Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » War of imagine 13. kapitola

20.05.2010 (11:00) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2025×

13. kapitola - Bůh není mrtev. Jenom se do toho nechce míchat.

„Nech si ty chytrý řeči,“ řekla jsem, otočila se a vydala se k domu. Edward se smál a šel za mnou. Po chvíli mi to nedalo a začala jsem se taky smát. Musel být na nás skvělý pohled, dva upíři si jdou pomalou chůzí po divočině a řehtají se jak pominutí. Ale to neznamená, že mu odpouštím a nezlobím se, právě naopak. Myslím, že takové zdravé nepřátelství ještě nikoho nezabylo, a co tě nezabije, to tě posílí.

Edwardův úsměv už však nebyl tak uvolněný a milý jako vždycky, šlo z něj cítit něco jako ironie, či sarkasmus. Byla jsem z jeho myšlenkových pochodů poněkud zmatená, ale začínala jsem si zvykat a neřešila to. Což mě utvrzovalo, že můj nový postoj k jeho osobě, nebyl až tak špatný nápad. Došli jsme domů a dle mého si to mířili za Carlislem, Edward byl ale očividně jiného názoru a zahnul rovnou do svého pokoje.

„Kam jdeš?“ zeptala jsem se překvapeně a vytřeštila na něj oči.

„Edwarde?“ skočil mi do řeči Carlisle.

„Ano?“ zeptal se chladně jeho syn a já skutečně začala uvažovat, že mu trošku prošmejdím tu jeho zabedněnou hlavinku, aby se nám hošánek vzpamatoval.

„Musíme si promluvit,“ zkonstatoval Carlisle a chtěl pokračovat.

„Není o čem Carlisle. Omlouvám se, za to, co jsme tu způsobili, ale svoje stanovisko nezměním,“ řekl ledově stylem pocházejícím nejmíň z poloviny devatenáctého století a my s Carlislem jsme se na sebe jen nechápavě podívali. Tak on po mě skočí, já jsem za to ochotná nést plné následky a on takhle?

„A jaké to stanovisko vlastně že je?“ vypadlo z Alice, která se v momentě objevila vedle mě.

„Nejsem pro tak blízké styky s Volterrou,“ řekl prostě, „a to ostatní je jen mezi mnou a Bellou,“ dodal. Carlisle na něj autoritativně hleděl, ale s Edwardem to prostě nic nedělalo. Alice byla pěkně vytočená.

„Cože?“ vyhrkla jsem na Edwarda ve své mysli. „Jak mezi námi? Co máš zase za problém? Já myslela, že to už jsme vyřešili…“ bránila jsem se rozhořčeně, ale on byl opět v klidu. Carlisle to evidentně vzdal a i s Alicí zmizel, a já Edwarda naštvaně zatáhla do jeho pokoje.

„Bello, upřímně… skutečně si myslíš, že bych své rodině schválil někoho tak nebezpečného. Moc dobře vím, co jsou Volturiovi zač, viděl jsem to. A ty jsi moc talentovaná na to, abys tu byla jen tak.“ To si snad dělá srandu. Co… co tím myslí? Idiot.

„Ale… vysvětlila jsem ti to. Vypadal jsi, že to chápeš. Byl jsi v pohodě…“ chrlila jsem na něj teď už nahlas a nepochopeně, „byl jsi milý a pozorný, myslela jsem, že jsi s tím smířený, vždyť se prakticky nic nestalo. Myslela jsem…“ docházela mi slova. Hodila jsem posledním zmateným pohledem po jeho osobě a oči mi nevědomky sjely k jeho rtům, neboť už jsem skutečně nevěděla, jak říct, co mám na srdci. Edward se jen arogantně uchechtnul.

„A to jsi skutečně věřila tomu, že to myslím vážně?“ zeptal se ironicky a zašklebil se při tom, „nebuď směšná Bell.“  V ten moment jako by ve mně něco explodovalo, neudržela jsem se a Edwardovi jednu vrazila. Zmateně se na mě podíval, ale místo aby se alespoň omluvil, prudce zabouchl dveře a namáčkl mě na ně.

„Tak tohle už nikdy nedělej,“ řekl a nespouštěl ze mě své černé rozzuřené oči. V ten moment mi bylo tak nějak všechno jedno, ledabyle jsem ho odhodila na druhý konec už tak dostatečně zdemolovaného pokoje, otočila se a rychlým rázným krokem odešla pryč. V zádech jsem cítila jeho pohled, ale bylo mi to jedno, nechtěla jsem, aby viděl, jak mi ublížil, a taky jsem si slibovala, že to mu jen tak neprojde.

Edward

Stál jsem tam v tom rozpadlém pokoji a sledoval její vzdalující se postavu. Na jednu stranu mě to mrzelo, ale na tu druhou jsem cítil dostatečný pocit zadostiučinění. Je krásná a svým způsobem neodolatelná, alespoň co se mé osoby týče, ale taky bude určitě dost chytrá a ti, co jednou sloužili Arovi, se z toho jen tak nevykroutí. Pochybuju, že by zrovna on, nebo Caius nechali jen tak odejít takový klenot své sbírky, a to s tak jednoduchou podmínkou.

Ano, nechal odejít Carlislea, ale ten byl pro něj naprosto bezcenný, pokud nepočítám skutečnost, že byl pro Volturiovi velmi dobrý a vzdělaný společník. Ale jeho dar jim byl naprosto k ničemu.

Pamatuji si, co se dělo, když jsem tam zavítal posledně. Tenkrát jsem byl tak hloupý, že jsem uvažoval, že se k nim přidám. Jan naivní… Bylo to pár let poté, co jsem odešel od Carlislea. Ve Volteře jsem pobýval sotva pár dní, když dovedli skupinu novorozených upírů zajatou při nějaké potyčce ve východní Evropě.

Byla mezi nimi i mladá dívka, vzdala se jim a nepřála si nic jiného, než aby ji nechali jít. Aro jí však nedal jinou možnost, než se k nim přidat a omluvil to tím, že nemůže nechat tak mladého upíra běhat samotného po městech. Ona však měla strach z upírů na hradě a zvažovala, jestli se rozhodnou pro smrt, nebo jestli to zkusit. Její myšlenky byly hrozné, nešťastné, vyděšené a plné strachu. Nakonec se však rozhodla, že nejlepším řešením bude smrt, doslova dychtila po klidu, který jí tohle řešení nabízelo.

Řekla Arovi své rozhodnutí a on neváhal, ani na setinu vteřiny jej nenapadlo jí pustit. Pokynul Felixovi, a ten se na dívku vrhnul. Stál jsem tam v němém úžasu a nebyl schopen slova, má mysl se plně soustředila na obraz před sebou. Vyděšená bezbranná dívka stála uprostřed místnosti a čekala, až jí někdo roztrhá na kusy a spálí. Nikdo nic nedělal, všichni ostatní jen stáli na místě a s ledově klidnými výrazy to pozorovali. Chtěl jsem jí pomoct, ale nemohl jsem nic dělat, a tak jsem, jako všichni ostatní stál a sledoval, jak její tělo trhají na části a bez jakékoli úcty hází do ohně.

Byl to natolik silný zážitek, že jsem si konečně uvědomil, jaké zrůdy můžeme být, ale vzpomínka na Carlisla mě utvrzovala v tom, že to není jediná možnost. Ještě tentýž týden jsem se vydal vyhledat svého stvořitele. Od té doby mi však až příliš často vycházela na mysl otázka, jestli by skutečně nebylo lepší to skončit. Věděl jsem, že by to mou rodinu ranilo, ale to jak se rozhodla ta dívka, mělo taky jistý význam.

Občas mě napadalo, co kdyby Bella skutečně říkala pravdu? Myslím, že s jejím darem to bude velmi těžké rozeznat, ale co kdyby? Mohl bych jí pomoct? Stála by o to vůbec? Nakonec jsem došel k tomu, že i kdyby říkala pravdu, až podezřele jí její známosti ve Volteře nevadí, ignoruje to a dokonce jí to nepřipadá ani jako problém. Tudíž ačkoli to nechci, bude lepší dávat si na ní pozor a udržet si jí od těla, i kdybych jí tím musel ublížit. Neodpustil bych si, kdyby se někomu z rodiny něco stalo.

Bella

„Ahoj Alice, nechceš pomoct?“ zeptala jsem se Alice, která se právě vrátila z nákupů a začala vybavovat už spravené místnosti. Esme mezitím pracovala spolu s Carlislem, Jasperem a Emmettem na opravě domu a Rosalie zase spravovala zahradu. Jen po Edwardovi se slehla zem. Dobře mu tak, jestli má alespoň nějaký pud sebezáchovy, neměl by vycházet do doby, než se mi nějakým způsobem podaří se uklidnit.

Opravy domu šly docela dobře a hlavně rychle. Skutečně byl během pár hodin nakoupený nábytek, cihly i oblečení, při čemž jsme naštěstí nemuseli asistovat. Esme byla ve svém živlu, Carlisle zase spokojený s tím, jak zvládá situaci a ostatní ochotně pomáhali.

„Klidně Bello, budu ráda,“ řekla spokojeně a vrazila mi do ruky sadu polštářů a já je začala roznášet po místnosti. Styl byl skoro stejný, jako před tím, s tím rozdílem, že vše vypadalo nověji a co šlo vylepšit, bylo vylepšeno.

Ještě pár hodin jsme pobíhali po domě a už bylo skoro hotovo, dokonce se nakonec silou vůle a přesvědčení zapojil i Edward. Dům vypadal skoro jako nový a Carlisle s klidem odjel do práce. My ostatní jsme se vydali na lov, za odměnu, teda alespoň to tak působilo.

„Takže děcka,“ začal opět Emmett jak jinak než organizovat. Když to Esme viděla, rozhodla se, že prakticky žízeň ani nemá.

„Tentokrát,“ pokračoval, „půjde Jasper, Alice a Bella na západ, a Rosalie s Edwardem a se mnou na sever,“ řekl a ještě se s úsměvem naklonil k Edwardovi, „jojo brácha, hold s tebou musí jít někdo, kdo tě zvládne, když si nám poslední dobou takový nebezpečný.“ Emmett se tiše pochechtával a měl co dělat, aby mu ta tichost vydržela. Edward na něj vrčel a Alice byla spokojená a táhla mě ven ze dveří, Jasper opět nezklamal a byl spokojený už jen z toho principu, že Alice září.

Lov proběhl docela poklidně, nikomu se nic nestalo, nikdo se s nikým nehádal a všichni si příjemně odpočinuli, teda pokud zrovna nepočítám to, jak do mě Alice neustále hustila něco o nějakém plese. To však spravil jeden osamělý jelen a jako hřeb večera jsem si pochutnala i na pumě. Edward byl naštěstí na druhém konci států, tak jsem nemusela pospíchat, nebo se bát, že mi jí někdo švihne.

Alice si chytila dvě srnky a lišku a Jasper se rozhodl prozkoumat oblast a nakonec našel i nějaký menší druh medvídka. Život je krásný.

Se spokojeným výrazem jsem si to mířila domů a těšila se, až si na chvíli posedím ve svém novém křesílku a přečtu si nějakou hezkou knihu, že by Pýcha a předsudek? No, zbytek cesty jsem polemizovala o tom, jaká kniha by mi udělala největší radost.

Vyběhla jsem do schodů a modlila se, ať nepotkám Edwarda. Jako na potvoru, přesně v momentě, kdy jsem došlápla na poslední schod, dveře v jeho pokoji se otevřeli. Hodil po mě lhostejným pohledem a počkal, až projdu. Rychle a na oko nezaujatě jsem prosvištěla kolem něj a zavřela se v pokoji.

Vysprchovala jsem se, hodila na sebe jedno z Aliciných prádélek a dlouhé světle fialové triko s obrázkem Šmoulinky. Uznávám, že to je divné spojení. Mám ráda hezké spodní prádlo, ale taky nemám ráda přeplácanost, čímž chci říct, že Šmoulinka to činila tak nějak spontánnější. Mně se tyhle šílenosti prostě líbí.

Zrovna jsem se natahovala pro svou vyhlídnutou knížku od Jane Austenové, když v tom se u mě v pokoji objevila Alice s nějakým oblečením v ruce. Stála tam tak autoritativně, že kdybych nevěděla, že je tahle rychlost a ztuhlost u nás normální, spletla bych si jí s věšákem.

„To nemůžeš myslet vážně,“ řekla káravě a sjela mě pohledem, kterým se zastavila na oné Šmoulince s náručí plnou květin.

„Jak jsem tě viděla brát si to prádlo, myslela jsem, že jsi konečně přišla k rozumu, a ona si na to obleče tuhle hrůzu. Držte mě…“ Alice vypadala jako někdo, kdo se pomalu ale jistě přestává ovládat. Ale já se rozhodla, že se jen tak nedám. Vzala jsem si od ní purpurové nadkolenky, které ladili jak k prádélku, tak k tričku a s nevinným výrazem si sedla na postel.

„Alice, zlato?“ ozval se Jasper a v ten moment se objevil u mě v pokoji hned vedle Alice. Když spatřil můj ohoz, nejdříve se nervózně ošil, asi nad vědomím, že nemám kalhoty, ale pak se začal usmívat, přestal, až když ho Alice zpražila.

„Okamžitě si to sundej, nebo za sebe neručím.“ Alice si očividně neuvědomovala, že se svého posledního kousku oblečení, který se mi před ní podařilo uchránit, jen tak nevzdám, ať vypadal ošuměle, jak chtěl. Seděla jsem a odmítala se pohnout.

„Jé hele, naše nová sestřička má super vkus,“ ozval se právě přicházející Emmett a zase se usmíval, bylo na něm vidět, že se mu můj styl oblečení líbí, což mi lichotilo.

„Bello, prosím… sundej si to, nebo to nevydržím,“ pištěla teď už zoufale Alice a Jasperovi se mezi očima utvořila starostlivá vráska.

„Alice, vždyť nikam nejdeme a mně toto vyhovuje, nemusím snad i po doma běhat v podpatcích a saténových halenkách, ne?“ Na Alici bylo jasně vidět, že právě to bych mohla, ale já se prostě odmítala vzdát.

„Tak dobrá,“ vypadlo z ní najednou, „Jaspere, jedeme do města,“ rozhodla Alice a i s Jasperem vyletěla z místnosti. Emmett na mě uznalé kývl a zmizel taky. Vzala jsem si onu knihu a konečně si  sedla do křesla.

Myslela jsem, že už mám klid, ale…

„Na,“ prohodila Alice, která už se očividně vrátila a cpala mi do ruky něco, co bylo taky purpurové, ale velké. Šlo na ni vidět, že jí to rve srdce, ale přesto mi onen kousek oblečení nakonec nechala. Roztáhla jsem to a sjela pohledem. Bylo to velmi podobné tričku, které jsem měla na sobě, ale o něco delší, vypasované a byla na něm opět Šmoulinka, ale tentokrát pro změnu s malinkým Šmoulou v ruce. Hodila jsem po Alice překvapeným úsměvem, oblékla si to a chtěla jí poděkovat.

„Zkus v tom vyjít z domu,“ varovala mě.

„Ehm, neboj. Díky,“ dostala jsem ze sebe a hodila po ní vděčným kukučem.

„Neděkuj, je to pořád lepší, než kdybys měla mít na sobě to staré,“ řekla a nespokojena sama se sebou se chystala opustit místnost, „Edwardovi se to bude líbit, jsou oba stejné paka,“ prohodila potichu jakoby pro sebe. Chtěla jsem jí na to něco říct, ale to už byla chodba prázdná.

Opět jsem si sedla do křesla a chtěla se začíst, ale v tom jsem si všimla blikajícího mobilu. Měla jsem vypnutý zvuk, ono stejně kdo by mě asi tak hledal, ale přesto na displeji svítilo osm nepřijatých hovorů. Byla tam i jedna zpráva, překvapeně jsem jí otevřela a v ní stálo: Radil bych ti to zvednout. Demetri

Líbilo?

Prosím o komentíky... 8) 8)

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek War of imagine 13. kapitola: