Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Výlet do Volterry - 2. kapitola

20.03.2010 (17:45) • Stebluska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2031×

2. kapitola - Zpátky a zase pryč

Úterního rána jsem se probudila celá roztřesená. Snažila jsem se nepřemýšlet nad tím snem, ale hrůzostrašné červené duhovky, tři muži na křeslech, klečící pár, muž spalován bolestí a temný přístěnek jsem viděla pokaždé, když jsem zavřela oči. Čekala jsem až nepříjemný pocit a děs odezní. Nic. S hrůzou jsem si uvědomila, že to nebyl sen!

Ta příhoda mě poznamenala na celou dovolenou. Vyskočila jsem při sebemenším zvuku, v noci mě děsily noční můry, nejedla jsem, nepila a prakticky jsem nemluvila.

Ve čtvrtek se už strachoval i táta. Samozřejmě se nejdřív obrátil na Bree.

„Nevíš, co to s tou holkou je?"

„Jenom trucuje. Nedělej si o ní starosti." Její odpověď mi odvahy moc nepřidala. Ten panický, že to ti.... upíři jen tak nenechají, že o nich vím. Z toho, co jsem viděla a co jsem si domyslela bych jim posloužila jako dezert.

Abych utekla těm myšlenkám, vzala jsem si první knížku, která mi přišla do ruky, ale nebyla jsem schopná přečíst i jen nadpis. Opravdu jsem byla v pasti, ve své vlastní hlavě! A nebylo úniku.

Odjíždělo se v sobotu. Taťkova chabá italština zajistila, že jsme museli opustit pokoj již v 6 hodin večer, i když nám letadlo letělo až za 12 hodin. Odjezd z Volterry byl naplánován na 2 ráno a já ho brala jako vysvobození.

Jen tak jsem seděla na svém kufru a koukala doblba, když za mnou přišel Oliver.

„Nechceš se naposledy projít po městě?“

„Ani ne."

„Ale prosím tě. Poslední večer," usmál se tak, že jsem nemohla jinak než nabídku přijmout.

Když jsem vstala, můj pohled sklouzl na Jacksonovu tašku. Přišla mi nějaká prázdnější. Nestarala jsem se o to. Svých starostí jsem měla dost.

Venku vál příjemný vánek, který mi pročistil hlavu. Kráčeli jsme mlčky. Nebylo to nepříjemné. Rozhodně lepší, než následující Oliverova slova.

„Co s tebou bylo?" Na to jsem mu odpověď dát nemohla. Zaprvé proto, že jsem ho nechtěla ohrozit a zadruhé jsem nechtěla skončit v blázinci. Rozhodla jsem se dělat blbou.

„Co by se mnou bylo?"

„No, jsi taková nervní." Ta jeho vnímavost mi začala mírně řečeno lézt na nervy.

„To bych neřekla,"

„Já nejsem blbec," držel se svého Oliver. „A myslím, že tuším čím to je."

Zděsila jsem se. Jak by mohl znát pravdu?

„Vážně?"

„No myslím si, že buď jsi pořád naštvaná na mě a Jacksona kvůli tomu lanu a nebo je to kvůli Bree."

Pusu jsem raději držela zavřenou, aby nepoznal mou úlevu.

„Tak jak?" reagoval na mé mlčení.

„Je to Bree," lhala jsem.

„Nedělej si kvůli ní těžkou hlavu," zbaštil mi lež.

„Taky nedělám."

„No. Hlavně, že to není ta druhá možnost, protože potřebujem s Jacksonem pomoct," vybalil to konečně Oliver.

„A s čím? Město do povětří vyhazovat nebudu!" žertovala jsem.

„Nic takového. Stačí, když v 10 vyvedeš naše rodiče na hlavní náměstí."

„Jestli je to jenom tohle."

„Díky. Jsi fakt ségra," děkoval Oliver.

Přišli jsme k městské bráně.

„My jdeme ven?"

„Ne. Já jdu ven, za Jacksonem. Ty už znáš svůj úkol. Ahoj." A odešel tak rychle, že jsem se ani nestačila rozloučit.

Splnit můj úkol nebylo zas tak těžké. Normálně jsem se táty a Bree zeptala jestli chtějí jít ven. Na náměstí jsme dorazili přesně, když začaly odbíjet hodiny. Najednou se začali objevovat na nebi jiskry. Ohňostroj! Měla jsem to tušit.

„Co to je?“ divila se Bree.

„Jackson,“ vysvětlovali jsme s tatínkem.

Sledovala jsem to s obdivem. Jackson měl talent, vytvářel opravdické obrazce. Kdyby nebylo těch ohlušujících ran, tak by to bylo perfektní.

Jakoby to nakoplo můj mozek a ten začal pracovat na plné obrátky. Vzpomněla jsem si na statistiky bezpečnosti, které jsem si pročítala kdysi dávno v prospektu o Volteře. Byla v první pětce. V městě, kde žijí upíři? Mě napadalo jediné vysvětlení. Chrání si své město. Žádné nepřirozené úmrtí či zmizení. Myslela jsem si že můj odjezd  bude vysvobození, ale oni na něj určitě čekají. Přijedou ke mně domů a... tam bude i maminka a Jackson. Bože. Za jejich smrt bych teda doopravdy odpovědná být nechtěla. Jediný způsob jak tomu zabránit byl jít za nimi. A taky jsem šla.

Chtěla jsem se vrátit do hotelu, ale cestou jsem postřehla, že na věži jsou prohlídky. Vyšlápla jsem schody až nahoru. Podívala jsem se na město z věže. Tatínek vypadal spokojeně vedle Bree. Viděla jsem až za město. Na kopci Jackson a Oliver odpaloval další rachejtle. Mrzelo mě, že se s nimi nemůžu rozloučit.

Otočila jsme se a dala jsem se stejnou cestou jako minule. Černé dveře, chodba, další dveře. Ups. Těsně vedle. V místnosti Demetri a Jane a o něčem vášnivě diskutovali- nikoli slovy. Rychle jsem zabouchla dveře a letěla chodbou. Vybrala jsem si další dveře, ale bylo to jako z bláta do louže. Vešla jsem do stejné místnosti, do které jsem koukala včerejší večer. Demetri a Jane se objevili vteřinu po mně.

„Výborně Jane, Demetri,“ řekl Caius.

Rozhlédla jsem se. Na vyvýšeném pódiu byla opět tři křesla, ale jen dvě byla obsazena. Aro chyběl. Dále jsem poznala Felixe. Tomu se rozzářil obličej, když mě uviděl. Alec stál v rohu. Neměla jsem šanci utéct. Raději jsem ne to nemyslela a snažila se neomdlít. Zaměřila jsem se na tlukot srdce, ale ta sprintérská rychlost mě moc neuklidnila.

„Tak tě tady máme! Jsme rádi, že jsi nás poctila svou návštěvou. Myslel jsem, že budeme muset nějakou dobu čekat, ale ty přijdeš sama – tedy skoro,“ pokračoval Caius a šel směrem ke mě. Chtěla jsem couvat, ale měla jsem nohy jako z olova. Cítila jsem, jak mi studená ruka chytla paži.

„Hezky voní,“ slyšela jsem za sebou zamumlat Felixe. Kdybych nebyla vystrašená, tak ho nakopnu, ale to bych si asi zlomila palec.

„Víš, přijde mi škoda tě zabíjet, ale nemám jinou možnost,“ omlouval se Caius.

„Ale budou mě hledat“ řekla jsem ve snaze prodloužit si život.

„To je trochu problém, ale ne takový, který nemá řešení,“ zarazil se trošku Caius. Teď už byl jen pár metrů ode mne. Polkla jsem. Sakra. Proč mě nic nenapadá. Sbohem rodiče, sbohem Jacksone, sbohem Olivere. Mrkla jsem, takže mi uniklo, jak se Caius dostal až ke mě.

Už se mě téměř dotýkal, ale v tom jsem slyšela jak se dveře otevřely.

„Zadrž Caie!“ rozkázal hlas. Poznala jsem toho černovlasého ze včerejška - Ara. Caius ustoupil. Vydechla jsem úlevou. Cože? Ulevilo se mi, když jsem slyšela upíra. Co to se mnou je? Tyhle myšlenky jsou asi před smrtí normální.

„Rád bych si nejprve něco poslechl.“ Zvědavost v Arově hlasu byla téměř hmatatelná. Zvedl pravou ruku a já si vzpomněla na to, co umí.

V té chvíli mi bylo jedno, co uslyší, tak jsem mu svou ruku ochotně podala. Každá vteřina dobrá. Při mém pohybu bleskl Arovi očima výraz překvapení. Asi jsem byla informovanější, než si myslel.

Po setkání našich rukou Aro zavřel oči. Jeho výraz byl zprvu vyrovnaný, ale postupně se protáhl do takového překvapení, že vypadal jako dítě, které poprvé spatřilo dvoumetrového medvídka.

„To je neuvěřitelné...“ zašeptal čtenář mé mysli.

„Ehm Aro?“ ozval se Caius.

„To je pozoruhodné co lidi dokáží,“ vysvětloval Aro, ale stejně tomu nikdo, tedy aspoň já, nerozuměl. „Myslím, že skrývá velmi silný talentů.“

Ta slova na mě nijak nezapůsobila, ale místností to zavířilo. Caius se udiveně podíval, Marcus vypadal pořád znuděně, Felix se přestal olizovat a zatvářil se zklamaně.

„Talent?“ rozvázal se mi konečně jazyk. Aro mi pustil ruku.

„Jistě. Jane, Alecu pamatujete jak jste ji hledali?“ zeptal se Aro, ale vyznělo to spíš jako řečnická otázka, protože rovnou pokračoval: „Ona byla kousek od vás, v tom starém přístěnku!“

„To není možné, pane, museli bychom ji s Jane slyšet či cítit,“ oponoval andělsky Alec.

„Přesto tam byla. Její talent zjevně umožňuje „maskování“. Nejspíš je prakticky nevystopovatelná. Myslím, že kdybychom ten talent rozvíjeli, tak by se z toho mohlo být víc. Zajímavé...“ Aro zase mluvil téměř jen pro sebe.

Panejo. V pondělí mi to přišlo divné, že mě nenašli. Myslela jsem, že jsem měla zpekla štěstí nebo něco, ale že jsem to dokázala sama, to mě nenapadlo. Neuvědomila jsem si, že zase mluví. Rychle jsem se vrátila do přítomnosti.

„Co chceš dělat?“ ozval se Caius. Ten mi rozhodně sympatický nikdy nebude. A co jako chce dělat? Zabít mě? Ušetřit mě? Poprosit Jane aby mě mučila? Otřásla jsem se.

„Myslím, že se zeptáme přímo Hany.“ Trhla jsem sebou při zvuku svého jména. Proč mě? „Chceš se k nám přidat? Tvůj talent by se nám opravdu hodil.“

Vzala jsem si chvíli na rozmyšlenou. Přidat se k nim? Stala bych se upírem, byla bych rychlá, silná, krásná a talentovaná. To by nebylo tak špatné. A kdybych odmítla, tak bych se prostě vrátila zpátky do svého života. To by byla nuda. Pomyslela jsem na Bree. Fuj. Žila bych s tím tajemstvím...

Blbost! Nebyla jiná možnost, než se k nim přidat. Leda tak zemřít. Oni by mě jít nenechali. Takhle ohrozit své tajemství. Takže bylo rozhodnuto.

Podívala jsem se na Arův a Caiův obličej a moje teorie se potvrdila. Poznala jsem , že jen čekají  až mi to dojde. Potupující. Nasadila jsem klidný výraz a přikývla.

„Výborně,“ zajásal Aro. „Vítej mezi Volturiovými!“

1. kapitola - Strašpytel

3. kapitola - Loučení

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Výlet do Volterry - 2. kapitola: