19.03.2010 (14:00) • Stebluska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2198×

Předmluva

,Můj život? Pěkná nuda,´ pomyslela jsem si, když jsem letěla do toho zatraceného města jménem Volterra. Ano, tehdy to pravda byla.

1. kapitola Strašpytel

„Hani, buď opatrná," řekla mi maminka. Celkem zbytečně. Opatrná jsem byla vždycky. Celých 15 let. Možná až moc, co já vím? Opatrná Hannah Stewart, to ke mě sedělo. Takový strašpytel jako já se nikdy nepouštěl do ničeho riskantního. Odvážná jsem kdysi byla, ale to pominulo.

Ještě na základce,  v 6. a 7. jsem jezdila na skateboardu - závodně. Byla jsem velice dobrá, možná nejlepší, ale jako na potvoru jsem si před závodem, na který jsem se připravovala celé měsíce, zlomila nohu. Takový soutěživý člověk jako já se přes to těžce přenesl, ale nějak jsem to zvládla. O rok později jsem na soutěž nastoupila znovu, ale tentokrát jsem se zranila přímo na rampě. Děs běs.

Tehdy jsem to vzdala. Uzavřela jsem se do sebe. O rok později zemřela moje babička, kterou jsem naprosto zbožňovala.  Nakonec se rozvedli i rodiče, což mě poznamenalo ještě víc.  Teď už jsem se přesto přenesla, hlavně díky bratrovi.

O rok a půl starší Jackson je velký dobrodruh. Odvaha mu nechybí. Přesně můj pravý opak. I vzhledově. Černé vlasy, vysoká postava. Jen zelené oči jsme měli naprosto identické. Naprosto jsem ho zbožňovala i přes jeho uštěpačné poznámky o mém zbabělství.

S bráchou jsme bydleli u mamky Amber v LA, ale každý 2.víkend jsme trávily u táty Robyho v San Francisku. U něj jsem byla vždycky raději než u mamky, dokud se k němu před 2 měsíci nenastěhovala Bree. Jeho nová přítelkyně s jejími dětmi; Ashley a Oliverem. Pak jsem to začala nesnášet všude. Na jedné straně přehnaně starostlivá, duševně nevyrovnaná mamka, na druhé macecha Bree se svojí odbarvenou hlavou. Můj taťka vlastnil velice úspěšnou firmu s domácími spotřebiči, takže to byl pořádný pracháč. Možná proto si ho Bree alias čarodějnice vzala.

S jejím synem 16 letým Oliverem jsem vycházela dobře. Pyšnil se sympatickým obličejem s tmavě modrýma očima a černými rozježenými vlasy. S Ashley to bylo těžké, protože byla hodně po matce. Byla v maturitním ročníku, takže jsem se mohla radovat, že brzy vypadne. Kvůli učení s námi naštěstí nemohla jet na stmelovací rodinou dovolenou.

Taťku napadlo, že bychom se mohli lépe poznat, když spolu strávíme víc času.

Takže naplánoval cestu do Itálie. Já, taťka, brácha, Bree a Oliver. Skvělí. No, aspoň se podívám do Evropy.

„Máte všechno? Pasy? Letenky?" Starala se dál maminka.

„Jasně," odpověděli jsme unisono. Netřeba dodávat, že fůru věcí navíc. Docela jsem se obávala na co sebou má brácha petardy a fůru dalších kravinek, které jsem ani neuměla pojmenovat.

„Tak si to užijte." Maminka stěží potlačovala slzy. Ještě, že jsme jí koupili to štěně Labradora jménem Lily. Aspoň nebude sama. Ještěže po rozvodu nás soud svěřil mamce, protože se z Robyho odchodu těžko vzpamatovávala.

„Tak za týden mami," loučil se Jackson a objal maminku.

„S tím co si vzal sebou nevím, jestli to přežijeme," mumlala jsem.

„Říkala jsi něco zlatíčko?"

„Že tě mám ráda a už teď se mi stýská," odpověděla jsem pohotově. Na výmluvy jsem byla dobrá. Možná proto mě brácha bral do party, když něco vyváděl.

Ozval se klakson. Táta byl už nervní. Rychle jsme vyšli před dům, kde čekal parádní Mercedes. Přisedli jsme si dozadu k Oliverovi, který nás zdvořile pozdravil svým přátelským hlasem. Táta nerudně poznamenal konečně a Bree nás přivítala falešně milým hlasem:„ Ahojky! Tak si to pořádně užijeme." Z jejího hlasu se mi vážně chtělo zvracet. Cítila jsem jak Jackson vedle mě zatnul pěsti. Střetla jsem se s Oliverovým omluvným pohledem. Ani on čarodějnici neměl rád. Nesnášeli ji všichni. Mimo mého bláznivého otce a naivní  „sestřičky".

Ještě naposledy jsem zamávala mamince. Usmála se. I přes všechnu tu její starost jsem měla maminku ráda. Táta dupnul na plyn a dům i maminka zmizeli.

Celá cesta se dala přežít. V letadle jsem seděla mezi kluky a Bree a táta neseděli blízko. V Římě bylo horko, jako obvykle uprostřed července. Půjčili jsme si auto (opět Mercedes) a jeli směr Volterra.

Na pohodlné sedačce jsem okamžitě usnula. Probudila jsem se těsně před příjezdem do města. Podívala jsem se z okýnka a poprvé spatřila Volterru. Už tehdy jsem cítila, že z ní vyzařuje něco magického. Mě to připadalo naprosto děsivé. Zvlášť, když jsem do města jela s čarodějnicí.

Pokoj jsem sdílela s kluky. Byl poměrně prostorný, s koupelnou a balkónem. Naši rodiče bydleli hned vedle.

Jako holka jsem si přirozeně nejdřív vybalila, ale kluci šli na průzkum města. Doufám že nic nevyvedou. Problém hned první večer, to by byl celý můj brácha. Já bych ho musela jako obvykle z problému vysekat nebo mu poskytnout alibi.

K večeři bylo Alio Olio Peperoncino. Pěkně pálivé. Já jsem měla trénink, ale Bree asi ne, protože se zakuckala jako blázen a začala pít vodu jako o závod. To pálení ještě zhoršilo.

Později jsem přišla na to, že její porce byla mnohem pikantnější. Nemusela jsem dlouho zkoumat odkud vítr vane. Jackson nenápadně zandával do tašky lahvičku s nápisem Extra pálivé mleté chili papričky. Omylem ji dal do mé, kde ji objevila Bree. Okamžitě papričky ukázala Robymu, který já jsem to nebyla nechtěl ani slyšet. Takovýmhle hádkám jsem se vždy vyhýbala, jelikož mě vyčerpávaly a rozbrečely.

Utekla jsem ven. Mrzelo mě, že jsem nepřišla na lepší výmluvu jako obvykle. Procházela jsem se a připadala si naprosto neviditelná. Lidi se na mě zvědavě nedívali, místo toho jakoby koukali skrz mě. Taky proč, když jsem byla naprosto obyčejná. Dobře, moje vlasy na slunci zářili jako zlato a moje zelené oči měli zajímavý tvar, ale to bylo tak všechno. Vyšší, vyhublá postava, světlá pleť, kulatý obličej a rozježené vlnité vlasy k tomu hezkému však příliš nepasovali. Výsledek byl nezajímavý.

Našla jsem si příjemné místo na zídce, kde jsem si sedla a přemýšlela o domově,který jsem nikdy neměla, o lidech a nespravedlnosti.

Z proudu myšlenek mě vyrušil Oliver.

„No sláva, že jsem tě našel."

„Běž pryč!" Můj hlas byl zoufalý.

„Půjdu, ale s tebou. Jackson na nás čeká za rohem. Pojď, něco podniknem."

Zaskočilo mě, že neřekl ať se vrátíme. Asi proto jsem seskočila ze zídky a šla s nimi na Pallazo dei Priori.

Na náměstí bylo pološero.

„Co takhle obarvit vodu ve fontáně?" zeptal se Jackson nevině.

„Ani náhodou," zamítla jsem asi moc rychle.

„Strašpytle," řekl tvrdě Jackson, ale to neměl dělat.

Dneska toho na mě bylo dost a tohle všemu nasadilo korunu. Můj mozek zaplavilo spoustu myšlenek a pocitů, ale nejintenzivnější byl asi vztek. Měla jsem vztek sama na sebe. Nakonec jsem v hlavě měla jedinou větu: Už nikdy nebudu strašpytel!

„A co takhle vyšplhat na tu věž s hodinami?" navrhla jsem.

Kluci vyvalili oči. První se vzpamatoval brácha: „Dobrej nápad. Tady někde jsem měl lano... " Začal se prohrabovat v batohu. Vytáhl ho a hodil. Díky jeho šikovnosti se hned na první pokus obmotal kolem nosného sloupku a konec se vrátil zpět. Perfektní pevná páka.

Obrátil se zpátky na mě: „Ty polezeš první, nahoře pak to lano pořádně uvážeš."

Chytla jsem se lana a šplhala nahoru. Kluci druhý konec lana tahali dolů, tak mě to nestálo tolik námahy.

Přelezla jsem okraj a spadla na kamennou podlahu. Zdola se ozval tichý smích a mumlání.

Vyvlékla jsem provaz a chtěla ho pořádně uvázat, ale někdo dole zatahal a lano bylo v tahu. Teď se ze zdola ozývaly přímo výbuchy smíchu. Ohlédla jsem se přes okraj. Kluci samozřejmě měli lano stočené v rukách.

„A jak se podle vás asi dostanu dolů?"

„Zkus... si... něco... najít... " vykoktal Jackson mezi záchvaty smíchu.

Bezva. Takže jsem jim naletěla. Ale nezbývalo mi nic jiného, než jít hledat cestu ven.

Našla jsem jediné černé dveře, které k mému velkému štěstí byly otevřené. Vedly do temné dlouhé černé chodby. Vybrala jsem si první dveře. Další chodba.Najednou se ohlásil můj instinkt, abych vzala nohy na ramena. Jenže já neměla na výběr. Skákat dolů se mi opravdu nechtělo.

Došla jsem až nakonec prázdné haly. Pootevřeným malým okýnkem ke mně dolehly zvuky.

„Ne je to nepřípustné! Takhle ohrozit naše utajení! Navíc ve vlastním městě!" Krása a půvab toho hlasu mi vyrazili dech. Ale hlavně. Angličtina! Klekla jsem si a oknem jsem uviděla zvláštní scénu.

V rohu místnosti seděli na lehce vyvýšeném podiu na křeslech 2 černovlasí muži a jeden plavovlasý  v černých oblecích. Za nimi 4 ženy a další 2 obrovští chlapy, kteří působili jako bodyguardi. Před nimi klečel vyděšený muž s ženou.

Všichni byli neuvěřitelné hezcí s těmi dokonalými rysy a ladnými pohyby. Měli křídově bílou pleť, ale ta mužů v křeslech vypadala více křehká, trochu jako papír.

„My o tom dítěti vážně nic nevěděli!" obhajoval klečící muž.

„U vás v domě se našlo nesmrtelné dítě a vy o něm nic nevíte!" ozval se sarkasticky blonďák z křesla.

„Přísaháme Caie," řekla žena.

„Opravdu?" Teď se do Caiova hlasu dostal zlověstný tón, který nemohl věstit nic dobrého. „Jane?"

„Ano?" Na scéně se rychlostí blesku objevila neuvěřitelně líbezná malá dívka v téměř černém plášti.

„Ukaž tady Victorovi a Helen jak se zachází s lidmi, kteří lžou," přikázal Caius, „a začni s ní." Těm slovům jsem nerozuměla, ale Victorova reakce mi v chápání trochu pomohla.

„Nééé!" Stoupl si před Helen. Jane se na něj jen andělsky usmála a on najednou vykřikl. Svalil se na zem a svíjel se jako by do něj bodaly stovky nožů. Uvědomila jsem si, že to dělá Jane jen svým pohledem a pocítila jsem vlnu strachu. A taky zvědavosti. Co se to tady děje?

„To stačí," promluvil tmavovlasý muž. Zvedl se z křesla a šel k již stojícímu páru. „Myslím, že bude mnohem snazší, když si to poslechnu přímo." Natáhl ruku. Viktor neochotně vložil svou do nastavené dlaně. Chvíli bylo ticho. Mě došla ohromující věc. Ten chlap umí číst myšlenky! Spalování pohledem a čtení myšlenek? Otřásla jsem se.

„Aro?" Ticho proťal netrpělivý Caius.

„Je to jasné," řekl vítězně Aro, „ ten muž o ničem opravdu nevěděl. Takže viník musí být ta žena. On se ji snaží chránit."

„Pak je to tedy jasné a můžeme přejít k rozsudku," řekl razantně Caius.

Čekala jsem, že se Aro půjde posadit, ale už seděl.

„Za to, že jste ohrozili utajení upírů, nemáme jinou možnost, než vás zničit," prohlašoval úředně Caius.

Ale mě se mozek zasekl už na slově upírů. Upírů? Cože. To je nějaký vtip? Napadali mě jen 3 možnosti. Spím nebo jsem blázen a nebo je to pravda. Štípla jsem se. První možnost vyloučena. Jsem blázen mi nepřipadalo pravděpodobné. Takže je to pravda. Panejo.

Srovnávala jsem je se svojí představou upírů. Žádné špičaté zuby a obličeje jak z hororu. Něco ale stejného být musí. Můj mozek zachvátila panika, když jsem na to přišla. Dominantním upírským znakem je snad pití lidské krve! A já jsem člověk. Musela jsem utéct. Večeře fakt být nechci.

Naposledy jsem se podívala do místnosti a spatřila jak mladý pár odvádí pryč. Zabruslila jsem pohledem k sedící trojici. Ten třetí muž vypadal... znuděně. Hmm.

Rozhostilo se ticho, které rušilo jen mé zběsilé srdce.

„Slyšíte to taky?" ozval se obrovský muž u dveří.

„Co jako Felixi?" zeptal se nerudně Caius z mužů na křeslech.

„Tlukot srdce a cítím lidský pach," odpověděl Felix a otočil hlavu tak, že se díval přímo na mě. Poslední, co jsem viděla byli jeho krvavě rudé panenky a pak jsem začala utíkat.

„Tamhle!"

„Utekla!"

„Musíme ji najít!"

„Demetri, Jane, Alecu, Felixi! “

Ozývalo se za mnou.

Běžela jsem napříč chodbou, ale věděla jsem, že to nemá cenu. Schovat se mi zase připadalo naprosto zbytečné, ale strach mi zatemnil každý kousek mozku.

Nadechla jsem se a vydechla. Rozhlédla jsem se. Starý přístěnek byla má jediná šance. Zalezla jsem dovnitř a modlila se jako divá, aby mě nenašli. Předtím jsem viděla jak jsou rychlí, na sílu jsem raději ani nemyslela. ,Smrt přichází´ myslela jsem si.

Uslyšela jsem tiché kroky.

„Někde tady musí být!" Trhla jsem sebou, když se kousek ode mně ozval Janin líbezný hlásek.

„Není tady," oponoval stejně líbezný hlas.

„Třeba šla tamtudy. Někde musí být Alecu!"

A pak se stalo něco neuvěřitelného. Ti dva prošli kolem mého chabého úkrytu a pokračovali dál chodbou.

„Kde jenom může být?" Alecova vzdalující se slova jen potvrzovali, že mě doopravdy nenašli.

Ještě chvíli jsem zůstala ve strnulém úžasu. Nechápala jsem to. Předtím byli ode mně vzdáleni téměř na celou místnost, přišli na mě jen díky tlukoucímu srdci. Tady, kde jsem myslela, že mi vyskočí z hrudi, prošli jen tak kolem.

Tyhle myšlenky mi proudily mozkem i po tom co jsem vylezla ze své skrýše a opět utíkala jako divá zpátky na věž.

Lano bylo opět obmotané okolo sloupu. Okamžitě jsem na něj vlezla a svezla se dolů. Poslední 2 metry jsem seskočila.

Dole se na mě bezstarostně smáli kluci.

„Trvalo to snad půl roku, než ses vrátila. Cos tam dělala?" ptal se Jackson a pak když uviděl můj výraz změnil otázku: „Jsi v pořádku?"

Oliver první pochopil mé mlčení a  řekl jen: „To je jedno. Jdeme domů. Doufám, že se na nás moc nezlobíš."

Vděčně jsem se na něj usmála. Ten škleb, který se mi objevil na tváři kluky ponoukl k ještě větší rychlosti.

V hotelu jsem se snažila uvolnit horkou sprchou. Do postele jsem si lehla s jedinou myšlenkou:

„Výlet do Volterry nebyl nejlepší nápad, jelikož tady se děje něco hrůzostrašného!"

2.kapitola - Zpátky a zase pryč

Autor: Stebluska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Výlet do Volterry - Prolog + 1. kapitola: