprve teď mi došlo, že i když bude Alice mlčet, Karinin pot a další lidské tělesné tekutiny jsou ze mě cítit – pro upíra – na míle daleko.

No, Edwarde, na litování je pozdě… i kdybych věděl, jaké bude mít následky to, že se nevysprchuju a nespálím oblečení načichlé člověkem, stejně bych bez váhání běžel za Isabellkou.

Raději jsem už dál neposlouchal myšlenky těch dvou a zaměřil se na mou princeznu. Poznala mě. Uviděl jsem v její hlavičce obraz jí a mě, jak ji držím v náručí, jak ji šimrám na bříšku a ona výská spokojeností a jak ji krmím srnčí krví. Při té poslední vzpomínce se malá zašklebila a hodila po mně ublíženým pohledem. Dál se tím ale nezaobírala a opět myslela na to, jak ji držím v náručí.

Rychle jsem překonal vzdálenost mezi námi a chtěl si ji vzít, ale Rose se mi postavila do cesty. Ledově se na mě podívala a zavrčela: „Na to zapomeň! Nebyla ti dost dobrá, když sis to evidentně před chvílí rozdával s nějakou holkou, tak nechápu, proč bychom ti ji měly teď dát. Mimochodem, líbezně voníš, bráško.“ Povýšeně zasadila poslední ránu. Byla odhodlaná Isabellku bránit vlastním tělem a využít toho, že má Esmé na své straně. Ostatně ta také nemlčela:

„Edwarde, domluvili jsme se, že se začneš chovat důstojněji, ale jak všichni cítíme, zatím se ti to nedaří. Nemůžeš mít všechno…“

Obě ještě chtěly pokračovat v těch nesmyslných a neopodstatněných argumentech, proč mi odmítají svěřit mou princeznu, když se naše malá sama ozvala. Začala srdceryvně plakat a po tvářičkách se jí kutálely obrovské slzy. Přitom vztahovala malinké ručičky mým směrem.

Rose i Esmé sebou zřetelně trhly, ty utrápené vzlyky jim drásaly jejich mrtvá srdce a chtěly vědět, co ji trápí. Celou dobu byla totiž hodná a jen se na ně usmívala. To, co jsem už před chvílí četl v jejích myšlenkách - a teď to její mysl křičela ještě důrazněji - mi udělalo nepopsatelnou radost.

„Chce jít ke mně,“ konstatoval jsem suše s pokrčením ramen. Dával jsem tím najevo – dělejte, jak myslíte, milé dámy, ale ubližujete tím hlavně té nevinné holčičce. Dva páry zklamaných očí se ihned stočily směrem, odkud vycházel stále úpěnlivější dětský pláč a následně pochopily, že nelžu.

Rose mi s povzdechem ustoupila z cesty a já se sklonil do kočárku a vzal si toho uplakaného broučka k sobě. V momentě přestala plakat, ale pořád ještě ublíženě štkala a popotahovala nosánkem. Pohladil jsem ji po hlavičce, jemně jí prsty setřel slzičky, přičemž si mě ten malý uplakánek zálibně prohlížel a přitiskl jsem si ji na hruď. Hlavičku jsem jí položil na své rameno a přitom ji přidržoval dlaní.

Byl jsem z této čarovné chvíle tak omámený, že jsem na moment nevnímal myšlenky našeho drobečka. Z mého poletování na obláčcích klidu, míru a pohody mě probrala až bolest, která vystřelovala z místa, kde jsem kdysi, v lidském životě, míval krční tepnu. Až teď jsem si uvědomil, že mě má princezna kousla. A že chvilinku předtím, než se tak stalo, se mi u ucha ozvalo roztomilé začmuchání. Kdybych dával větší pozor, všimnul bych si, že Isabellka se před chvilkou rozhodla lovit.

Z dálky jsem vnímal, že Rose se směje tak, že má co dělat, aby se neskácela k zemi. Kdyby byla člověk, řekl bych jí, ať se nepočůrá. Esmé se snažila udržet alespoň trochu dekorum a zadržovala výbuch smíchu úpěnlivým skousáváním svého spodního rtu.

Naopak naše malé upírčátko bylo vzteky bez sebe.

Samozřejmě, že si za to můžu sám, po tříhodinovém sexu jsem byl velmi intenzivně provoněný lidským aroma. A ke všemu se Karin mému krku – kromě penisu a bradavek - věnovala nejvíc z celého těla, takže chápu, že jakmile to Isabellka zjistila, myslela si, že když mě kousne, naplní se jí pusinka lahodnou – Karininou – krví, kterou ze mě cítila.

Byl jsem docela dotčený, že se mi ty dvě smějí, ale výraz naší holčičky, ve kterém bylo dokonale čitelné zklamání ze zmařeného lovu, mě nesmírně pobavil. V hlavičce se jí neustále motaly zmatené otázky, proč se jí nepovedlo nakrmit, když jasně cítí člověka. Byla sladká. Na novorozence je sice nadprůměrně inteligentní, ale pořád je to malé, upíří miminko.

Rozhodl jsem se, že jakmile budu mít trochu času, zaběhnu jí pro čerstvou krev pumy, přece jen krev masožravců se docela slušně podobá té lidské. Pořád je to sice, jako srovnávat jezero a oceán… ale pořád je lepší jezero, než vana.

♣ 8. kapitola ♣  ♣ 10. kapitola ♣

Nechtěla jsem vás nechávat příliš dlouho čekat, a proto je tato kapitola kratší, než ty předešlé. Asi to tak budu většinou dělávat, samozřejmě ale podle toho, jak se mi to bude hodit do příběhu. Někdy budou delší, jindy kratší. Snad jsem vás těmi předešlými kapitolami příliš nerozmlsala... Ale když budou kapitoly kratší, budou zase moct bývat častěji... Přece jen je můj čas také omezený jako každého. No, však to znáte a jistě chápete. ;)

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 9. kapitola: