Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzpomínky zůstanou 1. kapitola + prolog

15.06.2010 (16:15) • Belluska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1770×

1. kapitola – Cullenovi ve Forks

Prolog:

Ahoj, jmenuji se Bella Swanová, je mi 16 let a jdu do prváku. Můj život doteď nebyl nic moc. Může za to taky jedna dříve milovaná osoba, teď by se měl smažit v pekle, ale lidský osud je krutý a moje vzpomínky nejsou hezké… Bohužel. Mimochodem mám jen otce – policejního načelníka Charlieho Swana. Ve Forks bydlím od malička.

1. kapitola:

„Bello! Směj se konečně. Už půl roku jsi jako chodící mrtvola!“ hustí do mě moje kamarádka Jessica. Známe se již od školky a jsme skoro nerozlučné – vlastně se Jessice divím, že na mě ještě má nervy.

„Jess, víš, že bych ráda, ale nemám chuť,“ postesknu si. Jess je ale kamarádka a konejšivě mě obejme.

„Bells…,“ hlesne. Náhle se ale zamyslí a řekne:

„Víš, že mají dneska přijet ti noví? Jsem na ně docela zvědavá, už dlouho se tu nic nedělo. Snad budou fajn. Jo, a Bells? Nechceš jít se mnou a Mikem v pátek do kina? Vím, že pořád říkáš, že nám nechceš dělat křena, ale Mikea to taky pěkně štve, jak seš pořád doma zavřená. Bere tě jako sestru – nebýt tebe, tak spolu nechodíme, a tak mi řekl, že ti mám oznámit, že s námi jdeš v pátek do kina. Takže se tě vlastně neptám, jestli chceš jít, ale říkám ti: jdeš s námi. A teď pojď, Banner chodí vždycky dřív,“ ukončí svůj dlouhý monolog. Pousměji se a dodám:

„Tak já půjdu.“ Jess mě obdaří tím nejšťastnějším úsměvem, který dokáže. Po cestě potkáme Mika. Jess k němu přijde a nadšeně řekne:

„Překecala jsem Bellu a jde s námi!“ Mike na mě překvapeně pohlédne:

„Vážně? To je super! Uvidíš, Bello, bude to zábava,“ ujistí mě a přátelsky mě obejme. Mike i Jessica jsou vážně skvělí. Vlastně jsou to asi poslední půl roku moji skoro jediní přátelé. Ale to je teď jedno.

„A na co půjdeme?“ zeptám se ze zdvořilosti. Mike mi pohotově odpoví:

„Na nějaký filmový muzikál. Hodně lidí říkalo, že to bude legrace, a tak mě i Jess napadlo, že bychom na to mohli jít společně,“ vysvětlí. Usměji se. Společně se vydáme na první hodinu. Říkala jsem, že ji máme s Bannerem? Když jdeme na hodinu, mineme skupinku těch nových. Je jich přesně pět. Nejdřív jsem na ně pohlédla se zájmem. Tři kluci a dvě holky. Všichni byli neuvěřitelně krásní – člověk by řekl, že ani nemůžou být lidi. Ten vysoký, svalnatý si u sebe vedl neuvěřitelně půvabnou blondýnku. Pak tu byla malá černovláska. Vypadala trošku jako elf. Kolem pasu ji objímal chlapec s blonďatými vlasy. A vedle nich, osamoceně, šel ten poslední kluk. Zdál se mi nejhezčí. Měl trošku smutný obličej. Najednou se jejich tváře zvedly, a všichni na mě pohlédli. Tak nějak zkoumavě, jako by mě již dávno znali. Vůbec se mi to nelíbilo. Odvrátila jsem od nich hlavu. Nevím proč, ale připomněli mi Jacoba. Toho… Ne! Nemysli na něj! přikazovala jsem si v duchu.

„Bells?“ vytrhla mě z myšlenek Jessica.

„Ano?“ odvětila jsem.

„V pátek tě po škole vyzvedneme u tebe doma.“

„Jasně,“ řekla jsem a šla si sednout na své místo. Vždycky jsem seděla sama a vlastně mi to tak vyhovovalo. Zanedlouho zazvonilo a do třídy vešel Banner – se všemi novými spolužáky.

„Dobrý den, třído, tohle jsou vaši noví spolužáci, sourozenci Cullenovi. Doufám, že se k nim budete chovat slušně a přijmete je mezi sebe. Můžete se posadit. Jedno volné místo je vedle slečny Swanové a potom dvě lavice za ní,“ dořekl a sám se šel posadit za katedru. Velice mě znervózňovalo to, že se opět celou dobu dívali na mě. Pomalu se rozešli a vedle mě si sedla ta holka, co vypadala jako elfka. Soustředila jsem se na výklad učitele, ale celou dobu jsem na sobě cítila pohledy těch Cullenových. Když zazvonilo, s úlevou jsem si sebrala tašku a odebrala se z učebny. A to jsem nevěděla, že to bude mnohem horší!! Nevím, jestli to bylo naschvál, ale měla jsem s nimi všechny hodiny. Pokaždé si se mnou sednul někdo jiný. Nemluvili, jen se na mě neustále dívali. Jako by na něco čekali.

Konečně zazvonilo a já mohla jít na oběd. Cestou se ke mně připojila Jessica a za ní následně Mike. Povídali o těch nových.

„Přesně nevím. Děcka říkala, že prý jsou bohatí a jejich nevlastní otec je doktor. Ve Forks jsou už týden. Sestřičky v nemocnici mají co dělat, aby se mohly soustředit v práci,“ řekne se smíchem. Také se usměji. V jídelně si sedneme k našemu obvyklému stolu. Jessica něco vypráví a Mike ji doplňuje. Být v jejich společnosti, je podivně uklidňující. K našemu stolu se trousí zbytek ‘party‘.

Lauren, Angela, Ben, Taylor a Eric. Když jsme kompletní, jsme nejhlučnější stůl.

Teda, bez mé pomoci. Já je spíš s pobavením pozoruji. Naštěstí to nekomentují, protože si na to zvykli. Ale když mi položí otázku, odpovím. Proč ne, že.

Dojídala jsem svoje jídlo a pomalu vstávala, když jsem si všimla, že mě zase pozorují. Povzdychla jsem si. Zajímalo by mě, co je na tom baví. Pomalu jsem dojedla, vstala a odnášela tác. Cestou do mě vrazil jeden ze školních frajírků – Chris. Spadla jsem na zem.

„Kam čumíš, ty náno?“ osopil se na mě. Asi bych mu něco pěkného řekla, ale už vedle mě stál Mike s Taylorem a pomáhali mi na nohy.

„Máš problém?“ obořil se na něj Mike. Chris se nasraně odporoučel.

Posbírala jsem rozsypané zbytky jídla a šla je vyhodit. Cullenovi se rozzuřeně dívali na Chrise. Ještě chvíli a vážně mě z toho šibne. Odešla jsem do učebny biologie. Posadila jsem se a koukala z okna. Přemýšlela jsem o všem a o ničem.

Pomalu jsem se utápěla v myšlenkách a nevnímala svět kolem sebe. Z mého rozjímání mě vytrhl hlas učitele.

„Mohla by slečna Swanová odpovědět na mou otázku?“ řekl naštvaně.

„Omlouvám se,“ omluvila jsem se.

„A víte odpověď na mou otázku?“ opakuje.

„Když mi zopakujte otázku, určitě ano,“ řeknu mile.

„Co je tohle za fázi?“ opakuje a ukáže na interaktivní tabuli.

„Anafáze,“ odpovím automaticky.

„Dobře, slečno Swanová, a příště v mých hodinách dávejte pozor,“ neodpustí si poznámku. Až tehdy si všimnu, že vedle mě sedí ten nejmladší z Cullenů. Není mi to zrovna dvakrát příjemné, ale asi s tím nic neudělám. Ovšem potěšilo mě, že je tu sám. Zazvonilo a mě už čekal jenom tělocvik. Nejsem v něm extra dobrá, ale dá se to (omlouvám se, ale rozhodla jsem se, že Bella nebude takové trdlo, jaké je doopravdy). Odešla jsem do dívčích šaten a převlékla se. V tělocvičně ale byli opět všichni Cullenovi. To snad není možný! Musím mít takovou smůlu zrovna já?

Hráli jsme volejbal, takže to celkem ušlo. Byla jsem v týmu s tím blonďatým a blondýnkou. Jaká ironie, pomyslela jsem si. Družstvo, ve kterém jsem byla, vyhrálo. Aspoň jedna útěcha. Na parkovišti jsem byla mezi prvními. Když jsem jela kolem náměstí s obchodem, vzpomněla jsem si, že mám nakoupit. Zaparkovala jsem kousek před obchodem. Šla jsem ještě kolem nemocnice a vzpomněla si, co říkala Jessica: Cullenových táta je doktor. Panebože, já už vážně blázním. Nemysli na ně, Bello. Pomalu jsem došla k obchodu a nakoupila, chvilku si popovídala s paní učitelkou z mateřské školky. Vyšla jsem před obchod a uslyšela až moc dobře známý hlas, při kterém se mi vždy strachy rozklepala kolena.

„Ahoj Bello…“ A ten hlas se přibližoval….