Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 25. kapitola

26.03.2010 (10:45) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1474×

LA PUSH

No tak! Vnímáš? pomyslel si vztekle Jared.

Dej mi pokoj, Jarede, odbyl jsem ho a běžel dál svou trasou, kterou mi Sam určil.

Neměl jsem náladu na nic, co se teď zrovna řešilo. Chtěl jsem být jen sám se svými myšlenkami a jejich vzájemné pošťuchování mě pěkně vytáčelo. Jaredovu poslední otázku jsem díkybohu vůbec neslyšel.

Dej si ještě kolečko kolem toho srubu na severu až k pramenu a pak se proměň, Embry, přikázal jemně Sam v odpověď na moje zmatené uvažování.

Kývl jsem hlavou. Díky.

Zamířil jsem podél řeky na sever a snažil se běžet co nejrychleji, abych už byl sám. Snažil jsem se zase vypnout, ale myšlenky ostatních se už dál nedaly přeslechnout. Naštěstí nikdo nekomentoval můj rozhod s Leah před necelými šesti týdny. Už jednou v naší smečce byla centrem problému a nikdo nechtěl riskovat, že to bude znova. Komentáře a uvažování nad Leah a jejími problémy nechávali ostatní na mně a Samovi.

Tak jak to vypadá s přípravama? ptal se zrovna Jared, když jsem se po pár minutách přestal soustředit na svoje myšlenky a do vědomí se mi vloudily ty cizí.

Suprově, zachechtal se Paul. Ale někdy mám pocit, že Billy by mě nejradši vykopnul, když jsme u nich spolu nějak dýl.

Nedivím se mu, přisadil si Quil, který byl až doteď zticha. Skoro jsem zapomněl, že tady je taky.

Aspoň nebudu muset čekat patnáct let, než si budu moct vzít svou holku, rýpnul si Paul na oplátku. Už jenom dva týdny.

Za dva týdny bude ta velká sláva, zahučel Collin.

On jediný se z naší smečky ještě neotiskl. Tedy až na mě. Nejnovější vlčí otisk, Bradyho velká láska Truana, nám všem pěkně lezla na nervy. Byla hlučná a na vkus nás ostatních příliš mladá. Prozatím.

Bože ten kluk se otiskl ve čtrnácti a mně je osmnáct a ještě nic. Netoužím po tom, ale na druhou stranu jsem uvažoval nad tím, že bych se třeba vůbec otisknout nemusel... mohl bych pak zůstat s Leah.

S tím bych nepočítal, podotkl tiše Sam.

Byla to jenom zbloudilá myšlenka, odsekl jsem nepřátelsky. Zastyděl jsem se, že to ostatní slyšeli. Nechám si přemýšlení na dobu, až budu sám.

Nic neobvyklého, hlásil Collin, který zrovna doběhl k hraničnímu srubu na jihu.

Už jste vybrali, kam pojedete na líbánky? vyzvídal dál Jared.

Paul nechal do své mysli vstoupit obrázek krajiny, kterou jsme všichni poznali.

Vážně? Amazonie? podivil se Quil. Nebojíš se, že se tam Rachel něco stane? Ta není tak omyvatelná, jako ty. Může se jí snadno něco stát.

Vím, připustil Paul po chvilce. Ale spoléhám na to, že ji ochráním. Nenechám jí ublížit.

Když o ní takhle mluvil, znělo to nezvykle. Nebylo běžné, aby se Paul choval dospěle. Byl o tři měsíce mladší než já, ale někdy mi připadalo, jako by byl mladší o tři roky. Tohle jeho chování bylo divné, ale připomnělo mi to, jak jsou pro nás otisky důležité.

Trhl jsem hlavou, když jsem prudce zabrzdil přímo před pramenem, otočil jsem se a rychle se vracel od řeky směrem k La Push, abych dokončil okruh a mohl se změnit zpátky.

Nic neobvyklýho, utrousil jsem při obratu.

Cítil jsem Samovo nevědomé přikývnutí. Uvažoval nad změnou rozvrhu hlídek.

Jo, je zbytečný, aby nás běhalo najednou tolik, přisadil si Jared. Vím, že dneska nás je víc kvůli tý připravovaný svatbě a vůbec, ale i tak nás běhá pořád moc.

Souhlasím, dodal Quil. Stačilo by nás míň.

Ostatní jen kývali.

Už jsem nad tím přemýšlel víckrát, souhlasil Sam. Budou stačit jen dva naráz. Hlídky nebudou běhat každé dvě hodiny, ale stačí to po čtyřech. Když se bude zdát, že je třeba častěji, zvýšíme to.

Dobrej plán, okomentoval to Paul. Ale prozatím to necháme takhle, jo?

Zatím jo. Začneme se změnama až vy dva odjedete. Až se vrátíš, Paule, budeš muset najet na novej režim, odpověděl mu Sam.

V pohodě, to zvládnu.

Uháněl jsem jako o život, abych už mohl být sám. Nechtěl jsem s ostatními ze smečky teď sdílet své myšlenky. Měl jsem toho v hlavě moc a nemohl jsem se o ně dělit.

Co kdybys zaběhl za Jacobem, Embry? navrhl mi Sam. Dlouho jste se neviděli.

Sice jsem měl v plánu být teď nějakou dobu sám, minimálně do další hlídky, ale tohle není špatný nápad. Jo, to udělám. Nic neobvyklého, nahlásil jsem vzápětí, protože jsem dorazil k hranicím La Push.

Fajn, takže zítra ve tři máš hlídku.

Počítám s tím, díky Same, rozloučil jsem se.

Končím za dvě hodiny, nechceš pak zajít na pláž? zastavil mě ještě Quil, než jsem se stihl přeměnit.

Za dvě hodiny na First Beach, souhlasil jsem vděčně. Cítil, že si potřebuju promluvit, a to nejen s Jakem.

Čau, Embry, řekl Jared a hned se zase dal do řeči s Paulem o jeho nadcházející svatbě.

Víc jsem nečekal a přeměnil se. Oblékl jsem si ošoupané ustřižené džíny, které jsem měl přivázané na noze a jako člověk doběhl do La Push, abych našel Jacoba.

.

.

.

STEJNÁ DOBA, NĚKDE NA SEVERU KANADY

V podstatě mi bylo jasné, že mi to nemůže projít úplně bez komplikací, jako během minulých týdnů. Věděla jsem, že nakonec ta dobře skrývaná bolest vytryskne na povrch, i když jsem doufala, že u toho nikdo nebude. Jacob mi ale dokonale rozuměl, a tak jsem aspoň neměla výčitky, že ničím život Sethovi a Embrymu.

Je mi líto, že ti nemůžu pomoct víc, zamumlal po chvilce Jacob. Jsi příliš daleko.

Díkybohu za to, pomyslela jsem si. Než se ale stihl urazit kvůli tomu, jak to znělo, dodala jsem k tomu omylu i vysvětlení. Nemyslím daleko od tebe, ale od La Push. Kdybych tam teď byla, asi bych se nedokázala držet od Embryho dál.

Jsi silná, namítl. Nechceš se už zkusit vrátit?

Několik vteřin jsem nad jeho návrhem uvažovala. Ještě ne. Ne, dokud se neotiskne.

Dám ti vědět, až se to stane, slíbil tiše. Ale můžou to být měsíce čekání.

S tím jsem byla smířená. Možná i roky, dodala jsem. Znovu jsem sklopila hlavu, tentokrát mi ale klesla únavou. To už se mi zase chce spát? Proboha proč?

Vyspi se, neřeš to. Možná tě vyčerpává ta zima. Nejsem si jistej, jakou zimu naše tělo vydrží v lidský formě. Jako vlk sneseš víc, ale tys hodně běhala jako člověk, co? zeptal se káravě.

Nic jsem neřekla, ale Jake si to přečetl v mojí hlavě sám.

Buď zůstaň vlkem, nebo se přesuň víc na jih, nakázal. Slib mi to!

Vyčerpání se stávalo vteřinu od vteřiny horší, a já jsem už nebyla schopná ani zvednou nohy a odběhnout někam pod strom. Zavřela jsem oči uprostřed rozhovoru a usnula přesně v místě, kde jsem doteď seděla, na břehu zamzlého jezírka.

Vyspi se, slyšela jsem ještě Jakův hlas, ale vytrácel se mi, jak jsem odcházela do říše spánku. Zase se ozvi. A přesuň se někam, kde není sníh!

Usnula jsem tak tvrdě, jak se mi to ve vlčím těle ještě nikdy nepodařilo.

Nepamatuju si vůbec nic, co se dělo během té doby, kdy jsem byla mimo, a jen podle slunce jsem odhadla, že jsem spala asi sedm hodin. Obvykle si pamatuju aspoň něco z toho, co se přihodilo, ale tentokrát ani ťuk. Překvapená a podrážděná jsem se zvedla a oprášila si kožich od sněhu, který byl všude kolem. Asi poslechnu Jacoba. Zřejmě mě opravdu vyčerpávají zdejší extrémní podmínky. Ale proč až teď? Proč až po pěti týdnech?

Nestihla jsem si promyslet, kam se teď přesunu, co budu dělat, ani jestli zůstanu vlkem, nebo se změním v člověka, protože moje nohy mi zničehonic vypověděly službu. Projela mi jimi tak neskutečná křeč, že jsem vůbec netušila, že něco může tak strašně bolet. Jako by mi do kolen někdo vrazil tupý nůž a rejdil s ním sem a tam. Tahle dosud nepoznaná fyzická bolest byla skoro srovnatelná s tou psychickou, kterou jsem dobře znala.

V příštích několika vteřinách jsem si jenom zvládla uvědomit, že něco není v pořádku, než jsem naprosto ztratila vědomí a skácela se na zem.

Nevím, na jak dlouho jsem ztratila vědomí, ale když jsem se vzbudila, byla hluboká noc. Slyšela jsem klasické zvuky divočiny, nic neobvyklého, ale přesto jsem byla znepokojená. Proč se to stalo?

Zkusmo jsem pohnula nohama, rozhýbala jednu po druhé a snažila se pochopit, co se přihodilo. Nic mě už nebolelo, ale necítila jsem se zrovna moc dobře. Udělala jsem několik kroků a nic se nestalo. Nejistě jsem se přeměnila zpět na člověka, abych mohla souvisleji uvažovat a také abych neriskovala, že se ke mně připojí někdo další. Věděla jsem, že si dělají starosti už jen proto, že jsem sama a že jsem od nich tak daleko, a kdyby věděli navíc ještě to, že se se mnou děje něco abnormálního, mohl by Jacob poprvé využít svou sílu alfy smečky a donutit mě se vrátit.

V okamžiku, kdy jsem se změnila na člověka a zůstala jsem bez ochranné srsti, jsem se rozklepala jako osika. Bože, co se to děje?

Natáhla jsem si kraťasy, tričko i boty, ale nepomohlo to ani trochu. Zauvažovala jsem, co bych měla udělat dál. Jsem desítky, možná stovky kilometrů od nejbližší civilizace, mám na sobě jenom letní oblečení, je určitě pár stupňů pod nulou a já jsem tu naprosto sama, vyčerpaná, zoufalá a už zase hladová.

Nejspíš budu nemocná, pomyslela jsem si zděšeně. Co s tím ale tady, uprostřed ničeho, budu dělat? Možná se mi splní dávný sen a umřu. Teď chci ale žít, ne to navždycky vzdát!

Tohle nebude jednoduché.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a vzpomněla si na hlasy lidí, které jsem včera slyšela. Ale utekla jsem od nich určitě minimálně čtyřicet kilometrů, možná víc. Navíc teď v noci budou bůhví kde, nemám šanci je najít.

Zorientovala jsem se podle hvězd a s vroucnou nadějí se rozběhla na jih. Dalo mi to neuvěřitelně zabrat, abych svoje tělo vůbec rozpohybovala, ale když už se mi to povedlo, nedovolila jsem si oddech. Těžce se mi dýchalo, nohy mě bolely, hlava třeštila a oči pálily, ale odpočinek nepřipadal v úvahu. Dřív budu muset omdlít. Bylo mi jasné, že pokud jednou zastavím, už se dál nedostanu a pravděpodobně tady umřu. Úplně sama uprostřed ničeho.

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 25. kapitola: