Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Weather in my soul 21.

12.01.2010 (21:45) • angbella • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1201×

PRCKŮV PLÁN

Něměla jsem žádná zavazadla, takže balení  jsem nemusela věnovat čas. Alice ale ještě musela něco zařídit, tak mě nechala na pokoji asi další hodinu spát. Pak už mě ale vykopala, ať jsem chtěla, nebo ne.
„Bello promiň, ale tak dlouho jsem pryč zase nebyla, abych stihla zařídit soukromý tryskáč!“ Čím menší, tím protivnější – budu si muset toto moudro zapamatovat!

Ale i přes všechny vtípky a žertovné pošťuchování naše naše nálada byla na bodu mrazu. Tohle všechno byl jen tenký závoj pod ktterým začínaly hluboké obavy a bolest. A taky  nervozita – nestihneme to a co - ? Bude maminka jako zákusek, nebo budou trpělivě čekat a „návnadě“ nebudou ubližovat, nebo si uvědomí její schopnosti a promění ji co nejdřív…

„Bello, pohni, zamykám pokoj.“  Snažila se Alice opět zvesela. Teď mě to spíš rozčilovalo.
„Al, já chci radši slyšet tvé plány a tvářit se vážně. Být obeznámena s celou situací a radši se k tomu stavět čelem a vědět, že nemám šanci, než blbnout a… a potom umřít.“
„A ty bys nechtěla umřít v dobré náladě a naději?“
„No, vzhledem k tomu, že nejsem úplně pitomá už bych to asi nějakou chvíli tušila a umřela bych spíš v šoku. To se mi moc nelíbí.“
„Tak já se tě pokusím brát jako dospělou, ale bude to trošku problém – pořád nechápeš, že jsi mladší o několik desetiletí. Ale všechno podstatné ti řeknu, až budeme ve vzduchu.“
„A já se jako na znamení vděčnosti pokusím pochopit tvé duševní stáří.“ A i v tuhle smutnou chvíli jsem se musela začít potichu smát. Mluvila jsem spíš jak rytíř ze starých časů.

„Dnes jsem se podruhé dostala na stejné letiště. Kapičku depresivní. Teď jsem s sebou aspoň měla Alici. To bylo samo o sobě hodně pozitivní. Ale i přes její nejlepší plány jsme na letišti musely čekat dvě hodiny. Dvě další depresivní hodiny.

A když jsem konečně seděla v letadle, nebylo mi o nic lépe. Na spaní jsem mohla zapomenout. Svíral se mi žaludek jako před něčím neznámým a zároveń, jako bych měla na vystoupení pro rodiče říkat básničku úplně sama uprostřed všeho toho ticha. Divný, že mi teď v hlavě vyvstanula zrovna tahle vzpomínka, ale pocit to byl dost podobný.

A taky jsem myslela na Edwarda. Celou dobu jsem si to vnitřně odpírala, bála jsem se, že bych tak silné myšlenky a vzpomínky nevydržela. Ale teď, už to nejde. Posunu si trochu hranici a dovolím si myslet aspoń na něco. Na jeho vlasy, oči, krásně řezaný obličej s dokonalými rty. Jak se mě dotýkal a já se o něho stále pokoušela, ale on se o mě příliš bál…
NE!
Věděla jsem, že to nezvládnu. Bylo to asi lepší, než se těch myšlenek vzdát nebo na ně zapomenout, to určitě, ale mohla jsem víc očekávat tohle. Už dlouhou dobu jsem věděla, že nejsem tak silná, jak jsem si před tím myslela, ale všechny ztráty a strádání i fyzické týrání mi hodně pomáhaly zvládnout drogy. Vlastně jsem asi nikdy nebyla úplně „vystřízlivělá“.
No a brečela jsem, kvůli Edwardovi, kterého už nikdy neuvidím a kvůli tomu, že se potom možná zabije, jestli mi nelhal a opravdu mě miluje, jak mě miluje. Nevím, co bylo horší, ale když už, měla bych spíš myslet jako „nevím, co z toho je horší“ . Optimismus až dokonce… ale… to bohužel není můj případ.

„Bello, pšt. Neplakej. Chtělas, abych s tebou jednala jak s dospělou, tak mě ale poslouchej. I ti nejlepší hrdinové pláčou, ale ti úplně nejlepší dospělí to vyrží, když musí. Tak prosím. Vím, že jsi vevnitř minimálně stejná borka, jako Aragorn.“
„Nemám ráda fantasy,“ spražila jsem Al, teda měla jsem ji sptažit, ale nakonec to bylo takové zaškytnutí. Ale pak jsem v sobě opravdu našla poslední zbytky hrdosti, otřela jsem slzu a podívala jsem na Alici, vypadala milionkrát odhodlaněji a hrdinštěji, než teď já, přestože byla nejmíň o dvacet centimetrů menší.“
„Měla by ses vidět.“ Řekla mi nadšeně.
„Vím, mám totálně rozmazanou řasenku po celém obličeji, ne li ještě kdo ví kde.“
„Ne, tohle je pohled opravdové hrdinky.“
„Na posledním tažení.“ Doplnila jsem ji.
„To bohužel jo, ale ty taky musíš všechno zkazit! I kdyby to bylo poslední tažení, tohle měla být za světlá chvilka.“ Napadl mě spíš pojem „poslední rozloučení“ , ale nechtěla jsem Alici znova rozčilovat.

Po chvíli konečně začala probírat náš plán i se mnou.
„Zítra časně ráno přletíme do Říma. Nkěde si seženeme auto a pojedeme rovnou do Volterry, nebudeš mít čas se vyspat.“ V tu chvíli se tvářila nerozhodně a rozpolceně, jako by měla říct něco, co musela, ale strašně ji to bolelo a navíc si nebyla jistá, co těmi slovy způsobí. A já jsem se jen obávala, že se právě nerozmýšlí nad mým nedostatkem spánku.

„Ve Volteře,“ pokračovala po několika sekundové přestávce jako nic „bude problém zaparkovat.“ Tak to jsem opravdu nečekala, ale stejně tím jen odlkádala něco, co bohužel musela říct.
„Ale já musím být s tebou a minmálně tě musím zavést do JEJICH sídla.“
„A pak? Alice! Kam půjdeš pak?!“ Tímhle mě doslova vytrhla z něčeho, co rozhodně nebyl klid, ale určitě byl v porovnání s tímhle. Počítala jsem, že když už nic, tak aspoň budeme celou dobu spolu, že zemřeme spolu…
Ač když mi osud nachytal tohle, musím to vydržet a pokud možno, překonat. Alice má Jaspera a celou svou rodinu, co je jí po mojí matce? A po mně? Proč by kvůli mně měla zemřít?

„Bello, nesmíš si to pobrat špatně, ale mé myšlenky přečtou, všichni. Ale ty to ještě můžeš zachránit. V autě ti řeknu tvůj proslov, aby tě nazatkli a propustili.“ Chtěla jsem být ticho, ale tohle už nešlo.
„A vydají mi maminku?“
„Ne, to budeme muset zařídit později, ale neboj, na to mám taky plán. Ty řekneš, co budeš mít přichystáno říct a dozvíš se jejich požadavky a plány. Nesmíš však čekat, že ti budou všechno říkat čistě a tak jak to bude a vyklopí ti všechno, po čem touží!“ V tu chvíli jsem si na malinký okamžíček představila sama sebe, jak prchám v nějakém slunečném městě z dosahu Alice. A vracím se do Ameriky…
„Bello, musíš mi to dělat?!“
„Co?“ Neměla jsem pocit, že bych jí bodla tužkou, nebo něco podobného.
„No přece kazit mi vidění. Můžu to dobře naplánovat jen když vidím, co se stane. Volturijovi jsou rozhodnutí, já taky, ale ty mi musíš naprosto důvěřovat, protože všechno jde přes tebe a straně moc s tebou souvisí.“
„Dobře.“ Alici důvěřuju, bylo to hloupé.
„Druhý den za námi přijede Carlislle, Edward, Emmett a možná Esmé. Carlisle má s Arem zatím dobré vztahy, tak vše bude zkoušet diplomaticky a dál ti to vysvětlím později. Pokus se usnout, byla bych ráda.

shrnutí

Autor: angbella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Weather in my soul 21.: