Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzplanutí_23. kapitola

02.11.2010 (19:15) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 4546×

„Edwarde, kde je Alice?“ zeptala jsem se nervózně. Edward sklopil pohled. Mé srdce začalo zrychleně bít.

„Edwarde!“ vykřikla jsem. „Co se, ksakru, stalo? Proč tu není?“

„Po cestě měla autonehodu. Je mi to líto, Bells, ale Alice je mrtvá.“

„Co? Co mi to říkáš? Proč mi lžeš?“ Začala jsem panikařit. Ona přece nemůže být mrtvá! Prostě nemůže! Můj hlas začal přeskakovat a před očima se mi míhaly černé tečky.

„Bells, lásko, já bych ti nelhal! Je mi to líto. Volal jsem i Abby, za chvíli přijede.“ Stiskl mi ruku, hlavu stále sklopenou.

„Ne, ne, ne,“ šeptala jsem stále dokola, i když se mi oči zalily slzami. Stále jsem tomu nechtěla uvěřit. Jenže mi došlo, že je to pravda, když do mého nemocničního pokoje vtrhla Abby s očima červenýma od pláče. Edward mě pustil a poodešel. Abby se ke mně vrhla a objala mě. Tiskla mě k sobě, jakoby se chtěla ujistit, že alespoň mé srdce bije. Objetí jsem jí opětovala snad ještě pevněji. Hlavu jsem jí zabořila do hrudi a povolila uzdu svých emocí.

Slzy mi tekly proudem, vzlykala jsem… Vlastně ne, křičela jsem. Nedokázala jsem si představit, že je moje sestra mrtvá. Mé dvojče už není mezi živými. Už nikdy ji neuvidím usmívat se. Neuslyším její řev, když si půjčím náušnice. Neuvidím ty dolíčky na tváři, když je v rozpacích. Už nikdy nebude stát vedle mě, nepodrží mě za ruku, když se mi něco nepovede. Nebude mě uklidňovat, když se naštvu. Nebude mě opravovat, nebude… Ona byla má spřízněná duše, moje nejlepší kamarádka, byla můj stín, moje všechno. A teď je pryč. Kvůli mně. Já mohu za smrt nejmilovanějšího člověka pod Sluncem. To ona byla mé Slunce!

„To bude dobré, Bello,“ uklidňovala mě teta, i když v jejím hlase šel slyšet smutek a pláč. Prudce jsem zavrtěla hlavou a povolila stisk. Teta se narovnala. Na její blůze nad pravým prsem byl obrovský mokrý flek s náznakem mé řasenky. Jednou rukou mě pohladila po tváři a palcem se snažila mi setřít další a další slzy.

„Nebude to dobré. Už nikdy. Ona byla moje všechno a kvůli mně je mrtvá! Co jsem já bez ní? Nic! Jsem zrůda! Zrůda, co myslí pouze na sebe! Mrcha, která zabila vlastní sestru!“ křičela jsem a nebyla schopná přestat. Abby i Edward si mě s hrůzou v očích prohlíželi.

„Přestaň!“ řekl Edward, „není to tvoje chyba.“

„A čí?“ vykřikla jsem, i když si to nezasloužil. „Kdybych nebyla tak blbá a neurazila se po každé maličkosti, neutekla bych, nešla do toho baru… Nikdy by za mnou nejela a neměla autonehodu!“ Všimla jsem si Abby, která stála s pusou dokořán, v obličeji bílá jako stěna. Z ničeho nic se otočila a zmizela v chodbě. Slzy opět zintenzívněly.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se Edwarda. Na konci věty se mi zlomil hlas.

„Ona to nevěděla,“ pošeptal. „Nevěděla, že jela za tebou. Jen si to potřebuje urovnat, vrátí se. Bells, lásko, teď mě moc dobře poslouchej.“ Přišel k mé posteli a sedl si na kraj. Vzal mé ruce do svých. „Alice věděla, že se to stane. Sama dobře víš, že poslední dobou měla ty své sny. Vyplnily se. Všechny. Včera měla další sen. Zdálo se jí o autonehodě, ale až na konci viděla svůj obličej. Věděla, že se to stane, ale klidně se obětovala, aby tě zachránila.“

„Co to říkáš? Jak to víš? Proč mi to neřekla?“ zeptala jsem se šeptem, protože jsem se bála, že svůj hlas neovládnu.

„Neřekla to nikomu. Vůbec nikomu. Tobě, Jasperovi, Abby, mě… Nikomu.“

„Tak jak to teda víš?“ Stále jsem byla v šoku a nepobírala jsem nic z toho, co se stalo. Edward zaváhal, ale když se nadechoval k odpovědi, vešla dovnitř Abby. Edward jí uvolnil místo.

„Omlouvám se, zlatíčko. Chci, abys věděla, že tě nikdo z ničeho neobviňuje. Nikdo si nemyslí, že za to můžeš, a taky to tak je. Spolu to zvládneme, uvidíš.“ Políbila mě na čelo a já začala znovu plakat.

xxx

Nevím, kolik dní uplynulo. Čas pro mě přestal existovat. Matně jsem vnímala, jak se Slunce střídá s Měsícem, stejně jako u mě se střídal Edward, Abby a moji rodiče, kterým Abby zavolala. Skoro nikdo z nás nepromluvil. Tedy oni se mnou mluvit chtěli. Snažili se mi vyprávět, co se děje. Abby mi říkala, jak se na mě ptají moji spolužáci. Edward vyprávěl, jak to vypadá ve škole, a rodiče? Ti neměli co říct. Nikdy jsme si nebyli moc blízcí. Povídali mi o svých výpravách, a co se změnilo ve Phoenixu. A já? Neodpovídala, nesnažila se komunikovat. Můj život pro mě ztratil smysl. Můj život se ztratil.

„Tak dost, Bells. Alicina smrt nás všechny vzala. Je to strašné, ale přála by si, abys žila dál. Nikdo tě nenutí žít jak předtím, ale alespoň se pokus. Víš, jak všem ubližuješ? Tvé rodiče to taky zasáhlo! Byla to jejich dcera! Abby si ji zamilovala víc, než tušíš, stejně jako tebe. Všechny trápí ještě víc, když tě vidí takhle. Bez života, bez snahy žít! A co teprve já? Víš, jak mě to bolí? Vidět tě tady, bledou, s žádnou jiskrou v očích. Bells, miluju tě. Udělej to kvůli nám!“ Podívala jsem se na Edwarda, který stál vedle mé postele. Měl pravdu. Nejen, že jsem mrcha, co zabila svou sestru, ale jsem taky sobec. Alespoň jedno z toho můžu změnit.

„Kolik dní uběhlo od té… nehody?“ zeptala jsem. Můj hlas zněl staře a unaveně. Edward byl viditelně překvapen, že reaguji.

„Dnes je to pátý den. Večer tě pustí domů.“ Byla jsem ráda.

„Taky tě miluju, Edwarde.“ Usmál se. „Kde jsou rodiče a Abby?“

„Zajišťují pohřeb. Bude zítra,“ řekl s mírným zaváháním.

„Půjdeš tam se mnou, prosím? Potřebuji tě.“

„Samozřejmě.“

„Jak to vzal Jasper?“ Za celou dobu jsem si na něj vzpomněla tolikrát, ale bála jsem se zeptat.

„Je zničený. Za těch pár dní skoro nevyšel z domu.“

„Mohla bych s ním mluvit?“

„Až zítra na pohřbu, lásko. Je to těžké pro všechny, nemusíte se rozrušovat víc, než je třeba.“ Edward se na mě usmál a sklonil se. Přepadla mě neuvěřitelná chuť ho políbit. Natáhla jsem ruku a položila ji Edwardovi na zátylek. Přitáhla jsem si ho k sobě a políbila. Něžně a sladce.

„Děkuju. Děkuju, že jsi se mnou zůstal. Bez tebe bych to nepřežila,“ pošeptala jsem. Opět se usmál a odešel říct mému doktorovi, Edwardovu otci, že se můj psychický stav zlepšil. Já mezitím opět dovolila svým slzám téct. Zabořila jsem hlavu do polštáře a vzlykala, jak nejtišeji jsem mohla.

Edward přišel přesně ve chvíli, kdy jsem si z tváře setřela poslední slzu.

„Pomůžu ti sbalit věci a odvezu tě domů,“ řekl a pomohl mi vstát z postele. Tady v pokoji jsem měla pouze pár věcí, jako je šampon a kartáč na vlasy, sprchový gel, nějaké knížky, mobil, svůj mp3 přehrávač, pár kusů oblečení. Za pár minut jsme měli sbaleno, já byla převlečená a připravená vrátit se domů.

Cesta proběhla mlčky. Přemýšlela jsem, jak to bez mé sestry zvládnu. Život bez ní si prostě neumím představit. Nikdy jsem ani neuvažovala o tom, jaké by to bylo, kdybych byla jedináček. Děsilo mě to. Byla jsem nejšťastnější člověk na světě, když jsem byla se svou sestrou. Ale co teď? Bez ní?

Podívala jsem se na Edwarda, který hypnotizoval cestu před námi. Byla jsem mu vděčná. Věděla jsem, že on mě neopustí. Byl tu se mnou, byl tu pro mě.

„Bells, tak mě napadlo. Je mi líto, že o tom začínám, ale teď pro tebe bude mnohem těžší udržet svou schopnost. Ona už ti nebude moct pomoct,“ řekl a starostlivě se na mě podíval.

„Vím, už jsem nad tím přemýšlela. Bohužel jsem na nic nepřišla. Nedokážu si to představit. Co když začnu hořet? Bude to tak až do konce mého života? Nebo se to naučím ovládat? Bojím se toho.“

„Jsem tu s tebou.“

Doma nikdo nebyl. Edward mi nahoru odnesl tašku a já šla za ním. On vešel do našeho… mého pokoje, ale já nemohla. Něco ve mně mi to nedovolilo. Stačilo mi to, co jsem viděla skrz otevřené dveře. Její postel, její oblečení, její věci. Cítila jsem její vůni. Viděla jsem ji všude kolem sebe.

„Musíš to překonat,“ řekl Edward a chytl mě za ruku. Jen ji držel, netlačil na mě, dával mi čas. Udělala jsem první krok do pokoje a viděla i mou postel. Další krok… Fotky. Naše fotky byly všude po stěnách. Já s ní, s našimi kamarády z Phoenixu. Plno fotek z události, na které nikdy nezapomenu. Postupně jsem si vzpomínala na všechny. Můj pohled se zastavil na jedné fotce. Byla upravená. Já i ona jsme byly malé, bylo nám sotva osm let. Seděly jsme na trávě u našeho domu v šatičkách a držely jsme se za ruce.

„Bello, slib mi, že mě nikdy neopustíš,“ řekla mi Alice. Byla jsem malá a nechápala jsem, co po mě chce.

„Cože?“

„Nesmíš mě nechat samotnou. Slibme si, že spolu zůstaneme v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, dokud nás smrt nerozdělí!“ řekla naléhavě.

„To mi něco říká,“ zamyslela jsem se, protože jsem si byla jistá, že už jsem to někde slyšela, jenomže jsem si nemohla vzpomenout kde. Alice vždycky byla ta chytřejší…

„Bells!“ vykřikla Alice.

„Jo, promiň. Alice, jsme dvojčata, vyrůstaly jsme spolu a já ti slibuji, že spolu i zemřeme.“

„Mám tě ráda.“ Objala mě, a když se odtáhla, přiběhla maminka s foťákem.

„Jste roztomilé,“ řekla a zmáčkla spoušť…

„Na život a na smrt, Alice. Zemřeme spolu,“ šeptala jsem stále dokola s očima zalitýma slzami. Edward se na mě ztrápeně díval.

„Pojď,“ pobídl mě, chytl mě kolem pasu a vešel se mnou do pokoje.

„Bells! Jsi nachystaná?“ zavolala na mě máma zdola. Ani jsem se nehnula. Seděla jsem na Alicině posteli a přemýšlela. Zvládnu dnešní pohřeb? Bylo mi jasné, že ne, v noci jsem vůbec nespala. Stále jsem myslela na svou sestru a na mé plány do budoucna.

„Bello?“ ozval se mámin hlas a já vzhlédla. Stála ve dveřích v černých šatech. Slušelo jí to. Nikdy jsem ji neviděla takhle pěknou. „Ty nejdeš?“

„Mami, já… Nenuťte mě tam chodit. Nezvládnu to.“ Jako na důkaz mi z očí začaly téct slzy.

„Dobře, zlatíčko. Zůstaň doma, za pár hodin budeme doma.“ Políbila mě na čelo a odešla.

„A mami! Pozdravuj Jaspera a omluv se za mě Edwardovi.“ Jen kývla a zmizela za dveřmi. Po chvíli jsem uslyšela zvuk odjíždějícího auta. Povzdechla jsem si. Lehla jsem si na postel a vdechovala pomalu se vytrácející vůni mé sestry. Slzy tekly do jejího polštáře, nepokoušela jsem se tišit vzlyky. Po dlouhé době jsem byla sama a mohla jsem se vyplakat, vykřičet. Bohužel to netrvalo moc dlouho. Ozval se zvonek. Ignorovala jsem ho, ale když zazvonil po třetí, vstala jsem, otřela si slzy a vydala se dolů. Otevřela jsem dveře.

„Co tu děláš, lásko?“ zeptala jsem se.

„Musíme si promluvit,“ odpověděl Edward a vstoupil do domu. Sám šel do mé ložnice a pokynul mi, abych si sedla. Místo toho jsem se k němu přiblížila, objala ho kolem krku a políbila. Nenechal se dlouho pobízet. Své ruce obmotal kolem mého pasu a přitáhl si mě k sobě. Po chvilce se odtáhl.

„Lásko, prosím, sedni si. Vážně si s tebou musím promluvit.“ Edward se tvářil vážně, smutně a zničeně. Lekla jsem se a raději si šla sednout. Sedl si vedle mě a chytl mě za ruce.

„Teď mě, prosím, nepřerušuj. Bells, ty víš, že tě miluju. Ty jsi důvod mé existence a nesnesl bych, kdyby se ti něco stalo. Stejně jako Jasper nesnesl, že je Alice mrtvá. Je na dně, všechno tady mu ji připomíná. Tak moc mě mrzí, že to musím udělat, ale… Odjíždíme. Stěhujeme se na Aljašku, dokud Jasper nezapomene. Snažil jsem se přemluvit rodiče, aby tu nechali alespoň mě, ale nejde to. Je mi to moc líto. Budeš mi chybět. Miluju tě.“

„Co? Co to povídáš? Ty mě nesmíš opustit! Edwarde, před týdnem mi umřela sestra. Jestli odejdeš, co mi zbude?“ křičela jsem. Nemohla jsem připustit, aby mě Edward nechal samotnou.

„Mrzí mě to, lásko. Máš tu rodiče, kamarády a hlavně Abby,“ klidnil mě a snažil se mě obejmout. Vstala jsem z postele a začala přecházet po pokoji. Z očí se mi spustily slzy.

„Rodiče odjedou do Phoenixu, Abby bude většinu času trávit se svým novým přítelem a kamarádi? K čemu ti mi jsou bez tebe?“ Nemohla jsem se zbavit pocitu zoufalství. Snažila jsem se ho přesvědčit, aby zůstal, i když jsem věděla, že už je rozhodnuto. Odejde…

„Bells! Tohle neříkej! Kamarádi ti pomůžou, uvidíš. Najdeš si někoho lepšího, někoho, kdo ti bude moct dát všechno, na co si jen vzpomeneš. Je mi to líto,“ pošeptal, přišel ke mně a políbil mě na čelo, podíval se mi do očí, jedním prstem mi setřel slzy a naposledy mě objal. Držela jsem ho, jak nejpevněji jsem mohla, ale i tak pro něj nebyl problém se z mého sevření dostat.

„A co když začnu hořet? Co mám dělat?“ zkusila jsem.

„Je to týden, co Alice umřela. Od té doby jsi byla naštvaná, smutná, rozrušená a nikdy jsi hořet nezačala. Myslím, že je konec. Miluju tě,“ pošeptal, otočil se ke mně zády a odešel. Zavřel za sebou dveře, na které jsem se dívala a nebyla schopná pohybu.

„Ne!“ zakřičela jsem a v tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Rozběhla jsem se, otevřela dveře a běžela dolů. Vyběhla jsem před dům a křičela. Volala jsem Edwarda, ale nikde nebyl. Zmizel… Odešel…

Kolena se mi podlomila a já spadla na zem. Schoulila jsem se do klubíčka a naříkala. Víte, na co jsem myslela těsně předtím, než se všechno ponořilo do tmy? Nebyl to ani Edward, nebyla to Alice. Byly to vzpomínky na mé dětství. Na dobu, kdy má největší starost byla, jestli si vzít žluté nebo červené šatičky, a jak se zbavit toho kluka od naproti, který mi stále rozšlapával mé bábovičky. Na dobu, kdy jsem netušila nic o lásce, radosti, trápení, bolesti a smrti…

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzplanutí_23. kapitola :