Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » War of imagine 19. kapitola

26.06.2010 (10:45) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2851×

19. kapitola - Svět je změna a život je trvalý protiklad!

„Hej,“ ozval se známý hluboký hlas mířící k nám od budovy, ve které sídlila ředitelna. Otočila jsem se a spatřila mohutnou vysokou postavu, jak si to s přátelským úsměvem na mě a vraženým na Edwarda míří k nám.

„Co to…“ uniklo Edwardovi slabě a dále jen nevěřícně hypnotizoval postavu blížící se k nám. Do mě naběhla neuvěřitelná vlna nadšení a nenapadlo mě nic lepšího, než se rozeběhnout a…

„Felixi!“ křičela jsem a běžela otravnou lidskou rychlostí ke svému starému příteli. Celé parkoviště stálo tiše jako před výbuchem a civělo na nás. Edward vypadal, že se za chvíli zhroutí a neschopen pohybu sledoval dění okolo.

Konečně jsem doběhla k onomu usmívajícímu se objektu a doslova ještě za běhu po Felixovi skočila. Přijal mě s otevřenou náručí a docela nahlas a pro ostatní i děsivě se smál.

„Jsem tak ráda, že jsi tady,“ oddychla jsem si a on na mě jen šibalsky mrknul.

„Doufám, že tě tady býložravci moc neobtěžují,“ řekl a pokynul hlavou k Edwardovi a zbytku, který se konečně dobelhal z budovy.

„Neboj, umím se o sebe postarat,“ prohodila jsem na oko trucovitě, ale stále jsem se ho nepustila, ono z té výšky by to byla docela pecka spadnout.

„Bells, uvědomuješ si, že být člověk, jsem už párkrát po smrti?“ zhodnotil Felix můj stisk, „chováš se, jako bych byl tvoje poslední spása, což je vzhledem k tvojí nátuře docela absurdní.“ Felix na mě hodil zkoumavým pohledem ve stylu: Práskni ho, já si to s ním vyřídím. I James Bond by záviděl.

„Ne v pohodě,“ řekla jsem jakoby nic, ale stále se ho odmítala pustit. Ach bezpečí, zní to divně… Já vím, ale… Najednou mi do očí uhodil Felixův blyštivě zelený pohled a já zcela nečekaně vybuchla smíchy.

„Co to… Co to máš s očima?“ vykoktala jsem v návalu smíchu a slyšela Emmetta, jak se hroutí pár metrů od nás.

„Pche, no dovol,“ prohodil Felix uraženě a odvrátil hlavu na druhou stranu.

„Já… Já to tak nemyslela, promiň…“ pípla jsem ještě snažíc se uklidnit.

„Chtěl jsem se překonat a stát se kvůli mé milované Bellince býložravcem, jako je tamten,“ řekl prostě a hlavou pokynul na stále omráčeného Edwarda.

„Ehm,“ odkašlala jsem si.

„Jo, ty taky, ale tobě to sluší… No jenomže, promiň Bells, ale to se fakt nedá. Bylo mi špatně ještě týden, a tak nezbylo než se přizpůsobit.“

„Mimochodem, co tu konkrétně děláš,“ zeptala jsem se zamyšleně a s vědomím, že ať řekne cokoli, určitě to nebyl jeho nápad. Pomalu jsem pustila Felixe a opatrně dopadla na zem.

„Já jsem ta ctěná kontrola, která tě má inkognito sledovat. Což bych taky dělal, nehledě na to, že tu měl původně být Demetri, jenomže Metuzalém se probral… Chci říct, že Marcus nějak zaregistroval Caiuse a jeho plány, prostě se do toho vložil. Takže tu máš mě, řekněme na návštěvě. Heh…“ Po těchto slovech se Emmett opět svalil a snažíc se políbit zem, roloval asfalt.

„Ahoj,“ ozval se jemný zvonivý hlásek, k mému údivu spokojeně se usmívající.

„Ahoj,“ řekl prostě Felix a měřil si Alici od hlavy až k patě. Rose a Jasper za ní potichu, ale rázně vrčeli, Emmett se stále svíjel a Edward… Edward nasedal do svého Volva a za chvilku z něj šly vidět jen zadní světla.

„Carlisle s tebou chce mluvit, takže dneska večer v šest u nás,“ oznámila mu Alice a jala se mě táhnout k Rose do auta. Najednou se však zasekla.

„Mimochodem, omlouvám se za ně,“ řekla a pokynula směrem ke svým sourozencům, „nejsme na návštěvy zvyklí.“ Alice se dále usmívala a táhla mě do auta.

„Ahoj Bells,“ slyšela jsem ještě.

„Bells, prosím tě, co to provádíš?“ ptala se naštvaně Rosalie. „Volterra není psí útulek, aby ses k nim musela hned tak hlásit. Uvědomuješ si, jak odporné místo to je? Trhání na kusy? A to ostatní? Edward to sice přehání, nevybrala sis to, ale co je moc…“

„Rose, vím, že je Volterra odporná. Víš, kolik práce mi dalo se odtud dostat? Nenáviděla jsem to tam, ale Felix byl jediný, kdo mě tam držel při životě. Bez něho bych se zbláznila. Je to jen kamarád, neboj. A určitě se tu dlouho nezdrží…“ vypadlo ze mě.

„Mě se to zdá náhodou dobré…“ ozvala se najednou Alice.

„Dobré?“ zeptal se poněkud vystresovaný Jasper a mnul si kořen nosu, jako by ho to mohlo uklidnit.

„No, Felix vypadá v pohodě, a nemá v plánu nám dělat nějaké problémy. A taky je docela užitečný, co se Edwarda týče. Na něj si Edward nedovolí a možná konečně přijde k rozumu. Ale i tak s ním raděj promluvím. Například teď sedí v pokoji a vzteká se, ale za chvíli poběží na lov a bude si nadávat. Bello? Ty se chystáš za ním?“ zeptala se Alice a hodila po mě překvapeným pohledem, který jasně naznačoval, že to by nedoporučovala.

„Alice,“ zavrčela jsem na ni, aby toho nechala.

„Jo, už sis to rozmyslela,“ zkonstatovala a dále koukala z okna. „Mimochodem, za sedm minut zavolá Carlisle.“

„Alice!“ zavrčeli jsme sborově s Rose a Emmettem. Jasper jen nahodil pohled ve stylu: ‚Co vám je?‘

Dojeli jsme do domu, já mezitím Carlisleovi a Esme vysvětlila ten problém s Felixem a Alice se vydala za Edwardem, který skutečně zmizel. Zhruba za půl hodiny, kdy se ještě pořád nikdo nevracel, se za nimi vydal i Jasper, za další půl hodinku jsem se tam raděj rozeběhla i já, nedalo mi to.

„Alice, dej mi pokoj…“ Zaslechla jsem a kolem mě prosvištěla jakási rozmazaná čmouha, podle pachu Edward.

„Edwarde!“ Další čmouha… Alice.

„Zlato, myslím že…“ Jasper.

„Edwarde, mohl bys mě alespoň chvíli poslouchat?“ zeptala se teď už docela nervní Alice.

„Zlato, on…“ Jasper.

„Já to chápu Alice, mohla bys mě laskavě nechat vyřešit si to po svém?“ Edward.

„Pche, to bych si dala,“ pískla Alice a Edward zavrčel.

„Andílku, on skutečně…“ Chudák Jasper.

Takhle se to tam míhalo ještě asi půl hodiny, než si Alice konečně uvědomila, že přijde Felix. Poslušně jsme se seřadili v obýváku. Rose s Emmettem a Alice s Jasperem seděli na pohovce, Esme a Carlisle v křeslech a já si sedla naproti Felixe do většího křesílka. Za chvíli se však přiřítil poněkud rozpolcený Edward a bez jakéhokoli ohledu na mou osůbku mě nadzvedl a posunul tak, aby si mohl sednout vedle mě, čímž si vysloužil rázné zavrčení od Felixe.

„Bells, ty s ním chodíš?“ zeptal se najednou Felix, jako by se chtěl ujistit.

„Do toho tobě nic není,“ odpověděl mu Edward a dával při tom jasně najevo své podráždění.

„Tebe jsem se neptal,“ vrátil mu Felix.

„Ne, nechodíme,“ vložila jsem se do toho, „spíš spolu zarytě válčíme.“ Na Edwardově tváři se mihl smutek, ale nekomentoval to.

„Tak od ní dej ty ruce pryč,“ zavrčel na Edwarda Felix a já si přála se rozplynout.

„Hleď si svého,“ řekl podrážděně Edward a já jen čekala, kdy po sobě skočí. Emmett se jen uculoval a očividně se bavil situací, ale Jasper stál připraven kdykoli zasáhnout. Když to Emm zpozoroval, taky se napřímil.

„Je to moje velmi dobrá kamarádka. Nedovolím, aby jí někdo jako ty ubližoval,“ řekl Felix a vycenil svůj děsivý úsměv. Načež se Edward postavil, proletěl místnost a pustil se do Felixe. Emmett s Jasperem byli v ten moment u nich a snažili se je rozdělit.

Po delším boji dokonce i Jasper uznal, že zastavit upíra, který dokáže číst myšlenky a dalšího s Volterským výcvikem je prostě nadpozemský výkon. Obě dvě proplétající se čmouhy se nějakým zázračným způsobem odebraly na zahradu. No prostě komedie, Carlisle mě beztak pochválí.

Všichni okolo byli doslova ztuhlí hrůzou, najednou nám všem tak nějak naráz došlo, co se děje. Carlisle se to snažil uklidnit, ale marně. A mě se v hlavě promítali všechny možné a nemožné verze. Felix je sice přítel, ale pořád patří k Volturiům a Edwarda nemá rád, v podstatě nemá rád žádné vegetariány, kromě mě. Z čehož plyne, že nebude mít absolutně žádný problém Edwarda zlikvidovat.

Najela do mě vlna děsu, Edward sice umí číst myšlenky a je rychlý, ale Felix je silnější a má plno zkušeností.

„Aro je silně proti, aby ti bylo ublíženo,“ řekl najednou Felix a já ho nepoznávala. Věděla jsem, že je to pořád můj starý dobrý Felix, ale tuhle jeho stránku jsem si nikdy tak docela nepřipustila.

„Pche…“ ozvalo se z Edwardovy strany. Konečně jsem začala chápat, co mi chtěl před tím říct. Nechtěl, abych jakkoli patřila do Volterry, protože věděl, že Volturi je Volturi, takový upír – člověk se nezapře, ani nemá jinou možnost.

„Dej od ní ruce pryč a necháme tě na pokoji. Nezapomínej, kam patří.“ Felix byl zuřivý a rezervovaný, myslel to samozřejmě dobře a snažil se mě chránit, i když svým způsobem, ale na mě v ten moment všechno dolehlo.

„Patří k nám a vy na ni nemáte absolutně žádné právo.“ Edward si byl nejspíš naprosto jist tím, co říká a v Carlisleových myšlenkách bylo jasné, že očekává problém, pramenící jak jinak než z Volterry.

„Jak naivní,“ řekl najednou Felix a Esme tichounce vykřikla. Načež se Edward otočil za svou matkou a Felix využil situace. Odhodil Edwarda tak, aby nebyl schopen jakkoli zareagovat a v momentě byl u něj. Chtěl jej popadnout za krk, ale to už jsme spolu s ostatními Culleny byli u něj. Problém ne-problém, nikdo nebyl ochotný nechat zničit člena rodiny.

Felix na mě vytřeštil oči, očividně nechápaje, proč Edwarda bráním, ale uhnul, ustoupil. Carlisle se autoritativně postavil mezi ty dva a já s Jasperem jsme se snažili uklidnit Edwarda, který na mě neustále házel útrpnými a zmatenými výrazy. Bylo to děsivé, Aliciny vize se měnili jak na běžícím páse.

Nevěděla jsem, jak Edwardovi tak narychlo vysvětlit svůj momentální pohled na věc, a tak jsem se mu to snažila poslat skrz myšlenky jako dojmy a vzpomínky. Edward se napřímil a pohledem se zaryl do mých očí, tvářil se, jako by si právě oddechl a odevzdaně mě začal drtit ve svém náručí. On se snad zbláznil! Za tohle mám přímou jízdenku nazpátek do Volterry! Rychle jsem se otočila a jednu mu vrazila, aby se vzpamatoval.

„To, že tě chápu, ještě neznamená, že ti odpouštím. Choval ses odporně, Edwarde Cullene!“ vydechla jsem naštvaně.

„Provokovala jsi mě. Promiň, nemohl jsem si pomoct. Štvalo mě to, byl jsem vzteky bez sebe.“ To to musíme rozebírat zrovna tady?

„To tě neomlouvá,“ zazdila jsem ho a v myšlenkách na něj řvala, aby se vzpamatoval. Hned jak mu došla vážnost situace a rozzuřený a zároveň zkoumavý pohled Felixe, hned ho to přešlo. Dal znamení, že chápe a my se spolu s Carlislem snažili nějak vybruslit z toho, co nás možná nemine…

Líbilo se? ;)

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek War of imagine 19. kapitola: