Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » When the stars fade away - 10. kapitola

06.02.2010 (10:45) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1790×

10. kapitola – Absence

Svaly mi ztuhly, srdce se na okamžik zastavilo, přestala jsem dýchat. I když jsme s Edwardem nedělali nic, za co bych se měla stydět, nebo z čeho by mě mohl Greg obvinit, hned, co se mi daly všechny životní funkce zase dohromady, rozklepala jsem se strachem jako osika. U Grega člověk nikdy přesně nevěděl, co čekat, ovšem teď mi bylo jasné, že bude následovat nějaká katastrofa. Greg si nás podezřele prohlížel a čekal, co uděláme.

Omluvně jsem se podívala na Edwarda, který vypadal, že se snaží vidět Gregovi do mysli. Zřejmě si i on uvědomoval hrozící nebezpečí. Pomalu jsem vystoupila z auta, na tváři prosebný výraz.

„To je dost, že jsi doma miláčku,“ promluvil na mě Greg a chytl mě kolem pasu, přičemž své rty jemně přitiskl na mé zvrásněné čelo. „Začínal jsem o tebe už mít strach. Kdepak jsi byla?“

„Já… Já…“ nedokázala jsem odpovědět. Nechtěla jsem, aby Edward věděl s kým že to vlastně žiju. Nechtěla jsem, aby byl svědkem této trapné scény. Ale Greg se choval podivně, jinak než obvykle. Byl milý a laskavý. Že by byl opilý?

To už z auta vylézal i Edward. Opatrně si nás prohlížel a sám nejspíš nevěděl, co říct.

„Nechceš mi představit tvého kamaráda, Bello?“ ozval se znovu Greg a přátelsky natáhl k Edwardovi ruku. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo plakat. Byla jsem z toho všeho úplně rozčarovaná.

„Ehm, já jsem Edward Cullen, učitel francouzštiny slečny Swannové. Náhodou jsem ji viděl, jak jde sama v noci po ulici, a tak jsem jí nabídl, že jí svezu domů.“ Když jsem já nic neříkala, vložil se do hovoru Edward a sám se Gregovi představil. Přitom lhal, jako když tiskne. A já jen souhlasně kývala hlavou. Nechtěla jsem, aby Greg jímal nějaké podezření, které by bohužel ani nebylo oprávněné.

„Těší mě, pane Cullene, já jsem Greg Dawson. Jsem Bellin přítel, takže vám moc děkuji, že jste ji v pořádku dovezl domů.“ Nemohla jsem uvěřit svým uším. Připadalo mi to, jako by se tohle celé odehrával jen v nějaké mlze, či oparu… Jako by to byl jen sen, který se nikdy nestane skutečností. Ale tohle byla realita. Musela být, nebo snad ne? „Víte, já Bellu strašně miluju. Udělal bych pro ni cokoliv, byl bych schopen všeho, pro její milý úsměv, ale možná jste si už všiml, jaká je to nešika…“ zasmál se Greg. „Takže zajisté chápete, že jsem vám velmi vděčen, že jste mi ji dovezl, protože bych vůbec netušil, kde bych ji měl hledat.“

„Eh, nemáte zač. Jsem rád, že ještě existují lidé, kteří mezi sebou prožívají opravdovou lásku a štěstí,“ odvětil Edward trochu nejistě.

„No samozřejmě! Jak už jsem řekl, já Bellu nekonečně miluji a nenechám nic a nikoho, aby nás rozdělil. A vlastně si ani nemyslím, že by to něco nebo někdo mohl dokázat. Máme totiž s Bellou perfektní vztah. Viď, miláčku?“ Oči mi lezly z důlků, jak jsem se stále nebyla jistá tím, jestli slyším dobře. Protože tohle určitě nebyl Greg. Anebo mluvil tenhle nový Greg pravdu a to, co říkal, nebyly jen lži? Že by se dokázal přes jeden večer změnit v úplně jiného člověka?

„Ehm… no… ano…“ pípla jsem, i když jsem vlastně netušila, kde se to ve mně bere. Ale říct ne by byla v téhle situaci ta nejzákladnější chyba, jakou bych mohla udělat, a to i za předpokladu, že Greg se změnil.

„No a jistě také chápete, že se i skvěle doplňujeme! A to nemluvím o našich společných nocích!“ uchichtl se Greg. „Víte, mělo to být překvapení, ale budeme se brát. Zrovna dnes jsem ji chtěl požádat o ruku, a protože jsem z toho celkem nervózní a byl jsem děsně nedočkavý až jí to řeknu a až to budou vědět i všichni ostatní, tak jsem vám to musel říct taky. Nezlobte se, doufám, že jsem vás tím nijak neobtěžoval. My už asi půjdeme, přece jenom je tady celkem chladno. Tak na shledanou, pane Cullene,“ zakončil svou šokující řeč Greg a vítězně se usmíval. Edward se tiše rozloučil a automaticky nastoupil do auta, kterým vzápětí odjel. Greg mu dokonce mával na rozloučenou. A mně už bylo zase špatně. Nechápavě jsem se podívala na Grega, ale ten jen pokynul hlavou, abych šla dovnitř, a proto jsem poslechla a vydala se do domu.

Slyšela jsem cvaknutí dveří, jak za námi Greg zavřel a už už jsem se chtěla zeptat, co to mělo znamenat, ale Greg byl rychlejší.

„Bello?“ zeptal se sladce. Já jsem se na něj otočila, ale to jsem neměla dělat. Greg se totiž rozpřáhl a uštědřil mi jednu pořádnou ránu do obličeje. Sletěla jsem k zemi a ani jsem přitom nestačila zakřičet bolestí, která byla tedy pořádná. „Takže ty spíš se svým učitelem francouzštiny?! No máš pravdu, mohlo mě to napadnout, měl jsem si dřív uvědomit, jaká jsi děvka!“ ječel a já jsem se mu choulila u nohou jako zbabělé štěně.

„Ale Gregu, já…“ snažila jsem se ho přesvědčit o opaku, ale bylo to marné, stejně jako vždycky předtím. Greg se vůbec nezměnil, snažil se být milý před Edwardem, abychom vypadali jak dokonalý pár, aby mu dal najevo, že jsem šťastná. Všechno to bylo jen divadlo. Hloupé, povrchní divadlo plné lží.

Jen co jsem otevřela pusu, abych mohla nějak reagovat na jeho slova, kopnul mne Greg do břicha.

„Tak ty ještě budeš lhát? Hrát si na nevinnou? Nesnaž se to přede mnou zastírat! A laskavě ze mě přestaň dělat vola! Myslíš si snad, že jsem slepý? Nebo snad úplně pitomý? Seš děvka a tím to končí! A máš štěstí, že mám pro tebe slabost, jinak bys dopadla hodně špatně, ty malá zbabělá kurvičko!“ řval a oháněl se jen samými nadávkami. Slzy z očí se mi hrnuly jako po tvářích proudem, mé tělo se otřásalo vzlyky a bolestí, která se s každým dalším okamžikem stupňovala. „A aby bylo jasno, s tou francouzštinou končíš! Už se tam nikdy nevrátíš, rozumíš?!“ Kdybych si nyní mohla vybrat mezi životem a smrtí, volila bych okamžitou smrt. A to nejen kvůli Gregovu chování, ale kvůli tomu, že nesmím vídat Edwarda. A i kdybych mohla, po tom, co se mu Greg osobně představil, bych u něj byla ztracená.

„Víš ty co?!“ sebrala jsem všechnu sílu, která ve mně zbyla a rozhodla se Gregovi vrátit úder. „Tohle je sice absurdní, ale i kdyby to byla pravda, řekni mi, proč ti tohle vadí, a o tom, že se mě tvůj kamarádíček chystal znásilnit se ani slovem nezmíníš?!“ Myslela jsem to naprosto vážně. A bylo mi jedno, co mi Greg za má odvážná slova udělá. Jak jsem už řekla, smrt by pro mě byla laskavostí.

Greg se nejdříve zhluboka nadechl, pak se ke mně, stále schoulené na zemi do malého třesoucího se klubíčka, sklonil a lehce mne pohladil po tváři. Na tváři měl ďábelský úsměv a v očích jiskřičky pomsty. Uchopil mou ruku, pevně mi ji stiskl kolem zápěstí a… prudce ji otočil.

„Aaaaaaaaaaaah!“ zařvala jsem bolestí a dlaň mu vytrhla z ruky.  V ruce mi hlasitě křuplo, určitě z toho, jak se mi lámali kosti. Třásla jsem se ještě víc než předtím a přes slzy vůbec neviděla. Na poraněnou ruku jsem si nemohla ani letmo šáhnout, bolelo to jako čert. Greg svůj zákrok nijak nekomentoval.

„Doufám, že si uvědomuješ, že tu posloucháš ty mě a ne já tebe. A navíc, to, že se Daniel snažil dostat tě do postele by pro tebe měla být výhra, drahá Bello.“ Nechápala jsem to, nerozuměla jsem jeho slovům. Připadal jsem si jako z jiné planety, jako kdybych mluvila stejným jazykem jako Greg, ale přesto měla slova odlišný význam. „O tohle nám přece šlo, ne? Nebo si to snad už nepamatuješ?! Chtěli jsme, aby mi tě všichni záviděli a toho jsme dost dobře docílili. Daniel si ženy, se kterými spí, vybírá dost pečlivě, nejde do postele jen tak s nějakou cuchtou. A tebe si vybral, což znamená, že mi tě závidí. Měli bychom si gratulovat k vítězství, a ty jsi to mezitím nazvala násilníkem!“ Všechno to bylo naprosto neuvěřitelné. Jak mohl něco takového říct?!

Mlčela jsem, nijak jsem mu neodpovídala. Slova by mne beztak jen vyčerpávaly. Chtěla jsem, aby to všechno už skončilo, chtěla jsem to mít za sebou, ale osud mi to naplánoval jinak.

„A teď se už konečně dostáváme k jádru věci. Vezmeš si mě, je ti to jasné?!“ řekl, a přitom to vůbec neměla být otázka, byl to rozkaz. „Svatbu uděláme brzy. Až se ti spraví ta ruka, nebudeme s ničím otálet. A ty se budeš chovat jako poslušná manželka, rozumíš?! Na veřejnosti se budeš usmívat a budeš působit šťastně a zamilovaně. No a až náš svazek zpečetíme, nikdo se na tebe neodváží už ani podívat, to mi věř,“ oznámil mi prostě a jednoduše.

„A co když si tě nevezmu?“ zeptala jsem se, i když otázka byla prakticky zbytečná. Bylo mi to jasné. Greg se nade mě znovu naklonil a zpříma mi pohlédl do očí.

„Pak se můžeš rozloučit se životem toho tvýho učitele. A nedělej, že ti na něm nezáleží. To, že jsi z něho celá paf, by poznalo i mimino.“ Čekala jsem, že mi bude vyhrožovat násilím, nebo snad i smrtí, ale tohle bylo daleko horší. Šlo o někoho jiného, a to navíc nebyl jen tak někdo. Byl to Edward. Můj Edward, který vůbec nebyl můj, ale ke kterému jsem doopravdy patřila. Cítila jsem to, věděla jsem i přes všechno, co se dnes večer událo. Možná, že bych jeho náklonnost nezískala hned, ale určitě cítil to samé, proč by mě jinak líbal? A fakt, že po Gregově výstupu o mě už určitě totálně ztratil zájem na věci zhola nic neměnilo. Edwarda jsem stále milovala, tak jako na začátku, možná i silněji. Gregova výhružka mi vyrazila dech. Ale jestli ho poslechnu, nebudu újmu na Edwardově zdraví vůbec riskovat. Takže, bude lepší zůstat s tím, k němuž cítíme jen čistou zlobu a nenávist, a uchránit tak naši celoživotní lásku, i za cenu věčně uplakaného a zpackaného života? Ano, má.

„Ano,“ odpověděla jsem na nevyslovenou otázku. Ale pokud jsem si měla hrát na šťastný páreček už od začátku, hodlala jsem raději začít co nejdřív. Grega má odpověď zmátla.

„Ano? Jaké ano?“ ptal se zmateně.

„Chceš vypadat jako dokonalý pár? Pak bys mi měl položit tu zásadní otázku – Vezmeš si mě, Isabello Marie Swannová? A jelikož si se neptal, předešla jsem tě a hned ti odpověděla.“ Greg se zářivě usmál a pohladil mě po vlasech.

„Výborně, je vidět, že se učíš rychle. Teď si jdi udělat něco s tou rukou, ráno tě zavezu do nemocnice, takže si už můžeš začít vymýšlet výmluvu, jak se ti to stalo, ano? Jo a abych nezapomněl, prstýnek leží v ložnici na stolku, tak si ho nezapomeň vzít. Dobrou noc, má drahá snoubenko.“

Opatrně jsem se zvedla ze země a šla si do kuchyně pro led. Cítila jsem, jak mi v poraněné ruce tepe bolest, určitě by bylo lepší, zajet do nemocnice hned, ale pokud si to můj “snoubenec“ přál, musela jsem ho poslechnout.

Když už jsem se chystala ke spánku – i když jsem pak celou noc oko nezamhouřila, kvůli bolesti – našla jsem na nočním stolku vedle postele zásnubní prstýnek, přesně jak říkal Greg. Znechuceně jsem si ho prohlížela ze všech stran. Byl stříbrný a jeho jedinou ozdobou byl bílý kamínek na něm. Možná to byl diamant, ale jeho hodnota mi byla vážně ukradená… Nasadila jsem si ho na prsteníček zdravé ruky a už teď jsem cítila jeho tíhu, kterou představoval – manželství.

***

V nemocnici mi dali ruku do sádry a mou příhodu o tom, že jsem nešikovně spadla sežrali i s navijákem. Když jsem volala do práce, že se nejspíš nebudu v následujících několika týdnech dostavit do zaměstnání, Betty zněla podivně. Možná, že jsem si to jen nalhávala, ale podle mě to už Betty nepřipadalo normální. Přeci jen, od doby kdy znám Grega, mám na těle dennodenně několik modřin a škrábanců, boule jsou na denním pořádku a opuchlé oči od neustálého pláče jakbysmet.

Celé dny jsem byla zavřená doma a snažila se Gregovi udělat vše, co jsem mu na očích viděla. Domácí práce se mi sice dělali dost obtížně se zlomenou rukou, ale nějak poradit jsem si musela. Mezitím probíhali i přípravy na svatbu, kterých jsem se já snažila ovšem účastnit jen minimálně. Lekce francouzštiny jsem úplně vynechala ze svého programu. A Edwardovi to bylo zjevně jedno. Nijak nedal vědět, že by mu to vadilo, a možností měl celkem dost. Přeci jen věděl, kde bydlíme. Ale já mu to neměla za zlé. Byla jsem ráda, že se od nás drží dál, protože my jsme znamenali nebezpečí. A kdyby se mu mělo něco stát, nepřežila bych to.

Ale stejně, jako už mnohokrát, mě jednou večer, když přišel z práce, Greg překvapil. Celý usměvavý na mě koukal a chvíli mě napínal, než mi prozradil svůj nejnovější plán.

„Víš, co mě napadlo, Bello? Pozvánky na svatbu už jsou hotové a zbývá je rozeslat. A mě napadlo, že bychom mohli pozvat i jednoho speciálního hosta, co ty na to?“

„Jakého speciálního hosta myslíš?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Pozveme Edwarda, co ty na to? Bude svědkem obřadu završení naší lásky. A ty mu tu pozvánku půjdeš osobně předat!“

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek When the stars fade away - 10. kapitola: