21.03.2010 (11:00) • Stebluska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1742×

3. kapitola – Loučení

„Jane?“ Aro vypadal spokojeně. Skoro samolibě. Caius naopak naštvaně. Marcus jako obvykle znuděně.

„Ano pane?“ pronesla Jane s ohromující oddaností.

„Postarej se o Hanu,“ přikázal Aro.

„Jistě.“

Aro se zamyslel a po chvíli pronesl zvláštním tónem: „Ale stejně je tu problém s tvojí rodinou.“

„To je v pořádku,“ řekla jsem. Pomyslela jsem na Bree.

„Budou tě hledat.“

„Ale ne. A i Kdyby, tak stačí napsat nějaký dopis nebo něco takového.“ Takhle v klidu diskutovat o tomhle tématu bylo vážně divné.

„To je možné,“ řekl Aro. „Do toho. Uvidíme se za pár dní.“ Usmál se. Vážně cvok.

Mlčky jsem odešla s Jane. Přizpůsobila se mému pomalému tempu. Vedla mě hradem kamsi. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nezabili mě. Měla jsem hodně velké štěstí.

Jane byla zjevně na stejné vlně. „Ty jsi ale klikař,“ řekla.

„To asi jo.“

„Asi? Víš jak často se stává, že někdo jako ty přežije setkání s námi?“ Upřímnost z ní sršela. Kdybych neviděla jak mučí svým pohledem, tak by mi byla celkem sympatická.

„Moc ne?“

„Zastihnout Ara v milosrdné náladě je taky těžké. Jen on dokáže Caia usadit.“

„Jak se jmenuje ten třetí?“ Vzpomněla jsem si na tu jeho znuděnou tvář a absolutní nezájem.

„Marcus.“

„Vypadá vždycky tak-“

„Znuděně? Jo.“

Usmála jsem se. Jane se ušklíbla.

„Stejně je to zvláštní,“ přemýšlela.

„A co jako?“

„To, jak úplně v pohodě jdeš vedla upíra a ještě se směješ.“

„Hmm.“

Potkali jsme nějakou ženu. Prohlédla jsem si ji a čelist mi spadla. Takhle krásnou bytost by jste mohli vidět jen na nějakém obrazu. S dlouhýma nohama, perfektním obličejem s fialovýma očima a mahagonovými vlasy. Její oblečení podtrhávalo její půvab.

„Jane,“ pronesla nádherným hlasem.

„Heidi.“

Za Heidi přicházela velká skupina lidí. Vypadalo to na nějakou výpravu.

„Kam s ní jdeš?“ Kývla směrem ke mně.

„Aro v ní objevil skrytý talent. Však ho znáš klasika.“

„Aha. To je celý on. Každopádně by sis měla pospíšit.“

„Dobře.“

„Za chvíli.“

„Uvidíme se.“

Přemýšlela jsem o té velké skupině lidí. Prohlíželi si obrazy na stěně. Konečně mi došlo, co tam dělali. No co nějak jíst musí. Uchechtla jsem se. Jane se na mě podívala jako na největšího blázna.

„Jdeme?“

„Jistě.“

Vypadala, že o něčem přemýšlí.

„Co všechno o nás vlastně víš?“ zeptala se.

„Nic moc.“ Kolik toho může ještě být?

„No, jsme lovci. Lovíme lidi,“ podívala se na mě jestli mě to nevyděsilo, ale mě to spíš zaujalo. Jestli jsem někdy chtěla být mýtickou postavou, tak buď upírem(ať moje představa byla jakkoliv jiná) nebo mořskou panou.

„Na lovení jsme dobře přizpůsobeni. Svou kořist fyzicky přitahujeme.“ Tak proto jsou všichni tak hezcí.

„Jsme rychlí.“ Zmizela a zase se objevila vedle mě, ale nalevo.

„Jsme silní.“ Zvedla malou sošku ze stolku, kolem kterého jsme zrovna šli a rozdrtila ji holou rukou. Vyvalila jsem oči. Být upírem se mi líbilo čím dál tím víc.

„Dá se říct, že jsme jedovatí.“
„Fakt?“

„Jo, ale ten jed jenom ochromuje, nezabíjí. Slouží k tomu, že naši obět znehybní. Ale pokud se ten jed nechá rozšířit, tak se z oběti stane predátor.“ Další objasněná záhada.

„Někteří máme talent, ale svůj bych ti nerada ukazovala.“ Polkla jsem. Dobře jsem si pamatovala, co Jane umí.

„Můj bratr Alec tě může zbavit všech smyslů. Chelsea umí uvázat a rozvázat vztahy mezi lidmi a Demetri je stopař. Jsou ale i jiné schopnosti. Je upírka, která vidí budoucnost nebo může vytvořit iluzi. Netalentovaní upíři mají většinou nějakou vlastnost. Třeba soucit, věčně šťastný, paličatost nebo ješitnost. Jsem zvědavá, co budeš dělat ty, protože takovou milost doopravdy uděluje málokdy. Poslední jsem byla já a Alec a to je nejmíň 1500 let.“

„1500 let?“

„Zapomněla jsem ti říct, že nestárneme.“

„Nestárnete?“

„Vůbec. Taky nespíme.“

Nespí a nestárnou? Být upírem bude skvělé. Žádné utrácení za jídlo, mrhání časem spánkem, rychlost, síla a krása.

„A jak to máte se sluncem?“

„Hollywood co?“ ušklíbla se. „Na slunce můžeme, nespálí nás, ale zároveň nejsme beze změny.“

„Jak to vypadá?“

„Něco jako kdyby si dala na slunce diamant.“

„Jako, že se třpytíte?“ Snažila jsem se skrýt pobavení.

„Něco takového... Řekla bych, že je to způsobené tím, že je naše kůže velmi tvrdá asi jako diamant.“

Stejně jsem to nechápala. Nejlepší asi bude, když to uvidím. Proč musí být temná noc.

Aro udělal dobře, že se mnou poslal Jane. Možná to bylo naším věkem, který musel být podobný, možná to bylo jen tím příkazem, že jsme si rozuměli opravdu dobře.

Zastavily jsme se u kovových dveří. Jane je otevřela. Byla to malá místnost s bez oken se stolem a postelí. Otočila jsem se na Jane. Vyndala papír a tužku.

„Napiš ten dopis,“ přikázala.

Sedla jsem si ke stolu. Co sakra mám napsat? Prostě jsem začala psát. Normální člověk by v téhle chvíli asi brečel, ale mě to bylo naprosto ukradené. Pro jistotu jsem si přečetla hotový dopis.

Milý Olivere, Jacksone, Roby, a Bree. Je mi to líto, ale už jsem to nemohla vydržet. Nehledejte mě. Moc se omlouvám a hlavně mamince.

Sbohem Hannah

Zavřela jsem dopis a podala ho Jane. Chvíli se na mě dívala. Asi hledala stopy slz.

„Neboj se, ten dopis dostanou.“

„Já se nebojím,“ řekla jsem pravdivě.

„Teď tě přeměním. Bude to hodně bolestivé, ale nedá se to s ním nic dělat. Bude to trvat asi tři dny.“

„Dobře.“ Utéct od starého života a stát se upírem jsem chtěla tolik, že mi to bylo jedno.

„Radši si lehni.“

„Dobře,“ opakovala jsem.

„Upřímně doufám, že tě nezabiju.“

Ležela jsem klidně a čekala na bolest. Myšlenkami jsem se srdceryvně loučila s životem.

„Sbohem, ty smrdutý živote.“

2. kapitola - Zpátky a zase pryč

4. kapitola - Bolest

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Výlet do Volterry - 3. kapitola: