Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 34. kapitola

01.08.2010 (12:00) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1321×

Počkejte moment, přerušil jsem prudký tok myšlenek Collina a Paula. Kde už jsou?

Čekají na spoj v Londýně, odpověděl rychle Paul. Seth sehnal Charlieho, takže Sue volala na letiště, zarezervovala letenky a naštěstí sehnala volný místa. Měli by tu být dřív než vy.

Asi by to pro Leah bylo dobrý, vidět mámu, nemyslíš? dodal Collin.

To určitě, souhlasil jsem pomalu. A co Carlisle? On byl teď ten nejdůležitější.

Jared a Sam doběhli ke Cullenovým, začal Paul.

Jo. Byl tam Emmett a Rosalie. Trochu zírali, co tam dělají, ale zavolali Carlislovi, kterej je spolu s Jakem na cestě do La Push, dodal Brady, kterého jsem si předtím vůbec nevšiml.

I když je to pro něj šílený, být od Nessie tak daleko, nedokázal tam zůstat, když je Leah zraněná, pomyslel si zamyšleně Paul. Mají teď spolu divný pouto. Kdyby nebyl Jake otisknutej, nevěděl bych, co si o tom myslet. Takhle to jenom nechápu.

Víš co, zmlkni, Paule, odbyl jsem ho. To pouto je zajímavý, ale tobě do toho nic není.

Díky za upozornění, pomyslel si Paul sarkasticky.

Kdy mají dorazit? zeptal jsem se, aniž bych to víc komentoval.

Asi tam budete první, pomyslel si opatrně Collin. Snaží se, ale nechytili letadlo, takže musí běžet. Není to zrovna nejblíž.

No jasně, pomyslel jsem si s obavou. Snad to bude stačit.

Co se stalo? zeptal se Brady.

Začalo ji bolet břicho, odpověděl jsem smutně. Hele musím jít, jenom jsem chtěl zjistit, jak jste na tom. My tam budeme nejpozději zítra večer.

Dobře, budeme vás čekat.

Jo a mohl bych tě o něco poprosit, Paule? Druzí dva byli moc mladí, neměli řidičák.

Je to nutný? zeptal se otráveně, když poznal, co mu chci.

Nejsem zloděj, to auto jsem si jen půjčil. A nechci se od Leah potom hnout. Tohle bude akce na pár dní.

Jasně. No jo, asi jsem vyměkl. Paul se zašklebil. Ale co... uděláme si s Rachel výlet.

Jo a ještě jedna věc, dodal Collin. Seth je poslední dobou trochu...

Nervózní?

Jo, nervózní, díky, Brady. Z Collinových myšlenek jsem ale poznal, že nervózní rozhodně není to pravé slovo.

Nedivím se mu, odsekl jsem. Je to jeho sestra!

Já netvrdil, že se tomu divím, protestoval Collin a kdyby měl ruce, zvedl by je na znamení obrany. My o ni máme přece taky strach!

No jasně, já netvrdil nich jinýho, couval jsem. Díky nim se Carlisle vrátí včas. Zítra teda čau, rozloučil jsem se rychle. Chtěl jsem jít za Leah.

Čau, Embry.

Jo, čau, přidal se Collin k Bradymu.

Nazdar, dodal Paul. A v klidu! Za chvíli budete doma.

Bez dalšího slova jsem se proměnil zpátky do lidské podoby. Byl jsem rád, že Carlisle je na cestě, i že je s ním Jacob. To Leah pomůže. Taky bylo fajn, že Seth sehnal Sue a Charlieho, Sue musí být mrtvá strachy.

Oblékl jsem se a zamířil zpátky do auta. Leah spala, byl jsem tomu opravdu rád. Hlavu měla opřenou o polštáře, vlasy v očích a ruce na břiše. Tak jo, žádná zdržovačka. Koukat na ni můžu i ve zpětném zrcátku, nebo případně později. Teď potřebujeme popojet. Řekl jsem, že tam budeme nejdéle zítra večer. Teď bylo kolem třetí v noci, takže na to mám nějakých šestnáct hodin. Řekl bych, že to bude stačit. Ovšem ne za předpokladu, že tady teď budu stát a zírat na ni.

Po dalších deseti minutách jsem se opravdu pohnul. Sedl jsem si za volant a nastartoval. Byl jsem šťastný, že jsem si půjčil tak tiché auto. Neukradl, jak naznačoval Paul. Vrátím ho. Tedy on ho vrátí. Někdo ho vrátí. Každopádně ten majitel ho dostane zpátky. Bože já už opravdu cvokatím. Jsem blázen, nebezpečně vyšinutý psychopat. Leah je zraněná a já přemýšlím nad city nějakého cizího chlapa. Nepředpokládal jsem, že tohle auto vlastní žena.

Zamrkal jsem a přestal nad tím uvažovat. Zrychlil jsem a předjel Bentley, co jel před námi a pěkně zdržoval.

Jel jsem pořád dál a snažil se nemyslet na nic. Bylo skoro poledne, když se Leah probrala.

„Jak ti je?“ zeptal jsem se a mrkl na ni přes zrcátko. Byl jsem zrovna na dálnici s poměrně hustým provozem a nechtěl jsem riskovat, že se ohlédnu přes rameno, zadívám se na ni a někam to napálím. Mně by se pravděpodobně nic nestalo, ale Leah by to asi hned tak nerozchodila. Kromě toho by to určitě přitáhlo nevítanou pozornost okolí.

„Pořád stejně,“ řekla s ulehčením. Asi čekala, že až se probere, zase něco přibyde. Byl jsem snad šťastnější než ona.

„To jsem rád,“ usmál jsem se a sevřel pevněji volant.

„Děje se něco?“

Její otázka byla podezřívavá. Netuším proč. Choval jsem se naprosto pohodově. Nemohla na mě absolutně nic poznat.

„Nic, proč?“

„Řídíš celou noc?“ zeptala se s přimhouřenýma očima vyčítavě.

„Ne,“ řekl jsem vyhýbavě. „Zastavil jsem.“

„Na jak dlouho?“ vyzvídala.

„Proměnil jsem se.“ To také nebyla přímá odpověď.

„Co ses dozvěděl?“ řekla s povzdechem.

„Carlisle a Jake jsou na cestě do La Push, Sue a Charlie čekají v Londýně na letadlo.“

„Jsem ráda, že si už máma nemyslí, že jsem v Evropě. Netuším, jak na to přišla,“ zahuhlala si spíš pro sebe než pro mě. „Proč se vrací i Jake?“

„Nečekala jsi snad, že si nebude všímat, že jsi zraněná, že ne?“ zeptal jsem se s údivem. „Já teda rozhodně ne.“

„Asi jsem to měla čekat. Kdy tam dorazíme?“ Snažila se, aby její otázka nezněla moc vážně, ale slyšel jsem v jejím hlase bolestný podtón. I když se snažila, musela trpět bolestí. Už to bylo dlouho, co spadla.

Volant musel být štěstím bez sebe, že je dělaný z materiálu, který se tak snadno nerozmačká nebo nezlomí, pomyslel jsem si, když jsem zase pevně zatnul obě ruce kolem koženého potahu, co byl na povrchu. Opravdu jsem se už bál, co s ní bude.

„Za pár hodin,“ uklidnil jsem ji. „Už jsme skoro tam.“

„To jsem ráda,“ zašeptala se zavřenýma očima. O pár vteřin později jsem podle pravidelného oddechování poznal, že už zase usnula.

Měl jsem chuť zařvat. Ne, zařvat ne. Zavýt jako vlk tak hlasitě, že to bude slyšet až na druhém konci světa. Tak nahlas, že to zburcuje všechny v La Push, a oni mi přiběhnou na pomoc. Přivedou s sebou Carlisla, který mi řekne, co je s Leah, která se brzy uzdraví. Výt dlouho a intenzivně. Vybít si tak tu bolest, co mě poslední dobou sžírala jako kyselina, kterou jsem cítil v žilách místo krve. Jako by mi tam kolovala a snažila se mě pomaličku umučit k smrti.

Proč Leah? Co komu udělala tak strašného, že musí od začátku všechno odnášet ona? Proč, sakra? Proč? No proč?

Praštil jsem pravou rukou do volantu, ale neulevilo se mi. Na to, aby se mi alespoň trošičku ulevilo, teď nebylo nic vhodného v dosahu. Podíval jsem se na Leah do zpětného zrcátka, které jsem měl nastavené nikoliv tak, abych viděl za sebe na silnici, ale abych viděl na ni. Dozadu mi stačí vidět těmi postranními, no ne?

S radostí bych na sebe veškerou její bolest převzal, jen kdyby jí to pomohlo. Tohle si nezasloužila. Tolik smůly najednou si nezaslouží žádný slušný člověk. Člověk, vlk ani upír.

Bylo kolem sedmé večer, když jsme minuli Seattle. Hlasitě jsem vydechl úlevou. Za chvilku už bude u Carlisla. Pokud už ovšem s Jakem dorazili.

Musel jsem trochu zpomalit, když jsem málem nevybral jednu ze zatáček na silnici, vedoucí do Forks. Rozhodně se tady s tím autem manévrovalo mnohem hůř než předtím na dálnici.

Viděl jsem, jak se v křoví podél silnice Quil s Jaredem otočili a pádili zpátky do La Push, aby oznámili, že se blížíme. Těsně předtím, než se ztratili, jsem jim stihl kývnout na pozdrav.

Silou vůle jsem se přinutil zpomalit. Za předpokladu, že bych to neudělal, by se mohlo stát, že bychom ani nedojeli. Předtím jsem jel ještě mnohem rychleji, takže ani teď se nedostala rychlost auta pod stovku, přestože jsem dost brzdil.

Řízl jsem poslední zatáčku a uviděl dům Clearwaterových. Byl tichý a tmavý. To snad ne. Zastavil jsem a vypnul motor.

„Jsme doma?“ zeptala se Leah. Její otázka byla tichá, ale stejně jsem nadskočil. Myslel jsem, že spí.

„Konečně,“ odpověděl jsem s úlevou.

Vyskočil jsem z auta a vytáhl ji ven. Střechu jsem stihl stáhnout už po cestě, nestála mi tedy v cestě. Leah byla nápomocná. I když ji to muselo bolet, zvedla ruce, takže jsem ji dokázal bez problémů zvednout, aniž bych jí víc pochroumal tu nohu nebo ta žebra.

„Vypadáš smutně,“ podotkl jsem, když jsem ji nesl ke dveřím. Ostatní vlci buď ještě nestihli dorazit, nebo čekali jinde.

„To nic,“ odbyla to a opřela si mi hlavu o hruď.

„Nejsi ráda, že jsi doma?“ vyzvídal jsem nejistě.

„Jsem.“

„Vážně?“

„Jsem šťastná jako blecha, nevidíš?“ řekla sarkasticky a zavřela oči.

Nestihl jsem odpovědět, protože jsem za sebou někoho uslyšel. Konečně jsem plně pochopil, co měli Collin s Bradym na mysli ohledně Sethovy nervozity.

„Leah!“ zařval Seth jako smyslů zbavený.

Leah sebou škubla a otevřela oči. Zastavil jsem se a otočil se směrem k Sethovi, aby na něj viděla.

„Sethe?“ zašeptala a ruka se jí svezla dolů, jako by ztrácela sílu. Pak jí začaly téct slzy.

Seth k nám doběhl rychlostí světla a zastavil se těsně u nás. Pohladil Leah po vlasech a zděsil se v okamžiku, kdy mu ruka spočinula na jejím zranění na hlavě.

„Carlisle je na cestě,“ ujistil ji Seth hned. „I Jake.“

„Ráda tě vidím,“ zahrála to do outu a pokusila se o úsměv. Muselo to vypadat žalostně, ale viděl jsem ji jen z jedné strany, respektive seshora, odkud jsem to nemohl posoudit.

„Chyběla jsi mi,“ řekl zmučeně Seth a natáhl ruce, jako by ji ode mě chtěl převzít.

„Bolí ji i sebemenší pohyb,“ upozornil jsem ho a opatrně jsem si ji přitiskl ještě víc k sobě.

„No jo,“ zahučel Seth a běžel otevřít dveře.

Vynesl jsem ji po schodech nahoru do jejího pokoje. Velice jemně, abych jí nic dalšího neudělal, jsem ji položil na postel. Seth zvedl deku, než jsem ji uložil, a zase ji přes ní přehodil, když už ležela. Určitě si všiml, že se klepala zimou.

„Díky,“ zamumlala a v dalším okamžiku zase usnula. Tohle už není normální. Když už jsem teď nebyl tak blízko ní, nepoznal jsem, jestli je to spánek, anebo jestli omdlela. Vyděsilo mě to.

Kývl jsem na Setha a vyšel jsem ze dveří na chodbu. Následoval mě, zatímco se ještě ohlížel za sestrou.

„Kdy má dorazit Carlisle?“ zeptal jsem se šeptem.

„Měnil jsem se před chvílí, Jake tvrdil, že jsou ještě asi dvě hodiny běhu odsud,“ odpověděl zamračeně. „Jake tak uhání, že mu Carlisle skoro nestačí. Teda opravdu by mu nestačil, kdyby na něj Jake nebral ohled. Znám jedinou osobu, která mu dokáže konkurovat.“

Oba jsme se podívali na zavřené dveře, za kterými spala Leah.

„Co myslíš, že s ní je?“ zašeptal Seth bolestně.

„Spadla ze skály, mohlo se jí stát cokoli,“ odvětil jsem.

„Víš, že na to se neptám,“ řekl a zabodl mi pohled do očí.

Ano. Věděl jsem to moc dobře. „Netuším,“ zašeptal jsem.

Seth mi ještě chvíli zíral do očí, než si povzdychl a otočil se zády. „Myslím, že si za ní půjdu chvíli sednout. Neviděl jsem ji týdny.“

Nesnažil jsem se ho zastavit, když vzal za kliku a zapadl do jejího pokoje. Aspoň ji bude někdo hlídat, stát se může cokoli. Potřebuju mluvit se Samem a samotnou bych ji tu nenechal. Ještě jsem se nahnul za dveře a podíval se na Setha, který seděl na zemi vedle Leahiny postele a držel ji za ruku.

„Sethe? Kde jsou ostatní?“

„Nečekali, že ji odvezeš sem. Čekají u Cullenových. Já jsem zrovna měl namířeno taky tam,“ zašeptal tichounce, aby ji nevzbudil, aniž by z ní spustil oči.

„Dík.“

Vyběhl jsem z domu a zamířil k domu Cullenových. Nechtěl jsem se měnit, mohla by mi z toho vybouchnout hlava. Konečně jsem si zase protáhl nohy. Chtěl jsem být brzy zase zpátky a tak jsem pořádně sprintoval. Dorazil jsem k jejich domu do několika minut. Poznal jsem, kdy mě zaslechli. Uslyšel jsem několikero vytí a pak i dost hlasitý lidský rozhovor.

„Embry?“ zavolal Quil.

Doběhl jsem na mýtinu před dům a zůstal zírat. Byli tam všichni, kteří se zajímali o Leah, z nichž bych tam pár lidí vůbec nečekal. U velké jedle napravo od hlavního vstupu stáli Sue s Charliem, jejichž pohledy byly svorně naprosto vyděšené. Ten Suein se dost podobal tomu Sethovu, který ji viděl v mé náruči před pár minutami, až na to, že na Setha neměla ani náhodou. Přesto byla zděšenější, než jsem ji kdy viděl.

Úplně sama seděla na zemi Moise s bolestným pohledem a rukama pevně obemknutýma kolem svých kolen.

Byla tam i Rachel, kterou bych tam ani omylem nečekal a která se držela za ruku s Paulem, zatímco ten živě diskutoval s Jaredem, pro změnu objímající Kim. Emily seděla na schodech ke vchodu s hlavou v dlaních.

Viděl jsem vchod do garáže, uvnitř které jsem slyšel rozčilené hlasy Emmetta a Rosalie.

Před verandou se producírovali Collin a Brady ve vlčí podobě, dívali se obezřetně jeden na druhého a bedlivě sledovali i okolí. Sam stál se založenýma rukama a se zamračeným pohledem na mě zíral a Quil běžel v lidské podobě směrem ke mně.

„Embry!“

„Nazdar,“ odpověděl jsem bez nadšení. Sice jsem byl šťastný, že ho vidím, přece jen to byl můj nejlepší kamarád, ale zrovna jsem se nedokázal radovat z ničeho. Vyloudil jsem na tváři unavený úsměv. „Rád vás všechny vidím.“

„Můžeš na moment?“ zavolal Sam.

„No jasně.“

Jared a Paul zmlkli a otočili se k nám čelem. Když jsem se dostal dostatečně blízko, abych uviděl Samův výraz, došla mi slova. Kromě starosti tam byla i neuvěřitelná bolest, která pomalu mohla zápasit i s tou Sethovou. Zapomněl jsem, že ji svým způsobem taky miluje.

„Jak je jí?“ zeptal se.

„Ne moc dobře. Pořád usíná... nebo omdlévá. Už to nerozeznám.“ Nehnul jsem při tom brvou, moje city byly pořád stejné, už jsem se nemohl tvářit bolestněji.

Sam to ovšem dokázal. Jeho černé oči zahalila další temnota, než je pevně zavřel a zatnul pěsti. Jared a Paul dál zírali zásadně buď jeden na druhého, nebo na svoje otisky, které odmítali pustit byť jen na pár centimetrů od sebe. Emily zvedla oči, střelila pohledem na Sama a pak se znovu sklonila. Quil stál vedle mě a povzbudivě mě popleskal po zádech.

„Carlisle tu bude brzo, uvidíš.“

„Ne dřív než za hodinu a půl,“ zašklebil jsem se.

„Jak to víš?“ zeptala se Moise s podtónem v hlase.

„Seth mluvil s Jakem.“

„Leah je se Sethem?“ vyzvídala Rachel.

Přikývl jsem. „U nich doma. Jestli chcete, běžte za nimi a počkejte na Carlisla tam. Dorazím za momentík. Same?“

Sam se na mě otočil a pak přelétl pohledem zbývající čekající. Mávl rukou směrem k La Push. „Běžte za Leah,“ pobídl je a pak se podíval na Emily, která ve stejné chvíli zvedla oči, takže se střetli pohledem. Nic neřekli, ale po pár vteřinách se Emily zvedla a odcházela. Ne uraženě, spíš chápavě. Odcházela ruku v ruce s Moise. Za nimi odešli Paul s Rachel, Jared s Kim a na závěr vlci. Sue a Charlieho jsem vůbec neviděl, museli odejít v okamžiku, kdy jsem řekl, že je Leah u Clearwaterových doma. Quil se ani nehnul. Mlčky stál a střílel pohledem ze mě na Sama.

„Quile, běž prosím.“

Bez dalšího slova se otočil a odcházel. Pak jsem se teprve podíval Samovi do očí.

„Nevypadáš moc vyrovnaně,“ poukázal jsem na očividné.

„Taky se tak necítím,“ odpověděl zamračeně. „Trápí mě, co je s Leah. Nechápu, jak se mohla přestat měnit...“

„To nejsi sám.“

„Carlisle na to přijde,“ řekl s důvěrou.

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 34. kapitola: