Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 31. kapitola

11.06.2010 (20:15) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1739×

„Teď se snaž nehýbat, musím ti sundat boty a vyhrnout kalhoty,“ zašeptal Embry.

Z nohy mi vystřelovala ostrá bolest až do páteře, ale přesto jsem na sobě nedala nic moc znát a jen jsem přikývla. Vidět Embryho mě překvapilo, ale nedokázala jsem teď myslet na nic kromě zlomené nohy, která se mi vtírala do každé myšlenky.

Cítila jsem, jak se Embry mojí nohy lehce dotýká, když mi ji ošetřoval. Kde se to naučil, pro mě bylo záhadou, ale neřešila jsem to. Nevím, jestli jsem necítila větší bolest proto, že se snažil být tak opatrný, nebo proto, že větší bolest už to ani být nemohla, ale každopádně se moje pocity neměnily.

Zatnula jsem zuby a stočila oči k setmělému nebi, abych se nemusela dívat na Embryho. Nechtěla jsem, aby viděl mojí bolest. Chtěla jsem vypadat silně. Soustředila jsem veškerou sílu na to, abych neřvala bolestí, ale protože jsem jí moc neměla, netrvalo to dlouho a já se neovládla.

Nedalo mi moc práce sklouznout do bezvědomí. Posledním impulzem, který mě vědomí zbavil, byla větev, kterou mi Embry sice šetrně, ale přesto příliš rychle, přiložil ke zlomené kosti.

Zaslzené oči se mi protočily, zahlédla jsem Embryho a vzápětí se mi zavřela oční víčka.

Probrala jsem se za hluboké tmy. Nebyla jsem vůbec zmatená, rychle jsem si uvědomila, co se stalo. Zůstala jsem ležet se zavřenýma očima, plná strachu se pohnout byť jen o píď. Bolest se o dost zmenšila a já jsem se bála, že když se špatně posunu, zase se to zhorší. Po několika nekonečných minutách jsem opatrně zvedla ruku a osahala si hlavu, která mě pálila. Dotknout se hlavy bylo ale nemožné, protože jsem ji měla omotanou Kaseyinou šálou. Předpokládala jsem, že ji Embry vyštrachal v batohu.

Snažila jsem se najít konec šály, ale když jsem zvedla ruku ještě o kus výš, hnula jsem hrudníkem a ucítila jsem tupé píchnutí zlomených žeber. Bylo to ale opravdu jenom píchnutí, když jsem ruku spustila zpátky dolů, bolest ustala. Druhou rukou jsem kolem svých žeber jemně nahmatala pevně utaženou látku, která mírnila mou bolest. Velmi opatrně jsem zvedla hlavu, abych zjistila, co je s mou nohou. Pravou nohavici jsem měla vyhrnutou, botu sundanou a lýtko obmotané jakousi černou látkou. U kotníku a kolena byly vidět konce větví, které Embry použil jako dlahy. Noha mě bolela poměrně dost, ale už mi nevystřelovaly proudy intenzivních rýpnutí až do mozku. Lýtko bylo zpevněné a už se to dalo vydržet.

Otočila jsem hlavu doprava, kde jsem si uvědomila oddychování. Embry ležel ani ne půl metru ode mě, přestože já jsem se choulila v zimním kabátu, on měl na sobě kraťasy. Jeho tvář byla od té mojí takový kousíček, až se mi srdce rozbušilo třikrát rychleji. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, což jsem ovšem neměla dělat. V okamžiku, kdy se mi celé plíce naplnily vzduchem, se mi žebra dotkla víc než když předtím a já jsem bolestně usykla.

Nejsem si jistá, jestli Embry vůbec spal, i když jeho pravidelné oddechování tomu nasvědčovalo, ale po mém usyknutí sebou trhnul a podíval se na mě.

Jeho zpočátku starostlivý pohled po chvilce nahradila něžnost. „Jsi vzhůru?“ zeptal se tiše.

Přikývla jsem, ale odmítla jsem promluvit. Zaprvé jsem se bála, že to bude bolet, a zadruhé jsem netušila, co říkat. Chtěla jsem se od něj vzdálit, což jsem vydržela něco kolem třinácti týdnů, než se mi to celé zkomplikovalo tou podivnou nemocí. Při cestě do La Push ho potkám na jediném místě, kde jsem doufala, že na něj budu moct o samotě v klidu vzpomínat, než svou mysl před návratem uzavřu nadobro. Veškeré své naděje jsem vkládala v Embryho otisk. Teď to vypadalo, že selhaly.

Zavřela jsem oči, ale Embry se vyděsil. „Leah? Leah? Co tě bolí?“ ptal se vystrašeným tónem, přičemž mi jemně osahával zavázanou hlavu.

Otevřela jsem oči a chtěla zavrtět hlavou, abych ho uklidnila, ale rozmyslela jsem si to při pomyšlení na bolest, která se mi při posledním rychlém pohybu hlavou prohnala ránou. Usoudila jsem, že mluvení by mohlo bolet míň.

„Jsem v pořádku,“ zašeptala jsem. Cítila jsem trochu pálení v krku, ale to bylo všechno. Mluvila jsem povrchně, takže žebra zůstala nehybná. „Děkuju.“

Snažila jsem se do svého tónu dát co nejvíc vděčnosti. Bylo mi jasné, že za svůj nynější poměrně klidný stav vděčím právě jemu. Na druhou stranu jsem ale netušila, co tady dělá a jak já se teď se všemi těmi zraněními dostanu až do La Push. Vlastně jak se dostanu kamkoli.

„Není zač,“ usmál se smutně.

Pravděpodobně na mě byl žalostný pohled. Styděla jsem se, že tam před ním ležím naprosto bezmocná, zraněná, zakrvácená a špinavá, a i když jsem věděla, že to teď neovlivním, zatoužila jsem po svém starém já.

„Jak ses sem teď dostal?“ zeptala jsem se namáhavě. „Proč nejsi v La Push?“

Zarazil se, evidentně se mu nechtělo odpovídat. Přesunul se níž, až k mému kotníku, takže jsem na něj viděla hůř. Jemně osahal mou zpevněnou nohu, aby ji zkontroloval, ale bylo naprosto jasné, že je to záminka.

Pomyslela jsem si, že bude těžké to z něj dostat, tak jsem se rozhodla trochu přitlačit na pilu. Chtěla jsem jemně zasténat, až se znova dotkne mojí nohy, ale když to opravdu udělal, vykřikla jsem naprosto opravdově. Nohou mi projela ostrá bolest, která několik následujících dlouhých minut nechtěla přestat. Zatnula jsem zuby a po tom prvním projevu se snažila držet pusu zavřenou.

„Promiň, to jsem nechtěl,“ zděsil se Embry a okamžitě ruce stáhnul. „Jenom jsem se chtěl podívat, jestli to nenatéká… což se mimochodem díky bohu zatím neděje.“

„To… nic… nic mi… není… jenom to… trochu… píchlo,“ cedila jsem skrz zuby pomalu. Měla jsem otevřené oči a neustále jsem mrkala, abych zahnala slzy bolesti, co se mi draly do očí. „Prostě… mi… dej… chvilku.“

Nedokázala jsem souvisle uvažovat, takže jsem se zhluboka nadechla, abych se pokusila bolest rozdýchat. Nedošlo mi, že to bude taky bolet, takže jsem se lekla a vzápětí jsem veškerý vzduch z plic prudce vypustila. Po nějaké době se všechno začalo mírnit, až jsem bolest v noze téměř necítila.

Embry mě celou dobu pevně držel za ruku, jedinou mou část, u které si snad mohl být jistý, že mě nebolí. Snažila jsem se ovládat, ale všechna ta fyzická bolest pro mě byla naprosto nová a dalo mi zabrat se přizpůsobovat normálním stavům, natož takovýmhle způsobem.

„Promiň,“ řekla jsem už zase souvisle. „Nejsem zvyklá na fyzickou bolest. Nevšímej si toho.“

„Leah, máš zlomenou nohu a pár žeber k tomu,“ odporoval Embry a položil mi ruku na čelo. „Ale nemáš horečku, aspoň že to. Bál jsem se, že ta hlava by ti mohla pěkně zavařit.“

V okamžiku, kdy se mě dotkl, mnou projel bolestný impulz. Tentokrát to ale s mými zraněními nemělo absolutně nic společného. Jen touha se ho znova dotknout mi působila psychická muka, o kterých jsem doufala, že je mám za sebou.

„Zapomeň na to,“ řekla jsem rychle, než se to stihlo usadit hluboko ve mně. „Co tady děláš?“ naléhala jsem, pomalu jsem zvedla ruku a odsunula jeho dlaň ze svého čela.

„Asi ti došlo, že jsem se neotisknul,“ začal po chvíli pomalu.

„Bohužel,“ souhlasila jsem smutně.

Nijak moji odpověď nekomentoval, jen se na mě chvíli díval neproniknutelným pohledem. Potom znovu chytil mou ruku, než pokračoval. Čekala jsem na vysvětlení, proč se tu potuloval kolem, respektive jak věděl, že jsem pořád tady kolem. Tušila jsem, co řekne, ale potřebovala jsem si to nechat potvrdit.

„Nedokázal jsem na tebe zapomenout. Musíš pochopit, že se prostě nechci otisknout. Nechci zůstat v La Push jenom proto, že se to ode mě čeká,“ naléhal se zoufalým pohledem v očích.

Nezmohla jsem se na slovo, jenom jsem na něj nevěřícně zírala. Myslela jsem, že tohle už jsme probrali. Evidentně jsem jeho stanovisko pochopila špatně.

„A pak jsem byl kvůli Paulově svatbě navštívit Jaka,“ dodal provinile.

Takže žádné překvapení se nekonalo, opravdu to vyžvanil Jacob. Toho si ještě podám.

„Který ti řekl, že jsem v Kanadě, takže sis domyslel, kde asi to bude,“ doplnila jsem ho, aniž bych potřebovala další vysvětlování. Přikývl.

„Chtěl jsem tě najít a rozmluvit ti tu blbost, co jsi udělala. Chtěl jsem, aby ses se mnou vrátila do La Push, nebo v případě, že bys odmítla, abychom někam vypadli,“ objasnil. „Což mi připomíná, že tvoje máma tě touhle dobou hledá někde v Evropě.“

Tahle informace mě donutila najít ztracený hlas. „Co že dělá?“

„Hledá tě v Evropě, myslí si, že jsi tam. Jake s tím nesouhlasil, tvrdil jí, že to není pravda, ale nikdo ho neposlouchal,“ odpověděl.

„Proč?“

„No nejspíš tě chtěla přemluvit, aby ses vrátila,“ usoudil. „Ale víc nevím, mám to jen z doslechu od Collina.“

„Máma se sama toulá někde v Evropě, protože chtěla najít mě? To mi nevěřila, nebo co?“

„Netuším, Leah, ale sama tam není, je s ní Charlie.“

Aspoň že tak, pomyslela jsem si úlevně. Přemýšlela jsem, na co se ho zeptat jako první, až mi otázka, která mě nejvíc zajímala, prostě vyklouzla. „Jake nemohl vědět, že jsem zrovna tady, proč jsi teda zamířil přímo sem?“

„Jake mi řekl jen to, že jsi někde v Kanadě,“ souhlasil. „Takže jsem obíhal jeho oblíbená místa, tady už jsem taky jednou byl. Pokaždé jsem tě ale musel minout, ať už jsi byla kdekoli. Tady jsem se zastavil jen cestou k útesům na východním pobřeží.“ Poslouchala jsem jako v mrákotách. Jestli to znamená, co myslím…

„Jak dlouho mě tu takhle hledáš?“ zeptala jsem se konečně v obavách.

„Pár týdnů,“ odvětil vyhýbavě.

Zatočila se mi hlava, a to doslova. Zvedla jsem ruku, kterou jsem měla volnou, a položila si ji přes oči. Žebra prudce zaprotestovala, ale už jsem si trochu zvykla na to, co čekat, takže jsem nebyla překvapená a tu bolest jsem zvládla. Byla to únosná cena za to, že jsem si mohla zakrýt oči.

„Hledal bych, dokud bych tě nenašel,“ dodal odhodlaně. Jemně mi ruku odtáhl z očí pryč, aby mi do nich viděl.

Dokázala bych se do jeho hlubokých tmavých očí dívat nekonečně dlouho, ale bála jsem se, co to se mnou zase udělá. Teď už nejsem tak odolná, jako dřív. Proti svojí vůli jsem najednou vnímala, že zvedám ruku, kterou mi Embry doteď držel ve své dlani, a hladím ho po tváři.

Nevím, jestli poznal, jak moc mi celou dobu chyběl, jak moc ho mám ráda a jak moc bych teď chtěla být mu blíž, ale každopádně se sehnul a jemně mě políbil. Jiskření elektřiny mezi námi bylo skoro hmatatelné, ale víc si nedovolil. Možná kvůli mým zraněním, možná kvůli mému dřívějšímu přístupu.

„Musíš ke Carlisleovi,“ řekl nečekaně. „Co nejdřív.“

Dokázala jsem přikývnout. Neuměla jsem si cestu představit, ale věděla jsem, že má pravdu. I když jsem zrovna neměla svoje vlkodlačí schopnosti, pořád ještě by normální doktoři mohli najít něco nezvyklého, a takové odhalení prostě nemůžeme riskovat.

„Ponesu tě,“ prohlásil po chvíli přemýšlení Embry. „Jako člověk. Ve vlčí podobě by ses musela sama držet a to asi nezvládneš, nehledě na riziko těch zlomených žeber, takže…“

Nasadil si můj batoh na záda a rozepnul mi knoflíky na kabátu.

„Promiň, ale tohle ti musím sundat,“ omlouval se. „Potřebuju vidět, jestli ti to nezačne krvácet,“ kývl hlavou k mým ovázaným žebrům. „A kromě toho to takhle bude mnohem jednodušší.“

Pomalu mi pomohl se zvednout do sedu a chytil mě kolem pasu. Vysvlékl mě z kabátu a položil ho vedle mě. Ze začátku jsem zatnula zuby, takže jsem ovládala všechny svoje projevy bolesti, kterou mi to působilo. Musela jsem to prostě vydržet. Připravila jsem se na nejhorší, když mi vsunul ruku pod kolena a zadíval se mi do očí.

„Připravená?“

„Hlavně rychle,“ pobídla jsem ho.

Nestihla jsem ani zaregistrovat, jak mě zvednul, protože když se mnou hnul, ke svému vzteku jsem znovu ztratila vědomí.

Ne že bych to nečekal. Leah byla oslabená všemi těmi zraněními, takže nebylo žádné překvapení, že znovu omdlela. Popravdě řečeno jsem v to doufal. Předpokládal jsem, že pro ni bude mnohem méně bolestivé, když ji ponesu, zatímco to nebude vědět.

Jediné, co mě trápilo, bylo, že ztrácela vědomí dost často. Doufal jsem, že to není nějaký velký problém, ale ještě víc mě to pobídlo, takže jsem zamířil do La Push a rozběhl jsem se tak rychle, jak to jen šlo.

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 31. kapitola: