Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzpomínka na minulost – 1. kapitola

19.04.2014 (07:00) • makulka • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1700×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Stál jsem na vyvýšeném místě, ze kterého jsem měl dobrý rozhled do krajiny. Pode mnou mezi sebou bojovali naši novorození. Viděl jsem, jak ti starší útočí na mladší, ale jak jsou všichni nezkušení a až zoufale intuitivní. Povzdechl jsem si. Svou práci jsem nenáviděl, ale protože mě Maria potřebovala, musel jsem to udělat. Bylo mi jasné, že by ji mrzelo, pokud bych zklamal.

Seskočil jsem z pahorku a prošel mezi bojujícími skupinkami. Měl jsem u nich tak velkou autoritu, že bázlivě couvali a sledovali mě ostražitým pohledem. U mě si nemohli dovolit chybovat. Dobře věděli, co by je čekalo za trest.

Zastavil jsem se u trojice, která dorazila teprve před pár hodinami. Dva muži a jedna žena. Vlastně by bylo trefné říct dívka. Mohlo jí být maximálně sedmnáct let, víc určitě ne. Zarazil jsem se u ní a ještě jednou se na ni podíval. Připadala mi povědomá, ale netušil jsem, odkud bych ji mohl znát.

Rty jsem zkroutil do úsměšku, když jsem na ně pohlédl. Naprostí zelenáči, jediné, co byli schopni vnímat, byla žízeň. Rozhodl jsem se trošku jim ukázat, kdo tady velí. Je to potom jednodušší. „Ty,“ štěkl jsem po vyšším z mužů. Vycenil na mě zuby, ale jen jsem se pohrdavě ušklíbl. „Ukaž, jak jsi dobrý. Napadni mě.“

Novorozený se nejistě podíval po ostatních, kteří se shlukli kolem nás a s očekáváním přihlíželi. Vítali jakoukoli příležitost, kdy mohli vidět něčí ponížení. A hlavně byli rádi, že svou pozornost neupínám na ně.

Muž na mě vystartoval a udělal stejnou chybu jako každý – veškerou sílu vložil do prvního úderu, kterému jsem snadno uhnul. Zapotácel se a otočil se jako na obrtlíku. Znovu se na mě vrhnul a snažil se využít sílu svých paží. „Chraň si bok,“ štěkl jsem rozkaz a do boku jej zasáhl. „Postoj nohou je taky důležitý.“ S těmito slovy jsem mu nastavil špičku boty a urazil mu nohu od kolene dolů. Muž zařval bolestí a skácel se k zemi. Z úst mu sršel proud nadávek. „Zvedni se!“ Ani se nepohnul. Zhnuseně jsem na něj shlížel. Ten nám k ničemu nebude, neudržel se ani tři vteřiny. Podíval jsem se mu do očí. „Tvé jméno?“

Novorozenec polkl. „Jason. Jason Holler, pane.“ Přikývl jsem a otočil se k ostatním.

„Jason Holler je slabý. Pokud budete bojovat stejně špatně jako on, skončíte stejně. Dobře víte, že tady se chyby nepromíjí.“ S těmi slovy jsem pohlédl do jeho očí, kde jsem viděl strach. „Mohu tě ale uklidnit. Další chybu neuděláš.“ Ve vteřině jsem odběhl pro hořící větev. Hlavní oheň jsme udržovali nepřetržitě. Nikdy nevíte, kdy budete potřebovat plameny. Vrátil jsem se k Jasonovi, který si zatím stihl podat nohu. „Trestem za chyby je smrt. Pamatujte si to všichni.“ Během této věty jsem větev pustil a ustoupil o několik kroků. Jasonovo tělo chytlo plamenem a mýtinou, ve které byl umístěn náš základní tábor, se rozlehl jeho řev. Zavřel jsem oči před jeho bolestí, která se mi zabodávala do každičkého kousíčku kůže. Ostatní mlčky přihlíželi. Věděli, že jim hrozí stejné riziko, pokud nebudou dobří.

Nerad jsem někoho zabíjel jen tak, ale je to nutné pro udržení morálky. Otočil jsem se ke zbytku z původní trojice nováčků a pohlédl na druhého muže. „Teď ty. A zkus být lepší než tvůj kolega.“

Druhý muž na mě vyděšeně pohlédl, ale zaútočil stejně špatně jako předchozí. Vyhnul se mé ráně na bok, ale dostal několik zásahů do hrudi. „Soustřeď se na celé tělo, ne jen na ruce,“ napomenul jsem jej a nechal jej chvíli útočit. Měl lepší postoj než Jason, ale i tak stačil jediný chvat a skončil na zemi s hlavou zabořenou v hlíně.

Okamžitě vyskočil a snažil se využít síly ve svých rukou k tomu, aby mě sevřel do kleští. Přeskočil jsem jej a kopl jej zezadu do hlavy. Zavrávoral, ale udržel se na nohou a znovu se pokusil zaútočit. Nechal jsem ho ještě se snažit, než jsem ho přišpendlil na nejbližší strom. „Pamatuj si, že není důležitý jen útok, ale taky obrana. Nenech se zaslepit zuřivostí,“ štěkl jsem mu do obličeje a nechal ho spadnout na zem. Poodstoupil jsem a zeptal se ho na jméno.

„Matthew Fall, pane.“ Nebojoval špatně, ale taky to nebyla žádná sláva. Přikývl jsem, naposledy ho sjel pohledem a vrátil se do kroužku ostatních.

„Zbýváš jen ty. Snaž se,“ obrátil jsem se na to děvče. Vypadala vystrašeně a hrozně zmateně. Zase jsem se pozastavil nad tím, jak mi propadá povědomá, ale její vůně mi nic neříkala. Děvče se na mě podívalo a postavilo se do bojového postoje. Opět jsem ji nechal zaútočit, abych se podíval, jak bojuje. Zdálo se, že se z předchozích bitev poučila, protože se snažila zaútočit na bok, který viděla jako slabinu. Nechal jsem ji při tom a počkal, dokud její ruka nenarazila na můj bok. Okamžitě jsem jí ruku popadl a škubnul vzhůru, ale ona to, zdá se, čekala a vyskočila spolu se mnou. Za letu se přetočila a dopadla za mě. Vykopla nohou, ale to už jsem čekal a nohu jí zkroutil. Slyšel jsem, jak jí tam prasklo, ale ona nevydala ani hlásku, jenom odskočila stranou.

Dal jsem jí čas, aby si nohu narovnala, ale ona mě překvapila znova. Nohou škubla v zřejmě naučeném triku a kosti jí se zapraštěním naskočily zpátky na místo. Zároveň s tímto krokem vyskočila do vzduchu a popadla mě za ruku. Nemarnil jsem čas a švihl jí do vzduchu. V ruce jsem ucítil pálivou bolest. Kousla mě! Jak to ta potvora dokázala? Na chvilku jsem podlehnul vzteku způsobeného bolestí a šokem, než jsem se opět ovládl. Dívka stála přikrčená opodál a bez přestání vrčela. V očích měla veliké obavy, které jsem cítil i z jejích pocitů. Uvolnil jsem postoj a kývl na ni. Nijak nereagovala, jen dál stála a ostražitě mě pozorovala.

„No, zdá se, že ty nejsi tak ztracený případ. Bojuješ dobře. Kde ses to naučila?“ zeptal jsem se klidně. Děvče na mě chvíli zíralo, než se trochu uvolnilo.

„Učila mě matka,“ zašeptala nakonec. Pak se otočila a utekla pryč.

„Ne,“ rozkázal jsem, když se několik snaživců rozběhlo, aby ji chytili. Z jejích pocitů mi bylo jasné, že se vrátí – nemá, kam by jinam šla. Přesto ji budu muset potrestat. Tady se nikam nechodí bez mého dovolení. „Teď máte volno, až do rána. Když říkám volno, myslím tím dělejte si, co chcete, ale s rozumem. Žádná zranění. Žádné bitvy. Ty vysvětli tady Mattovi, jak to u nás chodí,“ řekl jsem poblíž stojící ženě. Přikývla a ostatní se začali pomalu vytrácet. Je mi jedno, co budou dělat, pokud se nepozabíjí.

Já sám jsem se vydal po stopách té dívky. Netrvalo to dlouho, odběhla jen tak daleko, aby nás neslyšela. Zastavil jsem se a shlížel na ni. Seděla na zemi, ve své novorozenosti hluchá ke všemu, co ji nezajímalo, rukama si objímala kolena a dívala se do prázdna. Byl to tak lidský postoj, až jsem zapochyboval, že je upír.

„Jsi zvláštní, víš to? Jak se vůbec jmenuješ?“ zeptal jsem se. Škubla sebou a podívala se na mě. Jinak nevypadala vůbec vyděšeně.

„Isabella,“ řekla poměrně vzdorovitě a dál na mě upínala pohled. Pokýval jsem hlavou a zamyšleně ji pozoroval. Proč mi jenom připadá tak povědomá? Jsem si jistý, že jsem ji nikdy neviděl, ale přesto… Štvalo mě to.

„Isabella čí? Tady se hlásí celé jméno,“ vyštěkl jsem trochu prudce. Nezapomněl jsem na to, že mi může být povědomá sebevíc, ale pořád jsem její velitel. Ona se na mě podívala s neuvěřitelným pohrdáním. Zarazilo mě to, protože by jako novorozená takové pocity vůbec neměla mít.

„Jsi jiný, než jsem si myslela. Představovala jsem si tě jako bojovníka za svobodu, tak jak jsi odešel… Ale ty jsi jenom krutý ke všem, kdo stojí pod tebou. Proč? Co tě tak změnilo? Ta děvka, co se s ní taháš?“ zasyčela opovržlivě. Tak to teda ne, holčičko, na mě si nikdo nebude otvírat hubu. Aniž bych dal najevo, co si myslím, vyťal jsem jí políček přes pravou tvář. Ozvala se hrozivá rána, ale ona jenom dál s opovržením sledovala můj obličej. Druhá facka jí přistála na levé tváři, ještě prudší než předchozí.

Sklonil jsem se těsně k ní. „Uvědom si, že ses dostala do světa, kde poroučím já a Maria. Jestli tě ještě jednou uslyším něco takového říct, urazím ti hlavu. Teď mi řekni své jméno. A odkud mě znáš.“ Neuvědomil jsem si, že k ní celou dobu vysílám výhružné pocity, ale ona se viditelně přikrčila. Hrála si na silnou, ale mluvil z ní strach a… zklamání?

„Odkud že tě znám? No, vyprávěla mi o tobě matka. Po ní mám ostatně také příjmení, protože jsem nemanželské dítě. Jmenuji se Isabella Swan.“ Po této poslední větě na mě s očekáváním hleděla, ale pak zklamaně zase sklopila hlavu. Nevěděl jsem, co čekala, její jméno mi nic neříkalo. A bylo mi to jedno, nemám zájem na to, abych se staral o pocity jedné novorozené, ať už se chová jakkoli podivně.

„Tak tedy, Isabello Swan. Vrať se do hlavní skupiny. Jsi v armádě, nemůžeš si odejít, jak se ti zlíbí. Budeš se cvičit v boji a uvidíme, jak si tu dokážeš poradit. Netrpím bitky mezi jednotlivými členy. Pokud někoho zabiješ, zaplatíš za to. Poslouchej mě nebo Mariu na slovo a nic se ti nestane. Tady nejsi na dovolené, tady jde o život. Snaž se ho využít co nejlíp. Rozuměla jsi?“ Přikývla a postavila se. Smutně se na mě podívala.

„Opravdu jsi jiný, než… Škoda,“ zašeptala a odběhla ke zbytku armády.

Zamyšleně jsem za ní hleděl. Ta holka je dost zvláštní. Vypadá úplně jinak než typický novorozenec – má svoje pocity, uvědomuje si okolí a očividně ji nežene jenom žízeň. Nechápal jsem to. Jak to, že se tak ovládá?

Pomalu jsem se rozběhl do lesů. Potřebuju si to všechno v klidu promyslet a na to je běh nejlepší. Říkala, že se jmenuje Isabella Swan a očividně čekala nějakou reakci. Netuším proč. Samozřejmě že za těch pár let, co jsem v armádě, jsem tu měl pár lidí od jména Swan, ale žádný nevypadal, že by s ní byl nějak příbuzný. A že by v armádě byla její matka, o které se pořád tak zmiňovala, to je nemožné. Za prvé bych věděl o tom, kdyby mohl mít upír děti a za druhé by musela svou dceru nějak informovat, což je zhola nemožné. Dávám si pozor na to, aby žádný novorozenec neutekl. Tak proč…

Rozzuřeně jsem se zastavil. Je mi nepodobné, abych se tak zabýval pocity jedné upírky. Proč mi tak záleží na tom ji pochopit? Zatracená holka. Sevřel jsem ruce v pěst a udeřil jimi do poblíž stojícího stromu. V jeho kůře se objevila stopu hluboká díra. Ten pocit ničení mě kupodivu uspokojoval. Boxoval jsem do stromu, dokud to se zapraštěním nevzdal a nesložil se na svého zeleného souseda. Pousmál jsem se. Ničení je výborná příležitost na to se odreagovat.

Nyní už klidně jsem se vracel do tábora. Maria už asi čeká, až jí poreferuju o nováčcích. Nebude nadšená z toho, že jsem zabil toho Jasona, ale nemohl jsem jinak. Pro nás by byl přítěží, neprojevoval ani náznak snahy či talentu. To ten druhý, Matthew, ten se alespoň snažil nějak bojovat. S trochou cviku se brzo zařadí mezi průměrné bojovníky. No a pak je tu samozřejmě ta Isabella. Co mám Marii o ní říct? Jméno a to, že bojuje zatraceně dobře na to, že nikdy předtím nebojovala. Nebo snad bojovala, ale jako člověk? Nevím. Když bojuje jako člověk, tak si to zapamatuje i do upírského života? Zamyšleně jsem si promnul čelo. Matka ji učila, podle všeho do nějaké války nebo bitvy. Nechápu, proč by lidská žena učila svou dceru bojovat. A to, že je nemanželská… No, není to zas tak zvláštní, spousta mužů odešla do války, takže určitě zůstaly nějaké těhotné ženy. A ti muži potom pad-

Zarazil jsem se na místě. Oči se mi nevěřícně rozšířily. Jistě. Pokud říkala, že… Ale to potom znamená… Ne, to prostě není možné. Nemůže to tak být. Čím víc jsem se snažil tomu nevěřit, tím očividnější se to zdálo.

I já jsem měl za lidského života přítelkyni, kterou jsem moc miloval. Tak moc, že jsme se i přes společenské konvence před mým odchodem na frontu milovali. Jenom jednou, poprvé a naposledy. Od té doby jsem ji nikdy neviděl. Úplně jsem na ni zapomněl, i teď jsem ji viděl jen mlhavě, jako dávnou vzpomínku. Má přítelkyně se jmenovala Renée Swan. Ach, jen to ne!

Mám pocit, že povídka na podobné téma je zde teď také, ale já jsem Vzpomínku na minulost psala už delší dobu. Proto prosím omluvte, pokud se vám bude zdát námět podobný. Doufám, že autorka druhé povídky promine, že to sem dávam v podobnou dobu, ale je to jediná povídka, kterou momentálně píšu. Snad mě za to moc neobviníte. :-)

Autor: makulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínka na minulost – 1. kapitola: