Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 22. kapitola

17.03.2010 (09:00) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1286×

Ležela jsem v Embryho náruči a zvažovala svoje možnosti. Touha být šťastná začínala vítězit a mě to děsilo. Nechtěla jsem, aby mu moje sobecké pohnutky zničily život, ani aby v případě, že to nevyjde, jsem to zase odnesla já. Tomu bych mohla předejít, kdybych teď odešla. V duchu jsem se na to začala připravovat. Musím to dokázat. Musím.

Měla jsem štěstí, že mně Embry objímal tak, že jsem k němu bylo zády. Nemohl mi tedy koukat do očí, ze kterých mi začaly téct slzy. Mlčky jsem je nechala, načež jsem zavřela oči a pevněji se k Embrymu přimkla.

Došlo mu, že svádím těžký vnitřní zápas a snad spoléhal na mou sobečtější stránku, protože nemluvil, jen čekal, než budu schopná to udělat sama. Když ucítil, že jsem se pohnula, těsněji utáhl ruce, kterýma mě k sobě tiskl, takže jsme k sobě byli naprosto přilepení. Naprosto mi to vyhovovalo.

Po pár minutách jsem přestala brečet, ale cítila jsem se ještě zoufaleji. Zhluboka jsem se nadechla a zavrtěla se. Doufala jsem, že Embry neusnul, protože v noci jsme toho moc nenaspali. Pustil mě a já se otočila tak, abych mu viděla do obličeje.

Jeho oči byly oproti mojí obavě otevřené a dívaly se na mě s neproniknutelným výrazem. Najednou se ke mně nahnul, rukou mě chytil za bok a přitiskl k sobě, a políbil. Naprosto jsem se do toho polibku vložila, protože jsem věděla, že je poslední. Buďto na dlouhou dobu, nebo napořád.

Po neuvěřitelně dlouhé době jsem vyčerpáním odpadla. Mlčky jsem zůstala ležet se zavřenýma očima a těžce oddechovala.

„Embry,“ začala jsem tiše, „myslím, že tušíš, co ti chci říct. Nenuť mě to udělat, nechci to říkat nahlas.“

Otočila jsem hlavu tak, abych na něj viděla. Ale on se díval na oblohu nad námi, ne na mě.

„Řekni to, Leah,“ odpověděl po chvíli tvrdě. „Chci to slyšet.“

„Nedokážu ani vypovědět, co pro mě ty poslední dny s tebou znamenaly, Embry,“ zašeptala jsem zlomeně. „Ale mám strach. Bojím se, že už bych druhý násilný rozchod neunesla. Možná, že teď ti ublížím, ale věř mi, že kdybychom spolu zůstali, ještě dlouho bys mi to v duchu vyčítal. Zničila bych ti celý život. Tvoje rodina, tvoje smečka a přátelé... nemůžeš je tady nechat jenom kvůli mně. To prostě nedokážu udělat. Snaž se mě aspoň trochu pochopit.“

Chtěla jsem se mu vykroutit, ale jeho ruce mě svíraly tak pevně, že jsem to nedokázala. Neřekl ani slovo, ale mlčky mě svíral tak, že jsem si ani nemohla myslet, že mě neslyšel. Vzdala jsem snahu se mu vzdálit a se zoufalým povzdechem se stulila k jeho boku. Znovu mi začaly téct tiché slzy, které jsem ale tentokrát hned otřela. Nechtěla jsem z toho dělat větší tragédii, než už to byla.

Ležela jsem tam nekonečně dlouhou dobu, než se mi začaly únavou klížit oči. Byla jsem zhruba v půli cesty k blaženému spánku, když Embry promluvil.

„Myslím, že tvoje stanovisko chápu, Leah,“ řekl tiše. Pak si mě přimknul ještě těsněji k tělu a bylo ticho.

Vteřinu jsem uvažovala nad jeho slovy, než mi došlo, že teď bych neměla rušit jeho zamyšlení. Ať si třeba myslí, že spím, ale nechci teď nic říkat. Jen bych mu více slovy víc ubližovala.

Nechala jsem zavřené oči a propadla se do spánku s vroucným přáním, aby už nic neříkal.

Vzbudila jsem se s hlavou položenou na Embryho hrudníku, když se stíny začínaly prodlužovat. Proč jsem vždycky celou noc vzhůru a pak to dospávám ve dne?

Tiše jako myška jsem zvedla hlavu, abych se pokusila vymanit z Embryho objetí. Buď spal, nebo už se se mnou nechtěl víc bavit, ale nebránil mi. Využila jsem toho a rychle se zvedla, oprášila se a za nejbližšími stromy se svlékla. Hlava mi duněla bolestí, ale věděla jsem, že by to mohlo být horší. Přesto jsem to nezvládala a i přes slib daný Jakovi jsem se proměnila ve stvoření, které dokázalo snášet bolest mnohem lépe.

Ke svému překvapení jsem si ale uvědomila, že jsem ve své hlavě sama. Seth a Moise jsou určitě spolu, ale Jacob by měl být proměněný...

Víc jsem se tím nezabývala a rozběhla se co nejrychleji na First Beach. Těsně před hranicí lesa, který hraničil s pláží, jsem se proměnila zpátky a oblékla se. Věděla jsem, že kdybych se osobně nerozloučila se Sethem, dlouho bych toho litovala.

S hlubokým povzdechem jsem prolezla roštím, které dělilo pláž a les. Rozhlédla jsem se a asi padesát metrů od nejbližšího útesu spatřila Setha a Moise spolu ve vodě. S provinilým pocitem jsem se otočila, abych na ně neviděla, a sedla si zády k nim na nejbližší kámen. Doufala jsem, že si mě časem všimnou.

Několik příštích dnů jsem měla dokonale naplánováno. V hlavě se mi stvořil během spánku tichý plán, nad kterým jsem ale odmítala vědomě uvažovat, protože by mi to mohlo rozdrásat celé tělo. Už teď jsem cítila, jak na mě začíná rozchod s Embrym doléhat, a jak mě rozlítostňuje, že se nemůžu rozloučit s Jacobem. Bylo mi naprosto jasné, že by mě nenechal odejít jen tak, a víc bolesti najednou bych nemusela ustát. Nechtěla jsem o tom diskutovat.

„Leah?“ ozvalo se za mnou vesele.

Moise a Seth se drželi za ruce a vesele se smáli. Navzdory tomu, že už určitě bylo po sedmé hodině večer, měla na sobě Moise tenké oblečení, které si evidentně právě navlékla na mokré tělo, a přes něj měla jen tlustou chlupatou deku. Seth byl jen v promočeném tričku a kraťasech, ale u něj to bylo jedno, protože přes jeho dvaačtyřicet stupňů teploty se chlad neměl šanci dostat. Bylo mi ale divné, že dovolil Moise, aby se v téhle zimě koupala. Neuvědomuje si, že ona na rozdíl od něj může nastydnout?

Oba ale vypadali tak vesele, že můj zoufalý výraz na chvíli nahradil úsměv, který se mi bezděčně roztáhl po tváři.

„Sluší vám to spolu,“ pochválila jsem je a stoupla si na nohy.

„Díky tobě,“ zářil Seth a pustil Moisinu ruku, aby mě mohl pevně obejmout.

Také jsem ho objala a pevně k sobě přitiskla, protože to bylo na nějakou dobu naposled, co jsem svému bratrovi tak blízko.

„Jsem ráda, že jsem mohla pomoct,“ zahuhlala jsem mu do ramene. „Ale vy dva na tom přece jen máte větší zásluhu. Probojovali jste se i přes nepřející okolnosti.“

„Stejně jsme ti moc vděční, Leah,“ ozvala se také Moise.

Když mě Seth pustil, objala mě místo něj. Spadla z ní deka, když kolem mě rozhodila ruce, ale Seth ji hned sebral a v okamžiku, kdy mě Moise pustila, ji do ní znovu zabalil.

„Díky,“ usmála se na něj a nahnula se k němu, aby mu vtiskla jemný polibek. Seth se k ní bez váhání sehnul a polibek jí oplatil. Pak ji k sobě znovu přivinul, aby ji ochránil před větrem, který začínal docela silně foukat.

Zabodla jsem pohled do kamenů na zemi, protože dívat se na ně mi sice působilo radost, že jim to vyšlo, ale zároveň také ničivou bolest, že já tohle už nezažiju.Aspoň ne s Embrym.

„Jsi smutná,“ všiml si Seth po chvilce.

Zvedla jsem k němu oči. Zíral do nich jen chvíli, než jsem je znovu sklopila.

„Odcházím,“ oznámila jsem tiše. „Potřebuju být nějakou dobu sama. Přišla jsem se rozloučit.“

Zděšení v bratrově tváři bylo naprosto nehrané a opravdové. „Proč?“ zeptal se zoufale.

Chvilku jsem zvažovala, co mu mám říct. Nakonec to všechno uvidí v mé hlavě, až se jednou neuhlídám. Nicméně do té doby to není třeba řešit, takže mu prozatím stačí jen to nejdůležitější info.

„Kvůli Embrymu,“ odvětila jsem po chvíli nejistě. „Ale neřeš to, prosím tě. Víc toho dneska už neunesu. Jen chci chvíli klidu o samotě. Budeme se přece dál vídat – tedy sdílet vědomí – nehodlám se propadnout do mlhy a zmizet,“ uklidňovala jsem ho, když jsem viděla jeho výraz.

„Co ti Embry udělal?“ zavrčel nepřátelsky.

„On nic, to já,“ řekla jsem rychle, abych Embryho uchránila od něčeho, za co vůbec nemohl. „Všechno je to moje vina, bylo to moje rozhodnutí.“

„Je ti jasné, že Jacob tě nenechá jen tak jít, že jo?“ prohlásil po chvíli přemýšlení smířlivějším tónem.

„Nehodlám se s ním loučit osobně. Teď nebyl proměněný, takže je nejspíš s Nessie. Neviděl ji celkem dlouho, takže se v nejbližší době měnit nebude, a do té doby už hodlám být někde daleko. Pak mu to teprve vysvětlím, až se v hlavě oba sejdeme. Bude to těžký, ale jinak to nedokážu.“

Seth se na mě díval se smutným výrazem. Cítila jsem se stejně. Ještě na mě plně nedolehla bolest mého rozhodnutí a prozatím jsem byla jen smutná, že tu nechávám svého bratra a Jaka.

„Jsi už rozhodnutá, že jo?“ zamumlal po pár minutách mlčení.

Nevědomky objímal Moise pořád pevněji, až jsem dostala strach, jestli jí to nebolí. Vypadala ale v jeho náruči spokojeně, jen se smutkem v očích, že on je teď zoufalý z mého odchodu. Nedělala jsem si naděje, že je smutná kvůli mně, protože tak dobře se neznáme. Ale Sethova bolest byla i její vlastní, a tak to teď na ní také bylo poznat.

Přikývla jsem. „Potřebuju odejít,“ zašeptala jsem nehlasně.

Také kývl hlavou na znamení, že to snad chápe.

„Nehodlám ale být pryč věčně, za nějakou dobu se vrátím, až si všechno urovnám v hlavě,“ usmála jsem se povzbudivě. „A jak jsem řekla, budeme spolu často moct mluvit, když budeme vlci.“

„Stejně mi budeš moc chybět,“ zahuhlal a pustil Moise, aby mě mohl znova obejmout. „Teď, když jsme se sblížili, mě opouštíš. To od tebe není hezký, sestřičko.“

Měl pravdu, opravdu jsme se sblížili a já nás rozděluju. Ale povzbuzovalo mě vědomí, že ve vlčí podobě budu s ním i s Jacobem pořád v kontaktu. „Máme před sebou ještě dlouhý život,“ odvětila jsem a pevně ho objala na rozloučenou, „jsem si jistá, že se navzájem ještě užijeme.“

Pustila jsem ho a pohladila ho po vlasech. „A chovej se slušně,“ napomenula jsem ho, rádoby autoritativně. Nebylo třeba ho takhle kárat. Byl dospělý.

Přesto přikývl. „Kam vůbec půjdeš?“ zeptal se zvědavě a znovu objal Moise kolem ramen.

„Nejspíš na sever, někam do kanadských lesů, na Aljašku... ještě uvidím. Kam mě nohy zanesou,“ vzdychla jsem a pokrčila rameny.

Zadívala jsem se na čeřící se mořskou hladinu, kterou teď pravděpodobně nějakou dobu neuvidím. Kanadská jezera jsou ale nádherná...

Mlčky jsme stáli všichni tři na pláži a nevěděli, co dál říct. Nakonec jsem ticho prolomila já. „Myslím, že byste měli jít někam do tepla, než nastydneš,“ obrátila jsem se k Moise, která začínala klepat kosu navzdory Sethovu teplému tělu, které ji objímalo.

„Jo, to je pravda,“ zastyděl se Seth. „Promiň, zapomínám, že nemáš taky horečku.“

„To nic,“ odpověděla Moise a vykroutila se Sethovi, aby mě mohla naposled obejmout. „Leah, děkuju za veškerou pomoc. Přeju si, abys už nemusela dál být smutná a zoufalá. Doufám, že se ti povede, o co se snažíš. Zatím sbohem.“

„Mějte se tady. A buď na něj hodná,“ dodala jsem ještě k Moise.

„Neboj, Leah, brzy se proměním, abysme si mohli promluvit,“ řekl Seth na rozloučenou.

„Těším se na to,“ ujistila jsem ho a rozběhla se zpátky k roští, odkud jsem přišla. Těsně před ním jsem se ale zastavila a naposled se otočila, abych se rozhlédla po First Beach. Poslední pohled patřil Sethovi a Moise, kteří mlčky stáli těsně vedle sebe a dívali se, jak odcházím neznámo kam.

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 22. kapitola: