Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždycky je naděje - 2. kapitola

21.02.2010 (14:15) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2806×

2. kapitola

Pohlédla jsem na Edwarda a usmála se. Najednou se začal probírat. Pomalu otvíral víčka a rozhlížel se po pokoji, až jeho pohled spočinul na mně.

„Bello?“

„Jsem u tebe, lásko.“

„Kde to jsem?“ zeptal se.

„Jsi v nemocnici, měl jsi nehodu, když jsi jel k Charliemu. Ty si na nic nepamatuješ?“

„Jen vím, že jsem jel pro Lily a pak jen tma. Kde je Lily?“ zeptal se a v hlase mu byla znát panika.

„Neboj, je v pořádku, nechala jsem ji ještě u táty,“ uklidňovala jsem ho.

„Zajdu teď pro doktora jo?“ Souhlasně přikývl a já odešla.

Zaklepala jsem na dveře pracovny a po vyzvání jsem vešla.

„Pane doktore, Edward se probral.“

„Dobře, hned za ním zajdu. Nestěžoval si na něco, nevšimla jste si na něm něčeho zvláštního?“

„Ne, na nic si nestěžoval a ničeho zvláštního jsem si taky nevšimla.“ Přikývl a odebral se k odchodu a já ho následovala.

„Já si ještě potřebuji zavolat, za chvíli přijdu, tedy jestli vám tam nebudu překážet,“ pronesla jsem s obavami.

„Ne, klidně si vyřiďte hovor a přijďte,“ řekl mi a už odcházel do Edwardova pokoje.

Jakmile odešel, vytáhla jsem telefon a zavolala tátovi. Telefon zvonil dlouho, už jsem začínala mít strach, až ho konečně zvedl.

„U telefonu policejní ředitel Swan, prosím,“ ozvalo se ze sluchátka a já si oddychla.

„Tati, to jsem já, Bella.“

„Á, holčičko, tak co, jak je Edwardovi?“

„Zatím nevím, teprve se probral a právě k němu šel doktor, jen jsem se chtěla zeptat, jestli je všechno v pořádku? Co malá?“

„Všechno je naprosto v pořádku, neboj, Bells, malá se má dobře.“ Moc mě nepřesvědčil, jeho hlas zněl divně. Najednou jsem v pozadí uslyšela pláč.

„Tati? Víš, že neumíš lhát,“ pronesla jsem káravě.

„Tak dobře, Bells, malá neustále brečí, chce mámu, ale neboj, o vše se postarám, zůstaň u něj, jak dlouho budeš chtít. Neboj, postarám se o ni.“

„Dobře, tati, věřím ti, ale přesto přijedu, co nejdříve to půjde, ano?“

„Tak dobře, Bells, ale nemysli si, že se nedokážu postarat o svou vnučku.“

„To si nikdo nemyslí, neboj. Tak ahoj, přijedu hned, jak to půjde.“

„Ahoj, Bells, nemusíš pospíchat, my to zvládneme.“ Po těchto slovech zavěsil. Vím, že se dokáže o Lily skvěle postarat, ale přesto jsem měla menší obavy. Musela jsem tam zajet, co nejdříve. Rozhodla jsem se a vyrazila do Edwardova pokoje.

„Ochrnutý? To jako navždy?“ Byla to Edwardova slova a já při nich ztuhla mezi dveřmi.

„Je mi to opravdu moc líto, ale víc jsme udělat nemohli, stále tu je naděje, ale není příliš velká, bohužel.“ Edward přikývl a podíval se na mne, stále stojící ve dveřích s šokovaným výrazem ve tváři.

„Jak dlouho už tady takhle stojíš?“ zeptal se mne, ale já nebyla schopna odpovědět.

„Nechám vás o samotě,“ řekl doktor a s těmi slovy odešel. Já už jsem se konečně probudila z počátečního šoku a posadila jsem se k němu na postel.

„Slyšela jsem správně?“ zeptala jsem se ho.

„Ano, Bello, já… omlouvám se ti…“

„Ty se omlouváš? A za co? Ty za to přeci nemůžeš, to já se omlouvám, za svoji reakci. Byl to jen počáteční šok. Já…“

„Bello, co to říkáš, tvoje reakce byla naprosto pochopitelná,“ přerušil mě, „Bells, já ti nebudu ztrpčovat život. Nechci, abys musela žít s mrzákem, chci, abys byla šťastná, a to se mnou nepůjde.“ Vyvalila jsem na něj oči.

„Co to říkáš? Já tě miluju a šťastná jsem jen s tebou a vůbec mi nezáleží na tom, že jsi ochrnutý. Ve zdraví i nemoci, pamatuješ?“ pronesla jsem klasickou frázi ze svateb, která, samozřejmě, nechyběla ani na té naší.

„Dokud nás smrt nerozdělí,“ dodal.

„Tohle neříkej, prosím.“ Nechápala jsem, co to do něj vjelo, cožpak nechápal city, které k němu chovám? Ani jsem si nevšimla, že mi po tváři tečou slzy, až dokud neřekl: „Bello, neplakej. Neopustím tě, dokud ty sama to nebudeš chtít, taky tě moc miluju,“ řekl. Přitáhl si mě k sobě na hruď a políbil, ale v tom polibku bylo ještě něco jiného, byl jiný než obvykle, bylo v něm něco, co jsem neznala a to mne znepokojovalo.

„Počkej.“ I když jsem nechtěla, musela jsem se od něho odtrhnout.

„Co se děje?“ zeptal se zmateně.

„Před chvílí jsem volala Charliemu. Lily neustále brečí, řekl, že to zvládne, ale stejně bych tam radši zajela.“

„Jen jeď,“ řekla a usmál se na mě. Ale nebyl to ten jeho úsměv, který jsem milovala, nesmál se očima.

„Vrátím se hned, jak to bude možné.“ Políbila jsem ho a vyšla ze dveří.

Ještě jsem se na něj otočila, ale to co jsem viděla, nebyl muž, který na mě před chvíli mluvil. Tohle nebyl můj Edward. Byl to zraněný muž, který se utápěl ve své bolesti a vztekle mlátil silou do postele. Musela jsem rychle odejít, tenhle pohled jsem nesnesla.

Konečně jsem už byla u tátova domu. Přes slzy jsem už skoro nic neviděla. Vběhla jsem do domu.

„Tati?“

„Tady jsme, Bells,“ ozvalo se z obýváku, a tak jsem tam vešla. Malá už spokojeně spinkala tátovi v náručí.

„Říkal jsem ti, že to zvládnu.“ A podával mi ji do nastavených rukou. Pevně jsem ji objala. Jak strašně se mi po ní stýskalo, i když to byl jen den. Nedržet ji v náručí tak dlouho, byla pro mě jak věčnost. V tu chvíli si táta všimnul mých zarudlých očí.

„Co se stalo, holčičko?“ zeptal se opatrně.

„Ach, tati.“ Objala jsem ho jednou rukou v té druhé jsem stále svírala Lily. Nebyl zvyklý na takové projevování citů, oba jsme byli spíše introvertní povahy, ale i přesto mě váhavě objal.

„Ed… Edward,“ vzlykala jsem, „ on je ochrnutý.“

„Ach, Bello.“ Objal mě ještě těsněji, ale byl stále opatrný kvůli Lily, která mi stále spokojeně spinkala v náruči.

„Ale, to není to nejhorší, mě na tom nezáleží, miluju ho a na tom se nic nezmění, ale on je přesvědčený, že mi bude ztrpčovat život. Myslí si, že mi bez něj bude líp,“ vzlykala jsem do tátovy košile jako malá holka.

„Uvidíš, že to bude dobré. Promluv si o tom sním. Nepustí tě, na to tebe i Lily moc miluje.“ Snažil se mě utěšit.

„Už se stalo, tati, ale já mám prostě hrozný obavy.“ V tom Lily začala plakat. Začala jsem ji tišit, zřejmě měla hlad, a tak jsem s ní odcházela do kuchyně.

Táta na mne ještě zavolal: „Neboj, Bells, všechno bude v pořádku. Vy to překonáte, vím to.“

Neotočila jsem se, abych mu přikývla na souhlas, já tomu totiž moc nevěřila. Vzpomněla jsem si na jeho zdrcenou tvář, tvář zklamaná prohrou. Ničilo mě to. Ničil mě pohled na něho, jako na poraženého. Ničila mě Edwardova slova o jeho odchodu.

Zatímco jsem se utápěla v žalu, připravila jsem Lily její jídlo a začala ji krmit. Zatímco cumlala láhev a spokojeně se mi vrtěla v náruči, mě něco osvítilo. Musím být silná, už kvůli ní. A táta má pravdu, ano, my to zvládneme. On mě neopustí, to by neudělal. Až teprve teď jsem uvěřila jeho slovům: „Neopustím tě, dokud ty sama to nebudeš chtít.“ Ano, on nikdy neopustí mě a já nikdy neopustím jeho. Moc se milujeme a jeden bez druhého už nedokážeme být.

V tu chvíli jsem byla šťastná. Všechny obavy ze mě opadaly a bylo mi jedno, že je můj manžel na vozíku, já jsem a budu šťastná jen s ním.

Myslím, že i Lily pocítila náhlou změnu mé nálady. Jakmile dopapala začala se na mně usmívat. Byl to ten nejkouzelnější úsměv na světě, měla ho po svém otci a vypadla při něm přesně jako on. Políbila jsem ji na čelíčko a šla ji uložit ke spánku.

Jakmile usnula, udělala jsem sobě a tátovi večeři. Bylo na něm vidět, že je rád, že mě přesvědčila jeho slova. I když to nebyla tak úplně pravda, nechala jsem ho při tom. Po večeři jsem vše uklidila, dala jsem si horkou sprchu a ulehla do postele a při tom myslela na Edwarda. Zítra za ním opět půjdu a nepůjdu sama.

Probudila jsem se brzo ráno, naprosto odpočatá. Lily se v noci probudila jen jednou, což byla velká změna, ale nesměla jsem se ničemu divit, brzo ji bude už pět měsíců, a tak se v noci nebudí tak často, někdy dokonce vůbec. Jak rychle to uteklo, pomyslela jsem si.

Dala jsem si ranní sprchu, oblékla se, nasnídala a připravovala vše potřebné pro Lily. Když se probudila, dala jsem ji najíst, přebalila ji, oblékla a mohli jsme vyrazit.

Už jsem se nemohla dočkat, až uvidím Edwarda. Když jsem ale vstoupila do jeho pokoje, nikdo tam nebyl…