Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » War of imagine 21. kapitola

01.10.2010 (08:15) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1723×

21. kapitola

… Co se děje… Myslím to vážně, Edwarde… Carlisle… … Nevěřím ti, musí to být něco jiného… … Bells? Bello! … Carlisle, ona je pryč… Co když nelhala… Alice? Alice!...

„Bells?“ zatahal mě Edward zoufale za ruku, ale když jsem nereagovala, rozhodl se mě odtáhnout z místnosti. Na chodbě jsem ještě zahlédla Felixe, který se tvářil kupodivu trochu překvapeně, což byla za poslední dobu docela změna.

„Já musím…“ vykoktala jsem, ale Edward to ignoroval.

„Nic nemusíš, Bells,“ zkonstatoval a opřel mě o kapotu svého auta. Věděla jsem, co chce probírat, ale nějak se mi v hlavě pořád točily ty vize spolu s neuvěřitelným chumlem myšlenek zbytku rodiny a lidí, kteří si všimli, že se něco děje. Pomalu, ale jistě se mě zmocňovala panika.

„Ed… Edwarde, mohli bychom někam pryč?“ dostala jsem ze sebe a snažila se z jeho tváře vyčíst alespoň nějakou uklidňující myšlenku. Marně. Když nejspíš zhodnotil, že taky nevím, jak je to možné, otevřel dvířka auta, vhodil do nich klíčky a za ruku mě táhl do lesa.

Ve chvíli, kdy byla škola v dostatečné vzdálenosti, se rozběhl a já poslušně za ním. Běželi jsme skrz nehostinnou krajinu i na můj vkus docela dlouho. Edward zastavil až na nějakém útesu, pod nímž bouřily temné a hlavně obrovské vlny. Měla jsem pocit, že zastavil jen proto, že už prostě nebylo kam běžet. Pomalu se otočil a obdařil mě jedním ze svých zoufalých pohledů.

„Bells,“ zašeptal a pomalu ke mně došel. „Co se děje?“ Jeho oči si mě nervózně měřily, ale když uznal, že se odpovědi jen tak nedočká, stočil si mě do své náruče a s povzdechem mi zabořil hlavu do vlasů.

„Já nevím… Nemám tušení, Edwarde,“ pípla jsem s pohledem upřeným na neklidný oceán. Semknul mě ještě pevněji a z jeho hrudi se ozvalo zmučené zavrčení.

„Bells…“

„Jen…“ vypadlo ze mě najednou a Edward nervózně zvedl hlavu.

„Jen?“

„Jen chvíli před tím, než měla Alice tu vizi, jsem narazila na Felixe. Chtěl se mnou mluvit… Měla jsem ho počkat před jídelnou, jenomže pak… Alice.“ Edward sice trošku ztuhnul, ale vypadalo to, že je rád, že mu říkám všechno.

„Bells, slib mi, že ať se bude dít cokoli, nevyvedeš žádnou hloupost. I kdyby to bylo nebezpečně pro kohokoli z nás, vždycky nám to řekneš a vždycky najdeme nějaký způsob, jak to vyřešit. Ano?“ šeptal rychle a zoufale.

„Edwarde, já…“ vypadlo ze mě, když jsem si začala uvědomovat, že kdyby se něco skutečně dělo, instinktivně bych zareagovala přesně naopak. Nejhorší na tom bylo, že mi to najednou připadlo jako nejlepší řešení. Prostě nic neříct a odjet. Přinejhorším říct něco, po čem mě skutečně pustí a odjet. Co by se pak mohlo stát?

„Prostě bych se sebral a jel tě hledat. Protože ať bys řekla cokoli, nebo odjela kamkoli, vím, že by to bylo jen kvůli hloupé snaze ochránit nás,“ řekl a já si uvědomila, že si nekontroluju myšlenky.

„A skutečně by nezáleželo na tom, co bys mi řekla, jak bys mi to řekla, nebo co bys udělala. Prostě tě půjdu hledat. Rozumíš mi? Bells, prosím, nedělej hlouposti.“

Připadala jsem si najednou strašně bezmocně. Pravda je taková, že z Aliciny vize se dalo docela jasně vyčíst, co by se dělo, kdybych odešla. A rozhodně by to nebylo nic dobrého. Ale to je mám všechny vystavit takovému nebezpečí?

Edward se odtáhl, dlaně přiložil na mé tváře a zahleděl se mi do očí. Cítila jsem se tak mizerně, že mě chvíli napadalo, jestli takový pohled snesu ještě alespoň pár okamžiků.

„Žádné hlouposti,“ řekl jen a svým nosem pohladil ten můj. Lehce jsem se zachvěla, ruce se mi samovolně zamotaly do jeho vlasů a já se na něj natiskla, jak nejvíce jsem mohla.

Po chvíli si přitáhl mé rty k těm svým. Nejdříve mě políbil jen zlehka, ale další doteky jeho úst byly drsné, prosycené veškerým zoufalstvím, strachem a bolestí, ale i neuvěřitelnou touhou a láskou.

„Žádné hlouposti,“ vyletělo mi šeptem z úst ve chvíli, kdy se jeho polibky přesunuly na můj krk. Lehli jsme si do mokré trávy a nechali se unášet klidem a pocitem, že všechno důležité je daleko od nás. Zvuky rozbouřeného moře doplněné našimi steny se společně zesilovaly a obloha se zatahovala. Přesto to byl jeden z nejkouzelnějších okamžiků našeho společného kousku věčnosti.

Po nejméně pár hodinách se obloha začala vyjasňovat. Leželi jsme na útesu, pozorovali nekonečné moře před námi a hádali se, kdo z nás dohlédne dále. Ještě chvíli po tom, co Edward samozřejmě vyhrál, jsme jen tak mlčky leželi na mokré a teď už i dost zplihlé trávě.

Čím více času přemýšlet má mysl měla, tím více se rozpomínala i na ty nepříjemnější věci. Sedla jsem si, pohladila Edwarda po tváři a začala sbírat naprosto promočené a občas i potrhané kousky oblečení. Edward pobaveně sledoval mé počínání a o něco pohodlněji se rozvalil do trávy, což mě docela pobouřilo.

Hodila jsem po něm kalhoty a sama si přivlastnila jeho košili, moje rifle naštěstí taky přežily. Nevypadal však, že by se chtěl oblékat, jen tam tak ležel a pozoroval mě. Nasoukala jsem na sebe mokré oblečení a s pocitem zadostiučinění se postavila nad něj a čekala. Nakonec jsem to vzdala a lehla si k němu.

Edward se konečně pohnul, s naprostým klidem a veškerou praktičností mi sundal pracně oblečenou košili a kalhoty. Položil to opodál a se spokojeným výrazem si lehl do stejné pozice, v jaké byl před tím. Nevěřícně jsem na něj civěla, ale to ho očividně nějak nezajímalo.

Nekomentovala jsem to a prostě si lehla. Po chvíli začal vát docela studený vítr a čechrat nám vlasy. Edward najednou z ničeho nic vyprskl smíchy a já se musela přidat. Ramena se mu otřásala natolik, že se raději posadil.

„Žádné hlouposti,“ řekl s úsměvem. „Všechno bude dobré.“ V tuhle chvíli to vypadalo, že jinak to ani nejde. Edward se smál a tiskl mě na sebe. Celou noc až do rána jsme strávili na tom stejném místě.

Hned jak jsme se rozhodli se skutečně obléct a vyrazit domů, došel nám význam toho, proč zatím nikdo nevolal. Můj mobil skončil ve školní brašně a ten Edwardův byl doslova na kost promočený. Nehledě na to, že na něj evidentně někdo z nás nejspíš šlápl, protože byl nějakým způsobem na součástky. Což jsme zjistili, až když se ho Edward pokoušel vzít do ruky. Prostě se rozpadnul. Zbytky oblečení i s telefonem jsme hodili do moře a vydali se domů.

Cestou jsem si ještě ulovila dva rysy a jednoho jelena, Edward se vrhl na pumu a medvěda. Osobně si myslím, že se spíš předváděl. To dosvědčovaly i jiskřičky v jeho očích a jasné zadostiučinění. Rozhodla jsem se to přejít a jen ho políbila na čelo, což ho očividně potěšilo.

Když jsme vešli do domu, čekala tam na nás na gauči Alice. Kupodivu vypadala v pohodě a usmívala se. Jen Carlisle se tvářil ustaraně, z rodiny však byl jediný.

„Už to vypadá dobře,“ vypadlo jako první z Alice.

„Nevím, jestli je moudré, takhle si s nimi zahrávat,“ přisadil si Carlisle a Edward se zamračil.

„Vždyť se nic nestalo.“ Zase Alice.

„Já vím. Nic se nestalo, právě proto. Felix bez jediného slova odjel, jen nám zanechal vzkaz, že se vrací do Volterry. To není dobré Alice,“ pokračoval Carlisle a já si uvědomovala, že to skutečně není dobré.

„No a co, že odjel. Kdyby něco chystal on nebo kdokoli jiný, viděla bych to…“

„Spíš si uvědomil, že víme, co mají v plánu, nebo co by se stalo,“ zkonstatoval najednou Edward. „Celý den jsem ho hlídal. Zaslechl jsem to v jeho myšlenkách, ještě než jsme se vytratili… Věděl, jak si uchránit myšlenky před námi, ale taky věděl, že s Alice to bude těžší. Snažil se na to všemožně nemyslet, ale nepovedlo se a Alice měla vizi. Věděl, co to znamená…“ Edward byl stále zamyšlený. Nevypadal, že by měl obavy nebo strach, spíš jako by porovnával různé možnosti a teorie.

„Co dál, Edwarde?“ ozval se Carlisle a Edward pokračoval.

„Všichni jsme se tak vyděsili… Došlo mu, že to co jsme viděli, muselo být hodně zlé a mohlo by to dopadnout špatně pro obě strany. Dle toho soudím, že to co se chystal udělat, nebylo zrovna… Ale to ještě neznamená, že nenajdou jiný způsob. Myslím, že budou jen ostražitější,“ dokončil a já ztuhla.

Přešel ke mně a společně jsme si sedli do křesla. Doslova z něj sálala rozhodnost a jistota, což mi dodávalo docela příjemný pocit bezpečí. Přesto být člověk, byla bych vyklepaná, jako nikdy před tím.
Obzvlášť proto, že nikdy před tím mi na ničem tak nezáleželo, nebylo o co stát. V podstatě mi bylo všechno tak nějak ukradené. Ať už jsem udělala to či to, byla tam, anebo někde jinde, nezáleželo na tom. Ale teď je všechno jinak.

„Možná bychom se s nimi mohli alespoň pokusit domluvit,“ vypadlo z Carlislea. „Napíšu Arovi dopis.“

„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ ozvala se Alice z rohu a všichni k ní v očekávání zvedli hlavu. „Jestli Arovi pošleme dopis, pozve nás do Volterry s tím, že se chce domluvit. To on skutečně bude chtít a myslím, že i Marcus bude z nějakého nevysvětlitelného důvodu na naší straně…“ Alice se odmlčela a mně i Edwardovi se zkřivilo obočí, neboť nikdo nerozuměl tomu, co vlastně vidí. Carlisle se jen zamračil a kývl, aby pokračovala.

„Ale pořád mi tam něco nehraje. Oni dva budou chtít nanejvýš jen spolupráci. Nesedí mi tam ale někdo třetí a Caius to není, nebo možná je? Není. Poslední vize je zmatená.“ Alice měla naprostou pravdu. Zmatená. Hned jak Carlislea napadl ten plán s dopisem, její vize se přizpůsobily. Teď, když jej zvažoval, opět se měnily.

„Když ten dopis pošleme, kolik zbude času?“ zeptal se nakonec Carlisle.

„Odpověď přijde tak do týdne a půl. Bude v ní stát, že do dvou týdnů máme dorazit.“

„Takže skoro měsíc,“ zašeptal si sám pro sebe.

„Caius,“ vypadlo ze mě najednou, sotva jsem si to uvědomila. Bylo to jediné jméno z chumlu myšlenek, které mi dávalo smysl. Teda, od něhož by se dal čekat nějaký podraz.

„Jak to myslíš, lásko?“ zeptal se Edward nejistě.

„Caius je jediný, kdo všemožně trvá na tom, abych tam zůstala. Marcovi je to jedno a Aro mě až tak nepotřebuje. To Caius mě našel a nenechal zabít jen proto, že jsem zůstala v gardě.“

„To je nesmysl,“ vložila se do toho Alice. „Caius tam nehraje žádnou roli.“

„Možná, ale,“ ozval se najednou Jasper a já si konečně uvědomila, že tam s námi stojí. „Možná má Bella pravdu. Vize se dají obejít, a jestli jsou zmatené…“

„To by byly zmatené jinak. To bych neviděla Caia, anebo bych ho alespoň neviděla pořádně. Ale on jasně sedí vedle Ara a nic neříká, tváří se stejně jako obvykle. Jako by ho to vůbec nezajímalo. Možná je trošku naštvaný, ale myslím, že už se do toho nehodlá plést. Caius to nebude,“ dokončila Alice a s jejími slovy se po místnosti rozhostilo ticho.

„Takže,“ začal po chvíli zase Carlisle, „buď máme měsíc času na to, abychom něco vymysleli, anebo prostě pojedeme do Volterry a uvidíme, co se dá dělat.“

„Nevím, jestli je zrovna rozumné jezdit tam…“ ozval se Edward.

„Nic dalšího se nedá dělat, Edwarde. Máme ale měsíc času.“ Carlisle vypadal ustaraně, ale ne bezmocně, což mě docela povzbudilo. „Kdybyste na něco přišli, budu v nemocnici,“ řekl ještě a chystal se k odchodu.

„Myslím, že pro dnešek už je toho dost,“ ozvala se Alice a její tvář se znatelně uvolnila. „Měli bychom si odpočinout. Emmett s Rose jsou ve městě a kupují novou postel. Co kdybychom se vydali na…“

„Ne, Alice… Prostě ne,“ zavrčel Edward.

„Nákupy?“ vypadlo i přesto z Alice. „Nechci ti do toho kecat, ale zničil jsi Belle skoro všechno spodní prádlo a nespočet halenek. Nákupy by nám určitě nezaškodily. Mimochodem všichni potřebujeme přijít na jiné myšlenky.“

„Teď máme důležitější věci na práci, Alice,“ bránil se opět Edward.

„A to tu chceš jen tak sedět další tři týdny a přemýšlet? S rizikem, že tvá žena bude bezpochyby zanedlouho chodit nahá?“ Spojení ‚tvá žena‘ Edwarda očividně potěšilo. Toho si Alice byla určitě vědoma, nehledě na její šibalský úsměv.

„Tak dobře,“ vzdal to nakonec a společně jsme se vydali k autu.

Doufám, že se kapitolka líbila a všem moc děkuji za komentíky k minulému dílku - nadchly, povzbudily a dokopaly mě k pokračování. Děkuji všem... :)))

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek War of imagine 21. kapitola: