Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 24. kapitola

23.03.2010 (18:00) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1636×

Mezi stromy už nebylo nikoho vidět. Nikdo kromě mě tady už nebyl. Napadlo mě, že jsem možná blázen, ale bylo mi neuvěřitelně líto, že ten rozchod musel nastat. Ale na druhou stranu mě to vůbec neudivovalo, spíš rozesmutňovalo. Bylo to i moje rozhodnutí se rozejít, i když připustit to mi drásalo útroby na kusy. Jako by moje vnitřnosti byly plné oceli a najednou se začaly rozpadat.. Táhlo mě to k zemi, přestože bezvědomí bylo v nedohlednu. Navíc mi bylo jasné, že v nejbližší době se nebudu moct proměnit, aniž by to ublížilo celé mojí smečce. Budu to všechno muset snášet v lidské podobě. Možná to nedokážu, ale prostě to musím zkusit. Není třeba ubližovat i těm, kteří s tím nemají nic společného.

S pohledem upřeným na stromy lemující First Beach, kde mi Leah zmizela, jsem zůstal sedět pěknou chvíli. Snažil jsem se zapomenout a nepřipouštět si to.

Pěkně pršelo, ale to mi bylo popravdě řečeno fuk. Po nějaké době jsem se zvedl a rozběhl se domů. Jak jsem se přibližoval k našemu domu, zahlédl jsem v dálce Collina s Bradym, jak míří směrem k lesu, a Paula, který se vedl za ruku s Rachel. Všichni byli ale naštěstí dost daleko na to, abych je mohl ignorovat, a tak jsem pokračoval v rychlém běhu.

Dorazil jsem k našim domovním dveřím celkem rychle, vrazil jsem do nich a zavřel za sebou dveře.

„Embry?“ ozvalo se z kuchyně.

„Jsem to já,“ zavolal jsem nejistě. Tohle bude náročné.

Zul jsem si boty a došel chodbou až ke kuchyni, kde jsem u plotny uviděl mámu, jak míchá něco na pánvi. Podle vůně bych to tipoval na rajčata.

„Takže,“ začala pomalu, „kde jsi zase byl?“

„To není důležitý. Jsem zpátky, ne?“ odvrátil jsem hlavu, abych se jí nemusel dívat do očí.

Zarytě míchala hmotu na plotně a nereagovala. Věděl jsem, že uvnitř ní to vře, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Ne za momentálních okolností. Kdybych tu byl společně s Leah, tak by to bylo oprávněné. Jenže teď, když jsem zůstal sám, by se mi tím všechno jenom zkomplikovalo. Ještě nějakou dobu bude muset vydržet v nevědomí.

„Máš hlad?“

„Jako vlk,“ odpověděl jsem a ušklíbl se, když mi došlo, co jsem řekl.

Chvilku se ozývalo jenom třískání talířů, příborů a skříněk, než se na stole přede mnou objevil talíř plný rajčatové omelety, kterou jsem miloval. Doufala, že dnes večer domů přijdu.

Čekal jsem, až si naservíruje i svou, zhruba třetinovou porci, načež jsme se společně pustili do jídla. Nemluvili jsme, ale já jsem měl co dělat, abych se netvářil moc zoufale. Házel jsem do sebe omeletu rychlostí blesku. Jednak proto, že jsem umíral hlady, ale taky proto, že jsem toužil se co nejdřív vysprchovat a jít spát. Nechtěl jsem podstoupit rozhovor, ke kterému se tu schylovalo. Rozhodl jsem se mu předejít.

„Mami, koukni,“ oslovil jsem ji, zatímco pořád jedla, „máš určitě spoustu otázek, a já bych ti je rád zodpověděl. Fakt rád, ale dneska ne. Pro dnešek toho už na mě bylo moc.“

V jejích očích, které se upíraly do mých, byl smutek nad nezvedným synem. Pak sklopila hlavu zpátky k talíři a pokračovala v jídle. Toužil jsem ji obejmout a všechno jí vysvětlit, ale nedokázal jsem to. Ne dneska.

„Dobrou noc,“ zašeptala, aniž by se na mě víc podívala.

Zvedl jsem se, políbil ji do vlasů a otočil se k odchodu. „Dobrou noc, mami,“ odpověděl jsem skoro neslyšně.

.

.

.

.

.

.

O PĚT TÝDNŮ POZDĚJI

Byla neuvěřitelná náhoda, že pokaždé, když jsem se kvůli lovu přeměnila ve vlka, nebyli Jake ani Seth proměněni také. Předpokládala jsem, že Seth tráví většinu času s Moise, ale divila jsem se, že Jacob si na mě nepočkal, aby mi pěkně vyčinil. Zřejmě ale dělá společnost Nessie, a to se pak není čemu divit.

Znovu jsem uvažovala, že se proměním, abych se najedla. Už jsem začínala mít hlad, jelikož od posledního lovu uplynuly skoro tři dny.

Snažila jsem se nemyslet na události, které se staly před několika týdny. Prozatím jsem dokázala vzpomínky na Embryho nechat zamčené v nejzazší části svojí hlavy, kde mi nepůsobily tak strašnou bolest, jako kdybych nad nimi neustále uvažovala. Věděla jsem, že jednou to budu muset udělat; přinejmenším až se budu chtít vrátit, ale prozatím jsem si odmítala připustit jejich veškeré důsledky. Jediné, co jsem v hlavě omílala pořád dokola a s čím jsem teď už byla smířená, byl Embryho otisk. Doufala jsem, že až se otiskne, budu se moct vrátit. Bylo tedy nezbytné, abych si právě tuhle část svých vzpomínek udržela v živé paměti a nezapomněla, co to znamená.

Také jsem hodně přemýšlela nad Moise a Sethem, což s tím souviselo – doufala jsem, že se Seth také neotiskne. Tedy respektive že to nebude moc brzy. Bráška je ale chytrej a určitě se tomu bude snažit vyhnout.

Udělala jsem posledních pár temp, než jsem byla schopná dostoupnout na dno, a vylezla z vody. Hygieny bylo učiněno zadost. Uhladila jsem si vlasy, aby mi netrčely všemi směry, došla k pařezu, na kterém jsem měla položené oblečení a zaváhala nad ním. Proměnit se hned nebo až potom?

Rychlou odpovědí mi bylo zakručení v břiše, které bylo hlasitější než ty předcházející. Zoufale jsem se rozhlédla kolem sebe, abych našla něco, co bych byla schopná sníst i v lidské podobě. Neměla jsem náladu na syrové maso. Jediné, co jsem ale viděla kolem rybníka, ve kterém jsem se právě koupala, byly zasněžené jehličnany. Hmm, těch se moc nenajím. Tady na severu je sice příjemnější prostředí, je tu méně lidí, takže si nemusím dávat takový pozor, když se někde koupu nebo se proměňuju, ale na druhou stranu je to nepraktické z hlediska normálního jídla. V lesích víc na jihu se dají v tuhle roční dobu sehnat lesní plody, nějaké houby nebo malá zvířata, která jsem schopná připravit na ohni, zatímco tady v nejsevernějších částech Kanady, kde jsem se poslední dobou nejraději zdržovala, musím lovit jedině jako vlk.

S dalším povzdechem jsem sebrala svoje kraťasy a tričko z namrzlého zbytku stromu a přivázala si je gumičkou k noze. Nadechla jsem se a nechala teplo ze samého nitra mého srdce prostoupit zbytkem těla, abych se v okamžiku změnila ve velkého vlka.

Zavětřila jsem a ucítila slabý pach sobů kus dál na severu. Rozběhla jsem se za ním a sledovala stopu, která byla pořád silnější, jak jsem se ke zvířatům přibližovala. Po pár minutách rychlého soustředěného běhu jsem je uviděla na mýtině. Ani náhodou jsem na ně neměla chuť, ale žaludek mi hlady vyloženě skučel. Od posledního jídla jsem toho hodně naběhala, a i když jindy jsem byla schopná vydržet bez jídla déle, tentokrát jsem byla překvapivě hladová. Nebylo mi úplně jasné proč, ale nechtěla jsem se k tomu všemu, co jsem teď měla hozeno na krku, ještě trápit hlady.

Uzavřela jsem svou lidskou část hluboko v sobě a nechala vystoupit na povrch zvíře. Zaútočila jsem rychle a čistě. Sob neměl nejmenší šanci.

Dosyta jsem se najedla a otočila se k odchodu od mrtvého zvířete. Nenáviděla jsem pocit, že musím ukončovat něčí život, ale neměla jsem na vybranou. Ne teď, když nemám jiný způsob obživy. Běžela jsem několik minut, než jsem ucítila, že se ke mně připojilo další vědomí.

Leah!

Nemohla jsem předpokládat, že se s ním nesetkám až do svého návratu. Ahoj, Jacobe.

Uvědomuješ si, že jsi beze slova rozloučení zmizela na víc než pět týdnů? běsnil. Nemohla jsi mi nic říct? Byl by to takovej problém?

Neměla jsem sílu se v tom hrabat, namítla jsem rychle. Nemám ji ani teď, takže jestli nemáš nic jinýho, o čem se mnou chceš mluvit, jdu se přeměnit.

Počkej, Leah, nechtěl jsem tě rozrušit, zastavil mě, když cítil mou bolest, kterou jsem se neúspěšně snažila skrývat. Jen že to od tebe nebylo fér. Víš dobře, že bych ti pomohl.

Věděla jsem to, ale nechtěla jsem to probírat s nikým. Myslím, že by to mohl pochopit, nebyl na tom o moc líp, když utekl před Bellou. Ale ve starých ranách jsem se nechtěla rýpat. S těžkým srdcem a ještě těžší hlavou jsem zastavila na kraji dalšího z mnoha jezírek, která tady v okolí byla, a zadívala se na klidnou, zpola zamrzlou lesknoucí se hladinu. Dokázalo mě uklidnit, jak se na jejím povrchu odrážela ta miniaturní světýlka z ostrého slunce, které sice nehřálo, ale zato pěkně oslepovalo. Zběžně mi hlavou proběhlo podivení, proč tohle jezírko je skoro zamrzlé, když jen o pár desítek kilometrů jižněji jsem se v dalším koupala (ačkoli i to bylo solidně ledové), než mě přerušila Jakova naléhavá myšlenka.

Vnímáš mě, Leah? Tady se to hroutí. Celá smečka je naruby. Roztrhaná. Jeho myšlenka byla protknutá zoufalstvím.

Cože? zbystřila jsem. Co se děje? Seth snad taky odešel? Proč by to dělal? Neříkej, že se –

Otiskl? Ne, to ne, klidnil mě. Mluvím o té druhé smečce v La Push.

Uklidnil mě ale jen napůl. Sethovi se to prozatím celé nezkomplikovalo, ale co se děje s ostatními vlky?

Nic, co bych chápal, zareagoval na moje uvažování. Kdybych měl ale hádat, řekl bych, že se zbláznili. U Embryho bych to celkem chápal. Kdyby chtěl být sám a tak... ale proč to samé dělají i ostatní, je mi opravdovou záhadou.

Při vyslovení Embryho jména jsem sebou celá škubla a odtrhla pohled od jiskřící hladiny.

Promiň, zašeptal omluvně Jake.

Ne, ty promiň, je to ještě příliš čerstvé, pomyslela jsem si omluvně.

Znovu jsem soustředila pohled na led, abych si zaměstnala myšlenky, ale nepovedlo se mi to.

Takže... co Embry dělá? zeptala jsem se po chvíli váhavě.

Nemůžu to říct úplně na jistotu, protože jsem ho viděl jen dvakrát, a ani v jednom případě jsme spolu zrovna živě nekonverzovali. Myslím ale, že se snaží se vyrovanat s tvým odchodem, řekl po chvíli. Zřejmě ví, že to bylo jediný možný řešení, aniž byste pak oba trpěli ještě daleko víc.

Hlavou mi problesklo udivení, jak to ví, ale Jake mi odpověděl dřív, než jsem si odpověď stihla vydedukovat sama. Poslední dobou jsi naprosto průhledná, Leah. A zbytek jsem si odvodil sám.

To jsem ráda, že to přiznáváš, zabručela jsem roztržitě.

Víc ti neřeknu, Leah, protože víc o něm nevím. Takže se nesnaž přesvědčovat sebe samu, že to nechceš slyšet. Ať chceš nebo ne, víc ti říct prostě nemůžu.

Což mě opravdu uklidňuje, zasyčela jsem nepřátelsky. Věděla jsem, že k nepřátelství nemám důvod, ale byla jsem zklamaná. I když jsem se opravdu přemlouvala, že mě už nezajímá, pořád jsem na něho v podvědomí myslela. Smutně jsem sklopila hlavu, načež jsem ji znovu vytrčela do vzduchu a zavyla, jako kdybych byla raněná. Potřebovala jsem to ze sebe dostat, a tohle byl jediný možný momentální způsob. V nejbližších řekněme padesáti kilometrech by neměl být ani živáček. Tedy z lidského rodu.

Jacob cítil mou bolest a zřejmě na znamení soustrasti a soudržnosti také zvedl hlavu a zavyl skoro stejně hlasitě jako já. Snad mu to v La Push nezpůsobí problémy.

Dlouhé zavytí jako by nebralo konce. Snažila jsem se do něj vložit veškerou svou bolest, abych ji ze sebe vydala všechnu najednou. Vydržela jsem být klidná pět týdnů, déle už jsem to v sobě prostě zadržovat nedokázala. Nešlo to.

Neulevilo mi to úplně, ale cítila jsem se o moc líp, když jsem znovu sklonila hlavu a zavřela oči.

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 24. kapitola: