Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzpomínka - 3.kapitola

11.01.2010 (10:30) • bublina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2212×

Probudil mě studený dotek na mé tváři, který jsem se snažila odehnat rukou a zabořila jsem hlavu do Edwardovy hrudi. Ten se na moji reakci zasmál zvonivým hlasem, který ještě přispěl k tomu, abych usnula. 
„Vstávej, Bells.“ Zašeptal mi do ucha. 
„Mmmm… ale mně se nechce.“ Zamumlala jsem nesrozumitelně, ale který upír by to nebyl schopný slyšet, že?
Odpověď přišla se smíchem. „Bello, já vím, že se ti vstávat nechce, ale máme pro tebe překvapení.“
„Tak ho někam schovejte. Já ho nechci.“ Zamumlala jsem.
„Teď si nás ale urazila. Buď to půjde po dobrém, nebo po zlém.“ Řekl téměř výhružně až jsem se lekla a prudce se posadila. Když jsem namáhavě otevřela oči a viděla jeho potěšený výraz, zase jsem sebou práskla na jeho hruď s úmyslem spát. Já tu Alici jednou kvůli těm večírkům přetrhnu. 
„Vybrala sis to sama.“ Sdělil mi Edward a zvedl mě do náručí a nesl někam pryč. Za chvilku zastavil a už už jsem usínala, když vtom mi někdo vchrstnul ledovou vodu do obličeje a já vykřikla. Tahle metoda probuzení fungovala bezproblémově, byla mi zima, víčka mě bolela od prudkého otevření a byla jsem bezprostředně naštvaná na Edwarda.
Otočila jsem se k němu s blesky v očích, ale docílila jsem pouze toho, že se začal smát. 
„Pusť mě.“ Procedila jsem skrz zuby.
„Pusť mě!“ Vztekala jsem se, když nic neudělal. Na tohle druhé varování mě tedy posadil na židli a když odešel, začala jsem na něj chrlit nadávky všeho typu. 
„Já to slyšel, Bello!“ ozval se ze zdola zvonivý hlas, když jsem zrovna prohlašovala že je to nevychovaný dobytek.
Na znamení nelibosti jsem hlasitě přibouchla dveře a zdola se ozval smích. První co bylo, jsem se podívala do zrcadla. Mokré vlasy se mi lepily k obličeji, který byl bílý jako obvykle, jenom tváře jsem měla trochu růžovější. 
Potom jsem rychle vlítla do sprchy, kde jsem na sebe pustila proud horké vody, a ztuhlé svaly se přitom uvolňovaly. 
Když jsem vyšla ze sprchy, má špatná nálada se značně zlepšila, ale stále jsem cítila ještě něco z té zloby. Pak jsem si ale uvědomila, že jsem si nevzala oblečení, ale na okraji vany leželo úhledně srovnané oblečení v komínku. 
Zlatá Alice. Konečně něco normálního, asi už konečně pochopila, že topmodelka s novými módními trendy být vážně nechci. 
Bylo tam tmavě fialové triko, lila punčocháče a černá sukně. Když jsem to všechno na sebe oblékla, musela jsem zhodnotit, že vypadám vcelku dobře. Ještě jsem si prohrábla skoro uschlé vlasy, provedla osobní hygienu a mířila dolů na snídani. 
Už na chodbě se linula nádherná vůně jídla, a už se mi sbíhaly sliny. V kuchyni se právě připravovaly lívanečky s javorovým sirupem. 
Při snídani si ke mně sednul Emmet, který celou dobu komentoval lívanečky jako něco odporného. 
„Emmete, nechceš si to nechat na někdy jindy?“ ušklíbla jsem se. 
„Jak to můžeš jíst? Takové splašky.“
„Emmete, buď zticha. Nebo, nechceš taky jeden?“ ucedila jsem jízlivě a pomalu se blížila s lívanečkem k jeho puse. 
„Fuj.“ Řekl a odstrčil moji ruku pryč.
„Jak chceš.“ Pokrčila jsem lhostejně rameny a strčila si ho celý do pusy. Už to byl nevím kolikátý, ale cítila jsem se tak trochu přecpaná.
„Mimochodem, mami, jsou výborné.“ Poznamenala jsem k Esme a ukázala na lívance.
„Drahoušku, ty dělal Edward.“ Usmála se na mě a pokynula hlavou k Edwardovi, který stál u kuchyňské linky a zazubil se na mě. 
Moje ruka, která mířila s dalším lívanečkem k puse, ho automaticky pustila a na tváři se mi objevil zhnusený výraz.
Emmet okamžitě vyprsknul smíchy a Edwardovi se na tváři objevil neuvěřitelný výraz.
„A máš to spočítaný, brácho!“ posmíval se mu Emmet.
Edward se jenom ušklíbl a přišel ke mně. 
„Však ona si to ještě rozmyslí, princezna.“ Vysmíval se a já otočila hrdě hlavu směrem od něj. 
„No tak Bello, nezlob.“ Popichoval mě.
„Bello?“ zeptal se, teď už ale vážněji. Ha, měla jsem ho přesně tam, kde jsem ho chtěla mít. 
„Emmete, nezdá se ti, jako by tady někdo mluvil?“ předstírala jsem lhostejně. 
„Hm, nezdá se mi. Ale počkej, to bude možná ta moucha, poslouchej.“ Přistoupil na moji hru Emmet a dělal, jako když špicuje uši. 
Edward mezitím zkrabatil čelo a beze slova odešel z kuchyně a za chvíli práskly domovní dveře. Překvapeně jsem se za ním podívala. 
Myslela jsem, že přistoupí na hru, že nebude naštvaný, ale pravděpodobně se to nepovedlo. 
Vůbec, nepovedlo. 
„No tak Bello, on se uklidní. S některými věcmi se prostě nemůže srovnat.“ Řekl konejšivě Emmet. 
Počkat?! S jakými věcmi?! Už už jsem chtěla položit otázku, ale než jsem stačila otevřít pusu, už byl pryč.
Povzdychla jsem si a uklidila talíř s lívanečky. Nepochopila jsem tohle Edwardovo chování, vždycky byl spíš pro legraci. Vyběhla jsem z kuchyně a mířila z domu k lesu, kde seděl Edward otočený zády ke mně. 
Věděla jsem, že nás pravděpodobně bude sledovat celý dům, ale teď mi to bylo upřímně jedno. Když už jsem byla asi 5 metrů od něj, našlapovala jsem tiše jak jsem jen mohla, ale stejně už o mně dávno věděl. V blízkosti půl metru jsem se na něj pověsila a potom to udělala tak, abych na něj koukala hlavou dolu a pusu roztáhla do širokého úsměvu. Než jsem ale stačila jakkoli zareagovat, Edward se prudce vymrštil a drsně mě shodil s nepokojným výrazem, přičemž se ozval trhavý zvuk. V punčocháčích byla velká díra. 
„Nemůžeš mi dát alespoň na chvíli pokoj?“ vykřikl. Vystrašeně jsem se schoulila do klubíčka, takhle jsem Edwarda nikdy neviděla. 
Pak si ale uvědomil co udělal a prudce se ke mně otočil, čímž vyvolal ještě větší instinkt se držet dál od něj. Přece jenom není dobré zahrávat si s rozzuřeným upírem, už i to, že jsem dokázala přežít v téhle rodině několik let, je zázrak.
Edward vytřeštil oči a zmateně zatřepal hlavou. 
Rychle jsem se zvedla na nohy a těkavě se rozhlížela na všechny strany. 
„Pojď se projít.“ Řekl a obrátil se směrem k lesu. 
Ohlédla jsem se úzkostně za sebou na dům, potom na Edwarda a zase to samé, až jsem lehkým krokem vyrazila, abych ho dohnala. 
Šel normální lidskou chůzí, ruce měl zastrčené v kapsách a čelo mu hyzdila jedna velká utrápená vráska a zamyšlený pohled zabodnutý do země. Tak jsem to aspoň ze strany viděla. 
Kráčela jsem trochu vzadu a přemýšlela. Všechno to má určitou spojitost s tím, co se má stát, protože takhle jsem rodinu neznala, tedy kromě Emmeta, ten vtipkoval i v těch nejkrušnějších chvílích. Když jsem byla tak zahloubaná a šla, najednou jsem narazila do něčeho tvrdého. 
To něco tvrdého byl Edward, který právě zastavil. Rozhlédla jsem se pozorněji kolem sebe, a identifikovala stromy, ale nebyly to stromy, které rostly u našeho domu. 
Tyhle byly jiné, … takové… jiné stromy, jinak to asi ani neumím vyjádřit. Tohle místo bylo jaksi magické. Tři čtvrtiny místa pokrýval heboučký mech s lpějící rosou na něm, která neměla možnost se vypařit. Slunko tu svítilo zřídkakdy. 
Poodešla jsem pár kroků od Edwarda, aby měl kolem sebe místo a abych nebyla první, kdo by byl na mušce, kdyby ho chytl záchvat. Chtělo se mi nad tím smát, ale i plakat. 
Pomalu se otočil a obličej se mu trochu rozjasnil. 
„Musel jsem tě zavést trochu dál, nechtěl jsem, aby nás všichni slyšeli.“ Obrátil oči v sloup. 
Trochu jsem se pousmála. Zase nabíral tu Edwardovost. 
„Víš, chtěl jsem ti říct… že teď je toho tolik jinak, a že i přes ty všechny moje nálady, které nastanou, nezmění tvoje city k tobě…“ 
Vykulila jsem na něj oči, o čem to tady mluví?
„… mám tě rád, Bello, a rodina taky, přímo miluje. Jenom teď nastávají krušnější časy, než abychom se tvářili jako veselá rodinka.“ Ušklíbl se.
„Řekla bych mimo Emmeta.“ Poznamenala jsem trochu kysele. 
Jeho odpověď byl smích. Konečně byl v normálu.
„Tak… jdeme?“ navrhla jsem. 
„Myslím, že ano. Nenecháme Emmetovi vzít tu příležitost, aby si z nás utahoval.“
Zakoulela jsem očima. 
„No, myslím, že se ti asi pěšky jít nechce, tak co takhle se „projet“?“ zazubil se. 
Na znamení souhlasu jsem se ušklíbla.

Když jsme dorazili před dům, Edward už vypadal zase znepokojený. Radši jsem nic neříkala a slezla mu se zad, on v tu chvíli rychlostí blesku vrazil do domu, já mu jako šnek v patách.
Doběhla jsem do obýváku, kde Alice byla s vystrašeným výrazem a ostatní členové rodiny ji napjatě sledovali. A hned nato prohlásila. 
„Volturiovi. Jdou po nás, musíme odejít.“

Autor: bublina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínka - 3.kapitola: