Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 13. kapitola

20.10.2009 (11:00) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1539×

Zamyšleně jsem pozorovala šedého vlka, běžícího mi po boku. Měla jsem téměř stejnou barvu jako on, což jsem si až doteď neuvědomovala. Nikdy mi to nepřipadalo důležité, ale teď mi to přišlo skvělé. V té chvíli jsem se cítila mírně řečeno úžasně. Jediná vada na tom byla, že jsme spolu nemohli komunikovat. Bylo mi to líto, i když druhou možnost – přestup – jsem si nehodlala vůbec připouštět.

Za nějakou dobu se lesy okolo nás začaly měnit na hustější a křovin přibývalo. Zdálo se mi, že běžíme věčnost. Nádhernou věčnost. Nechtěla jsem, aby to skončilo, ale zároveň jsem si přála, abychom tam už byli, a já mohla být s Embrym v lidské podobě, kdy s ním budu moct mluvit.

Najednou Embry prudce zabrzdil. Také jsem smykem zastavila a vrátila se k němu, protože jsem ho o kus předběhla. Zadíval se mi do očí a mrskl ocasem. Pochopila jsem to jako výzvu k přeměně... nevím proč, snad nějaká vlčí telepatie. Instinkt.

Neváhala jsem ani vteřinu a změnila jsem se zpět v člověka, Embry se proměnil téměř zároveň se mnou. Zahlédla jsem jeho pohled na sobě než se otočil, aby se oblékl. Mírně jsem se pousmála a také na sebe navlékla kraťasy a tričko.

„To už jsme tady?“ usmála jsem se na něj, když jsme se zase oba otočili čelem k sobě.

„Už jen pár set metrů tímhle směrem,“ přikývl a mávl rukou na sever.

Chytil mě za ruku a vedl lesem na jeho oblíbené místo.

Během cesty jsme nemluvili... prostě jsme si jen užívali krásnou přírodu okolo. Rozhlížela jsem se po jehličnatých stromech všude kolem a uchváceně jsem našlapovala bosýma nohama na měkký mech, větvičky a spadané jehličí. Nevadilo mi, že se mi občas pod chodidlo připletl kamínek nebo ostrá větev, protože jsem byla zvyklá, a ani v lidské podobě jsem si nepřipadala líp, než když jsem se dotýkala přírody co možná nejvíc. Jako teď.

Embry byl také bos, boty jsme nesli v jedné ruce, za druhou jsme se drželi.

Po chvíli jsme přišli k extra hustému pásmu lesa, měli jsme co dělat, abychom se dostali skrz ostré větve na vysokých i nízkých stromech, které byly tak blízko sebe, že se to zdálo až nemožné. Když si Embry málem vypíchl oko, usoudila jsem, že je načase se pustit, i když jsem z toho neměla vůbec radost. Opravdu nerada jsem nechala jeho ruce odhrnovat větve z cesty. Pomalu jsme se prodírali vpřed.

Trvalo to jen pár minut - ačkoli tu byly stromy hodně natěsnané na sobě, jejich pás nebyl široký. Nevěděla jsem, proč zrovna tady je jich tolik, než jsem prošla posledními smrky a zůstala nevěřícně stát na kraji obrovského srázu.

Přede mnou se rozprostíral obrovský kaňon, na jehož jednom konci jsem stála. Druhý konec jsem neviděla, po pár stech metrech zatáčela roklina doleva a nebylo vidět, kam až vede. Ale to její krásu jen podtrhlo. Už jsem chápala, co sem Embryho táhlo. Tohle jsem ve forkských lesích neměla šanci spatřit. Pro mě to bylo něco jako div světa.

Od chvíle, co jsem přišla, jsem nepřestala zírat na tu krásu. Přímo pode mnou byla strmá stěna, postupně se svažující až dolů, kde rostly stovky stromů ve všech možných odstínech zelené, protknuté prázdnými plošinami, které byly vyplněny křišťálově průzračnou vodou. Jezera měla tu nejmodřejší barvu, jakou jsem ve svém ubohém životě měla šanci spatřit. Nebylo tu zataženo jako v La Push, obloha se mohla svou barvou klidně rovnat jezerům pod sebou, a ačkoli jsme se právě nacházeli o stovky kilometrů severněji, nebyla mi zima. No jo, výhoda vlkodlaků.

„Líbí?“ zeptal se Embry po pár minutách rozjímání.

„Jak jsi to tu objevil?“ oplatila jsem mu otázkou se stále okouzleným pohledem v očích. „Kdy ses sem dostal? Tak daleko...“

Embry ale odpověděl tak, jak bych to nikdy nečekala. „Nedostal,“ řekl totiž. „Znám tohle místo jen z Jakovy hlavy. Když utekl před Bellou, běhal tudy dost často,“ dodal, když viděl můj nechápavý výraz. Ten se v okamžiku rozjasnil, když jsem pochopila.

„Takže jsi tu nikdy nebyl?“ zeptala jsem se nevěřícně. Dokázal sem trefit opravdu přesně.

„Jake tu byl hodněkrát, nebylo těžké si zapamatovat cestu,“ usmál se, pozorovaje moji tvář. Asi jsem byla snadno čitelná.

„Krása,“ zašeptala jsem zamyšleně v reakci na jeho první otázku. „Kde vlastně jsme?“

„Kousek od Masseny.“

„To mi nic neříká,“ přiznala jsem a otočila se zpátky čelem k rokli, abych se mohla znovu pokochat.

„Ani ne sto kilometrů od Montrealu,“ dodal s úsměvem.

„No slíbil jsi, že budeme kousek od kanadských hranic, ale že na druhém konci Států jsi neřekl,“ řekla jsem zamyšleně s pohledem zabodnutým do nejbližšího jezera. Běželi jsme docela dlouho, mělo mi dojít, že už bychom dávno byli někde na severu Kanady. No nevadí, jakkoli daleko to je, je to tady úžasné. „Můžeme sejít dolů?“

„Jistě, tady kousek je stezka... ale je dost strmá,“ varoval mě. „Jake ji vždycky sbíhal jen jako vlk, nevím, jestli se tam po dvou dostaneme.“

„Zkusíme to,“ stála jsem na svém. Kdyžtak se proměníme. Zatím jsem ale chtěla zůstat v podobě, kde můžeme komunikovat a nemáme nechtěnou společnost, byť jen v hlavě.

Embry mě vzal zase za ruku a vedl po okraji srázu asi půl kilometru. Zrovna jsme míjeli menší stromky, když Embry náhle změnil směr a zabočil přímo do nich.

„Pojď tudy,“ pobídl mě.

Sotva jsme mlázím prošli, uviděla jsem strmou stezku, nejspíš vyšlapanou od zvířat, jak se vine dolů. Opět jsem nerada Embryho pustila, protože jsem měla co dělat, abych to sama ustála. I kdybych se skutálela dolů, nejspíš bych si jen zlomila pár kostí... přesto jsem neměla čas na hojení velkých ran... mohlo by to trval celé dny, než by se mi ty větší zlomeniny zahojily. A já jsem si chtěla jenom užívat.

A tak jsem se chytala větví, kolem kterých jsem šla, sbíhala pozvolnější úseky, zastavovala se o stromy, slézala kameny jako kamzík. Po malinkých krocích jsem následovala Embryho, který na mě každých pár metrů čekal a příležitostně mě chytal, když hrozilo, že to neubrzdím.

Uběhla asi hodina, když jsme se začali blížit dolů. Přestože byla stezka hodně strmá, rokle byla přece jen hodně hluboká a sejít do ní nám trvalo dost dlouho. Ale cesta byla navzdory všemu příjemná a mně se velmi líbila. Cokoli jsme dělali spolu mě činilo šťastnou.

„Už jsme skoro dole,“ řekl Embry nadšeně.

„Půjdeme k jezeru?“ zeptala jsem se stejně nadšeně jako on. „Ta voda vypadala úžasně. Chtěla bych se vykoupat.“

„Myslím, že to bude dost studený, ale nám by to nemělo vadit, co?“

„Určitě ne, bude to příjemné zchlazení,“ usmála jsem se. „Tak jdeme.“

V tu chvíli jsme došli dolů a zamířili směrem, kde jsme tušili jezero, které jsme předtím viděli seshora. Nemohla jsem se té průzračné vody dočkat, a tak jsem se rozběhla. Embry běžel se mnou. Po pár minutách jsme doběhli až na kamenitou pláž, nebo co to bylo. Každopádně tam byl vstup do vody. Měli jsme štěstí, že jsme se trefili zrovna do místa, kde byl pozvolnější vstup, protože na druhé straně jsem viděla srázy. Sice bychom je v pohodě seskočili, jenže zpátky už bychom se asi nedostali.

„Půjdeš se taky koupat?“ zeptala jsem se tiše. Nebyla jsem si jistá, jestli už chce přikročit k další fázi našeho krátkého vztahu.

„Rád,“ řekl stejně tiše a zadíval se mi do očí něžným pohledem, který jsem mu opětovala.

Pustila jsem jeho ruku, odvázala si boty od pasu, kam jsem je přichytila pomocí gumy, když jsme začali slézat dolů, a pomalu došla k vodě. Věděla jsem, že bude ledová, ale přesto mi bude teplo. Došla jsem až k ní a nechala si nohy omývat malými vlnkami. Jezero bylo tiché a klidné, jak by to u jezer být mělo. Připadalo mi to tady jako hotový ráj, naprosto jsem chápala, proč sem Jake běhal v dobách, kdy trpěl tou nejhorší bolestí. Určitě se sem vrátím. Byla to taková oáza klidu.

Vlezla jsem do jezera až po kolena, než jsem si uvědomila, že jsem pořád oblečená. Ani jsem se neotočila, abych se podívala, co Embry dělá, protože ačkoli jsem byla moc ráda, že k tomuhle přistupuje jako já, zrovna teď jsem si přála jen jediné. Jít se ponořit do téhle krásné průzračné a čisté vody. A tak jsem se zády k němu rychle vysvlékla z kraťasů a trička, hodila je za sebe, doufajíc, že mi je voda nevezme, a nedočkavě se ponořila pod hladinu.

Ticho mi hučelo v uších, když jsem potopila i hlavu, oči se mi ochladily a zbavily se únavy. Celé tělo se jakoby vzpružilo, jak jsem si užívala čistotu jezera.

Plavala jsem co nejrychleji pryč od břehu, abych si rozhýbala paže, když jsem uslyšela, jak Embry plave za mnou. Otočila jsem se a čekala na něj. Přiblížil se tiše skoro až ke mně, ale nechal mezi námi několikametrový odstup. Několika rychlými tempy jsem mezeru mezi námi zrušila a přitiskla se k němu. Oproti vodě mi připadal horký, ale to byl jen můj dojem. Věděla jsem moc dobře, že má stejnou teplotu jako já. Tedy asi třiačtyřicet stupňů.

Embry zareagoval, jak jsem čekala. Začal mě ve vodě vášnivě líbat; měli jsme štěstí, že jezero bylo mělké a trvalo dlouho než jsme se dostali na hlubší vodu. Tam, kde jsem zastavila, dosahovala Embrymu voda po ramena. Já jsem musela stát na špičkách, abych měla vůbec hlavu nad hladinou, ale to nevadilo, protože jsem se vůbec nesnažila nohy na dně nechat. Obtočila jsem je kolem něj a objala ho kolem krku. Voda mě nadnášela, takže to bylo velmi pohodlné. Pohodlnější než před pár dny v lese, ale stejně tak krásné.

Cítila jsem, jak mě Embry hladí po zádech, pak níž, ke stehnu a koleni, až skončil na kotníku, který jsem měla zaklesnutý za jeho zády. Potom se jeho ruka zase vrátila k mému pasu, za který mě pevně držel a tisknul k sobě, aby nás voda nemohla oddělit. Sevřela jsem ho ještě pevněji, což si možná vyložil jako signál ještě větší blízkosti, a přesunul svou ruku dopředu. Hladil mě po obličeji a krku, pak sjel níž, a postupně až na boky, kde se zase otočil a vrátil se k pasu. Celou tu dobu mě přitom líbal, a já byla neskutečně šťastná.

Najednou jsem zatoužila vidět na celé jezero, a tak jsem se od něj odlepila a ve vodě se obrátila. Přitiskla jsem se k němu zády, a on mi obtočil ruce přes břicho a přitiskl mě k sobě jak to jen šlo. Schoulila jsem se mu v náručí a užívala si pocit beztíže. Voda mě nadnášela a Embry mi poskytoval oporu. Nejen fyzickou, ale teď už i psychickou.

„Embry?“ Nechtělo se mi na tohle téma začínat, ale déle už to asi nevydržím. „Chci se ti omluvit.“

„Za co?“ užasl a pohladil mě po mokrých vlasech.

„Víš, to s tou záležitostí vlků v La Push...“ zadrhla jsem se. Nevím, jestli chci kazit tuhle chvíli. Ale musím mu to říct, musím se mu omluvit, říct, jak moc mě to mrzí. Byla jsem tehdy hloupá, zklamaná a utrápená... nemyslela jsem na nic jiného, než jak potopit co nejvíc lidí se mnou, a tohle opravdu byla jedna z těch věcí, které jsem vůbec na povrch vytahovat neměla. Přesto jsem to udělala a teď je mi z toho špatně, jen si na to vzpomenu. „Je mi líto, že jsem pořád vytahovala na povrch tvůj... původ,“ dokončila jsem tiše. Doufala jsem, že mě slyšel, i když jsem si zároveň moc přála pravý opak.

„Můj původ?“ zopakoval zamyšleně. „Hmm, taky bych ho rád znal. Kdybys to nevytahovala ty, tak bych nad tím přemýšlel stejně, takže se tím vůbec netrap.“

„Bylo to ode mě hnusný, sobecký, urážlivý... neměla jsem právo -“

Ráda bych pokračovala dál, jenže Embry mi svou ruku položil na pusu, takže mi to znemožnil. „Leah,“ oslovil mě tiše a otočil k sobě. „Netrap se tím, vážně. Slib mi to.“

„Ale to-“ To přece nemyslí vážně? Ubližovala jsem mu, a pak se tím trápila, a on to jen tak přejde? Nechtěla jsem, aby mi to jen tak prošlo, chtěla jsem, aby mi aspoň vynadal. Řekl, jaká jsem sobecká mrcha... Ale když to chce jen tak přejít, tak asi může... přece jen, je to jeho otec, já mám o svém jasno. „Dobře,“ slíbila jsem nerada.

„Nechceš si zaplavat?“ navrhl a máchl levou rukou směrem ke skalám na protějším konci jezera. Pravou ruku měl stále kolem mého pasu.

„Moc ráda,“ řekla jsem, ale nejdřív jsem se k němu znovu přitiskla. Byla jsem trochu vyčerpanější než bych být měla, ačkoli jsem netušila z čeho, a tak jsem se mu pověsila na krk a pevně ho objala. On mi podebral kolena volnou rukou a nesl mě jako dítě směrem ke břehu. Čím bylo vody méně, tím jsem si připadala těžší. I když jsem věděla, že se mi to zdá, přitulila jsem se k němu ještě víc. „Nechtěl jsi jít plavat?“

„Jsi unavená,“ vytkl mi. „Nejspíš bys šla brzy ke dnu. Máme času, kolik budeš chtít. Nejdřív se vyspíme, co ty na to?“

Připadalo mi, jako že mi mluví z duše, a tak jsem souhlasila.

„Pusť mě na zem, půjdu sama,“ řekla jsem přesto v okamžiku, kdy mu voda dosahovala jen po kolena.

Ale Embry nevnímal, nesl mě až k lesu, kde nebylo tolik kamení, spíš jen mech a tráva. Položil mě opatrně na zem a sedl si ke mně. Ráda jsem se mu schoulila v náručí, zatímco on mě pevně objímal. Rozhodně mi nebyla zima, spíš jsem potřebovala někoho u sebe. Ne někoho, opravila jsem se v duchu, Embryho!

„Vyspi se, Leah,“ šeptal mi do mokrých vlasů Embry.

Otočila jsem se k němu čelem a podívala se mu do očí. Prohrábla jsem mu mokré černé vlasy a pohladila ho po zádech. Byla jsem unavená, ale ne dost. Teď víc než spánek potřebuju jeho. Opatrně jsem ho políbila, čekala jsem, co udělá. Uvědomila jsem si, že jsme se ani jeden neoblékl, a tak byl můj úmysl ještě podtrhnut, když jsem se k němu přitiskla. Byla jsem pořád mokrá, ještě jsem nestihla uschnout. Embrymu zřejmě došlo, co chci, a tak mi polibky vášnivě oplácel. Byla jsem s ním naprosto uvolněná a v úžasné pohodě, takže to, co následovalo bylo ještě úžasnější, než se mi kdy se Samem mohlo zdát.

Embryho ruka mě potom hladila po vlasech, zádech, bocích, všude, kde se dalo... připadalo mi, že lepší místo na tenhle náš první společný zážitek jsem si ani vybrat nemohla. Doufala jsem, že bude mít dost sebeovládání, aby aspoň některé detaily před svou smečkou skryl, i když já asi budu mít s tou svou taky problém... ale Jacob tvrdil, že to chápe, a Seth má Moise, tak to snad nebude tak hrozné.

Ještě než jsem vyčerpáním odpadla, zaregistrovala jsem Embryho, jak si mě přisunul blíž k sobě, abych se mohla pohodlně vyspat, a dál už jsem si pamatovala jenom červené a žluté sny, které se mi proháněly hlavou.

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 13. kapitola: