Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 36. kapitola

13.08.2010 (10:30) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1692×

Carlislův odchod jsem ani nezaregistrovala. Byla jsem moc šokovaná na to, abych dokázala rozumně uvažovat. Chtěla jsem jen jediné – mít u sebe Embryho.

Nechala jsem oční víčka pevně přitisknutá k sobě, abych se nemusela na nic dívat. Světlo lampy ozařovalo celý pokoj a to mě rozrušovalo. Příliš jsem si uvědomovala realitu. Raději bych byla v naprosté tmě, kde se zdá všechno tak vzdálené... definovatelné jen podle zvuků. Těch jsem se nebála, slyšela jsem přesně to, co jsem potřebovala. Sluch se mi postupně zlepšoval, ale nevšimla jsem si toho. Ignorovala jsem to.

Zůstala jsem ležet s hlavou pod dekou, s nohama skrčenýma tak těsně, jak jsem to dokázala, aniž by mě u toho nebolelo břicho, ve kterém se zrovna vstřebávalo moje mrtvé dítě. Nemyslelo mi to natolik, abych si zakázala podobné myšlenky. Prostě mi vklouzly do vědomí a já je nedokázala zarazit včas. Když na mě plně dolehlo, co v nich bylo řečeno, bylo už pozdě.

Neměla jsem sílu na nic, co by mi mohlo ulevit. Hysterie byla příliš náročná. Věci kolem mě byly mimo můj dosah, pořád jsem si ještě nemohla sama stoupnout, takže jsem je nemohla rozmlátit vzteky. Vytí bych si nechala na dobu, kdy se budu schopná znovu přeměnit ve vlka. Panika byla nesmyslná; co by se teď změnilo, kdybych zpanikařila? Samozřejmě jsem se neuvěřitelně bála toho, co na to řekne Embry, až se to dozví, ale pořád jsem byla v první fázi toho šoku, že jsem přišla o naše dítě, a přes to se obava o jeho reakci nedostala. Budu se jí zabývat později. Naprosto jsem si uvědomovala ten strach, ale nenechala jsem ho na sebe zapůsobit.

Jediné, co mi nepůsobilo ještě větší trýzeň, naopak mi to odplavovalo nadbytečnou bolest z těla, byly tiché slzy, které se vsakovaly do deky i mého trička. Nechala jsem je, ať zmáčejí, co chtějí. Čím víc, tím líp. Později už třeba tolik brečet nebudu.

Nečekala jsem, jestli Carlisle odejde. Mohl už dávno odejít a já bych si toho nevšimla. Mohl tu taky zůstat a sledovat moje duševní zdraví, i když slíbil, že mi nechá chvíli pro sebe. Taky slíbil, že mi pošle Embryho... Ne. Ani na toho jsem nečekala. Čekání znamenalo naději na něco. Já jsem v tuhle chvíli neměla naděje ani špetku, takže to, co jsem provozovala, se rozhodně čekáním nazvat nemohlo. Prostě jsem jen vstřebávala, co se zrovna stalo.

Po pár minutách mi začalo docházet, že to ještě není konec. Budu muset s Carlislem prodiskutovat důsledky a případnou... recidivu. Ale až později.

Uvědomila jsem si, jak se mi zlepšil sluch, když jsem zaslechla někoho běžet lesem směrem sem. Přede dveřmi prudce zabrzdil a do schodů vyšel už opatrněji. Za dveřmi od pokoje se zastavil a chvíli bylo ticho.

Pořád jsem jen tiše plakala a tiskla si ruce na břicho, v hlavě se mi honily nepříjemné myšlenky, přesto jsem je nedokázala umlčet. Jak zaplašit myšlenky na svoje vlastní dítě, momentálně mrtvé? Žádná matka by neměla přežít svoje dítě, ani v případě, že ho nikdy neviděla, protože se z ní nikdy nedostalo. Žádná.

Jestli Embry klepal, nevím o tom. Rozhodně by se mu stejně nedostalo žádné odpovědi. Neměla jsem sílu mluvit. Trvalo jen pár dalších vteřin, než tiše otevřel dveře a vklouzl do pokoje. Stál u dveří a přešlapoval. Co mu asi Carlisle řekl? Nezdálo se, že by panikařil, nenáviděl mě, ani nic podobného... zřejmě to upír nechá na mě, abych mu vysvětlila, že opravdu nejsem k ničemu.

Nevím, jestli zareagoval na to, že jsem ležela schoulená pod dekou, nebo to byl jiný impulz, ale v okamžiku, kdy jsem ho slyšela udělat krok, jsem otevřela oči. Pořád jsem ležela pod tenkou dekou, ale i přes ni bylo vidět narudlé světlo, zaplavující pokoj. To ale v další sekundě zhaslo. Vděčně jsem si shodila deku z hlavy a nadechla se čerstvého vzduchu. Uviděla jsem, že Embry nejistě udělal krok ke mně a já si s dalším šokem všimla, že tma už není tmou. Moje vlkodlačí vidění se vracelo. Moje dítě už ho pravděpodobně potřebovat nebude, že. Mrtvé věci se obvykle moc nerozhlíží kolem.

Zakuckala jsem se při té náhlé nepřátelské myšlence, která mě pořád dokola mučila, vracela se v různých podobách. Pokaždé se přiblížila, jakoby zabalená v lesklém vánočním papíře se spoustou mašlí, aby na mě vzápětí mohla vyskočit, jako čert z narozeniného dortu v nějakém kanadském vtípku. Kanada... Znovu jsem se rozbrečela, když mi došla souvislost s tou zemí.

Embry se viditelně lekl a přišel až ke mně. Obešel postel, aby stál za mými zády, a velice opatrně si lehl za mě. Objal mi ramena, jen se mě tak lehce dotkl, zkoušel, jestli to nebolí, nebo jestli neucuknu. Trochu víc jsem se schoulila, jako bych čekala ránu, ale nesetřásla jsem ho. Nebyl to právě on, po kterém jsem ve své nejhorší chvíli celého života zatoužila? Neměla bych mu tohle dělat. Měla bych mu říct pravdu. Všechno o tom miminku. O sobě. Všechno, co mi řekl Carlisle, si zasloužil slyšet. Ale jaká slova na to použít?

Nemluvil, jenom mi prsty jemně přejížděl po ruce. Myslím, že to bylo povzbudivé gesto, ale kdo ví. Nemohla jsem se na to správně soustředit, takže to nefungovalo. Stačila ale pouhá jeho přítomnost, abych začala alespoň trochu rozumně uvažovat. Došlo mi, že oplakávat to dítě můžu jak dlouho budu chtít, ale nic se nezmění na tom, že je mrtvé a že já jsem ta, kdo ho zabila. Znamenalo to, že se snad lituju? Nemůžu se litovat, nemám na to nárok. Právo lítosti jsem upírala někomu jinému.

Také mě napadlo, jestli se tohle dozví celý kmen. Mou ostudu. To, že jsem vražedkyně. Věděli přece, že jsem zraněná. Nemocná. Bez schopností. A teď jsem najednou kompletně zdravá, vlkodlačí smysly mám zpátky a po zlomeninách není ani památky. Nebude to někomu divné? Dovolí mi Carlisle zalhat? Vymyslet nějakou pěknou krycí historku, přičemž pravdu bude znát jen pár vyvolených? Nemůžu to tajit před Embrym, na to nemám právo. Jacobovi se potřebuju svěřit, ukáže mi věci z jiné perspektivy a já možná budu schopná žít dál. Seth už nebyl dítě a já jsem s ním sdílela jedno vědomí. Určitě se to dozví. Další, kdo to ví, je pochopitelně Carlisle, a před mámou to zřejmě také neutajím. Jak jí mám říct, že několik týdnů existovalo její vnouče?

Prořekne se Embry, až bude sdílet ve vlčí podobě svoje vědomí? Tohle nedokáže utajit. To je prostě... nemožné. Bude to tedy vědět celá Samova smečka. Při tom pomyšlení jsem se otřásla. Nemůžu zabránit tomu, aby se to dozvěděli všichni. Matně mi došlo, že už nebrečím. Vyschly mi snad oči?

Dlouho jsem ležela ve stejné poloze. Embry se nepřestával dotýkat mé ruky, bál se udělat jakýkoli jiný pohyb. Netušil, že jsem z velké části uzdravená. Pokud nechápal mou skrčenou polohu, neptal se. Neřekl jediné slovo od chvíle, co přišel, a já mu za to byla vděčná. Chtěla jsem mu to říct co nejdřív, ale na to jsem chtěla být úplně zdravá. Čekala jsem. Ano, tentokrát jsem to mohla nazvat čekáním, i když to nebylo očekávání naděje, spíš čekání na smrt. Čekala jsem, až se moje břicho naprosto uzdraví, moje hlava přestane třeštit a můj žaludek si hrát na jachtu na moři.

Nevím, jak to trvalo dlouho, ale nakonec se to stalo. Byla jsem nepopiratelně kompletně vyléčená. Prostě jsem to poznala.

Nebála jsem se posadit. Na starosti jsem teď měla důležitější věci, než strach z pohybu a z fyzické bolesti. Sedla jsem si, jako by to byla jakákoli jiná noc. Vylezla jsem z postele a stoupla si. Embry na mě nechápavě zíral, ale také si stoupl a čekal, co přijde.

Opatrně jsem si odkašlala. Nechtěla jsem chraptit, ani mít knedlík v krku, až mu svěřím svoje hrůzné tajemství. Chtěla jsem mít reprezentativní hlas, abych aspoň nějak vyjádřila soustrast a úctu tomu malému, teď už neexistujícímu tvorečkovi. Pokud se z tohohle někdy budu chtít dostat, musím ho přestat nazývat mrtvým. Škubla jsem sebou. To bylo naposled, přísahala jsem si.

Nevěděla jsem, jak zareaguje, až mu to řeknu, takže i když jsem se neuvěřitelně chtěla dotkout jeho ruky, neudělala jsem to. Není fér sahat na někoho, kdo vás zřejmě bude za pár minut nenávidět. Popošla jsem k němu tak blízko, jak to šlo, ale nedotkla jsem se ho. Zvedla jsem k němu oči. Ty jeho byly tak zmatené, jak jsem to ještě nezažila.

Došlo mi, že jestli tohle bude rozchod, tak na to nejsme na správném místě. Ani na rozhovor o našem dítěti.

„Nešel by ses se mnou projít?“ požádala jsem tiše. Ukázala jsem na otevřené okno, z nějž byl vidět blízký les.

„Jistě,“ přikývl.

Možná bych mu měla dát na srozuměnou, že už jsem zase zpátky vlkodlakem. Otočila jsem se a vyskočila z okna. Měkce jsem přistála na nohou a okamžitě se rozběhla do lesa. Slyšela jsem, jak Embry udělal totéž a teď za mnou uhání, seč mu síly stačí. Bohužel jsem byla neporazitelná jen ve své vlčí podobě, teď jsme byli lidmi. Velmi snadno mě dohonil a běželi jsme bok po boku až na místo, které bych označila jako naše.

Pomalu jsem zpomalila, až jsem zastavila úplně. Embry mě napodobil a postavil se vedle mě. Vzal mě za ruku, přičemž jsem pocítila neskutečnou touhu se mu vyškubnout. Ale myslet na to, co bych mu teď nejraději hned řekla, jsem si zakázala, takže jsem to nutkání potlačila a riskla to. Stiskla jsem mu prsty, potřebovala jsem vědět, že je skutečný a že je tu pro mě. Zatím.

Pořád se ve mně praly dva protichůdné pocity, jako bych ani nebyla jednou osobou. Na jedné straně mučednice, vražedkyně a ustrašená osoba, která nevěřila, že se na mě Embry ještě jednou podívá, až mu řeknu celou pravdu, na straně druhé jsem byla prostě já. Zklamaná životem, který ještě nikdy nepřinesl nic než smutek a bolest, a proto už smířená s osudem, co ji čekal. Dávala jsem přednost sobě samé, ale ten pocit, že to prostě já a jenom já můžu na to, že moje dítě to ve mně nezvládlo, byl tak silný, že jsem nevěděla, jestli je správné ho potlačovat. Kdo jiný by za to měl nést odpovědnost, když ne já? Jak zjistím, co je správné a co mám dělat?

Celou dobu, co jsem sama sebe přesvědčovala o jedné nebo druhé věci, jsem se dívala Embrymu do černých očí, ještě víc zahalených temnotou, která jim dodala fialovo-modrý odstín. Nádhernější oči jsem nikdy neviděla.

Zahnala jsem tu první část sebe samé alespoň na okamžik pryč, abych se mohla před celým rozhovorem uklidnit v Embryho náručí. Postoupila jsem o kousek k němu a doufala, že něco udělá. A taky se tak stalo. Zvedl druhou ruku a přivinul mě pevně k sobě.

Hlavu jsem nechala nahoře, abych mu viděla do očí. Tvářil se zmateně, ale nic neříkal. Čekal.

„Mlčíš,“ řekla jsem šeptem. „Co ti řekl Carlisle?“

„Že mě potřebuješ.“

„To je všechno?“

„A že se uzdravuješ. Pomalu.”

Dobře. Neprozradil nic podstatného. Je to na mně.

„Víš, že jsem byla zraněná,“ začala jsem zlehka. Počkala jsem na jeho přikývnutí, než jsem pokračovala. „Taky jsem ztratila svoje schopnosti. Nikdo to nechápal. Nicméně teď... už vím, proč tomu tak bylo.“

Nedoloval ze mě nic, trpělivě se na mě díval, hladil mě po zádech a čekal, co mu chci říct. Už se ale netvářil nezaujatě, jeho pohled byl zmučený. Tušil snad, co přijde? Evidentně měl nějaké lékařské vzdělání, když mě dokázal tak ošetřit. Poznal snad i tohle?

Už jsem se na něj nezvládla dívat přímo. „Byla jsem těhotná,“ řekla jsem tiše a sklopila hlavu, abych neviděla, jak mě od sebe znechuceně odkopne.

Dlouhou dobu se nic nedělo. Pak mi zvedl bradu, takže jsem se na něj musela podívat. „Byla?“ zeptal se tak tiše, že jsem mu to slovo spíš musela odečíst ze rtů, než že bych ho slyšela.

„Už nejsem,“ potvrdila jsem s bolestí v hlase. V hlavě se mi promítaly obrazy, které jsem ani nechtěla pojmenovat, protože jsem si na to zakázala myslet. Některé myšlenky byly ale příliš dotěrné a prosákly až do mého uvažování. „Potratila jsem. Přišla jsem o naše dítě.“

Konečně se vzpamatoval. „Naše dítě?“ zeptal se podivným tónem. „Tys... tys přišla o... o naše... naše dítě?“ Po tváři mu začaly kanout slzy. Vidět Embryho slzy mi moc nepomohlo v odhodlání už se znovu nerozplakat.

Přikývla jsem. „Je mi líto, že... že jsem nebyla... nebyla jsem dost silná,“ koktala jsem a snažila se vysvětlit mu, proč už naše dítě neexistuje. „Moje tělo to... nezvládlo. Omlouvám se. Promiň mi to... Neumíš si představit, jak mě to mučí. Bylo to naše dítě! Moje, tvoje...“ vzlykala jsem a odtrhla se od něj. Sedla jsem si do mechu pod sebou a sklonila hlavu do dlaní. Hořké slzy si zase našly cestu z mých očí ven.

Embry se jen kmitl a sedl si vedle mě. „Leah,“ zašeptal nevěřícně. „Ty se omlouváš... ty... ne, prosím tě to ne, za to přece nemůžeš, není to tvoje vina, potraty se... někdy stávají.“

Prudce mě k sobě přivinul, odtáhl mi ruce z očí a donutil mě zvednout zrak. Otřel mi rukou slzy a pak mě pohladil po tváři. „Tohle není tvoje vina, jasné?“ zašeptal naléhavě. „Nesmíš si to vyčítat!“

Zatímco jedna moje část na mě pořád křičela všechna ta obvinění, za která bych se měla kát, ta druhá byla šťastná, že mi to Embry nevyčítá. Nebo to ještě naplno nepochopil.

„Já jsem... já jsem zodpovědná za –“

„Ne! Ty nejsi zodpovědná za nic. Není to tvoje vina. Nemohla jsi to nijak ovlivnit.“

Slzy mi tekly rychleji, než je stihl stírat, a nevypadalo to, že brzy přestanou. Proč nedokáže pochopit, že to jenom moje tělo je tak neschopné, že nezvládne roli matky? Byla jsem zpátky, kde už jsem byla jednou, a kde jsem měla zůstat. U vědomí, že jsem jen geneticky slepá ulička. Proč mě ale moje tělo trestalo ještě víc tím, že mi umožnilo otěhotnět, a pak mě teprve o to dítě připravilo? Nemohlo mi prostě dopřát normální neplodnost? Bylo by to o tolik těžší?

Zavřela jsem oči, nezvládla jsem se víc dívat na jeho obličej. Přesvědčoval mě, že já jsem byla ta nevinná. To já ale nebyla. I když jsem to neudělala úmyslně, moje tělo bylo to, které to nezvládlo. A jestli jsem tomu pomohla tím pádem, pak to rozhodně byla moje vina.

Bylo mi jasné, že potřebuju co nejdřív znovu mluvit s Carlislem.

Embry mě otočil, takže si mě mohl lépe o sebe opřít. On se opřel o strom, který byl nejblíž a mě si přisunul vedle. Schoulila jsem se mu v náručí a dál se pokoušela přesvědčit, že to není moje chyba.

„Poslouchej mě, Leah.“ Embryho šepot byl tichý, jako šumění větru v listí stromů. „Nemůžeš za to. To... to dítě prostě nebylo dost silné, aby to vydrželo. Půjdeme znovu za Carlislem a on ti snad řekne ještě víc, vysvětlí ti, že jsi za to nemohla. Vsadím se, že ti to musel říct už na začátku,“ řekl si spíš pro sebe, než pro mě.

Byla jsem na půl cesty k bezvědomí a nesebrala jsem dost síly, abych mu řekla, ať přestane obviňovat to nenarozené dítě, když já jsem po ruce.

„Ne,“ zamumlal zase. „Za tohle vinu neneseš. Neobviňuj se, Leah. Nesmíš se obviňovat.“ Podle hlasu jsem usoudila, že zase pláče. Copak mě vážně nevinil? Opravdu to bral tak, že prostě to dítě nebylo dost silné, a ne já? Byla to snad pravda?

Mohla jsem tomu uvěřit a být zase schopná žít sama se sebou? Zůstat prostě u skutečnosti, že žádné dítě by ve mně nepřežilo, já na tom nenesu přímou vinu a budu to prostě muset respektovat?

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 36. kapitola: