Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzpomínky zůstanou 2. kapitola

21.06.2010 (19:00) • Belluska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2450×

Pohled Belly:

„Ahoj Bello…“ a ten hlas se přibližoval. Byl to Jacob. A přibližoval se. Srdce se mi hlasitě rozbušilo. Ne! Prosím! Jacob už byl u mě. Na tváři měl škodolibý úsměv. Zatlačil mě do postranní, tmavé uličky. V krku jsem měla sucho.

„Copak? Snad by ses mě nebála?“ Pohladil mě po tváři. Ucukla jsem pod jeho horkým dotekem. Jeho tvář ztvrdla. Uhodil mě a já spadla na zem. Po tváři mi stékaly horké slzy. Sehnul se ke mně a zašeptal mi do ucha:

„Už jednou jsem dosáhl svého, dosáhnu toho i podruhé a ty to moc dobře víš, viď?“ připomněl mi. Ale já nechtěla vzpomínat. Na to, jak mě ponížil před celou jeho partou. A potom u něho doma…

„Vlastně mě tak napadá…“ spustil znovu, ale přerušil ho naléhavý hlas.

„Jacobe? Kde jsi?“ Poznala jsem hlas Billyho. Jacob zavrčel a odběhl. Na konci uličky otočil hlavu a křikl:

„Však já si tě najdu!“ a zmizel. Zmítaly mnou hlasité vzlyky. Jen jsem tam bezbranně plakala. Pak se ozvaly kroky. Vzhlédla jsem – a zase ti Cullenovi. Dostala jsem strach. Ta malá, černovlasá, chtěla jít ke mně, ale ten blonďák ji zastavil.

„Nech ji, Alice, bojí se nás.“ Všech pět na mě zíralo. Třásla jsem se.

„Pojďte,“ zavelel ten s těmi nádhernými bronzovými vlasy. Opatrně se vzdálili.

Ten “zrzek“ mi věnoval poslední, smutný a částečně zmučený pohled. Po “chvilce“ jsem se zvedla a váhavými kroky došla k autu. Asi pět minut mi nešlo odemknout auto, pořád jsem vzlykala. Nasedla jsem a byla ráda, že jsem dojela domů. Charlie byl ještě v práci. Položila jsem nákup na linku a zavřela se v pokojíčku. Znovu jsem brečela, jako před lety. Jacobe… Proč jsi mi tolik ublížil? Ozvalo se bouchnutí dveří a hlasy.

„Bella bude nejspíš v pokoji, zavolám ji,“ prohlásil Charlie. Sakra, koho to sem přivedl?! Pak jsem slyšela dusot tátových bot a otevření dveří. Snažila jsem se utřít slzy, ale byly tam hned další.

„Bello? Máme návště… Holčičko, co se ti stalo? Proč pláčeš?“ staral se Charlie. Přisednul si ke mně a pohladil mě po vlasech.

„Nic tati… Já… Jen…“ nebyla jsem schopná se vykoktat.

„Někdo ti ublížil?“ ptal se. Kdyby věděl, jak je blízko. Přesto jsem zavrtěla hlavou a dodala:

„Ne, nemu-nemusíš mít o mě s-strach.“ Charlie se na mě ještě jednou starostlivě podíval.

„Tak se dej dopořádku a přijď dolů, máme návštěvu,“ řekl a pousmál se. I když jsem podvědomě tušila koho, zeptala jsem se.

„Koho?“ a Charlie odvětil:

„Rodinu doktora Carlislea Cullena, jsou vážně milí a jsem si jistý, že si s nimi budeš rozumět – od Carlislea a jeho ženy to bylo velmi milé, že je všechny adoptovali…“ odmlčel se. Usmál se na mě a odešel. Měla jsem strach. Z toho, že mi taky ublíží…

Pohled Edwarda:

Nesnášel jsem, když jsme se museli stěhovat, ale ono by to vlastně ani jinak nešlo – lidé by poznali, že nestárneme. A tak Carlisle vymyslel, že se budeme stěhovat do malebného, deštivého městečka, jménem Forks. Alice měla vizi a culila se na mě furt jak měsíček na hnoji. A Esmé jakbysmet. Celkem mě to deptalo, všichni něco věděli a já vyjímečně ne. Emmett si ze mě dělal srandu a já nechápal proč.

Konečně jsme dorazili na místo. Měli jsme krásný, prosklený dům uprostřed lesů – a tím pádem skrytý před lidmi. Hrozně se mi líbil. Pokoje byly rozdělené a nachystané, takže jsem milerád zapadl do toho svého. Jen jsem si naskládal CD do přihrádek a zapnul přehrávač s Debussym. Tak nádherně se to poslouchalo! Ovšem myšlenky souložících párů v pokojích už ne. Chvíli se to dalo vydržet, ale pak jsem zbaběle utekl. Chvilku jsem lovil a pak zamířil do městečka. Jen jsem se tak bezduše toulal ulicemi a vypnul myšlení. Po nekonečném toulání mě do nosu praštila nádherná vůně. Patřila anděli, nádherné dívce. Stála na balkoně, vlasy jí vlály ve větru. Měla nádherné čokoládové oči. Pozoroval jsem ji, když v tom ji po tváři stekla osamělá slza. Chtěl jsem jí tu slzu nežně setřít. Po těle se mi rozléval nádherný pocit, chtělo se mi štěstím skákat do vzduchu. Pak mi to došlo – já se zamiloval do anděla! Ale to nejde… Jsem zrůda, skončím v pekle a andělé nejsou pro zrůdy. Ta kouzelná dívka zalezla zpět do pokoje. Byl jsem šťastný, ale stejně jsem věděl, že ji nikdy nezískám.

Úplně mimo jsem se dopotácel domů. V hlavě jsem měl jen ji. Emmettovy vtípky jsem ignoroval, až se ostatní báli, jestli nejsem nemocnej. Pak se Alice usmála a hlavou jí prolétla myšlenka: ,Takže jsi ji potkal?‘ Nechápavě jsem se na ní podíval. V hlavě mi ukázela toho ‘mého‘ anděla. Slabě jsem přikývl. Alice se roztáhla pusa do obrovského úsměvu a začala tančit po pokoji. Teď byla pro změnu ‘nemocná‘ Alice.

XXX O týden později XXX

Měli jsme nastoupit do školy. Vlastně jsem se trochu těšil. Byla totiž velká pravděpodobnost, že ji potkám. Hrozně moc jsem ji chtěl znovu vidět. Mohl jsem ji znovu vidět, věděl jsem přeci kde bydlí, ale to bych ji musel šmírovat a to se mi zrovna dvakrát nechtělo. Nasedl jsem se svými sourozenci do mého milovaného autíčka – stříbrného Volva. A mohli jsme jet. Milujeme zběsilou jízdu a tak dnešní jízda do školy nebyla výjimkou. Ve městě jsem zpomalil a podle myšlenek od Alice jsme úspěšně dojeli do školy a zamířili si to do přijímací kanceláře. Byla tam jen jedná příjemná stará paní, ovšem její myšlenky už se takové nezdály – prý mě musí doporučit své neteři. V duchu jsem zasténal, ale bylo mi to jedno. V mých představách vystupoval jen anděl.

„Edwarde, jdeš?“ vyrušila mě ze snů Alice. Chtěl jsem jít na hodinu, když mě zbytek rodiny ještě zavolal k autu. S povzdechem jsem k nim zamířil. Potkali jsme toho anděla. Všichni jsme na ni pohlédli. U mě jsem to chápal, ale i ostatní? Jo jasně, ještě možná Alice, ta ji třeba má ve svých vizích, i když moc nechápu proč. Nejdřív na nás pohlédla se zájmem, pak ale odvrátila obličej. Zabolelo to.

Když jseme došli k autu, Alice spustila.

„My bychom ti chtěli něco říct, něco, co ti zatím všichni úspěšně tajíme skoro měsíc: Na škole potkáme Bellu Swanovou, zamíchá našimi osudy a to celkem dost. Hlavně tím tvým,“ uculila se. „Nejdřív ti bude hrozně vonět, takže bacha.  Budeš s ní mít všechny hodiny, na rozdíl od nás. My s ní nebudeme mít jen biologii.“ Překvapeně jsem se rozhlédl po ostatních. Čekal jsem, kdy zase začne Emmett s kecama. Nezačal. Povzdechl jsem si a pomalu se odebíral do učebny.

‚Hele, zdá se mi to, nebo ti ta holka zamotala hlavu víc, než si myslím?‘ ptal se mě myšlenkami Jasper. Tiše jsem zavrčel. Emmett se uchechtl.

‚Copak, není to mecheche číst myšlenky, viď?‘ smál se mi, také přes myšlenky. Snažil jsem se ho ignorovat. Cestou do třídy jsme potkali učitele. Ihned si nás zavolal.

„Dobrý den, vy jste sourozenci Cullenovi, že?“ a my přikývli.

„Tak pojďte, máte se mnou první hodinu.“ A tak jsme se vydali na naší první hodinu. Vešli jsme do třídy a hlavy všech se zvedly. Já měl oči jen pro anděla, vlastně Bellu, jak jsem se dozvěděl. Učitel Banner promluvil:

„Dobrý den, třído, tohle jsou vaši noví spolužáci, sourozenci Cullenovi. Doufám, že se k nim budete chovat slušně a přijmete je mezi sebe. Můžete se posadit. Jedno volné místo je vedle slečny Swanové a potom dvě lavice za ní,“ pokynul nám k posazení. Vedle Belly se posadila Alice, za ni já s Jasperem a Emmett s Rose za nás. Celou dobu jsem jí sledoval. Seděl jsem s ní potom na trigonometrii.

Byl oběd – a zase to nechutné lidské jídlo. Stejně jsem pořád pozoroval Bellu – jako zbytek mé rodiny. Bella potom vstala a šla vyhodit jídlo, když do ní narazil ten frajírek.

„Kam čumíš, ty náno?“ osopil se na ni. Zuřil jsem: Bellu nikdo urážet nebude! V tom už vedle ní stál Mike a Taylor a pomáhali jí na nohy.

„Máš problém?“ obořil se na něj Mike. Chris se nasraně odporoučel. Rozzuřeně jsem ho pozoroval. A hádejte co! Moji sourozenci taky. Copak je to normální?

A potom byla biologie – s Bellou, mým soukromým andělem. Ale ta byla nejspíš duchem mimo.

„Mohla by slečna Swanová odpovědět na mou otázku?“ řekl učitel naštvaně.

„Omlouvám se,“ omluvila se a nepatrně se zarděla.

„A víte odpověď na mou otázku?“ opakuje.

„Když mi zopakujte otázku, určitě ano,“ řekla mile.

„Co je tohle za fázi?“ opakuje a ukáže na interaktivní tabuli.

„Anafáze,“ vyhrkne.

„Dobře, slečno Swanová a příště v mých hodinách dávejte pozor,“ neodpustí si učitel poznámku. Po biologii následuje tělocvik, Bella byla s Jasperem a Rose, no a ti vyhráli. A potom Bella odjela domů. Budu bez ní muset vydržet do dalšího dne. Nebo jsem si to alespoň myslel. Jeli jsme domů, když Alice vykřikla:

„Bella!“

Ztuhnul jsem. Belle se nesmí nic stát.

„Alice, co se jí stalo?“ ptal se Jasper. Alice mi v myšlence poslala, ať jedu na náměstí s obchodem. Okamžitě jsem se tam vydal. Bella už tam ale byla sama. A bála se nás. To není dobrý.

„Pojďte,“ řekl jsem, když jsem viděl, jak se na nás vyděšeně dívá.

„Ten kluk, z rezervace… Chtěl jí ublížit, znovu,“ vykoktala Alice.

„Znovu?“ vykřikl jsem. Alice přikývla.

XXX U Swanových doma XXX

Slyšel jsem Bellin pláč. Protože se Carlisle seznámil s Charliem, který nás pozval k nim domů. Vlastně se z Charlieho a Carlislea stali dobří přátelé. Slyšeli jsme, jak se Charlie starostlivě ptá a Bella lže. Zuřil jsem. Ona toho blbečka kryje!

Charlie sešel dolů.

„Bells přijde za chvíli. Pojďte se posadit.“

„Ehm, Charlie? Mohla bych za Bellou?“ zeptala se Alice.

„Já… Myslím, že ano,“ odvětil a Alice se za ní vydala. Zaklepala na dveře.

„Bello?“

Autor: Belluska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínky zůstanou 2. kapitola: