Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » When the stars fade away - 12. kapitola

12.02.2010 (14:15) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1722×

12. kapitola – Starosti

„Proboha, co se mu stalo? Vyptávala jsem se ženy, která stála vedle mě a vypadala, že tam už stojí nějakou dobu. Byl to ten muž, který se bál jít do nějaké akce, která se nejspíš týkala Ellie. Ten druhý, Jerry, ho zastrašoval a přemlouval, ale tomuhle se to nelíbilo. A soudě podle toho, jak tu teď leželo jeho bezvládné tělo, řekla bych, že nakonec od té akce přeci jen ustoupil. A zaplatil za to životem.

„Viděla jsem jenom to, jak tudy zničehonic projelo šílenou rychlostí nějaké auto. Pak se ozvalo několik výstřelů a když to auta zase zmizelo, tenhle chlápek už tu ležel. Už jsem zavolala policii a sanitku, ale myslím, že tenhle už to má spočítaný…“ odvětila žena a já pomyslela na to, co budu dělat, až dorazí policie. Mám jim vše říct? Nebo si to mám radši nechat pro sebe a svěřit se jen Gregovi. A co se stalo s Ellie? Proč je můj život jen jedna starost za druhou?!

V dálce jsem uslyšela houkání policejní sirény a vzápětí i sanitky. Ale ta žena měla pravdu, jedou příliš pozdě, to bylo patrné již na první pohled. Muž ležel těsně u silnice, z úst mu vytékaly poslední kapičky krve, které brzy zasychaly okolo jeho úst. Prostřelené měl břicho a rameno. Kulka nejspíš zasáhla některý z jeho životně důležitých orgánů. Bylo to smutné, ale ani na okamžik mi toho muže nebylo líto. Věděl o zločinech, které se chystají, a přesto nikomu nic neřekl. Mohl jít na policii a zachránit si krk.

Mezitím policie už dorazila na místo a muži zákona se okamžitě vydali k mrtvole. Sanitka dorazila v těsném závěsu za nimi, ale když její členové viděli, že už nic nezmůžou, naskákali zpátky do vozu a zase odjeli.

„A podívejme se, Jason Brody, hledaný drogový dealer a zlodějíček,“ slyšela jsem mluvit jednoho z policistů. Takže ho znali. V tom případě možná znali i jeho komplice. Ještě chvíli jsem se rozmýšlela, než jsem se vydala k policistům, kteří právě ohledávali tělo.

„Promiňte, promiňte!“ dožadovala jsem se pozornosti.

„Přejete si něco, slečno?“ otázal se mě jeden mladý policista a já se na chvíli musela pozastavit nad tím, jak mě oslovil. Slečno – už brzy mi bude tento titul odejmut. Už brzy budu paní, paní Dawsonová. Vůbec se mi nelíbilo, jak to zní. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, až budu Gregova právoplatná manželka.

„A- ano, já… totiž… mohli bychom si promluvit někde v klidu na stanici?“ zeptala jsem se váhavě a doufala, že to policista nepochopí tak, jako že s ním flirtuji. To by mi ještě chybělo…

„Promiňte, ale já nemám čas se s někým vybavovat. Určitě jste si už všimla, že tu máme práci. Nezlobte se.“ Policista se otočil a vracel se ke svým kolegům, ale já jsem se nehodlala nechat jen tak odbýt.

„Já toho muže znala. A myslím, že vím, proč ho zabili,“ oznámila jsem jim a ihned jsem si získala jejich podezíravé pohledy. Ani jsem si nestačila pořádně uvědomit, co se to děje, a už jsme ujížděli směrem k policejní stanici, kde jsem jim měla vypovědět všechno, co jsem věděla.

„Takže, vy tvrdíte, že jste ho znala. Odkud?“ otázky mi pokládal vrchní vyšetřovatel, ale v místnosti bylo přítomných i několik dalších lidí.

„Neznala jsem ho osobně, ani jsem vlastně do dneška nevěděla, jak se jmenoval. Ale jednou večer, když jsem šla domů, jsem se nějak zatoulala do neznámé městské čtvrti, kde jsem na něj narazila,“ vypověděla jsem a nezacházela do přílišných detailů.

„Takže jste se s ním přeci jen setkala osobně. Předpokládám, že vám buď nabízel drogy, nebo vám ukradl kabelku.“

„Ne, to ne. Já jsem se schovala tak, aby mě neviděl. Nebyl tam totiž sám a já měla strach.“

„S kým tam byl?“ Vyšetřovatel pozvedl obočí a čekal na mou odpověď. I ostatní napjatě seděli a poslouchali.

„S nějakým dalším mužem, oslovoval ho jako Jerryho.“ Vyšetřovatel pohlédl na ostatní a ti souhlasně kývali hlavami. Nejspíš to byl nechvalně proslulý newyorský páreček zlodějů.

„Jerry Smith, no samozřejmě. Slyšela jste, o čem se spolu bavili?“

„Ano. Mluvili o nějaké velké zakázce, o nějaké příležitosti, která jim vynese spoustu peněz. Ale tomu Jasonovi se do toho nechtělo, nelíbilo se mu to, protože… protože…“ na sucho jsem polkla. Teď měla přijít ta nejtěžší část.

„Proč?!“ vyzvídal vyšetřovatel nedočkavě a naklonil se ke mně přes stůl ještě blíž, aby co nejlépe slyšel každé mé slovo.

„Protože v tom mělo jít o nějakou malou holčičku.“ Rozplakala jsem se, když se mi před očima zjevil Elliin dětský nevinný obličejík. Kdo ví, kde je jí teď konec. Co s ní asi udělali? Vyšetřovatel mi podal kapesník a snažil se přijít na to, proč mě to tak deptá. Když mi z tváře nic konkrétního nevyčetl, jednoduše se zeptal.

„Proč vás to dohnalo až k pláči? Víte snad ještě něco víc? Co ještě říkali?“

„Víte, já… já si myslím, že mluvili o neteři mého snoubence.“ Jen vyslovit slovo snoubenec mi dělalo velké potíže. A když jsem k tomu přidala i vzpomínky na Ellie, nemohla jsem jinak než stále plakat.

„Koho máte na mysli?“ zeptal se vyšetřoval a v místnosti bylo snad ještě větší ticho než předtím.

„Ellie… Ellie Dawsonovou. Je to už nějakou dobu, co se ztratila a hledá ji policie, ale stále ji nikdo nenašel. A já myslím, že se bavili o ní, protože to tak vyznělo. Já nemám ani tušení, kolik takových malých holčiček jako je ona se právě hledají, ale jsem přesvědčená, že v rozhovoru těch dvou mužů šlo o Ellie. A neptejte se mě, proč si to myslím, protože to já sama nevím.“ Když jsem vyslovila její jméno, vyšetřovatelovi se v očích zablesklo pochopení. Sklopil hlavu a chvíli mlčel, nejspíš přemýšlel.

„Neříkali něco o tom, co s ní chtějí udělat? Čeho se ty plány týkaly?“ zeptal se znovu a já jen smutně zakroutila hlavou a kapesníkem si setřela slzy. „A jak je to dlouho, co jste je slyšela?“

„Několik týdnů, nepamatuji si to přesně. Je mi strašně líto, že jsem nepřišla dřív, ale tenkrát jsem nevěděla zhola nic… moc mě to mrzí.“ Vyšetřovatel souhlasně pokýval hlavou a zvedl se ze židle.

„Nemáte se za co omlouvat, jsme rádi, že jste za námi přišla alespoň dnes. Kdybychom se dozvěděli něco nového, tak vám dáme vědět, ale…“ odmlčel se a sklopil oči, „…ale s největší pravděpodobností už ta dívenka bude mrtvá.“ Slzy se mi znovu nahrnuly do očí a kanuly mi po tvářích už naprosto automaticky. Nesnažila jsem se to nějak zamaskovat, poddala jsem se svým emocím a zhroutila se zpátky do židle, ze které jsem se před chvílí pokoušela vstát. Hlavu jsem složila do dlaní a dost hlasitě vzlykala a plakala. Nikdo se mě nesnažil zastavit, jen jsem cítila jejich soucitné pohledy na mé osobě. Byla bych tam možná takhle vydržela ještě hodně dlouho, ale to už do místnosti vtrhl Greg. Ani jsem na něj nemusela vzhlédnout, abych poznala, jako je rozzlobený. Chvíli nade mnou stál a čekal až se sama zvednu, ale když viděl, že se k ničemu nemám, škubl mi za ruku a sám mě ze židle zvedl.

„Ach Bello, pročpak ses mi zase neozvala? Museli mi zavolat až páni z policie! Víš, jaký jsem měl o tebe strach?!“ Greg zase začal hrát to své divadélko a přitom mě táhl ven ze stanice.

„Gregu, já…“ chtěla jsem něco říct, ale jak jsem si vzápětí uvědomila – nedostala jsem k tomu povolení.

„O všem si promluvíme doma!“ sykl na mě rozhněvaně a přitom rozdával úsměvy na všechny strany, aby to vypadalo, jak moc se máme rádi. Pche! Takhle mě dotáhl až ke svému autu, kam mě hodil na přední sedadlo a sám si šel sednout za volant. Ani se na mě nepodíval, ale bylo mi více než jasné, že doma mi zlomí přinejmenším i mou druhou ruku.

K mému velkému údivu se však tentokrát Greg držel stranou. Samozřejmě, že mi to hned objasnil a mě došlo, že je pořád stejný.

„Chtěl jsem tě za tvou opovážlivost zmlátit, ale protože chci, aby už bylo po svatbě, na které tě nechci mít zmrzačenou, tak budu jenom křičet. Však ti to vynahradím jindy,“ říkal ta slova, jako by to bylo úplně jednoznačné, samozřejmé. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč jsi byla na policii?"

Mlčela jsem, neměla jsem žádné ponětí, jak bude reagovat, i když sliboval, že bít mě nebude. Bylo mi jedno, jestli mám o několik modřin nebo zlomenin víc nebo míň. Nešlo tady o fyzické trýznění, ale psychické. A především šlo o Ellie a můj narůstající pocit nejistoty ohledně Grega v tomto problému. Nevěděla jsem, jestli mu můžu věřit. Co když s tím měl také něco společného? Co když to byl dokonce on, který měl tu “skvělou nabídku“ pro ty dva kriminálníky, Jerryho a Jasona?

„Říkám ti mluv! Jindy jsi výřečná dost a dnes budeš mlčet?! Mluv!“ zaječel Greg rozezleně a chytl mě za vlasy. Teď už mi bylo jasné, že mu to budu muset říct. Z tohohle není jiné cesty.

„Když jsem se vracela domů, přichomítla jsem se k jedné nehodě. Nějaký muž tam ležel postřelený na zemi. A já jsem si uvědomila, že vím, kdo to je. Když přijela policie, všechno jsem jim řekla.“

„Co?! Co všechno jsi jim řekla?! Já chci vědět všechno, rozumíš? Všechno!“ přikázal mi Greg a zatahal mě za vlasy. Sykla jsem bolestí, ale přiměla jsem se mluvit dál.

„Slyšela jsem toho postřeleného muže kdysi mluvit ještě s jedním mužem. Bavili se o nějaké malé holčičce, se kterou měli cosi udělat. Prý to byl nějaký výhodný kšeft. Ale jednomu z nich, tomu postřelenému, se do toho nechtělo a vypadalo to, že se bojí, protože tu holčičku stále hledala policie. A mě napadlo, že by mohlo jít o Ellie. Jenže tenkrát jsem s tím nic nedělala, chtěla jsem to říct tobě, ale nějak vždycky nebyla vhodná příležitost. Ale když jsem dnes viděla toho chlápka mrtvého a ty policisty kolem něj, nemohla jsem si to nechat pro sebe. Musela jsem jim to říct. Všechno jsem jim vypověděla, úplně všechno, co jsem věděla a pak jsi přijel ty a vzal si mě domů,“ dokončila jsem svůj příběh dnešního odpoledne a čekala na Gregovu reakci. Přesně podle mého očekávání se rozezlil ještě víc.

„Zbláznila ses snad, nebo co?!“ řval a já ho nechápala, stejně jako už tolikrát.

„Gregu, vždyť tu jde o tvou neteř! O tvou malou pětiletou bezmocnou neteř! Copak se o ni vůbec nebojíš? Je ti vážně tak lhostejná, přestože jsi mi tvrdil, jak blízcí si jste?!“ už jsem nehodlala být hodná holka, poslušná budoucí ženuška, domácí puťka. Chtěla jsem se dozvědět pravdu. Úplnou pravdu. Jak Greg souvisí s tímhle vším?

„Co kdybych ti řekl, že máš držet hubu a neplést se do mých věcí?!“ zařval a já jen sledovala, jak se mu do tváří hrne vztek. S každou sekundou mocnější a bouřlivější, úplně se ho zmocňoval.

„Takže s tím máš přece jen něco společného, že?! Stojíš za tím vším ty? Tak řekni, stojíš?!“ Greg už to nevydržel a já schytala pořádnou facku. Ale nelitovala jsem svých slov. Klidně bych to udělala znova.

„Víš co, začíná z tebe být zvědavá drbna! Mám pro tebe návrh.“ Ani jsem nečekala, že něco podobného přijde. Greg už se trochu uklidnil. Sedl si do křesla a povýšeně si mě prohlížej, jako vždy bezmocnou a v příšerném stavu choulící se na zemi.

„Návrh?“ zeptala jsem se nevěřícně, Greg přikývl.

„Už mě nebaví čekat, uděláme svatbu hned příští týden. Ty se mě do té doby nebudeš na nic vyptávat, nebudeš strkat nos do mých věcí, budeš si hledět svého, uklízet, vařit, prát,… rozumíš?“

„A co za to?“

„Když se mi po svatbě bude chtít, a když budeš hodná a dobrá žena, možná, že ti řeknu něco o Ellie. Platí?“ Bylo mi jasné, že to na mě může všechno jen hrát, že mě dnes uchlácholí svými sliby a za pár dní nebude o ničem takovém vědět, ale musela jsem to zkusit. Právě jsem totiž dostala ještě malinkou naději na to, že Ellie je v pořádku a dostane se jí záchrany. A toho jsem se musela chytit a snažit se jí jakkoli pomoci. A navíc jsem si byla jistá, že tu informaci z Grega vytáhnu.

„Fajn, platí,“ souhlasila jsem a s hořkostí si uvědomovala, že za týden touto dobou už s Gregem budu svázána sňatkem manželským.

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek When the stars fade away - 12. kapitola: