Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 3. kapitola

30.05.2009 (12:00) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2091×

Kráčeli ke mně, všichni vysocí a tmaví. Měla jsem štěstí, že ona genetická abnormalita, která způsobila, že jsem se také dokázala měnit, zařídila i to, že jsem nebyla svalnatá jako oni, ani příliš vysoká. O trochu jsem vyrostla, to ano, ale i když jsem se měnila ve stejně velkého vlka jako oni, v lidské podobě jsem vypadala skoro stejně jako před započetím přeměn. Vypadala jsem jako ostatní holky mého věku v La Push.

„Leah,“ pozdravil Sam tiše. Ostatní kývli hlavou.

„Same,“ odpověděla jsem stejně tiše, také kývla a čekala, co přijde. Neměla jsem žádné otázky, na něž bych chtěla získat odpovědi, a proto jsem vyčkávavě zírala Samovi přímo do očí.

Vypadal trochu nervózně, když se na mě díval. Zřejmě stejně jako Jake očekával, že vybouchnu a budu dělat scény. Na nic takového jsem se ovšem ani zdaleka nechystala. Jenom jsem chtěla, aby z rozhovoru poznali, že jsem konečně naprosto klidná a spokojená s životem, který jsem si nevybrala.

„Takže... jak se máte? Ty, Seth, Jake...“

Přišlo mi zvláštní, že se ptá na Jaka. Jakožto vůdcové smeček měli možnost přes myšlenky komunikovat, i když ne takovým způsobem, jako vlci mezi sebou v jedné smečce. Ten druhý slyšel jen to, co první chtěl, aby ten druhý slyšel. Nemohli tedy poznat pocity toho druhého. Bylo to jako normální slovní komunikace, až na to, že probíhala v duchu.

„Jacob se má... přijatelně.“

„Co Seth?“ nevzdával se Sam, i když viděl, že toho ze mě moc nedostane. Přes mou veškerou snahu jsem asi nepůsobila zrovna vstřícně.

„Seth je šťastný. Je rád ve vlčí podobě,“ dodala jsem tiše, kdyby poslouchaly něčí nezvané uši.

„To rád slyším. Byl ještě hodně mladý, když se změnil.“

„Ano, to byl. Bylo to pro něj náročné, ale brzy si zvykl a našel si... i nové přátele.“

„Ano, to jistě,“ zamumlal neurčitě Sam, který dobře věděl, na co narážím. „A ty?“

„No já se mám... vážně skvěle. Jsem šťastná v Jakově smečce, vycházíme spolu moc dobře. I se Sethem. Je to všechno fajn,“ blábolila jsem ve snaze vysvětlit mu svou situaci.

„To jsem rád, že jsi na tom tak dobře,“ poznamenal a bylo vidět, že se mu trochu ulevilo. Snad jsem ho přesvědčila aspoň trochu.

„Jak se máte vy?“ přejela jsem pohledem od roztěkaně vypadající Paulovy tváře na obezřetný, ale zároveň nadšený Quilův výraz. Úplně nakonec jsem si nechala Samův obličej.

„Fajn,“ odpověděli Quil i Paul současně. Ani jeden nebyl ve své kůži. Asi stále čekali, kdy začnu vyvádět.

„Je to náročné, ale už jsem si zvykl.“ Bylo zvláštní, že jsem Samovi moc nevěřila. Možná to bylo proto, že jsem byla zvyklá slyšet jeho myšlenky a tohle mi nestačilo. Rozhodně nevypadal, že si zvykl. „Opravdu,“ dodal, protože mu bylo jasné, že mu nevěřím. Stále litoval, že se z něj kdy stal vlk. Kdyby to tak nebylo, nebyla by Emily v takém stavu, jako je teď, a neměl by to v životě celé zpřeházené.

No co, tak mu budu věřit. Když chce, abych si tohle myslela, můžu zkusit mu vyhovět.

Zdálo se nemožné, abych s ním takhle klidně mluvila, když to bývala moje velká láska... životní partner, se kterým jsem počítala. Než mě zradil.

„Co pořád děláte?“ otázal se Quil zaujatým tónem, který naznačoval opravdový zájem, nejen zdvořilostní gesto.

„Zrovna dneska jsme byli lovit.“ Můj tón byl skutečně nadšený.

„Kde jste byli?“ přidal se i Paul. „Nahoře by mělo být pár medvědů, mohli bychom někdy zkusit společnou akcičku.“

„Skvělé,“ souhlasila jsem, než si to mohl kdokoli z nich rozmyslet. Nepochybovala jsem, že Jake bude rád, když nebudeme rozhádaní s druhou quileutskou smečkou. Jenom odkládal mírové akce do doby, než jich budu schopná. Proto jsem si teď byla jistá, že mu to nebude vadit. „Právě tam jsme byli, a jsou opravdu chutní.“

„Chutní?“

„Ano, Same, jak vidíš, leccos se změnilo,“ odvětila jsem tónem, který vyvracel jakékoli pochybnosti nad mou odpovědí.

Samův pohled byl pochybovačný, přesto mi nakonec uvěřil a na tváři se mu rozhostila taková úleva, jakou jsem už dlouho na žádném jiném obličeji neviděla.

„Jsem ráda, že jsem ti ulehčila.“

Sam se zatvářil zahanbeně, ale já jsem se usmála. Myslím, že ten úsměv působil docela upřímně, vezmu-li v úvahu, co jsem k nim kdysi cítila. Sam se ale náhle zatvářil vážně. „Takže všechno v pořádku?“

„V naprostém.“

„Díky,“ řekl mi vřele a já jsem zaregistrovala planoucí pohled v jeho očích. Dlouho čekal na moje odpuštění. Zasloužil si ho už dávno, jenže až teď jsem byla opravdu upřímná, když jsem mu ho dávala. I když bylo tiché, beze slov, bylo to to nejlepší, co jsem v tuhle chvíli mohla překousnout.

„Tak kdy vyrazíme na lov?“ zeptal se Paul vesele. Teď, když mi uvěřili, že jim nebudu ničit život, byli o mnoho vstřícnější.

„Domluvíme se s Jakem a dáme vám vědět,” usoudila jsem.

„To bude asi nejlepší,“ souhlasil Quil a zatvářil se podobně, jako by ho bolely zuby. Jake mu opravdu chyběl.

„Řeknu mu, že bys ho rád viděl,“ uklidnila jsem ho.

„Embry taky.“

„Quile!“ Samovo napomenutí bylo rázné, ale tiché.

„Nemyslím si, že by to teď vadilo,“ odsekl Quil. „Je to náš přítel a problémy jsou v nedohlednu.“

„Pořád je tu to riziko,“ namítl Sam.

„Myslím, že Quil si to uvědomuje,“ obrátil se Paul na Sama. „Dají si pozor, aby se to nevymklo z rukou.“

Sam viditelně váhal.

Moc dobře jsem věděla, o čem mluví. Báli se, že Embry se přidá k nám. K Jacobově smečce. Jenže na druhou stranu byl Embry i Quilův přítel, a nebyla jsem si jistá, komu z nich dá přednost. Stejně tak i Sam.

Bylo jisté, že Quil se k Jakově smečce nepřidá. Objekt jeho otisku byl v La Push, a Jake se časem chystal tohle místo opustit. Jakmile bude moct žít s Nessie, chtěli odtud odbíhat, jak to půjde... ani jeden nechtěl být připoután k Forks. A protože my oba se Sethem jsme ho chtěli doprovázet, stejně jako Bella s Edwardem Nessie, bylo jasné, že kdo by chtěl patřit k jeho smečce, měl by ho také následovat. Jacob se nám to snažil rozmluvit, ale trvali jsme na svém.

Naproti tomu Embryho k Forks nic nepoutalo a nepochybovala jsem o tom, že by Jaka následoval rád. Jediné, co ho od toho do teď odrazovalo, byla Quilova přítomnost v Samově smečce a neschopnost se s Jakem setkat. Sam tomu až doteď úspěšně bránil.

„Nemusíte mluvit v hádankách, to riziko tu opravdu je,“ poznamenala jsem. „Ale myslím, že bys měl dát Embrymu svobodnou vůli se rozhodnout. Embry si to zaslouží,“ dodala jsem směrem k Samovi.

Netvářil se dostatečně překvapeně. Asi tušil, že vím víc, než dávám najevo. Ovšem v jeho pohledu bylo také něco skrytého, co jsem nedokázala rozluštit.

„Nebo se mýlím?“

„To nezáleží na tobě,“ namítl tiše Paul.

Ignorovala jsem ho a stále jsem se dívala na Sama, čekajíc na odpověď. Nevypadal, že by mi chtěl odpovědět, a tak jsem přitvrdila. „Nebo jsi se jako druhý alfa rozhodl všem sebrat svobodnou vůli? Chceš k sobě všechny připoutat, než se přidají k Jakovi?“

„Co si to -“ zasyčel Sam rozzlobeně.

„Nechtěla jsem tě urazit, jen žádám odpověď na otázku, proč nedovolíš Embrymu vídat Jaka.“

„Nechci nikomu brát vůli a ty to moc dobře víš,“ odsekl.

„V tom případě odpověz.“

„Ať si jde Embry kam chce,“ řekl náhle s klidem a na obličeji se mu objevila maska hořkosti, že to takhle dopadlo.

„Díky,“ zašeptal Quil.

Pohlédla jsem mu do tváře. Pralo se v něm nadšení a smutek.

„Přetlumočím Jakovi, o čem jsme mluvili a vyřídím mu vaše pozvání,“ řekla jsem a přejela pohledem přes všechny tři směrem k lesu, kam jsem se dlouho zadívala. Přemýšlela jsem nad tím, jestli Jake bude rád, že jsem se kvůli Embrymu dostala do křížku se Samem. V tu chvíli to ale bylo vedlejší. Zajímalo mě jenom to, že jsem dokázala uskutečnit setkání s nimi bez výraznějších střetů názorů.

„Pozdravujte od nás ostatní,“ řekla jsem Samovi a otočila jsem se směrem k lesu. Rozběhla jsem se k němu a nechala všechny za sebou.

„Pozdravuj Jaka a Setha, Leah!“ zavolal za mnou Paul.

Za běhu jsem se otočila; už mizeli mezi stromy. Co nejrychleji jsem doběhla mezi smrky, běžela jsem asi padesát metrů, pak jsem se prudce zastavila, sundala si boty a gumou si je přivázala pod pravé koleno. Potom jsem ze sebe strhala tričko a kraťasy, smotala je do ruličky a přivázala je gumou k levé noze.

Znovu jsem se rozběhla a přeměnila se. Necítila jsem žádné vědomí, byla jsem sama. Seth určitě ještě spal, není to ani hodina od doby, co jsme se rozdělili. Skutečnost, že Jacob byl také ještě člověk, naznačovala, že Renesmee s Edwardem už jsou zpátky doma a Jake je s nimi.

Musím s ním mluvit, napadlo mě najednou, a tak jsem se rozběhla přesně tam, kde jsem to tak nenáviděla. K domu Cullenových.

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 3. kapitola: