Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Výlet do Volterry - 11. kapitola

29.03.2010 (07:00) • Stebluska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1535×

11. kapitola – Sbohem

Šli jsme opět chodbou, ze všech stran obklopeni gardou. Snažila jsem se tedy soustředit na naše vyhlídky. Na možnost útěku jsem se vykašlala. Použít můj štít by možná mohlo vyjít, ale když jsme byli plně obklíčeni… Navíc jsme s Oliverem museli Jacksona podpírat, aby vůbec mohl jít.

Vypadalo to, že má zlomeninu nohy, naštěstí ne otevřenou. Tipovala jsem, že i zlomená žebra. O boulích na hlavě od všech těch biblí a ostatních knih jsem ani nemluvila. Ty měl i Oliver. Naštěstí ten byl jen sedřený. Horší bylo, že dostal do nosu všema knížkami z regálu G v řadě III. a teď se mu z něj řinula krev. To bylo horší pro mě. Snažila jsem se ovládnout a raději jsem nedýchala.

Přemýšlela jsem o našem osudu. Věděla jsem, že naši věc bude řešit Caius. Ten byl naprosto nezlomný. Kluci samozřejmě teď znali naše tajemství. To znamenal rozsudek smrti nebo rozsudek nesmrtelnosti. V téhle situaci jsem sázela na tu první možnost. Navíc to, že jsem zaútočila na gardu, znamenalo smrt i pro mě. Viděla jsem to černě.

Vešli jsme do hlavního sálu. Vydechla jsem úlevou. Proti nám stál jen Aro. Jestli nepřijde Caius a Marcus, tak by to mohlo vyjít!

„Výborně, tak jste se vrátili!“ zvolal Aro nadšeně. Podívala jsem se do jeho červených, mléčně zastřených očí a přemítala, na jakou stranu se Aro přidal.

„Ano, pane,“ řekl patolízalsky Demetri. „A přivedli jsme ji živou.“ Z jeho hlasu jsem poznala, že ho ta poslední část mrzí. Určitě by mě nejraději roztrhal už v knihovně a upálil mě s knihami.

„Výborně.“ Usmál se a mě zamrazilo na zádech. „Opravdu se vám to povedlo.“ Kladl důraz na každé slovo.

Potom své oči obrátil k naší malé, trojčlenné skupince.

„A Oliver a Jackson jsou tu také! Opravdu skvělé.“ Teď už mi vážně ten jeho nadšený tón lezl na nervy, protože jsem vážně už nevěděla na jaké straně je. Taky jsem cítila jak sebou Oliver a Jackson trhli při zvuku svých jmen.

Aro si toho také všiml.

„Omlouvám se. Já jsem se nepředstavil. To je tím, že vás dva díky vaší sestře dobře znám.“

Kluci se na mě zamračeně podívali. Já jsem jim to chtěla vysvětlit, ale můj výdech způsobil, že jsem v plicích neměla žádný kyslík. Nadechla jsem se. Ucítila jsem teplou vůni svých bratrů a slyšela, jak jim tělem proudí krev. To mi připomnělo moje černé oči. Navíc mě začalo nesnesitelně pálit v krku. Zaměřila jsem se na to, že jsou to teď mí jediní přátelé. Třikrát výdech. Čtyřikrát nádech. A mohla jsem mluvit.

„Víte,“ vysvětlovala jsem, „Aro má zvláštní talent. Umí číst myšlenky,“ – kluci sebou trhli - , „ale jen na fyzický dotyk. Zato ale slyší všechno, co ti kdy problesklo hlavou.“

Na Jacksonovi bylo vidět, jak se mu ulevilo. Oliver naopak polkl.

V tu chvíli dovnitř vešli Caius a Marcus. Moje naděje, že nás z toho Aro vyseká, se rozplynula jako obláček páry. Caius si mě upřeně prohlížel. Viděla jsem, jak do jeho obličeje proniklo zklamání, když jsem se v klidu nadechla a vydechla. Určitě by mu věc usnadnilo, kdybych kluky zabila sama. No, asi mě podcenil.

„Aro?“ řekl Caius, ale neznělo to ani jako otázka, ani jako oznamovací věta. Spíš něco mezi žádostí a výzvou.

„Dobře.“ Aro se posadil na své křeslo. Vůbec na něm nebylo poznat, že by pocítil poražení, či něco takového. Marcus ho následoval.

„Takže všechno je jasné,“ oznámil. Podívala jsem se mu do obličeje a už mě neovládál strach, ale nenávist.

„Co jako?“ začala jsem drze. To byla chyba.

„Nevíš? Jane ti možná trochu napoví,“ drtil mezi zuby, ale já jsem se nezalekla. Útok Jane mi nikdy nevadil. Caius byl asi bláhový, že si to myslel. Ale on takový nebyl. Naopak byl o dva kroky napřed. Podíval se na Jane a pak kývl směrem k Jacksonovi.

Konečně mi docvakl jeho plán. „Né,“ zakřičela jsem. Ale Caius byl nezlomný. Svůj zrak jsem přesunula na Jane. Ona se jen zadívala na Jacksona. Nezlobila jsem se na ni, protože jsem věděla, co cítí. Zaprvé, nemůže odmítnout rozkaz a zadruhé, nedokáže odolat jediné příležitosti k mučení.

Jackson se dal do křiku a všechno potemnělo. Potlačila jsem nutkání roztrhat Caia a klekla si k bratrovi. Věděla jsem, že jeho bolest musí být veliká, vždyť jsem to sama zažila. Navíc díky svíjení, musela pekelně bolet i jeho zranění. Vzpomněla jsem si, kdo mu ty zranění způsobil, a musela jsem se zlobit sama na sebe.

„No tak je to jen bolest,“ zašeptala jsem mu do ucha. Ta vzdálenost mezi námi mi nevadila, i když pálení v krku zesílilo.

Šance, že se dokáže koncentrovat stejně, jako já byla hodně malá. Ale byl to můj bratr. Něco v mozku mu určitě fungovalo podobně jako mě.

„Duševní bolest je horší. Tohle oproti tomu nic není!“ sdělovala jsem mu podstatu svých myšlenek.

Zvládl to. Přestal křičet. Myslím, že by se znovu postavil na nohy, kdyby jednu neměl zlomenou. Usmála jsem se a on mi úsměv oplatil. Podívala jsem se na Jane. Vypadala naštvaně, ale znala jsem ji dost dobře na to, abych poznala, že potlačuje výraz úlevy.

„Ha, ha, ha,“ smál se Aro. „Doopravdy úžasná rodina. A velmi talentovaná.“ Kdybych v těch slovech necítila naději na záchranu, tak by mě vážně nudila stejně jako Caia.

„To už tady bylo.“

„Přece bys nezničil, tak talentovanou upírku a její bratry,“ řekl Aro.

„Jo,“ utnul ho Caius.

„A proč vlastně?“ přidala jsem se do jejich debaty.

„No, kdybys nezaútočila na gardu, tak bych možná přimhouřil oko, ale takhle…“ nechal větu nedokončenou.

„A co kdyby se všichni tři přidali k nám,“ navrhl Aro.

„Ne.“ Bylo zvláštní, že jsem byla na stejné vlně jako Caius. Moje myšlenky také zahlásily jasné NE.

Aro Caia úplně ignoroval a místo toho se mě zeptal: „Chtěla by ses k nám znovu přidat?“

„Ne,“ řekla jsem stroze. „Ne, že bych byla nevděčná nebo tak, jsem ráda, že jsem tu mohla ten rok být, ale nad odchodem jsem uvažovala už před touhle scénou. Potřebuji jen čas.“

„Aha, chápu,“ řekl Aro. „A smím vědět proč?“ Natáhl ruku.

„Samozřejmě,“ podala jsem mu svou ruku. Aro se jí dotkl. Teď znal všechny spouštěcí signály. Margaret, ty kluky, novorozené upíry, Carlisleovu knihu a poslední – setkání s bratry.

„Kde jsi narazila na tu knihu?“ zeptal se Aro.

„V knihovně.“

„Ehm Aro?“ ozval se nechápavý Caius.

„Pamatuješ si našeho přítele? Carlislea?“ vysvětloval Aro otázkou.

„Samozřejmě. ,Ten s averzí k přirozenému zdroji potravy,´“ řekl. Cítila ty uvozovky.

„Zanechal tu knihu o svém učení a tady Hannah si ji přečetla.“

„To je ale…“ zavrčel Caius.

„Já vím, je hodně chytrý,“ řekl pobaveně Aro.

„Měli bychom si s ním promluvit.“ Caius zněl na rozdíl od Ara naštvaně.

Doufala jsem, že jsem Carlisleovi nezpůsobila problémy.

„Ale zpátky k naší věci,“ utnul rozhovor Caius. „Tak, co tedy budeme dělat?“

„Ještě jsme se nezeptali Jacksona a Olivera, jestli by se k nám nechtěli přidat.“

Oliver slabě řekl: „Já bych raději odmítl.“

„Ne děkuji,“ řekl zdvořile Jackson. Začal ošklivě sípat. Zjevně kvůli zlomeným žebrům.

„To je neštěstí,“ povzdechl si Aro.

„Přidej se k nám nebo zemři. Není to tak?“ zasyčela jsem.

„Samozřejmě, že ne,“ nesouhlasil Aro.

„Aro,“ zahučel Caius. „Zákon si je žádá.“

„Proč?“ Naděje odplula kamsi do dáli.

„Tvůj útok. A oni toho ví příliš.“ A ukázal na bratry.

„Nikdy bychom nic neřekli,“ vložil se do debaty Oliver.

„Na tom nezáleží,“ řekl Caius.

„A co kdyby jim dala nesmrtelnost,“ navrhl Aro. Teď jsem uvažovala, jestli náhodou Aro svou schopnost číst myšlenky jen předstírá, protože musel slyšet, že bych to nikdy neudělala.

„To by bylo řešení,“ přiznal Caius.

„Takže je to jasné,“ prohlásil Aro.

„Ale jakou máme záruku?“ zeptal se Caius. Dívala jsem se na bratry. Napadlo mě možné východisko.

„Podívejte se na Jacksona. Má zlomenou nohu, žebra, která omezují plíce a určitě vnitřní krvácení. A pokud proměním Jacksona, tak šance, že neproměním Olivera je malá,“ navrhovala jsem. Pokus dobrý, ale výsledek katastrofální.

„To je dobrý návrh,“ uznal Caius a já se zaradovala. Pak ale Caius dodal: „Jen bych se trochu pojistil.“ A než jsem stačila jen vyvalit oči a otevřít pusu, stál vedle Jacksona a tvrdě mu dupl na nohu. Ozvalo se tak hlasité křupnutí a takový výkřik bolesti, že ta poslední dávka krve, která do mě přišla, zmrzla na led. Oliver to musel cítit stejně. Akorát u něj bych to nazvala, že mu ztuhla krev v žilách. Začala jsme vrčet. Caius se na to neohlížel a ještě dal Jacksonovi do zad, takovou ránu, že ho to nezabilo, ale určitě mu zlomil obratle a přerušil míchu. Jeho nohy bezvládně spadly na zem.

„To aby ses zbytečně netrápil,“ zahučel Caius.

„Ty… já… mrtvej… přehnal…“ Slova mi vázla na jazyku.

„Já si myslím, že je to skvělé řešení!“ chválil se.

Místo abych se s ním hádala jsem si klekla k Jacksonovi a zašeptala: „To bude dobrý. Věř mi!“ Jackson jen přikývl. Pořád se s hrůzou díval na své necitlivé nohy.

„Nehněvej se,“ uklidňoval mě Aro. „Jed to vyléčí.“

„Takže teď můžeme svobodně odejít?“ zeptala jsem se.

„Ano, ano,“ řekl Aro. „A brzo nás opět navštivte.“

„Brzo,“ zdůraznil Caius.

„Je mi to jasné. Nenabízíme druhé šance,“ ukradla jsem Caiovi slova. Ten se zamračil. Aro se naopak zasmál. „Škoda, že odcházíš.“

„Vrátím se.“ Nevěděla jsem jestli lžu nebo ne. „A díky Aro.“

Aro na mě mrkl. Nevšímajíc si soptícího Caia, veselého Ara a znuděného Marca jsem vzala Jacksona do náruče a spolu s Oliverem jsme odešli z hradní věže.

Myslela jsem si, že mám všechno za sebou, ale v tom se objevila horší zkouška. Alec.

„Kam jdeš?“ zeptal se.

„Pryč, ale neboj,“ chlácholila jsem ho. „Vrátím se, jak nejrychleji to půjde. Hlavně kvůli tobě.“ A políbila jsem ho zlehka na tvář. A vydala jsem se směrem pryč.

Sbohem Alecu! Sbohem Volturiovi! Sbohem Volterro!

10. kapitola - V háji

12. kapitola - Praštěná

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Výlet do Volterry - 11. kapitola: