Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzpomínky bolí ale život končí šťastně....nebo ne? 12.kapitola

13.08.2009 (15:30) • Matys • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2271×

12.kapitola. - Zpět k rodině a přátelům, ale také milované a nenáviděné osobě.

Let má trvat 12 hodin. Dlouhá doba. Zatím mě Kessie vyzpovídávala, jaká je naše rodina strašně se na ní těší. Ani jednou se nezeptala na svého otce. Buď ví že mluvit o něm mě bolí anebo ho za pár hodin uvidí. Doufám, že ne. Ač nerada si to musím přiznat, pořád ho miluji, ale také nenávidím, že mě nevyslechl a zachoval se tak, tak impulzivně. Ale mám na tom i svůj podíl viny já. Ale jestli mě tentokrát bude znovu prosit za odpuštění, nechám ho v tom vymáchat. Nebude to mít tak lehké jako minule. Nehodlám mu hned odpustit. Ale teď se nebudu zaobírat tím, co udělám, až ho uvidím. Budu se zaobírat přítomností. Žít okamžikem. Budu si užívat poslední společné chvilky mě a Kessie, která může zatím jen o rodině snít z mého vyprávění.

NA LETIŠTI O 12 HODIN POZDĚJI

Právě jsme přistáli v Seattlu. Moje malá holčička usnula a já s ní teď mířím přes terminál i s kufry ve vozíku k autu. Vzala jsem si taxi a nadiktovala jsem mu adresu, kam má jet. Za hodinu a půl pomalé jízdy jsme dorazily před dům rodiny Harwelových. Vylezla jsem z auta. Kessie už byla vzhůru.

„Miláčku jsme tady.“ Řekla jsem jí. Kess se hned rozzářila očka. Kess jsem postavila na zem a vzala kufry. Jen co jsem došla ke dveřím, už je otevírala Carla a skočila mi kolem krku.

„Ahoj Izzi, tak strašně si mi chyběla.“ Tiskla mě jak nejvíc mohla.

„Ty si mi taky chyběla, Carlo.“ Položila jsem kufry na zem a odejmula jsem jí. Když jsme se přestali objímat, tak si teprve všimla Kessie.

„A kdopak je tohle?“ a sehnula se ke Kessie.

„To je Carlo, moje dcera Kessie.“ Představila jsem je.

„Kessie to je Carla má nejlepší kamarádka.“ Představila jsem je. Carla se na mně koukla divným pohledem, ale nic neříkala.

„Tak pojďte, ukážu vám pokoje. Pro tebe Izz jsme pokoj připravily, ale nevěděli jsme o malé.“ Vysvětlovala mi.

„To nevadí budeme s Kess bydlet v jednom pokoji. Co říkáš, zlato?“ Kessie se zatvářila důležitě, ale potom horlivě přikývla. Vzala jsem kufry a Carla nás zavedla do pokoje. Vím, jak Kessie všechno ráda vybaluje.

„Kessie? Zlato, vybalíš mi taky prosím věci? Já si potřebuji promluvit s tetou Carlou.“ Kessie zazářily očka a hned se do toho dala. To bude na dlouho. Šla jsem z pokoje a zavřela jsem dveře a šla dolu do obýváku. Tam jsem se posadila do křesla a čekala, kdy Carla spustí proud otázek.

„Zbláznila si se? Proměnit dítě? Víš co se stane jestli to zjistí Volturiovy?“  a tak dál a tak dál.

„Už si se vynadávala? Carlo, Kessie jsem neproměnila, ona je moje biologická dcera.“ Řekla jsem jí. Carla chvilku koukala, jako kdybych spadla z višně.

„Vždyť upíři nemohou mít dítě. To není možné.“ Mumlala.

„Taky jsem tomu nemohla uvěřit, ale stalo se. Je to moje a Edwardova dcera. A však víš, já nejsem normální upír. Spím a ……“ zasekla jsem se. Málem jsem to vyzradila.

„A?“ čekala Carla.

„To je jedno. Ale Kessie je moje biologická dcera, ať si říká kdo chce. A jestli ti to vadí, můžu zase odjet.“ S tím jsem se zvedla a odešla za Kessie. Právě vybalovala můj kufr. Úhledně to srovnávala do skříně. Já jsem si sedla na postel a s láskou jí pozorovala. Cupitala sem a tam s hromádkami oblečení. Koukla jsem se z okna. Nějakou chvilku jsem nereagovala, že na mně Kess mluví.

„Mami, ty mě vůbec neposloucháš.“ Stěžovala si.

„Promiň zlatíčko. Je toho na mně moc a chybí mi ostrov.“ Stěžovala jsem si.

„Ale mami, vždyť tam můžeme ještě někdy zajet se podívat. Ale teď pojď za tetou Carlou.“ Objala mě a hned pustila. Vzala mě za ruku a táhla ze schodů dolu spět ke Carle. Musela jsem se jí omluvit.

„Promiň byla jsem hnusná.“ Omluvila jsem se jí.

„Ne, to je dobrý. Já jen, že je to neuvěřitelné.“ Vysvětlila.

„Já vím, taky jsem tomu nemohla uvěřit, ale stalo se. A mám tenhle poklad.“ A pohladila jsem malou po vláskách.

„A Edward o tom ví?“

„Ne. S nikým jsem nemluvila, až včera s tebou.“ Na to se zatvářila nějak divně.

„Hele, Carlo, já teď půjdu za Jakobem stejnak než se všichni vrátí ze školy, tak budu zpět.“ Jen kývla a dál s tím nic nedělala. Vzala jsem Kessie do náruče a šla směrem k hranici. Šla jsem po cestě kdyby náhodou.

„Kessie až sem nebudeš chodit sama ano? Už jsme na hranicy s vlkodlaky a nerada bych, aby se ti něco stalo.“ Poučovala jsem jí. Ta si jen odfrkla.

„Kess, já tu mluvím vážně, nepřežila bych, kdyby se ti něco stalo.“ Miluji ji a jsem za její bezpečí obětovat i život. I kdyby to bylo třeba jenom na pár minut.

„Slibuju, mami. Mám tě ráda, a tak nechci, aby si se o mě musela jakkoliv bát.“

„Děkuji, holčičko.“ Došli jsme k Jakobovy před dům. Zaklepala jsem na dveře a otevřela Elien.

„Panebože Bello.“ A vrhla se mi kolem krku.

„Ahoj Elien.“ A objala jsem jí. Potom viděla Kessie.

„Bello? Ty máš dítě? A je to tvoje a né pujčený.“ Zasmála se nad svým vlastním vtipem.

„Ne, ne neni ní půjčená. Elien to je má dcera Kessie, Kessie tohle je Elien moje dobrá kamarádka.“ Představila jsem je. Elien se jenom zářivě usmála a zatáhla nás dovnitř.

„Tak povídej jak se máš a co Edward?“ ptala se.

„Elien, já nevím, přijela jsem teprve dneska. Nikdo o ní neví.“ Otočila jsem se na Elien která si hrála z hračkami malého Johnyho.

„Jak to?“ tak jsem jí řekla o všem. O tom co se stalo po pohřbu Charlieho. Jak jsem byla uprostřed sopky, co se tam stalo, o mé proměně, o tom jak jsem se z Edwardem pohádali, potom jak jsem na týden zmizela, jak mi řekl že bych asi už měla jít. A s tím jak jsem ho poslechla. O ostrově, prostě vše jsem jí řekla. Byla pro mě jako vrba které můžete vše říct a máte zaručené že nic neprozradí. Ulevilo se mi když jsem to někomu mohla říct.

„Kde máš Jakoba?“ ptala sem se, protože v domě nebyl.

„Lítá někde po lesích. Poslední dobou to dělá často a nechce mi říct co tam dělá. Mám o něj strach.“ Bylo vidět jak moc jí to trápí.

„To bude dobré uvidíš. Jakob asi má nějakou práci. Asi se tu objevily nějací jiní upíři a teď je jenom nahánějí a bojí se ti o tom říct, aby tě nevyděsil.“ Utěšovala jsem jí. Zřejmě mi uvěřila a usmála se na mně.

„Asi bychom už měli jít. Kessie bude určitě už unavená a já se chci přivítat ještě se zbytkem rodiny.“ Vysvětlila jsem. Jen se usmála a vyprovodila nás.

„Pozdravuj Jakoba. A Elien kdyby něco, tak mi zavolej.“ A dala jsem jí číslo. Kessie jsem vzala do náruče. Pomalu mi usínala na rameni.

„Tak mi už půjdem. Zatím ahoj.“ A objala jsem jí jednou rukou protože na druhé jsem měla Kess.

„Dobrou Bello.“ Zašeptala ještě.

„Dobrou.“ Rozloučila jsem se naposled. S ní být bylo tak snadné. Od jejího domu jsem se rozeběhla malou rychlostí, kdyby mě náhodou někdo sledoval. Až za hranicemi jsem nasadila plnou upíří. Když jsem doběhla domu byli tam všichni, a když říkám všichni, tak všichni. I Cullenovy. Zůstala jsem zaraženě stát mezi dveřmi a nikdo ani nedutal. Bylo slyšet jen mělké oddechování mé dcerky.

„Bello.“ Zašeptal kdosi. Já jsem se konečně pohnula a odnesla Kessie do ložnice, kde jsem jí převlékla do pyžámka a uložila do postele. Mezitím se probudila.

„Mami?“ ptala se zmateně.

„Šššš jsme doma teď hajni a spinkej už je pozdě večer. Ráno budeme zase dovádět ano?“ ptala jsem se jí a láskyplně jí pohladila po bronzových vláskách. Kessie jen přikývla. Dala jsem jí pusu na čelo a čekala dokud neusne. Potom jsem sebrala zbytek odvahy a sešla jsem dolu. Sedla jsem si do křesla a čekala jsem dokud někdo nezpustí příval otázek. Nic ticho. Tak jsem se zvedla a šla k sobě do pokoje. Tam jsem si vzala šedivo-růžovou noční košilku a modrý saténový župan, který těsně obepínal moje tělo a šla do koupelny.

http://www.spodni-pradlo-leontyna.cz/pigeon-p-57-jennifer-komplet/d-75073/

Tam jsem se vykoupala a umyla vlasy které jsem si zamotala do ručníku. Oblékla jsem si košilku a župan a šla do svého pokoje. Povzdychla jsem si. Proč jsem sem vůbec jezdila? Proč jsem nezůstala na Torzíně? Z mého přemýšlení mě vytrhlo až klepání.

„Dále.“ Špitla jsem ale věděla jsem že mně uslyší. Byla to Alice.

„Ahoj“ pozdravila jsem.

„Bells, kde jsi byla? A proč si se neozvala? A kdo je to?“ a ukázala na mojí dceru.

„Jo, Alice, taky tě ráda vidím.“ Pronesla jsem sarkasticky a ušklíbla jsem se. Ta jen protočila oči.

„Tak odpovíš mi?  Prosím“ zaškemrala. Já si jen povzdychla a sedla si ke Kessie a pohladila ji po vláskách.

„Je to hodně komplikované. A navíc dům plný upírů není zrovna vhodný na tenhle rozhovor. Promiň Alice. Možná příště.“ Omluvila jsem se jí.

„Bello a kdy bude ten čas si o tom promluvit? Stejně budou chtít ostatní po tobě vysvětlení. A potom si mi ještě nepověděla, kdo to je?“ a koukla na Kess která spinkala.

„To je Kessie.“ Řekla jsem protě. Zase jen protočila oči.

„Dobře, Alice, řeknu ti pravdu, ale až někdy jindy, jsem unavená a mám za sebou velmi náročný den a moc jsem toho nenaspala.“ Svěřila jsem se jí. Zase si jen povzdychla a dál to neřešila a odešla.

Alice

Sakra proč mi to Bella nechce říct? A ta Kessie, jak se na ní dívala. Tak jako se Esme dívá na nás. Tak mateřsky a ochaně. Ach Bello. Jsi jedna záhada za druhou. Sešla jsem dolu za ostatními a viděla je jak jsou všichni zaražení. Ale něco mi tu nehraje. Carla dneska nebyla ve škole a Bella se tu najednou zjevila. Počkat počkat to je trochu divné. Podívala jsem se pátravě na Carlu a ta se jen potutelně usmívala a koukala na ostatní.

„Carlo? Tys věděla že přijede?“ zeptala jsem se jí jelikož mi to všechno došlo.

„Ehm jo. Před dvěma dny mi volala, jestli může přijet. Tak jsem jí řekla že ano. Ale to jsem nevěděla, že přijede s malou. Nechtěla jsem vám to říkat mělo to být překvapení.“ A zašklebily se.

„Pěkný překvápko.“ Zamumlala si Rosalie.

„Rosalie.“ Kárala jí Esme.

„A ta Kessie. Kdo to je?“ ptala jsem se jí dál.

„Moje dcera.“ Ozvalo se od schodů. Samozřejmě jsme jí nikdo neslyšeli. Jak dcera upíři nemohou mít děti.

„Ty jsi jí adoptovala?“ ptal se Chris nechápavě.

„Ne, je to moje biologická dcera.“ A došla k tomu křeslu kam si sedla předtím.

„Ale to není možné vždyť jsme to zkoušeli už milionkrát.“ Mumlala si pro sebe Rose.

„To jsem si také říkala než přišla ona.“ Pohlédla do dály se zasněným výrazem. Vypadala fakt komický. Edward na mně zavrčel. Já na něj jen vyplázla jazyk.

„A kdo-kdo je otec.?“ Ptal se Edward roztřeseně. Bella se na něj koukla pohledem copak to není nad slunce jasný? A pak vstala ale na jeho otázku pořád neodpověděla.

„Jsem unavená jdu spát.“ A s tím se odebrala ke schodům.

„Pořád spíš?“ zeptal se pobaveně Emmet.

„Pořád a Kessie taky. A ty bys to taky mohl někdy zkusit jsi až nezdravě bledý?“ zašišlala na Emmeta Bella, čímž ostatní rozesmála. Potom vyšla schody a pak jsem slyšela jen klapnutí dveří a šustění látky a peřiny. Po pár minutách se ozvalo další tiché oddechování. Já sy jen povzdechla. Proč tu pravdu ze sebe nechá jen dolovat.

„No asi byhom už měli jít.“ Prohlásila Carlisle. Všichni jsme se vedli a šli ven. Tam jsme se rozloučily s ostatníma a běželi jsme domu. Když jsme doběhli domu strhla se živá diskuze o tom všem. Carlisle nakonec šel hledat do knih a ostatní si říkali co to mohlo způsobit. Nakonec Carlisle přišel dolu s velmi ustaraným výrazem.

„Našel jsi něco?“ ptala jsem se ho.

„Jen něco málo. Ale je tam zajímavá zvěst o vyvolené. Píše se tam že Jednou za tisíc let se narodí dívka, která se stane upírem který když najde prvou lásku může plakat, spát. To by celkem sedělo, ale jinak se tam píše taky o tom, že by se měla proměňovat na mořskou pannu a taky že všechny své schopnosti předá svými geny další generaci rodu, která bude pokračovat v jejím konání.“ Vysvětlil.

„Ale s tou druhou částí bude kec, protože Bella není mořská panna, a Kessie už určitě ne.“  Začal přemýtat nahlas Emmet. Pak se každý šel věnovat své zábavě. Já jsem šla s Jasprem k nám do pokoje a nemusím říkat co jsme tam dělali. Než jsme se nadáli bylo ráno a my jsme jeli do školy. Harwelovy přijeli všichni teda až na Bellu. Elizabeth zaběhla do přijímací kanceláře a po chvilce vyběhla i s přijímacímy papíry. Strčila je do auta.

„Na co ty papíry?“ ptal se Jasper.

„Pro Izzi, bude sem také chodit.“ Prohlásila nadšeně Elizabeth a dál jsme to neřešily.

Autor: Matys (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínky bolí ale život končí šťastně....nebo ne? 12.kapitola: