Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzplanutí 24. kapitola

11.12.2010 (21:30) • Twilightkacert • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2608×

24. kapitola

Jako kdyby se všechno nahodilo, probudilo se. Celé mé tělo se prohnulo z bolestné agónie a prudce se vypjalo v zádech. Cítila jsem neuvěřitelnou, ukrutnou bolest kolující mým tělem, mým srdcem…

„Je mi to tak líto,“ zašeptal známý hlas vedle u mého ucha a mně došlo, co se děje. Co se stane… I přesto, že jsem si přála být na jednu stranu upírem, jsem měla strach… Ale co Bella? Co Abby? Co má celá rodina? Co má schopnost? Ztratím ji úplně, nebo se mi ještě zlepší? Co bude dál?

Moje poslední myšlenka, které jsem byla schopna, patřila strachu o mou budoucnost, než se moje tělo plně poddalo té spalující bolesti a já nevnímala nic než ji, neboť si velmi neetickým způsobem vyžadovala mou celou soustředěnost a koncentraci. Tím to bylo ještě horší. Vnímala jsem ji tak bolestně, intenzivně.

Byly to snad dny? Hodiny? Minuty? Vteřiny? Nevím, nemám sebemenší ponětí. Nešlo naprosto nic vnímat. Avšak najednou se ohnivá bolest začala stahovat. Vypálila si své území, a teď utíkala pryč. Zbaběle prchala a zanechala za sebou pouze a jen ničivou pochromu.

Prahla jsem po tom, aby se stáhla tam, odkud přišla, aby mne už nechala být, ale mé přání zůstalo nesplněno, naprosto zapomenuto.

Oheň sice začal ustupovat, ale s ještě větší vlnou síly. Shromažďoval své jednotky pro boj s mým, už tak unaveným, srdcem. Pro boj s tím, kde jsou uloženy všechny mé city ke všem, které miluji. I ty mi chce vzít?

Neskutečný tlak a pálení pohltilo i mé hrdlo, kde se usadil. Odkud chtěl na všechno dohlížet…

„Už bude konec, lásko. Ještě chvíli vydrž,“ prosil hlas blízko mě, ale slyšela jsem, že říkal i něco víc, ale nedokázala jsem postřehnout co.

Snažila jsem se alespoň vydat ze sebe pár hlásek, ale nedokázala jsem kromě neuvěřitelného řevu vyslovit nic. Snažila jsem se mu říct, že se to dá přežít, ale musela bych mu lhát. Vyměnila bych i svou duši za to, abych mohla bezbolestně a klidně umřít, než se nechat vařit v pekelném kotli.

Ale další část mne tohohle nelitovala. Držela a doufala, že to vydržím. Věděla, že tohle je součást mě a já to budu muset vydržet, a co nejlépe umět a učit se to přijmout.

Moje srdce bilo neuvěřitelnou rychlostí… Jako křídla vrtulníku, jako třepot perutí ledňáčka. Tlukot mého srdce musel být slyšet všude. Musel dokázat přehlušit tření listů o sebe, zpěv ptáků, stádové volání srnek. Ten zvuk byl pro mne tak bolestně ohlušující… Nemohla jsem, neslyšela jsem nic jiného kromě něj. Náhle mě vyděsil fakt, že moje srdce pár svých zběsilých a i slabých úderů vynechalo.

Konečně umírám? Proč jsem nemohla umřít hned? Proč jsem musela tak trpět? Zasloužila jsem si to? Nejspíš ano… To trápení mých rodičů. Za zlomená srdce mých povyražení. Musela jsem trpět za ně, za vše zlé, co jsem napáchala.

„Miláčku, vydrž,“ prosil Jasper a cítila jsem něco chladivého na mé levé ruce. Vydržet? Teď? S tím nesnesitelným mučícím tlakem na mé hrudi? S tím tlakem, jenž se každou minutou zmenšoval, ale oheň v mém nitru stoupal? Tlukot mého těžce bijícího srdce ustával…

Mohla jsem slyšet každé šustnutí v okolí několika kilometrů. Slyšela jsem všechno. Odkapávají kohoutek v koupelně. Jemné tření kůže. Tok vody v nedalekém potoce. Cupitání mravenečků. Pištění veverek na sebe byl jako křik v mém uchu.

Moje tělo umřelo, ztuhlo a mně se po zádech přehnala vlna mrazu. Jsem v nebi? Už je konec? Už je ta strastiplná bolest daleko? Nevrátí se jako mračna mraků nad tímto městečkem?

„Alice?“

Prudce jsem otevřela oči. Nejsem v nebi? Jsem někde… v pokoji. U někoho v pokoji. Chtěla jsem se pomalu a plynule, abych nevyděsila okolí a především samu sebe, posadit, avšak, jak jsem na to byť jen pomyslela, seděla jsem. Ta rychlost byla neuvěřitelná, neuvěřitelně děsivá.

„Miláčku?“ promluvil někdo a já se na něj okamžitě otočila. Tušila jsem, že jsem toho kluka od někud znala. Pokoušela jsem se hrábnout do svých myšlenek, jako do mých uhlově černých vlasů, a rozvzpomenout se, ale žádná nápověda nepřicházela.

„Jsi v pořádku?“ ptal se mě nějaký anděl sedě vedle mne na prachobyčejné židli. Nedokázala jsem mu odpovědět.  Byla jsem tak překvapená, byla jsem v šoku z toho všeho.

Naprosto vše jsem slyšela tak dokonale. Nic před mým zrakem nedokázalo uniknout. Moje rychlost, moje myšlenkové pochody a zejména… neúprosně rozžhavený uhlík v mém krku. Byl tak bolestivý, tak pálivý, tak nesnesitelný.

Mé ruce jsem instinktivně tiskla ke svému hrdlu, a jako bych se snad i pokoušela uhasit, udupat plamínek rozhořelý v mém krku.

„Pálí to?“ ptal se dál. Neměla bych mu už konečně odpovědět? Bylo hříšné neodpovědět takovému nádhernému andělu.

„Nech ji, je v šoku. Na rozdíl od některých má v hlavě naprostý pořádek, i když teď tak možná nevypadá,“ pronesl za mnou pobaveně další mužský hlas a mě přepadl pocit strachu. Dva silní muži, jedna dívka. I přesto, že vypadali jako věrné kopie andělů, kterým akorát chyběla svatozář a bělostně čistá a jemná křídla, sálalo z nich automaticky nebezpečí.

Mé tělo se napjalo, podle instinktů se postavilo do obranné pozice a úpěnlivě jsem pozorovala ty dva, kdyby se chtěli o něco pokusit. Nedůvěřovala jsem jim, i když ten blonďatý anděl mi říkal miláčku, bylo to jednoznačné nebezpečí. I když mě k němu táhly neviditelné silné city, bála jsem se.

„Nemusíš se nás bát, Alice, neublížíme ti,“ zašeptal tiše můj anděl. Počkat, můj? Vůbec ho neznám, a už si ho přivlastňuju? Ne, to bych neměla…

„Kde je Bella?“ zeptala jsem se naprosto klidně a je, zdá se, to mírně vykolejilo. Vždyť já nevím, kde jsem, kde je Bella, kde jsou moji rodiče. Nevím naprosto a vůbec nic.

Následně jsem se zarazila já. Můj hlas… Byl jinačí. Byl vyšší. Měl čistý podtón a zněl jako… jako zvonečky, jako dokonalý cinkot zvonků, které rozehraje letní větřík.

Jako první se probral bronzový polobůh. „Jsi ve Forks, u své tety Abby. Tvoji jsou nejspíš u tvé sestry v nemocnici,“ vysvětlil a vzápětí dodal: „Neboj se, je v pořádku,“ uklidňoval mě okamžitě.

On chtěl po mně, abych se nebála? Já jsem v nějakým zapadákově u své tety, kterou sotva znám, kterou si sotva pamatuju. Bells leží v nemocnici a já se nemám bát? Dělá si srandu? To ani náhodou!

„Alice, uklidni se. Jsi upír a máš dva své dary…“ A dál jsem jej nevnímala.

V mé mysli to bylo jako na projektovém plátně. Jako ve starém biografu, který právě začal promítat to nejdůležitější. To, co můj život naprosto změnilo. Sestřih toho nejpodstatnějšího jsem viděla tak jasně, jako by se to dělo právě teď.

Objevení „šutru“, stěhování sem, do Forks. Kluci. A především naše moc dvojčat.

Byly to tak okamžité myšlenky, že jsem zavrávorala. Avšak mě někdo držel. Držel mě tak pevně, že jsem nevnímala to, co právě dělám. Nerozmýšlela jsem. Jenom jsem konala to, co mé tělo chtělo, co si nárokovalo, a to, co potřebovalo. To on ve mně vyvolal touhy.

„Miláčku, nech mě dýchat.“ Jasper mě od sebe odtrhl, od jeho čokoládově sladkých rtů. Nechtěla jsem se jich vzdát. Chtěla jsem je mít jenom pro sebe. Jeho tělo mít jenom pro sebe… Navždycky.

Mé tělo chtělo jenom jeho a on mi v tom bránil. Cítila jsem neuvěřitelnou touhu po něčem, ale zároveň jsem se cítila ukřivděná.

„Nemáš snad bolesti? Nepálí tě krk?“ Držel mě na délku svých paží a hypnotizoval mě svým uhrančivým pohledem.

„Kdybys mi to nepřipomenul, nevšimla bych si toho,“ opáčila jsem mu a čekala na to, co odpoví, ale on mlčel. Výhradně mě pozoroval s překvapeným výrazem v jeho krásně medových očích a nadšení se mu odráželo v jeho podzvednutých koutcích. Byl k zulíbání.

„Ale přece jenom bys měla mít žízeň. Musíš jít na lov,“ přesvědčoval mě. Chápala jsem to, byla to povinnost. Ale příčila se mi vidina zabít někoho. Zabít zvíře, zabít člověka. Zabíjet. Byla to ta věc, kterou budu na svém upírství nenávidět… Jsem zrůda a to si nikdy neodpustím.

„Kde je Edward?“ zajímala jsem se. Zmizel, když jsem si vzpomněla na svou minulost, a na to, co jsem zač.

„Odjel za Bellou do nemocnice. Volali mu, že už Bella může jet domů, a tak pro ni Edward jel.“ Ach, moje milovaná sestřička. Jak se asi má? Doufám, že se netrápí tak jako já. Nesnesla bych jenom pomyšlení na to, že se neusmívá jako vždy.

To já jsem přece mohla za to, že se rozčílila a odjela někam pryč. To byla moje vinna, že jsem nabourala. Vždy mi Bells ukládala na srdce, ať jezdím opatrně, ale já neposlouchala. Nikdy jsem ji neposlouchala, i když ona měla pravdu… Pokaždé ji měla.

„Už pojďme. Vše ti vysvětlím později. Teď tě zbavím toho příšerného pocitu v krku,“ navrhl a já nemohla jinak než souhlasit.

Netušila jsem, co mám čekat. Co bych správně jako novorozený upír měla čekat, avšak žádné vzpurné pocity nepřicházely… Nepospíchala jsem. Nemělo cenu kam. Nechala jsem se vést Jasperem, kterému jsem naplno věřila.

Před domem se zastavil, otočil se na mě a chytil moje drobné ruce do těch svých ochranitelsky hladkých. Projela mnou vlna chtíče, kterou jsem úspěšně ignorovala.

„Zavři oči, zhluboka se nadechni a poddej se svým instinktům a tužbám,“ zašeptal tak tiše, že jej sotva moje uši postřehly.

Poslechla jsem ho a nabrala do plic vlhký těžký vzduch prosycený tolika pachy. Někde na východě jsem ucítila vůni, která mě lákala. Slyšela jsem dvě bijící srdce někde v dálce. Ten zvuk mě přespříliš přitahoval… Nemohla jsem jinak, musela jsem se tam rozeběhnout.

Vytrhla jsem své ruce z těch Jasperových a prchala jsem, utíkala jsem za tím, co mě volalo…

„Na poprvé to nebylo vůbec špatné,“ pochválil mě Jasper, když jsem házela ze skal drobné tělo mladé srnky. Bylo to ještě mládě. Bylo mi jí neuvěřitelně líto. Musela jsem ji zabít. Jsem vrah. Jsem netvor, který má povinnost jenom zabíjet a ubližovat. Nemám právo na štěstí. Nemám už svou duši.

„Dík,“ špitla jsem a přitiskla se na jeho pevnou hruď, jež se mi právě vystavovala na obdiv. Kdybych mohla plakat, po tvářích by mi kanuly slzy smutku a lítosti nad smrtí. Nejdřív jsem si to neuvědomila, smrt je všude kolem nás, a každý z nás se jednou projeví jako vrah.

„Pojď, vrátíme se domů, ano?“ Jenom jsem němě přikývla na souhlas a odtrhla se od jeho pevné hrudi. Šla jsem za ním po skaliskách a uvědomovala si, jak je ten svět najednou krásný. Viděla jsem každou dokonalost… Každý by se měl jednou zastavit a mít pořádně otevřené oči.

Cestou zpět mi vysvětloval vše, co upíří dokážou. Vše, co umí. Vše, co smí… A především mi vyprávěl o Volturiových. O Arově gardě, která sbírá takové talenty, jako jsem já.

Zajímalo by mne, jestli můj dar funguje… Jestli bych ho dokázala zkrotit i bez pomoci Belly. U mě to moc velký problém nebude, že budu jako kostka ledu, ale u Belly ano. Tohle je velmi nezodpovědné.  Vždyť může celá shořet! Co když vybouchne ve škole, v přítomnosti lidí… Nebude tam nikdo, kdo by jí pomohl… Nebudu tam především já. Ta, která by za ní měla stát celý život a pomáhat jí celý život. Vše jsem pokazila…

„Mohla bych se ještě projít?“ zeptala jsem se Jaspera, ale já se nechtěla jít projít… Chtěla jsem se podívat za Bells, jak se má. Jestli je v pořádku a celkově… Musela jsem ji alespoň vidět a vědět, že má úsměv na tváři… Moje dokonalá a chytrá starší sestřička.

„Ale jistě,“ souhlasil a já ho doprovodila k domu, kde jsem se s ním vášnivě rozloučila. Věděla jsem, že je Edward už doma a musela jsem si chránit myšlenky. Nechtěla jsem se prozradit. To rozhodně ne!

„Vrátím se brzy,“ houkla jsem ještě za ním a úmyslně se rozeběhla druhou stranou, než bydlely teď už jenom Abby s Bellou…

Doběhla jsem k nám domů, vlastně už k domu, kde bydlely ony. Už jsem k nim nepatřila… Jednou pro vždy jsem byla již mým světem odloučena od jejich. Bylo proti zákonům logiky žít ve dvou světech.

Zastavila jsem se v lese, několik metrů od zahrady a i přesto, že v okolí byli lidé, zhluboka jsem se nadechla. Chtěla jsem si uchovat zásoby kyslíku bez vůně krve. Zaposlouchala jsem se do zvuků a hluku okolo. V domě bylo jedno tlukoucí srdce a to jistě Belly.

Udělala jsem pár kroků blíž a schovala se za mohutným dubem, který zdobil Abbyinu zahradu prý už několik generací. Zpoza něj jsem opatrně vykoukla a hledala sebemenší pohyb.

Vítr rozfoukával opadané listí ze stromů a keřů. Čechral vysokou trávu na zahradě. Rozkvetlé květiny na záhoně se probíhaly pod jeho sílou. Sluníčko bylo bezpečně skryto za baldachýnem mraků. A v okně našeho pokoje seděla Bella s nějakým plochým předmětem v ruce.

O okamžik později po něm přejela prstem a po tváři jí stekla slza velikosti hrachu a pak další a další. Tak přesně tohle jsem nechtěla. Nechtěla jsem způsobit tolik bolesti svou neopatrností. Byla to taková hloupost jí to neříct. Neříct jí o upírech. Pochopila by to. Vždy byla inteligentní a tolik chápavá.

Mé srdce krvácelo. Krvácelo společně s tím Belliným. V mé hrudi se rýsovala, vytvářela taková neuvěřitelná bolest a především dusivý tlak. V krku se mi utvořil knedlík neumožňující nádech.

Bellino srdce bilo jako splašené. Tlouklo jí tak rychle jako mně při přeměně, ale on byla naštěstí živá. Mohla žít dál, musela žít dál. Musí na mne zapomenout a jít dál svou cestou. Ale já na ni nikdy nezapomenu.

Prsty jsem křečovitě zarývala do kůry stromu, když její usedavý pláč nepřestával. Copak jsme si už nevytrpěly dost?! S každou její další a další slzou uvadala moje naděje na společnou budoucnost. S každou vteřinou mi docházelo to, že ne všechno je možné.

„Alice, vrať se,“ zašeptala zlomeně a její hlas byl tak… chraptivý, tak tupý, naprosto bez tónu. Moje srdce volalo potom, abych vykročila ze svého úkrytu kmenu stromu a větví keře, leč já nemohla. Moje mysl křičela: Uteč, neotáčej se a hlavně se sem nesmíš vrátit. Musela jsem poslechnout jednu část svého já.

„Sbohem, sestřičko, s jistotou se ještě uvidíme… Miluju tě,“ vydechla jsem s jemností slova rozloučení a s posledním pohledem věnovaným právě jí jsem se otočila a utekla domů. I přes mou hlasitost kroků mě neměla šanci mě uvidět.

S těžkým srdcem jsem se vracela, a ani si nedělala hlavu s tím vracet se tím správným směrem, odkud jsem vyrazila. Nemělo to smysl, Edward si to stejně přečte v mé hlavě.

Vešla jsem k nim domů, kde mě ihned Jazz přivítal sladkou pusou, až se mi mírně zatočila hlava a já chtěla víc. Toužila jsem se na něj natisknout, dát nohu kolem jeho pasu a nechat se líbat jeho rty, kde by chtěl, jenže…

„Tys byla u Belly?! U mojí Belly?! Nenapadlo tě, že bys jí mohla ublížit?!“ Odtrhl mě tvrdě od Jaspera a držel za ramena, hlavu v úrovni té jeho.

„Nedokázala bych jí ublížit!“ odporovala jsem mu křikem a snažila se vymanit z jeho sevření. Nebylo mi to ani trochu příjemné, i když to nebolelo. Ale nedokázala jsem se mu vytrhnout ze sevření a opět stát nohama na pevné zemi.

„Jsi novorozená? To si tolik věříš? Co kdyby tě viděla? Co kdybys jí ublížila? Přemýšlela si vůbec?“ křičel na mě. V mém nitru to ještě víc vřelo než když předtím. Oči mě začaly hrozně pálit. A najednou jsem cítila, jak mi tvář brázdí jedna studená slza ukřivdění a nedůvěry. Zprvu jsem nechápala proč, ale pak jsem to přisoudila mému daru.

„Nedokázala bych jí ublížit,“ zopakovala jsem zlomeně a cítila pevnou půdu pod nohama, něčí paže zezadu okolo mého boku a Edwardův pohled na mně.

„Jak…?“ Zvedla jsem pohled k němu, abych mu něco řekla, vysvětlila, ale ze sebe jsem bohužel nevydala ani hlásku. Dívala jsem se mu do očí a přehrála jsem mu ten okamžik v hlavě. Snažila jsem se mu do toho vložit i mé pocity, jenže ty nevnímal jenom on, ale i Jazz. Bolestně mi zapředl do ucha a po mé tváři stékaly další a další slzy.

Musela jsem vyzařovat tolik bolesti, lítosti a smutku, že se Jasper jenom stěží držel, aby ode mne neutekl, před mými pocity. Před tím, co jsem právě prožívala. Neutekl, nýbrž mi posílal do mého těla pozitivní pocity, i když to bylo marné. Tohle nešlo přehlušit.

„Promiň mi,“ omlouval se Edward a sklesle se posadil na sedačku, hlavu vložil do svých dlaní a potě si prohrábl vlasy. Zhluboka se nadechl a vydechl. Paže kolem mého pasu se ještě víc sevřely a já se opřela o jeho hruď.

V mé hlavě se mihla věta, jež jsem nechtěla slyšet. Ne teď. Ne tady.

„Odjíždíme,“ pronesl velitelsky Edward, postavil se a utekl do lesa…

Předchozí kapitola

Sharlot33 ← Shrnutí → TwilightKacert

Autor: Twilightkacert (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzplanutí 24. kapitola: