Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vždycky je naděje - 3. kapitola

27.02.2010 (12:00) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2616×

3. kapitola

„Ochrnutý? To jako navždy?“ pronesl jsem tato slova. Byl jsem v šoku. Proč? Proč zrovna já? Zrovna teď, když jsem měl tak skvělý život, se vše musí pokazit? Ptal jsem se sám sebe, jakoby to mi mohlo nějak pomoct nebo mi přinést útěchu.

„Je mi to opravdu moc líto, ale víc jsme udělat nemohli, stále tu je naděje, ale není příliš velká, bohužel,“ řekl mi doktor Cullen. Jen jsem mu přikývl, že jsem pochopil a pak si všiml, že ve dveřích stojí moje žena, Bella.

„Jak dlouho už tady takhle stojíš?“ zeptal jsem se a doufal, že ne moc dlouho. Nechtěl jsem, aby to zjistila takto.

„Nechám vás o samotě,“ řekl doktor a s těmi slovy odešel. Bella ke mně pomalu přešla a opatrně se posadila na mou postel. Byla v šoku, jak by taky ne.

„Slyšela jsem správně?“ zeptala se mě, takže to slyšela.

„Ano, Bello, já… Omlouvám se ti…,“ začal jsem se jí omlouvat. Ale dost velká omluva pro to neexistovala. Nebyl jsem dost opatrný a teď za to budu platit, ale ona si to nezaslouží. Zaslouží si lepší život, než život s mrzákem.

„Ty se omlouváš? A za co? Ty za to přeci nemůžeš, to já se omlouvám, za svoji reakci. Byl to jen počáteční šok. Já…“ Ona se omlouvala? Vždy tak nesobecká, ano, to byla má Bella, ale já ji musím nechat jít. Ona musí být šťastná a to se mnou nebude.

„Bello, co to říkáš, tvoje reakce byla naprosto pochopitelná,“ přerušil jsem ji, „Bells, já ti nebudu ztrpčovat život. Nechci, abys musela žít s mrzákem, chci, abys byla šťastná, a to se mnou nepůjde.“ Nebylo to jednoduché, při každém slově se mé srdce rozpadalo na více a více menších kousků. Ale dělám správně, musím, moc ji miluji a záleží mi na ní a chci pro ni i svou dceru lepší život, život beze mne.

„Co to říkáš? Já tě miluju a šťastná jsem jen s tebou a vůbec mi nezáleží na tom, že jsi ochrnutý. Ve zdraví i nemoci, pamatuješ?“ pronesla klasickou frázi ze svateb, cožpak ji nedochází, že její život bude beze mne lepší?

„Dokud nás smrt nerozdělí,“ dodal jsem. Nechci, aby trpěla se mnou. Radši se zabiju, než abych ji ničil život.

„Tohle neříkej, prosím,“ řekla a rozplakala se. Ale ne, nechtěl jsem ji rozbrečet.

„Bello, neplakej. Neopustím tě, dokud ty sama to nebudeš chtít, taky tě moc miluju,“ řekl jsem ji a přitáhl si ji na svou hruď a začal ji líbat, abych jí dokázal pravdivost svých slov. Ale jak to mám teď vyřešit?

„Počkej.“ Najednou se ode mne odtrhla. Že by ji došlo, že beze mě jí bude líp?

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

„Před chvílí jsem volala Charliemu. Lily neustále brečí, řekl, že to zvládne, ale stejně bych tam radši zajela,“ odpověděla mi. Takže ne, stále chce být se mnou. V duchu jsem si oddechnul, na jednu stranu ji musím nechat jít, na tu druhou ji chci mít stále u sebe. Jsem vážně tak sobecký a slabý?

„Jen jeď,“ řekl jsem a usmál se na ni. Doufám, že nepoznala tu změnu.

„Vrátím se hned, jak to bude možné,“ ještě dodala. Políbila mě a odešla.

Hned jak se za ní zavřely dveře, mě popadl vztek. Vztek, který jsem sobě, během její přítomnosti, dusil a on se teď dral na povrch.

Míchali se ve mně pocity. Beznaděj, prohra, lítost, až jsem vztekle praštil vší silou do postele a bolestně zařval.

Musím pryč. Byl jsem rozhodnutý, musím co nejrychleji a co nejdál. Co nejdál od Belly, vím, že jsem jí slíbil, že neodejdu, ale dělám to pro její dobro. Nesmím být, tak sobecký, aby ona musela trpět na můj úkor, to nedovolím.

Zazvonil jsem na sestru, která mi po mé žádosti přivedla doktora.

„Co potřebujete, pane Masene?“zeptal se mne hned, jak vcházel.

„Potřebuju okamžitě odejít, propusť tě mně na revers a to co nejrychleji!“

„Pane Masene, já vám nerozumím. Proč proboha tak pospícháte se svým propuštěním? To chcete opustit svou ženu a dítě?“ Pochopil to rychle.

„Je to pro ně obě tak lepší. Tak napíšete mi to?“

„Napíšu, jen mě prosím vyslechněte, beztak už je moc pozdě, teď vás nikam nepustím.“

„Dobrá, tak prosím mluvte,“ vyzval jsem ho.

„Nejprve se vás musím zeptat. Opravdu si myslíte, že je váš odchod to nejlepší, co pro svou rodinu můžete udělat? Nenapadlo vás, jak budou trpět, obě. Vaše manželka vás bezmezně miluje, a když ji opustíte, vezmete ji kus jí samotné. Bez vás nebude nikdy šťastná. A co teprve vaše dcera? Je ještě malá, vážně chcete, aby nikdy nepoznala vlastního otce?“ Začala na mne doléhat jeho slova. Měl pravdu?

„Bella se z mého odchodu vzpamatuje. Znovu se vdá a možná bude mít i další děti. A má dcera, jak jste sám řekl, je malá. Ona si na mne pamatovat nebude. Bude mít jiného, lepšího otce.“ Hledal jsem argumenty, abych dokázal, že dělám správně.

„A co když se nikdy nevzpamatuje? Toto chcete vážně risknout? Nechcete vidět vyrůstat vlastní dceru?“ Snažil se mě dál přesvědčovat a velmi se mu to dařilo.

„Ano chci, chci vidět Lily vyrůstat. Chtěl bych jí být dobrým otcem. Chtěl bych svou ženu udělat šťastnou. Ale copak to jde? S tímhle?“ Ukázal jsem na kolečkové křeslo, které stálo u mé postele.

„Uděláte je šťastnými, když zůstane. Tady je váš domov u vaší rodiny… Přemýšlejte o tom.“ A s těmi slovy odešel.

Začal jsem přemýšlet o jeho slovech. Měl pravdu? Měl bych zůstat? Nebo by jim bylo lépe, kdybych odešel? Kladl jsem si tyto otázky a snažil se najít odpověď. Ale po chvilce se mi začaly klížit oči, byl to dlouhý den. Den plný nepříjemných překvapení, kterým musím čelit. Ale až zítra, zavřel jsem oči a po chvilce jsem se ponořil do říše snů.

Probudilo mě ostré světlo slunce, které mi svítilo přímo do očí. Na stolku u postele ležel papír na propuštění a čekal na můj podpis. V tu chvíli jsem byl už rozhodnutý. Přisunul jsem si kolečkové křeslo blíže k posteli, a tak abych na něj mohl vlézt. Po chvilce se mi to podařilo. Vzal jsem si papír o propuštění na revers a vyrazil do kanceláře doktora Cullena.