30.03.2010 (07:00) • Stebluska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1498×

12. kapitola – Praštěná

Mlčky jsme opustili město. Cestou jsem hodila svůj plášť do odpadkového koše. Byla černá noc, takže dívka nesoucí svého bratra v náruči a další kulhající postava nevypadaly tak nápadně.

Venku za branami už mi nestačila lidská rychlost. Bála jsem se tady jednoho bratra nechat, takže jsem Oliverovi řekla: „Vlez mi na záda.“

Chvíli přemítal, jestli si nedělám srandu a pak to udělal. Bylo hodně těžké udržet Jacksona v náruči a mít Olivera na zádech.

Normální chůzí jsem došla k lesu, a když mě les schoval, zrychlila jsem na svou maximální rychlost. Běžela jsem a zvažovala, kde zastavit. Po pár minutách jsem narazila na louku. Setřásla jsem Olivera a Jacksona opatrně položila na zem. Rychle jsem ho prohlédla a uznala, že to ještě chvíli vydrží. Já ne. Blízkost k nim mi připomněla mojí žízeň.

„Vydržíte to tady hodinu beze mě?“

„Kam chceš jít?“ zeptal se Oliver.

„Neboj, vrátím se,“ řekla jsem. Zrovna tohle jsem mu vysvětlovat nechtěla. „Zvládnete to tu?“

„Jasně.“

„Fajn.“

Běžela jsem do nejbližšího města. Pod pláštěm jsem vždy nosila obyčejné černé šaty. Ještě před lovem jsem zašla do prvního nonstop obchodu, na který jsem narazila. V obchodě byl jen prodavač. Jakmile mě spatřil, vyvalil oči. S úsměvem jsem zaplatila za jídlo, pití a černé sluneční brýle. Poděkovala jsem a doufala, že můj hlas efekt dokončí.

Vyšla jsem z obchodu na temnou ulici, kde by normální člověk neviděl na krok. Slyšela jsem za sebou kroky, které mě následovaly. Zaradovala jsem se, že past sklapla.

Otočila jsem se neuvědomujíc si, že prodavač to pojal trochu jinak. Mířil na mě velkým kuchyňským nožem. Pche.

„Tak a teď budeš dělat, co chci já!“ vyhrožoval.

Snažila jsem se nasadit výraz květinky v nesnázích. Povedlo se. Chlap ke mně přišel a chytil mě. Nůž mi přiložil ke krku. Já ale měla svůj plán. Začala jsem se kroutit a chtěla se dostat z jeho sevření, ale jen tak naoko. Kdybych to doopravdy chtěla, tak mi to zabere osmnáctinu vteřiny.

Správně si vyložil můj vzdor a správně přitlačil na nůž. Čepel se zlomila o mou tvrdou kůži. Moje krvelačná podstata se znovu přihlásila ke slovu a já se mu bez prodlení zakousla do hrdla. Pálení v krku ustalo a moje oči zčervenaly. Nasadila jsem si sluneční brýle, abych nevyděsila bratry a vrátila se k nim.

„Jsem zpět,“ ohlásila jsem se.

„Super.“

Podala jsem jim jídlo. Oliver vypadal v pořádku. Sklonila jsem se k Jacksonovi, abych se podívala na jeho zranění. On si mě prohlížel se zaujetím. „Proč máš sluneční brýle? V noci?“

„Abych tě lépe viděla,“ řekla jsem, jako vlk, když chtěl sežrat Karkulku.

„Nedělej si srandu.“

„To bys byl radši, kdybych si je sundala?“ zeptala jsem se ho.

„Jo.“

„No tak dobře.“ A sundala jsem si je.

„Hustý,“ řekl Jackson. Oliver mi do očí neviděl, tak jsem se na něj otočila, aby se mohl taky pokochat. Ten se naopak nezmohl na slovo. Bylo poznat, kdo je můj pokrevní bratr a kdo ne.

„Budeme raději pokračovat v prohlídce. Tohle bolí?“ A zlehka jsem ho ťukla do žeber.

„Au.“ Brala jsem to jako odpověď.

„Cítíš tohle?“ Poklepala jsem mu na nohu.

„Ne,“ řekl zklamaně. „ Proč jsem vždycky já ten smolař? Oliverovi se skoro nic nestalo.“

„Protože jsi můj brácha?“ snažila jsem se odlehčit náladu. Zamračil se na mě.

Jeho zranění jsem zhodnotila, tak jsem  vstala.

„Můžeme tedy jít do nemocnice.“ Moje slova způsobila, že klukům div nevypadly oči z důlků.

„Kam? Proč?“ ozval se Jackson.

„No, kde jinde se chceš léčit?“

„Vždyť ten upír řekl, že nás vyléčíš ty. Nebo ne?“ zarazil se.

„Nemůžu vás vyléčit tím, že z vás udělám upíry.“ Ty by bylo proti mému přesvědčení.

„Vždyť jsi jim to slíbila!“ hádal se Oliver.

„Ale já to udělat nemůžu. Podívejte, jak jsem dopadla! Červené oči nemám od kontaktních čoček!“

Tahle slova je trochu zarazila ale ne na dlouho.

„To ze mě chceš udělat nadosmrti mrzáka?“ zašeptal udiveně Jackson.

„Lepší to, než takhle žít na věky.“ A ukázala jsem na sebe.

„To snad nemyslíš vážně.“ To zklamání v jeho hlasu znělo příšerně.

„Oni to nenechají jen tak,“ argumentoval dál Oliver.

„Nebojte, mám to promyšlené.“ A taky jsem měla. „Viděli jste, nebo spíš neviděli mou schopnost. Mohla bych vás takhle zaštítit a oni by vás nenašli,“

„To je ta největší blbost, jakou jsem, kdy slyšel,“ proťal mezi zuby Jackson.

„Jo,“ souhlasil Oliver. „Praštila tě snad nějaká ta kniha do hlavy?“

„Proč? Až se uzdravíte, jednoduše se vrátíte k rodičům a - “

„Další věc, která není možná,“ přerušil mě Oliver.

„Proč?“ Teď mě doopravdy zarazili.

„Ten tvůj odchod měl hodně velké důsledky.“ Zněl tak naštvaně, že jsem se zarazila. Začala jsem vymýšlet argumenty.

„Poslouchám,“ řekla jsem po krátkém přemýšlení.

„ No potom, co jsme si přečetli tvůj dopis, Bree přesvědčila taťku, a my jsme odjeli,“ vyprávěl. „Doma jsme vzkaz předali tvojí mamce, která se s toho úplně sesypala.“ Ucítila jsem takový pocit viny, že jsem se musela předklonit.

„No tak ji museli hospitalizovat,“ navázal Jackson. „A nás samozřejmě přidělili taťkovi a Bree. Ten rok jsme to nějak přetrpěli. Samozřejmě se nám po tobě stýskalo.“ Mrkl na mě. „No a když jsem oslavil své osmnácté narozeniny, usoudil jsem, že je čas zmizet jako ty. A Oliver mě následoval, i když věk na to neměl.“ Teď se spiklenecky podíval na něj a já vytušila, že něco vynechal.

„No a pak jsme potkali Heidi. Fakt kočka,“ chválil Oliver.

„To jo. Jako návnada je skvělá,“ řekla jsem.

„Přesně. Takže jsme se snadno chytili a svezli se s ní do Volterry a zbytek už znáš,“ dokončil příběh Oliver.

„No?“ ozval se Jackson.

„Maminky je mi líto.“

„A?“

„Já vím, o co se snažíš a prostě to neudělám!“ hádala jsem se jako malá.

„Proč jsi teda od nás odešla, když ti to teď tak vadí?“ zeptal se Oliver.

„Protože jsem se vás snažila ochránit.“ Ale uvnitř jsem cítila, že nemluvím úplně pravdu.

„Povíš nám teda svůj příběh?“ poprosil Jackson.

Nezbylo mi nic jiného a začala jsem od začátku. Co se stalo ten první večer na věži, co jsem si uvědomila při ohňostroji, jak mě přizvali mezi sebe, jak jsem zabíjela, jak jsem přišla do knihovny. Ten pocit začal, když jsem začala mluvit o rychlosti a všech výhodách, které přináší upíří život. Korunu tomu nasadilo, když jsem začalo mluvit o Jane a Alecovi.

Uvědomila jsem si, kdy jsem a co chci být. Možná, že jsem se teď víc přibližovala té lidské Haně. Ale ta upírka Hannah, jakou jsem byla u Volturiových, byla ta nejúžasnější osoba, jakou jsem kdy potkala. To nemohlo ovlivnit nic. Ani novorození upíři, ani žádná kniha a ani rodina!

Zarazila jsem se uprostřed věty, kterou jsem právě říkala. Kluci se na mě nadšeně podívali.

„Dobře,“ řekla jsem. „Vyhráli jste. Ty věci, co jsem říkala předtím byly blbosti! Já taková nejsem. Stejně jsem jim podvědomě nevěřila! Přeměním vás!“

11. kapitola - Sbohem

13. epilog - Vyrovnání

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Výlet do Volterry - 12. kapitola: