Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » War of The Roses - Epizoda šest - Nová naděje

23.03.2010 (21:30) • AliceBrandon • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 5884×

Epizoda šest – Nová naděje

Rose na Emmettově těle ztuhla. Pak pomalu zvedla hlavu a pohlédla mu do tváře. Oči jí zářily překvapením a nevěřícným štěstím.

„Miláčku?“ zašeptala. „Ty jsi... Jsi... Jsi v pořádku?“ Hlas měla trochu roztřesený.

„Je mi skvěle. Akorát...“ Emmett se pod Rosalií trochu zavrtěl. A třemi kachničkami a jedním kachňákem štouchl do kousku své ženy. „Akorát by tady někdo potřeboval vypustit na svobodu.“ Lascívně zahýbal obočím.

Rosalie se rozesmála. V jejím smíchu zazněla úleva, štěstí a láska. Uchopila jeho hlavu do dlaní.

„Tolik jsem se bála, že jsem ti ublížila,“ řekla tiše. Pak sklonila hlavu, přitiskla své rty na ty jeho a začala ho náruživě líbat.

Kachničky zdivočely.

Skoro to vypadalo, že usedly na hladinu rybníka se zuřivou piraňou pod hladinou.

Emmettovy ruce vklouzly pod Rosaliin župan a vášnivě se dožadovaly svého přídělu jeho ženy.

„Když jsi mě nesla z koupelny, nemyslel jsem na nic jiného než na tohle,“ zamumlal Emmett.

Trochu Rosalii na sobě posunul a přitiskl rty tam, kde před tím řádily jeho ruce. Po chvíli nadšeného líbání a okusování se Emmett konečně všimnul, že Rosalie v jeho objetí nereaguje. Zdálo se, že vlastně ani nedýchá. A ty nehty, co se mu zadíraly do ramen, nevypadaly, že by se tam zadíraly vášní. Skoro měl pocit, že mu chce oddělit trapéz od zbytku jeho svalové soustavy.

Pohledem opustil neochotně její ňadra a sklouzl nahoru k nádherné tváři. Narazil na ledový pohled, který se mu zapíchl do omámených oči.

Emmett chvíli nechápavě čuměl. Proč mu Rose právě očima sděluje, že ho v příštích vteřinách vykuchá lžící na boty? Pak konečně otočil pomyslným klíčkem a nastartoval mozek.

Přehrával si předchozí okamžiky.

Líbali se, to bylo ještě všechno oukej.

Pak jí hladil, to se jí taky líbilo.

A pak jí řekl...

Emmettovi se hrůzou rozšířily zorničky.

V duchu zaúpěl. Že radši nedržíš hubu!

Chtěl se roztomile usmát, ale vyšel z toho spíše křečovitý škleb. „To jsem asi neměl říkat, co?“

Rosalie zafuněla.

„Ne, to jsem určitě neměl říkat,“ zamumlal si Emmett pro sebe. A snažil se nenápadně vyklouznout zpod své ženy.

Drobná ruka mu sevřela krk a přišpendlila ho k posteli.

Rosalie sklonila hlavu, až se skoro dotýkali nosy. „Tys... to celou dobu... jen... hrál?“ zeptala se tichým a vysoce nebezpečným hlasem. Znovu mu při tom prskla do očí.

Emmett s hrůzou rozšířenýma očima jen mrkal a zběsile vrtěl hlavou ze strany na stranu.

„Ne?“ ozvala se ještě o stupeň tišším a o stupeň nebezpečnějším hlasem.

Emmett chtěl promluvit, ale sevřené hrdlo mu to nedovolilo, tak jen zachroptěl  něco ve smyslu: „Chchch...“

Rose povolila sevření.

Emmett se chystal v zájmu zachování své existence vzít kramle. Zjistil ale, že jedna z kachniček se ocitla v nebezpečí. Hrozila jí smrt rozdrcením pomocí velmi špičatého kolena. A pokud by to kachnička s pomocí všech svatých přeci jenom přežila, tak vajíčka na kterých seděla, by to štěstí už určitě neměla.

Emmett rozhodně neměl v úmyslu, aby se dole v ledničce objevilo nové jídlo s názvem: Drcená vejce ala Emmett.

Čuně Bella totiž sežere všecko.

Živě jí viděl, jak po druhém soustu přestane žvýkat, vytřeštěnýma očima se zadívá do těch Emmettových, neméně vytřeštěných, polkne a zeptá se: „To nebyly meruňky?“

Emmettův ohryzek vylítl nahoru a dolu. Myšlenky na útěk raději pustil z hlavy.

„Mluv,“ štěkla na něj Rosalie.

Emmettovi v hlavě zuřivě šrotovala kolečka. Zvažoval možnosti. Jestli řekne pravdu, Rosalie mu nejspíše provede něco opravdu strašného. Očima přeběhl její svírající se dlaně a ohně planoucí jí v očích. Jestli zalže, nebude to zrovna dvakrát čestné, ale zůstane v celku. A možná budou pokračovat i v prohánění kachniček. Uhm, v jejich prohánění a honění. Emmett zamlaskal.

Tlak na inkriminovanou kachničku mu připomněl, že ho nyní honí něco jiného a to konkrétně čas.

Odkašlal si.

„Probral jsem se, když jsi mě nesla z koupelny, ale pořád jsem se nemohl pohnout a tak jsem jenom koukal a čekal až se mi vrátí cit,“ pronesl Emmett spěšně a snažil se do hlasu protlačit trochu ukřivděnosti. Věděl, že pro uvěření musí Rose koukat do očí, což mu ale vina neumožňovala, takže zaostřil na místo někde dva centimetry nad jejím levým okem. Doufal, že to bude stačit.

Rosalie přimhouřila oči. Emmett opravdu vypadal upřímně a trochu ublíženě, že ho podezřívá z takové nekalosti. Jeho oči bezelstně koukaly do těch jejích, tedy spíše do toho levého. Povzdechla si a uvolnila jeden dočasně ohrožený druh ze svého sevření.

„To v obýváku a na schodech a v koupelně... To jsi nehrál?“ zeptala se pro jistotu.

Emmett odhodlaně zavrtěl hlavou.

Rosalie uvolnila i strnulý výraz v obličeji a mírně se usmála. Pak úsměv zmizel a nahradil ho omluvný výraz.

„Miláčku, moc mě mrzí, co jsem ti provedla. Zaslechla jsem rozhovor mezi tebou a Edwardem o tom, jak jsi mě plánoval vyhodit do vzduchu. Abych pravdu řekla, docela se mě to dotklo. A pak jsi mi zničil ty vlasy a mě napadlo...“ Něžně přejela jeho holou, nyní nablýskanou hlavu. „Opravdu jsem nevěděla, že by to mohlo mít až takovéhle důsledky. Můžeš mi to odpustit, lásko?“ Rosalie opět vypadala, že se každou chvíli rozbrečí.

Emmetta sice trochu hryzalo svědomí, zároveň ho ale na hrudi hřál pocit uspokojení.

Jemně Rose objal a přitáhl si jí k sobě dolů do náruče. „Pšt, miláčku, to víš, že ti to odpustím. Vlastně to ani nebylo tak hrozné. Připadalo mi, že jsem v temném tunelu a jdu za světlem.“ Emmett po očku mrknul na Rose. Tvářila se vyděšeně. Snažil se nerozesmát tomu, jaký skvělý herec je. „Ale pak jsem uslyšel tvůj sladký hlas, jak mě volá zpátky a věděl jsem, že ještě nenastal můj čas. Musím se vrátit ke své lásce, říkal jsem si.“

Rose se vkradl do očí zbožňující výraz.

Jo, Emmette, jsi vážně klasa! plácal se v duchu po rameni.

Jejich rty se opět spojily, tentokráte v polibku plném něhy a lásky. Jemně třel svoje rty o její a jazykem obkresloval jejich kontury. Pak se smyslně vetřel mezi ně a Rosalie zasténala. Něha byla pryč, rozhořela se touha a vášeň. Rukama mu sevřela obličej a koleny boky. Prudce vsála jeho jazyk do úst a to už sténal i Emmett. Sevřel svoji polovičku v náručí a rychle se s ní přetočil, takže teď ležela pod ním. Župan se jí rozhrnul. Emmett chvíli zůstal okouzleně koukat na tu nádheru.

„Ach, Rose, tolik jsi mi chyběla,“ zašeptal. Znovu se k ní sklonil.

Ozvalo se zaklepání.

A pak odkašlání.

„Vypadni,“ zavrčel Emmett. Jenom doufal, že to není Carlisle nebo Esme.

„Potřeboval bych se na něco zeptat,“ ozvalo se zpoza dveří.

„Edwarde! Teď! Ne!“ Emmett už to nemohl říci důrazněji.

Za dveřmi se opět ozvalo zakašlání.

Rosalie si pod Emmettem povzdechla. Pak do něj mírně strčila, vysoukala se z pod něj, i když byl tedy vážně proti, utáhla si pásek na županu a došla ke dveřím. Prudce je otevřela.

„Co chceš?“ zeptala se otráveně.

Edward se poškrábal za uchem.

„No, chtěl jsem se zeptat, jestli už můžu Emmettovi sbalit věci a přenést je sem,“ vyplodil pak ze sebe.

Emmett se zvedl z postele. „A tohle nemohlo počkat?“ řekl načuřeně. Právě jsem byl v tom nejlepším, ty emane, vrčel na něj v duchu.

Edward pokrčil rameny a věnoval mu zvláštní pohled.

„Víš, Rose, že jsi mě docela překvapila?“ Edward se snažil koukat na Rose, ale koutkem oka si všiml, že Emmett ztuhnul. „Vůbec jsem netipoval, že mu toho dementa uvěříš.“ Emmett v jeho zorném poli začal zběsile mávat rukama, aby ho zastavil. Né, upěl v duchu. „Ale to, že jsi mu to i odpustila, tím jsi zcela změnila můj názor na tebe. Opravdu Rosalie, klobouk dolů před tvojí mírumilovnou a laskavou povahou.“

Rosalie se pomalu otočila.

Emmett zamrzl uprostřed pohybu s rozhozenými pažemi. Zoufale se podíval na Edwarda. Proč? vyslal k němu. Pak už jen viděl přibližující se blesky v Rosaliiných očích a následně okno zvenku a černé mraky.

Edward sledoval, jak Rosalie napřahuje ruku a jedním pohybem posílá Emmetta nadýchat se čerstvého vzduchu. Pak přešel k prázdnému rámu, které dříve bývalo oknem, a podíval se dolů na Emmetta. Ležel na zádech jak brouček na krovkách a omámeně zíral do nebe.

„To tvoje divadlo mi přišlo k Rose hrozně nefér. Hlavně to psychické deptání teďka na konci. Navíc jsem se s Jazzem vsadil, že ti to jen tak neprojde-.“ Další, co Edward viděl byl zelený trávník, který se přibližoval k jeho obličeji až příliš rychle.

Emmett měl co dělat, aby se stihl odkulit stranou a neseznámil se s Edwardem důvěrněji, než by chtěl.

Edward hodil vedle něj neuvěřitelnou tlamu, obličej se mu zabořil dobrých pět čísel do rozbahněného trávníku. S mlasknutím se vymanil z jeho zajetí a překulil se na záda.

Bok po boku teď s Emmettem sledovali černá oblaka.

„Ty si vůl,“ řekl po chvíli Emmett.

Edward si povzdechl. „Já vim.“

Za pár okamžiků vybuchlo další okno v druhém patře a s bolestným heknutím vedle nich přistál Jasper.

Z rozbitého okna se vyklonila Rosalie. „Já vám dám sázku, vy kreténi.“

Z nebe se snesly první kapky a začaly jim dopadat na tváře.

„Ty jsi vůl, Edwarde,“ prohlásil Jasper.

Emmett si povzdechnul. „On ví.“

Všichni tři teď leželi vedle sebe a čuměli do nebe.

Z domu se ozvalo zavřeštění. „Buďto jsi to věděl anebo jsi ten nejhorší doktor na světě.“

Všichni věděli i bez Edwardova daru číst myšlenky, že Carlislovi hrdost nedovolí říct, že to nepoznal. Uslyšeli jeho tichý hlas: „Rosalie, uklidni se prosím. Samozřejmě jsem věděl, že to Emmett pouze předstírá, není ale nejmenší důvod dělat z toho-.“

Následoval zvuk tříštícího se skla a Carlislovo tělo přistálo vedle Jaspera.

Tři ležící těla nevěřícně sledovali jeho let. Kdyby stáli, jistojistě by jim upadla čelist, takhle se jenom mírně vykloubila doprava.

Carlisle chvíli tiše zíral před sebe. „Ty jsi vůl, Edwarde,“ prohlásil pak do ohromeného ticha.

Emmett s Jasperem si povzdechli. „On ví,“ odpověděli unisono.

Z domu se opět ozvalo zavřeštění, tentokráte patřilo Esme. „Co to tady vyvádíš? Rozbilas mi tři okna. Víš, že jsem tě varovala, že jestli ještě něco rozbiješ, tak poletíš.“

Ti čtyři na trávníku se napjali v očekávání dalšího tříštění skla.

Bylo ale ticho, jen v dálce zaduněl hrom a déšť dopadající jim na tváře zhoustl.

Ozvalo se zkroušené: „Já vím, promiň, Esme.“

Další Esmina slova již postrádala rozhořčení. „Rose, myslela jsem, že když ti nařídím se o něj starat, najdete k sobě cestu. A on měl přece nárok, oplatit ti-.“

„-tvoje chování,“ dopověděla Esme, když dopadla vedle Carlisla.

Skupinka ležících upírů opět sledovala běsnící oblohu.

Esme zabručela. „Edwarde...“

„Je to vůl, miláčku, on ví,“ uklidňoval jí Carlisle.

Po chvíli se ozval Emmett. „Počkáme na Alici?“ zeptal se do ticha.

Jazz zavrtěl hlavou. „Zdejchla se už ráno, říkala, že dneska bude lítat raději po nákupech. Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale že já kretén raději nejel s ní.“

Emmett se zasmál, ale zmlknul když dostal kopanec od Edwarda.

Ležící postavy se začaly pomalu hýbat a zvedat.

Carlisle si oprašoval zbytky skla z vlasů. „Nemůžu uvěřit, že mě opravdu prohodila oknem,“ bručel dotčeně.

Esme se vyhrabala z bahna a vybírala mu střípky zpoza pásku kalhot. „Prožívá teď chudinka velmi těžké období.“

Její ruku znehybněla ta Carlislova na místě. Zmateně zvedla pohled.

Carlisle si odkašlal. „Co kdybychom se prozatím odebrali na naši chatu než se ta bouřka přežene?“

Emmett přitakal. „Jo, to je dobrý nápad.“

„Sami,“ prohlásil důrazně Carlisle.

Emmett, Jazz a Edward protočili oči. Když se znova koukli na Carlisla, na jeho místě už nikdo nestál. I Esme už byla pryč. Tři páry očí se za nimi dívali, jak ruku v ruce mizí mezi stromy. Hleděli si při tom do očí a usmívali se na sebe.

„Ten Carlisle má ale kliku. Škoda, že mě v tom lese po nájezdu medvěda tenkrát nenašla Esme. Huh.“

Emmett si třel levou hýždi, do níž si vykoledoval další kopanec od Edwarda.

„Nemel, a jdi to s ní nějak urovnat,“ řekl Edward nerudně a trhnul hlavou směrem k domu.

„Já? Kdybys to všechno nevykecal, mohla už být ruka v rukávě a malý Emmi v... A přestaň do mě kopat, dyť už du.“ Emmett se se schlíplými rameny otočil směrem k domu. A střetl se se stále rozzuřeným pohledem. Rosalie si to rázovala přímo k nim.

„Hele, kluci nemohli byste mi trochu pí... Kluci?“ Emmett se rozhlédl po prázdném prostranství. „Srabi,“ utrousil tiše a to bylo to jediné, co stihnul. Další rána ho totiž vymrštila z místa a dala mu zakusit, jak chutná rosezuřená pravačka.

Přistál na nedalekém stromě. Než se stačil zachytit, zlomil pod sebou tři větve. A jak tam tak visel, střetl se jeho pohled se dvěma překvapenými páry očí.

„Hele, to od vás nebylo moc hezký, takhle se vypařit,“ zabručel na ně.

Odpovědí mu byla Jazzova bota, jež kopnutím přelomila větev, které se držel.

Svalil se pod strom, kde už na něj čekala jeho drahá polovička.

„Ty hade. Všechno jsi to na mě nahrál.“ Chytla ho za nohu a odhodila pár desítek metrů daleko. Než se stačil vyhrabat z bláta, stála už zase nad ním. „Všichni to věděli a všichni se mi smáli,“ zakřičela hystericky.

„...když dělala si ze mě vola. A teď nás vezou tam k oltáři v dáli ultra rychlý kola,“ dozpíval za ní Emmett. „Jo, Landu mám taky rád.“

Rosalie nehezky zafuněla, chytla ho za krk a přirazila na kmen nejbližšího stromu.

„Nech si ty kecy,“ zasyčela. „Víš, jak moc jsem se o tebe bála?“

Oddálila jeho krk i hlavu od stromu a znovu přirazila.

„Víš, jak moc jsem se bála, že jsem tě opravdu zmrzačila navždycky?“

Flák. Ozvalo se zapraskání stromu.

„Víš, jak moc jsem se bála, že už nikdy neuslyším ty tvoje trapný fóry?“

Flák. Křup.

Emmett na ni jen překvapeně hleděl.

„Že už tě nikdy neuslyším se smát?“

Flák. Křup.

„Že už mě nikdy neobejmeš, nepolíbíš?“

Flák. Flák. Křup. Křup.

„Víš, jak moc jsem se bála, že už se ti nikdy nebudu moct omluvit a říct, jak moc tě...“

Rosalii se rozklepala ramena. Ruka svírající Emmettovo hrdlo klesla. Rosalie skopila hlavu a otřásala se ve vzlycích.

Emmett překonal ten jeden krůček, který je dělil, a pevně sevřel v objetí jeho jedinou lásku.

Hladil ji po zádech, něžně kolébal v náručí a polibky poséval její bolestí stažený obličej. Nakonec přitiskl rty k jejímu uchu a zašeptal:

„Taky tě miluju, Rose.“

...

Ruku v ruce se vraceli zpátky domů. Stejně jako předtím Carlisle s Esme hleděli si omámeně do očí a láskyplně se na sebe usmívali.

Najednou se Rosalie zarazila v půli kroku a přemýšlivě se zamračila. Sevřela rty a založila si ruce v bok.

„Alice to taky věděla, že jo?“

Shrnutí

Autor: AliceBrandon (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek War of The Roses - Epizoda šest - Nová naděje: