Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 17. kapitola

12.11.2009 (07:30) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1317×

Ruku v ruce jsme došli těch několik kilometrů na louku před dům Cullenových. Šli jsme rychlou chůzí, a protože jsme byli zvyklí cestovat rychle – cokoli, co jsme dělali pomalu, nás rozčilovalo – za necelou půlhodinu jsme tam byli. Přesně, jak jsem slíbila Sethovi. Než jsme vyšli zpoza stromů, důkladně jsem se rozhlédla, abych zhodnotila situaci. Kolik jich tu tentokrát je? A je tu Nessie? A co Seth? Už dorazil? Na tyhle otázky jsem hledala odpověď. Jenže Embry vedle mě se ošil.

„Co se děje?“ zeptala jsem se překvapeně. Pak mi to ovšem vzápětí došlo. „Byl jsi tu někdy?“

„Jednou,“ zněla tichá odpověď. „Nemám na to příjemné vzpomínky. Smrdí to tady.“ Nakrčil nos.

Můj nos už byl nakrčený dávno, protože ta přeslazená vůně se linula až sem, kde jsme stáli, ukrytí ve stínu stromů. Stejně o nás museli vědět.

„To je v pohodě, Jake a Seth už tam nejspíš budou, a myslím, že tady je to dobrý. Nemyslím jako dobrý, ale jako v pořádku. Neboj, nic nám neudělají, jsou to... vegetariáni.“

To slovo mi moc z pusy nešlo, pod pojmem vegetarián si představím něco úplně jiného než někoho, kdo se živí zásadně zvířaty. Ale v jejich podání je to asi lepší, než kdyby se chovali jako ostatní jejich druhu. Slabě jsem se zasmála, ale hned jsem toho nechala, protože to bylo absurdní.

„Já chápu, jak se cítíš, taky jsem se tak ještě nedávno cítila, nenáviděla jsem to tady. Kvůli Jakovi, Belle... a vůbec všem těm pijavicím, ale přenesla jsem se přes to. Jako přes Sama,“ řekla jsem tiše, „jako přes ostatní ze smečky, jako přes svůj nepříliš přátelský vztah s Jacobem, jsem se přenesla i přes tohle. Věř mi, zapomeň na to, že by to měli být nepřátelé, a bude to lepší.“

S pohledem upřeným na jejich dům nepatrně kývl. Povzbudivě jsem mu stiskla ruku a vykročila ze stromů. Embry je silná osobnost, tohle zvládne. Byla jsem si tím jistá, jinak bych tam šla sama a dovedla Jaka a Setha ven z domu.

Jak rychle jsem se dokázala přes nenávist k upírům přenést... předpokládala jsem, že za to z větší části můžu připsat zásluhu Embrymu. A právě proto jsem si teď byla jistá, že to zvládne.

Normální chůzí jsme došli až k domu. V okamžiku, kdy jsme stáli asi deset metrů od vchodových dveří, vyšla s z nich celkem malá upírka s karamelově zbarvenými vlasy – Esme, ta, co mi posílala oblečení a jídlo po Jakovi. Tehdy jsem ho vyhodila do řeky... dnes bych to neudělala.

„Ahoj, Leah,“ pozdravila opatrně. Pak si rychle přeměřila Embryho, stojícího mi u boku.

„Esme,“ kývla jsem na ní. „Tohle je Embry... Jakův kamarád.“ Myslela jsem, že než začneme s novými vztahy, chtělo by to ujasnit ty staré, aby věděla, kdo to před ní stojí.

„Ach tak!“ zavolala úlevně. „Nebyla jsem si jistá, jestli se nevyskytl další problém... Jak se jmenuješ?“ obrátila se na něj s úsměvem.

„Embry Call,“ představil se klidně. Dost klidně, když vezmu v úvahu, jak byl nervózní před pouhými pár minutami.

„Moc mě těší, Embry! Konečně poznáváme dalšího Jacobova kamaráda... známe už Setha a Leah. A samozřejmě Sama,“ dodala s pohledem upřeným na Embryho.

Škubla jsem sebou. Ne moc, ale Embry to cítil. Teď to byl on, kdo mi tiskl ruku v uklidňujícím gestu.

„No – Sam je vůdce mojí smečky, ale to jste si asi domyslela. Omlouváme se za vyrušení, ale hledáme Jaka a Setha, měli tu na nás čekat...“ řekl se zdvořilým úsměvem na rtech. Ovládá se daleko líp než já, když jsem sem poprvé přišla s mírovými úmysly.

„Ale samozřejmě – pojďte dál, já vás tady zdržuju... máte hlad?“ zeptala se mezi dveřmi, když vcházela do domu. Viděla jsem, jak zmizela uvnitř a nechala otevřené dveře.

Beze slova jsem vykročila za ní. Vedla jsem Embryho do jídelny, nebo co ta místnost měla být. Sotva jsme tam vešli, bylo mi jasné, že už na nás čekají. Seth s Jakem a Nessie seděli u stolu, který byl plný jídla. Rozhlédla jsem se a uviděla velké bílé hodiny, které visely na jedné stěně téměř až u stropu. Ukazovaly něco po druhé. No jo, zase jsem tu v době oběda.

Po našem vstupu do místnosti se na nás upřely všechny pohledy.

„Ahoj, Leah,“ zahlaholil Seth, „dlouho jsem tě neviděl. Čau, Embry.“ Usmál se na nás.

„Čau Sethe, rád tě zase vidím,“ opětoval Embry Sethův úsměv.

Jake kývl a spíš než na mě se díval na Embryho. Lustroval ho důkladným pohledem.

Kromě nás pěti tam nikdo jiný nebyl. Esme se někam ztratila a jiné upíry taky vidět nebylo.

Pak se zničehonic Nessie zvedla, přišla až k nám a zvedla ruku na znamení, že by mi ráda něco ukázala. Nevěděla jsem, jak to bude dlouhé, a tak jsem pustila Embryho ruku a svezla se na kolena. Pak jsem na ní kývla, zavřela jsem oči a ona mi přiložila obě svoje ruce na tváře.

Mírně jsem sebou trhla a ucítila jsem Embryho dotyk na zádech. Uvědomila jsem si, že asi neví, co se děje, i když vyprávět o tom nejspíš slyšel... nebo to mohl vidět v Samových vzpomínkách, kterému to možná ukázal Jake. Ale na vlastní oči to pro něj bylo určitě poprvé. Nepatrně jsem zvedla ruku, aby věděl, že jsem v pořádku.

Tohle všechno mi zabralo asi dvě vteřiny, a pak už jsem se soustředila na myšlenky Renesmee.

Ukazovala mi celé její dopoledne s Jacobem. Nechtěl se přeměnit ve vlka, takže musela lovit sama. Nelíbilo se jí to. Radši loví s Jakem než sama. Ukazovala mi jeho tvář, byla zachmuřená a zamyšlená. Nebavil se, byl smutný, roztěkaný a nesvůj. Další myšlenka – Proč?

Nessie to nechápala stejně jako já. Ale asi jí nic neřekl, když se takhle ptá. Což je divné.

Poslední myšlenka – Pomoz mu...

Renesmee sundala svoje ruce z mého obličeje a já jsem otevřela oči. Můj první pohled patřil Jakovi. On i Seth seděli bez hnutí u stolu, Seth vypadal poměrně radostně, ale Jake byl přesně takový, jako v jejích myšlenkách a vzpomínkách. Nebyl ve své kůži. Další pohled jsem věnovala Nessie, ústy jsem neslyšně naznačila Díky a pak jsem se zase postavila a chytila Embryho za ruku. Nessie nás obešla a zmizela někde v domě. Jake jí ani nebránil. No jo, tady se asi něco děje.

Moment – co to Esme říkala, když jsme přišli a viděla Embryho? Že doufá, že to není další problém? Tak tohle mi Jake vysvětlí. Už když jsme s Embrym běželi k té roklině, zdálo se mi, že Jake není úplně v pořádku. Ale to už je skoro dva dny...

Zůstali jsme v místnosti čtyři. Já, Seth, Jake a Embry. Pomalu jsem si sedla a Embry následoval mého příkladu.

„Ráda tě vidím, Sethe. Jak se máš?“ zaměřila jsem se nejdřív na svého bratra. Bůhví, jak dlouho bude trvat ta věc s Jacobem, a tohle bude určitě kratší rozhovor.

„Skvěle,“ usmál se nejdřív na mě a pak na Embryho. Napadlo mě, že jsem mu slíbila, že si o něm a o Moise promluvím s Jakem... no ale teď to může počkat. Kývla jsem na něj na znamení, že jsem nezapomněla. Kývl mi zpátky s vděčným pohledem v očích. Pochopil moje gesto.

„Jaku?“ oslovila jsem tedy evidentní jádro problému. „Jak sis užil posledních pár dní?“

„Nijak,“ zašklebil se. „O čem jste s námi chtěli mluvit?“ zeptal se, aby od sebe odvedl pozornost.

„No totiž,“ začal Embry, zatímco já jsem provrtávala Jacoba rentgenovým pohledem.

Stejně to z něj dostanu. Jestli ho něco trápí, tak mi to může říct. Jsme přece jedna smečka, ne? Nebo nechce před Embrym? Nebo před Sethem? Nebo se to týká mě? V tom případě ale to stejně musím vyřešit já. Fajn, počkám, až budeme sami.

„Vy už o tom asi víte,“ pokračoval Embry, „tedy Jaku, ty určitě, mluvili jsme o tom...“

„Seth to taky ví, viděl moje vzpomínky,“ připomněla jsem.

„Fajn, takže už víte, že spolu chodíme, že ano?“ vysypal to ze sebe Embry rychle.

Jake výraz nezměnil, ale Seth se usmál ještě víc. „Gratuluju,“ zasmál se. „Moje malá sestřička se konečně uklidnila?“

Udělala jsem na něj obličej.

„Gratuluju,“ zahuhlal Jacob bez stopy úsměvu. „Sethe?“ obrátil se na dalšího člena své smečky. „Potřebuju mluvit s Leah,“ požádal ho.

„Mám odejít?“

„Budu ti vděčnej,“ zamumlal Jake.

„Fajn,“ zvedl se Seth od stolu. „Stejně potřebuju zajít za... no to je jedno. Tak se tu zatím mějte.“

Zamířil ke dveřím a vyšel jimi ven. Slyšela jsem, jak běží ke stromům, kde se zřejmě chystal přeměnit.

Embry se začal zvedat, ale Jacob ho zastavil. „Ty ne, zůstaň tady. O tebe jde taky. Vlastně hlavně o tebe.“

„Jaku, o co jde?“ zatvářil se Embry vyděšeně.

„Klid, nehoří. Jde jen o jednu... starší věc. Teda řešila se kdysi dávno... je to už pár měsíců. Ale pořád je to aktuální. Teda pro tebe. A teď už i pro mě a pro Leah.“

Už dlouho jsem nezažila, aby se takhle zasekával... asi v tom je něco důležitýho.

„Tak to vysyp,“ pobídl ho Embry. Bylo na něm vidět, že hoří netrpělivostí.

Jacob se podíval na mě, pak bleskl pohledem k Embrymu a zase ke mně. „Užili jste si to v té rokli?“

„Moc,“ usmál se na mě Embry. Chvíli na mě koukal a pak se zase otočil k Jakovi. „Ale jakou to má souvislost?“

„Ta věc, kterou vám chci říct, se stala ještě předtím než jste odběhli.“

V tu chvíli mi zapálilo. „Když jsme spolu mluvili, něco jsi tajil. Nevěděla jsem sice o co šlo, ale něco tě trápilo.“

„Jo, to bylo ono,“ přiznal.

Pořád otálel a já už byla tak netrpělivá, že jsem myslela, že netrpělivostí prasknu.

„Hele tak o co jde? Prostě nám to řekni, Jaku,“ poručila jsem mu nakonec. Vypadalo to, že už se nerozhoupe.

„Když jsme ještě bývali jedna smečka, tak jsi občas vytáhla na světlo... Embryho původ,“ zadíval se mi sklesle do očí.

Zarazila jsem se. „Proč mi to připomínáš?“ zeptala jsem se tiše.

„Promiň, Leah. Ale tohle je přesně to, o čem chci mluvit.“

„O mém původu?“ zašeptal Embry nevěřícně. „Co o něm víš?“

„Teď už něco jo,“ zašeptal Jacob v odpověď.

Chvíli na sebe navzájem zírali než Embry vybouchl. „Tak už mi to sakra řekni!“

Jake nadskočil, ale já ne. Čekala jsem výbuch, i když ne tak tichý. Já bych vyváděla daleko víc.

„Když jsem s tebou mluvil, Leah, někdy před týdnem, myslím, měla jsi právě tohle v hlavě. I když nevím, jestli sis to uvědomovala, protože jsem měl pocit, že je to spíš tvoje podvědomí, co na mě křičí... Štvalo tě to, že jsi Embryho takhle ponižovala, chtěla ses omluvit... nevím, jestli už jsi to udělala nebo jestli jsi změnila názor, ale právě tohle mě popudilo k tomu, abych se tomu... trochu začal věnovat.“ Domluvil a omluvně pohlédl na Embryho. „Promiň mi mou zvědavost, ale nedalo mi to spát už nějakou dobu.“

„Promiň mi to rýpání, Embry,“ zahuhlala jsem na půl pusy. Opravdu mě to strašně mrzelo, i když vědomě jsem o tom začala přemýšlet až dýl. V podvědomí mi to ale Jake viděl už dřív...

„Už ses omlouvala, Leah, nemyslím že to byla tvoje vina... byla jsi rozhozená a nějak jsi se chtěla mstít. No a tohle bylo zrovna na skladě, takže bych to neřešil. Kdybys to nebyla ty, řešil bych to sám. Ale pátrat až tak daleko... bych asi nechtěl.“ Podíval se na Jacoba s neproniknutelným výrazem v černých očích. Ten mu pohled opětoval s trochu provinilým výrazem.

„Co jsi zjistil?“ otázal se Embry víc zvědavě než naštvaně. Vypadalo to, že se trochu uklidnil.

„Byl jsem si promluvit s Quilem, od toho jsem se ale moc nedozvěděl, pak se Samem... nebyl nadšenej. Taky mi toho moc neřekl, ale za Quilem starším ani za Joshuou se mi vůbec nechtělo, tak jsem...“ klesl mu hlas, ale vypadal docela smířeně. Co tají proboha?

Embry na něj zíral s nekonečnou zvědavostí. Co se týče otce, asi bych svého chtěla znát. Chová se docela mírně.

„No tak, Jacobe... stejně nám to nakonec řekneš,“ zašeptala jsem a upřela na něj oči. „Proč to protahuješ?“

„Mluvil jsem s Billym, chtěl jsem z něj dostat pravdu. Přece jen, pokud by to byl on... týkalo by se to i mě.“

„Což máš pravdu,“ potvrdil Embry. „A co ti řekl?“

Jake na něj chvíli jen zíral, už jsem měla pocit, že se to nedozvíme, že si na poslední chvíli rozmyslel, co chtěl říct... že to radši bude tajit.

„Už vím, kdo je tvůj otec,“ vypadlo z něj ale najednou.

„A víš to jistě? Nebo jsi jen vyloučil jednoho potenciálního kandidáta?“ zeptal se Embry mírně ironicky.

„To vím jistě. Billy přiznal, že před téměř dvaceti lety znal tvou matku.“

„A co o ní věděl?“

„Nejen znal, abych řekl pravdu. Přiznal, že si s ní rozuměl.“

Embry se pořád tvářil nevěřícně. „To nic nedokazuje, z toho sis vyvodil závěry? Já si rozumím s hodně lidma. Ty si rozumíš s Leah -“

„Embry,“ přerušil ho Jake tiše, „ptal jsem se Billyho vyloženě na jeho vztah s tvou matkou. Myslím blízký vztah.“

„Takže...“ zamumlal Embry zlomeně. Došly mu argumenty.

„Billy je tvůj otec.“

Zalapala jsem po dechu. Vždyť se přece myslelo, že jeho otec je Joshua, protože za nic nestál. Pro Jacoba to ale musí být hrozné... zjistit, že jeho otec zahýbal jeho matce s Embryho matkou... navíc to nebylo jisté, že to musí být jen někdo z těchto tří mužů... byli to jen přední kandidáti. A že zrovna Billy bude ten pravý, jsem nikdy nečekala. Což ovšem znamená...

„Vy dva jste bratři,“ hlesla jsem a střílela pohledem od jednoho k druhému.

„Myslel jsem, že bys to rád věděl, a tak jsem počkal až se setkáme, abych ti to mohl říct.“

„A mění se tím něco?“ zeptal se sarkasticky Embry. „Nevypadáš zrovna nadšeně.“

„Jen mě to překvapilo, nečekal jsem, že to bude zrovna Billy. Co se týče tebe, jsem moc rád, že můžeš být mým bratrem zrovna ty. Myslím skutečným pokrevním bratrem, ne ve smečce,“ dodal. Pak se mírně usmál. „A taky jsem nevěděl, jak to vezmeš ty. Jestli bys nebyl radši, kdyby byl tvým bratrem Quil nebo Sam.“

„Jsem rád, že jsi to ty,“ objevil se na Embryho rtech náznak úsměvu. Pak ale zase zmizel. „Co přesně ti Billy řekl?“

Jake se trochu zarazil, ale odhodlaně mu odpověděl. Embry si odpověď zasloužil. „Pokud mluvil pravdu, bylo to asi takhle... Když se tvoje matka objevila, nebyly vztahy mezi mými rodiči zrovna optimální. Moje matka to řešila samotou. Zavírala se u sebe v pokoji, s nikým nemluvila, nikam nechodila... můj otec to řešil... ehm... tvojí matkou. V té době to byla jen opuštěná žena, která se přistěhovala z rezervace Makahů... jejich vztah trval jen krátce, ale podle toho, co mi Billy říkal, ji opravdu miloval... v té chvíli byla jeho jedinou útěchou. Nakonec se to s mou matkou vyřešilo a Billy se s tvou matkou... rozešel.“

„Páni,“ uznal Embry zajímavost celého příběhu. „A co bylo dál?“

„Tvoje matka zjistila, že tě čeká a bylo jí jasné, čí jsi syn. Pravdu znal jen Billy. Požádala ho, aby mlčel. Ostatním namluvila, že tvůj otec je Makah, který ji opustil.

Jenže pak ses přidal ke smečce a všechno bylo jasné... Tedy skoro všechno. Jasné bylo jen to, že tvým otcem musel být někdo z rezervace, nějaký přímý potomek původních vlků. Ten zbytek ale už znáš... jen ještě jedna věc... myslím, že by si někdo měl promluvit s tvou matkou. Jestli to chceš udělat sám... nebo řeknu Billymu, jestli chceš. Taky to můžu udělat já, ale nevím, jestli by mi věřila... a nejdřív ze všeho se to musí dozvědět Sam, Billy souhlasil se vším, nalož s tím jak chceš... koneckonců moje matka už nežije, takže není nikdo, komu by to mělo nějak zvlášť vadit.“

Domluvil a zadíval se Embrymu do očí.

„Zajdu za matkou a řeknu jí, že vím, kdo je můj otec. Zajímalo by mě, co na to řekne. Ale máš pravdu, musím zajít za Samem a požádat o dovolení jí to říct.“

„Myslím, že teď už ti nebude bránit.“

„Taky myslím. Ale jistota je jistota.“

„Ještě jednou vám gratuluju,“ poblahopřál nám Jacob znovu, tentokrát ale o něco upřímněji.

„Děkujeme,“ usmála jsem se na něj. „A díky za informace.“

„Není zač.“

Pak mě něco napadlo. „Nessie si dělala velké starosti o to, co se s tebou děje. Měl bys jí to asi vysvětlit. A ostatním taky. Myslím, že jsou trochu překvapení z tvého chování. Vysvětli jim to, než se z toho zblázní. A kde je Bella a Edward?“

„Nahoře u sebe v pokoji, chceš jim něco?“

„Ne, jen mě to tak napadlo.“

„Můžu je zavolat,“ nabídl.

„Ne, to není třeba, my už půjdeme. Chtěli jsme s vámi mluvit, Seth šel pryč... vlastně ještě jedna věc,“ vzpomněla jsem si. „Ale netýká se mě, takže to nemůžu rozhlašovat. Embry,“ požádala jsem ho nerada, „můžeš, prosím, minutku počkat venku? Jenom s Jacobem potřebuju něco probrat.“

„Jasně,“ přisvědčil a zvedl se od stolu.

Stoupla jsem si s ním a objala ho. „Jsem ráda, že ses dozvěděl pravdu a ještě jednou se ti moc omlouvám,“ zašeptala jsem mu do ucha potichu. Snažila jsem se, aby to Jacob neslyšel, jestli to tak ale opravdu bylo, netuším.

„Netrap se tím, Leah, vážně,“ zašeptal tichounce. „Počkám venku,“ dodal nahlas. Pak mi vtiskl jemný polibek do vlasů a odešel ven.

Chvíli jsem se za ním dívala, pak jsem se otočila čelem k Jacobovi.

„Jsem ráda, že se Embryho původ vyjasnil, i když pro tebe to asi bylo jisté zklamání, nemám pravdu?“

„Co přesně myslíš?“ přešel po Embryho odchodu Jacob k sarkastickému tónu. „To, že můj otec zahejbal mojí mámě, ať už k tomu měl jakejkoliv důvod, nebo to, že se to teď dozví celá smečka a další půlka kmene?“

„No... spíš to první,“ přiznala jsem pomalu, ale pořád jsem uvažovala, která z těch dvou věcí, o kterých mluvil, je horší. Jestli zklamání z vlastního otce nebo celokmenová ostuda.

„Jo, asi jsem se z něj trochu zklamanej,“ řekl a zabodl pohled do mých očí. „Ale teď už s tím nic neudělám a mít Embryho za bratra rozhodně není špatný. A táta mi řekl pravdu, jakmile jsem se poprvé zeptal, to taky není k zahození.“

„To jistě není,“ usmála jsem se.

„No... tak nenech dlouho Embryho čekat. O čem jsi se mnou chtěla mluvit?“

„O Sethovi.“

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 17. kapitola: