Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WereWolfWoman 43. kapitola

06.02.2011 (20:30) • Ellescifi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1933×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Pořád jsem namáhavě oddychovala po těžké akci oblékání trička a byla šťastná, že se mi to povedlo bez dalších následků. Nerada bych si při snaze zachovat si důstojnost zlomila i tu druhou ruku.

Což o to - kraťasy jsem na sebe za Embryho bedlivého dozoru nasoukala celkem snadno, stačila na to jedna ruka. Navléct si tričko mě však stálo pár minut bolestného sykání. Když se mi konečně podařilo přetáhnout ho přes hlavu a byla jsem plně oblečená, sedla jsem si k Embrymu tak šetrně, jak to jen šlo. Zraněnou ruku jsem si opatrně položila do klína a tou zdravou chytila Embryho dlaň.

Trvalo to jen pár dalších minut, než dorazil Seth v lidské podobě, v těsném závěsu s Carlislem, Jasperem, Alicí, Edwardem a Bellou. Mýtinou se rozlil nechutný přeslazený pach.

„Leah, co tvoje ruka?“ zeptal se Seth, jakmile se ke mně dostal dost blízko. Pohladil mě po vlasech a otočil se k Carlislovi, jako by měl snad víc informací než já.

„Vrátila jsem kost na své místo, doufám.“

„Ukaž, podívám se,“ řekl Carlisle starostlivě a sedl si vedle mě.

„Jestli to tady zvládneš, Carlisle, my půjdeme pomoct Emmettovi a Rose, než se něco stane,“ řekl Jasper.

„Já s vámi vlastně nepůjdu,“ přiznala Bella a podívala se na Setha. Pověz mi, kde je Jake, půjdu mu pomoct. Vy to zvládnete beze mě.“

„To asi není nejlepší – “

„Neboj, Edwarde, zvládnu to,“ nenechala ho dokončit větu. „Nejsem si jistá, že mám v sobě ještě novorozeneckou sílu, ale určitě jim budu užitečná.“

„Neměl bych jít s tebou?“ nevzdával se. Očividně nechtěl manželku nechat samotnou. Střelil pohledem po Alici, ale ta jen zavrtěla hlavou.

„Promiň, když jsou ve hře vlci, je pro mě budoucnost stejně neznámá jako pro ostatní.“ Zašklebila se. Evidentně si na to pořád nezvykla.

„Myslím, že Bella tam bude stačit,“ podpořila jsem Bellu. „Jake a Sam mají na starosti jen jednu pijavici, co nejvíc osob by mělo pomoct s chytáním těch dalších čtyř.“

Bella se na mě zářivě usmála a poodešla se Sethem kousek dál, aby jí popsal cestu. Hned potom se rozběhla jím určeným směrem, přičemž Seth se přidal k ostatním a zamířili tím druhým.

„Tu kost jsi srovnala správně, Leah, nebudu ji muset znovu lámat,“ usmál se Carlisle laskavě, když jsme osaměli, a jemně mi ohmatával ruku, aby se ujistil o pravdivosti právě vyřčených slov. „Byla to ta tenčí z těch dvou, které máš v paži, takže hádám, že se uzdravíš poměrně rychle.“

„To jsem vážně ráda,“ řekla jsem upřímně. „Další zranění už nechci. Jak je na tom Embry?“

Carlisle dokončil moji prohlídku a sklonil se k Embrymu. „Co tvoje noha? Seth říkal, že jsi měl vykloubené koleno.“

„Mnohem lepší, už ho normálně ohnu, ale ještě bych s maratonem chvíli počkal,“ zažertoval.

Usmála jsem se pro sebe. Vypadalo to hodně špatně, dokonce jsem se bála, že ho ztratím, ale už se uzdravuje. Embry zachytil můj úsměv a oplatil mi ho.

„Dýchání se stabilizovalo?“

„Už vůbec nebolí.“

„Takže žebra už se kompletně vyhojila?“ podivil se Carlisle a nevěřícně je kontroloval.

„Řekl bych, že jo,“ potvrdil Embry. „Nemám zdání, jak je to možný.“

To mě taky trochu zarazilo. Bylo to příliš rychlé i naše zrychlené uzdravování. „Kolik je to hodin, co se ti to stalo?“ zamyslela jsem se a v duchu se snažila počítat.

„Jak dlouho jsem byl mimo?“ zjišťoval.

„Moc dlouho ne, hned potom přiběhli ti upíři. Neměl bys být zdravý ještě minimálně deset dalších hodin. Odhaduju to podle toho, jak to probíhalo v minulosti.“

Carlisle se na mě s obavou podíval, ale já prostě jen byla ráda, že Embry netrpí déle, než je nezbytně nutné. Zbytkem se budu zabývat později.

„Jak dlouho odhaduješ, že se mu bude hojit ta klíční kost?“ zeptala jsem se.

Carlisle se na tři vteřiny zamyslel. „Maximálně půl hodiny. Řekl bych, že u tebe to nebude trvat o moc déle. Je to fascinující, takhle vypočítávat čas uzdravování. U lidí je to daleko komplikovanější, působí tam nesporně mnohem více faktorů. Někdy bych vám rád udělal nějaké testy.“ Zarazil se a s obavou se podíval, jak na něj oba zíráme. „Totiž nerad bych vás urazil, nechci na vás experimentovat pro vlastní prospěch, spíš jsem myslel, že by mi to mohlo pomoct v dalších případech, jako bylo tvoje nepředvídatelné těhotenství nebo tahle mnohonásobně zrychlená regenerace.“

Nenacházela jsem slova, a tak jsem raději mlčela. Stočila jsem pohled na Embryho a pozorovala jeho krásné oči, abych zapomněla na pulzující bolest, která se mi rozlévala celou paží. Kromě několikaminutového spánku jsem nespala už příliš dlouhou dobu a začínalo se to na mně projevovat. Potřebovala bych se pořádně vyspat. Bez starostí, bez vyrušování, bez bolesti.

Vydržel jsem ležet ještě další půl hodiny, přesně jak Carlisle doporučil, ale víc jsem neměl stání. Bylo mi jasné, že nemůžu jít na pomoc ostatním, ale ležet na zádech už bylo opravdu otravné. Chtěl jsem být někde jinde, pokud možno s Leah, a ne tady ležet a nic nedělat.

„Leah?“ ozval jsem se a naslouchal všem zvukům okolního lesa, abych zachytil nebezpečí či příchod ostatních.

Snažila se to nedávat najevo, ale přesto jsem na ní poznal, že trpí. Zkušenosti se zlomeninami jsem měl doslova čerstvé, a proto jsem s obavou sledoval, jak si nepřítomně drží ruku těsně pod zlomeným místem a snaží se ji co nejvíc šetřit. Podívala se na mě s otazníky v očích.

„Myslím, že jsem skoro zdravý. Pár dalších hodin odpočinku bych uvítal, ale už mě nic nebolí a dýchat můžu taky normálně.“

Bez dalších protestů jsem si sedl a musel si dát za pravdu. Už mě nic nebolelo. Byl jsem připraven trvat na svém i v případě, že by to tak nebylo, jen abych už nemusel ležet, ale nebylo třeba. Byl jsem opravdu skoro zdravý. Cítil jsem se, jako bych před pár týdny prodělal těžkou nemoc, ale projevovalo se to jen na únavě, nikoli bolestí. Byl jsem za to neskonale vděčný.

„Neuvěřitelné,“ broukl si pro sebe Carlisle. „Co teď?“

„Potřebujete nás?“ zeptal jsem se.

„Odhaduju, že to zvládají, je s nimi přece Edward. Budou znát každý jejich pohyb, ještě než ho oni sami udělají.“

„Leah, chceš se držet poblíž doktora?“ zeptal jsem se, přičemž jsem si stoupl a opatrně si protahoval kolenní kloub.

„Teď už to sroste samo, ne?“ ujistila se Leah.

„Pokud nebudou komplikace, tak ano.“

„Perfektní, potřebuješ se vyspat,“ dodal jsem na její adresu. „Tak co kdybychom zašli domů?“

„Potřebuju si lehnout,“ souhlasila a bezděčně zívla. „A ty taky.“

„Zítra se mi přijďte oba ukázat,“ vynutil si ještě na nás Carlisle slib, rozloučil se s námi a též slíbil, že kdyby se cokoli dělo, dá nám vědět. Také jsme se rozloučili, poděkovali za pomoc, která se jako vždy neuvěřitelně hodila, a odešli.

Nemluvili jsme, jen jsme se snažili jít co nejrychleji, abychom se dostali domů pokud možno co nejdřív. Také jsem toužil se vzdálit od té mýtiny.

„Myslíš, že se na bolest dá zvyknout?“ přerušila nakonec Leah několikaminutové mlčení, aniž by se na mě podívala.

Zamyslel jsem se nad její otázkou, která mi čím dál víc přestávala připadat jako rétorická. Zdálo se mi, že na ni Leah vyžaduje odpověď. Sám jsem na něco podobného už myslel, i když jsem nikdy nedospěl k jasnému závěru.

„Na fyzickou zřejmě jo,“ přikývl jsem nakonec. Čekal jsem, co na to Leah odpoví, ale už nic neřekla. Vypadala zamyšleně a mně se její mlčení vůbec nelíbilo.

„Bude u vás Sue s Charliem?“ zeptal jsem se tedy na něco úplně jiného.

„Nemyslím si to, spíš budou u Charlieho. Pokud vím, máma tam tráví víc času než doma. Můžeme se v klidu vyspat. Vím, že jsem toho hodně naspala po cestě, když jsem byla zraněná, ale teď mi připadá, jako bych nespala měsíc.“ Znovu zívla.

„Tvůj organismus je vyčerpanej. Dáváš mu pěkně zabrat. Nejdřív to spadnutí ze skály a dlouhá cesta bez uzdravování, potom –“ Zarazil jsem se. Tohle jsem jí nechtěl připomínat. „Potom zlomená ruka. Musíš si odpočinout,“ dokončil jsem nejistě a stočil na ni pohled.

„Jo, to musím. Potrat dá taky pěkně zabrat,“ řekla sarkasticky a sykla, jak zaťala ruce do pěstí.

Nevěděl jsem, co na to říct, a tak jsem raději mlčel. Nechtěl jsem ji rozbrečet ani rozzuřit.

„Promiň,“ řekla neočekávaně a zastavila se. „Ještě je to čerstvé. Je to teprve pár dní, dej mi trochu času.“

Také jsem strnul na místě a pak postoupil o pár kroků blíž k ní. Už dlouho jsme spolu nebyli sami, aniž by jeden z nás nebyl zraněný. „Co ruka?“

„Myslím, že už skoro srostla. Jenom v ní ještě nemám sílu.“ Zkusmo zahýbala rukou, která jí vzápětí klesla dolů.

„Aspoň už tě to nebolí,“ řekl jsem s úlevou. „Můžu?“

Přikývla, a tak jsem ji jemně uchopil za paži, pomalu ji zvedal a zase spouštěl dolů, aby se postupně protáhla a znovu posílila. Dotýkat se jí bylo nádherné. Už mi chyběla její tmavá zářivá pleť, nepoddajné dlouhé černé vlasy a hustými řasami orámované hnědočerné oči. Uvědomil jsem si, že už jí nerozcvičuju ruku, ale spíš ji hladím. Bál jsem se jí jakkoli jinak dotknout, abych jí nějak neublížil. Přece jen nebyla ještě plně zdravá.

Leah zvedla zraněnou ruku a projela mi vlasy. Zavřel jsem oči a vychutnával si její hřejivý dotek. Pokračovala na krk a odtud na hruď, kde už ji nechala. Opřela se o mě hlavou a já ji opatrně objal.

„Tohle mi chybělo,“ zašeptala po chvilce a zvedla ke mně oči, ve kterých se leskly slzy.

Pomaličku jsem se sehnul a vtiskl jí motýlí polibek. V okamžiku, kdy se naše rty dotkly, mnou projel mrazivý záchvěv. Její krása mi zastavovala dech a její blízkost mě o něj přímo připravila.

Maličko se oddálila a usmála se. Vřelým, šťastným a odzbrojujícím způsobem. A právě ten mě zbavil posledních zbytků snahy dostat ji domů a nechat ji spát aspoň dvanáct hodin.

Znovu jsem ji políbil, tentokrát mnohem prudčeji a vášnivěji. Zdálo se, že přesně na to čekala. Oplatila mi to ještě razantněji a já ji pevně objal kolem pasu a přitiskl k sobě, aniž bych se dotkl té ještě kompletně nevyléčené ruky.

Obě ruce zvedla, jednu mi položila za krk a druhou mě chytla za vlasy. Nedokázal jsem ji přestat líbat, potřeboval jsem ji mít co nejblíž u sebe. Doba odloučení a následné zranění a komplikace, ve které to všechno vyústilo, způsobily, že jsem ji teď chtěl mnohem víc, než kdy předtím. Přesunul jsem své rty na její krk a postupně sjel až na dekolt.

„Nemusíš se bát,“ zašeptala během toho. „Jsem už úplně zdravá.“

Přestal jsem, podíval se jí do očí a uvěřil jí to. Nechápal jsem, že se naše uzdravování ještě o tolik urychlilo, ale nad tím jsem v tu chvíli odmítal uvažovat. „Já taky,“ řekl jsem místo toho.

Opět jsme spojili rty a já si ji k sobě tiskl ještě pevněji. Už jsem neměl strach, že by se jí něco mohlo stát, pokud ji k sobě přivinu trochu těsněji. Na vteřinu mě přestala líbat, abych jí mohl přetáhnout přes hlavu tričko. Objal jsem ji a během pár vteřin jsme spadli do mechu a jehličí pod námi. Netrvalo to dlouho a zbavili jsme jeden druhého i posledních kousků oblečení.

Hladil jsem ji rukama po celém těle a pořád jsem nepřestával žasnout nad její krásou. Užívali jsme si blízkost toho druhého a nakonec splynuli v jedno tělo. Mihlo se mi myslí, že ostatní by tudy mohli běžet, ale podle toho, kde jsme byli, se mi to zdálo tak nepravděpodobné, že jsem se rozhodl to absolutně nebrat v potaz.

Snažil jsem se trochu zpomalit, aby se tahle chvíle protáhla, ale bylo to těžké. Byli jsme prostě odloučeni příliš dlouho. Leah na tom byla dost podobně. Být obyčejný člověk, mám zpřelámané všechny kosti v těle. Její vroucnost byla ale to nejpříjemnější, co jsem za posledních pár měsíců zažil a tak jsem jenom znovu zavřel oči a užíval si to.

Autor: Ellescifi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WereWolfWoman 43. kapitola: