Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » When the stars fade away - 16. kapitola

17.05.2010 (12:45) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2142×

16. kapitola – Svátost manželská

Dech mi zaškobrtal a srdce se na okamžik zastavilo. Ztuhla jsem jako kámen a ani jsem se neodvážila byť jen okem zamrkat, abych na sebe nijak neupozornila. V hlavě se mi rýsovaly plány na útěk, pláč, zoufalství, hněv a možná i agresivní chování. Pocity, které se ve mně mísily, byly velmi zvláštní. A ne zcela příjemné, poněvadž už tak jsem byla velmi slabá a vysílená svatbou a všemi těmi věcmi okolo, a zatěžovat se takovýmhle dalším problém už na mě bylo opravdu moc. Tolik jsem si přála stát se neviditelnou, nic neřešící osůbkou, která jen sleduje dění okolo sebe, ničím se nezalamuje, nemusí se ničeho bát... Ale realita byla jiná. A v ní mě právě Edward i jeho přítelkyně spatřili. Znovu mým tělem projel blesk hněvu a zloby, a zároveň smutku a zoufalství.

Edward se ke své přítelkyni sklonil a něco jí pošeptal, ona se na něj podívala svýma pronikavýma zlatýma očima a pohladila ho po jeho dokonale alabastrové kůži. Nemohla jsem tam jen tak stát a sledovat je, sledovat obraz, který mi trhal srdce na milióny drobných kousků. Sklopila jsem oči, zhluboka se nadechla a... nahodila svou obvyklou masku plnou radostného úsměvu a neskonalého štěstí. Jaká ironie, že dnes jsem pociťovala pravý opak více než kdykoli dřív!

„Bello! Bello!“ ozvalo se kdesi přede mnou a poslední, co jsem viděla předtím, než mne má máma skoro povalila na zem, byl její uplakaný obličej. „Bello! Tolik ti to sluší! U oltáře jsi vypadala dokonale! A to napětí, jaké jsi vyvolávala! Jestli to bylo naschvál, abys nás všechny trochu potrápila, tak se ti to opravdu povedlo!“ brebentila páté přes deváté, sotva jí bylo rozumět, mačkala mě ve svém horoucím objetí a jen co mne znovu pustila, vrhl se na mne táta a celá mačkací akce se opakovala.

„Nemůžu uvěřit, jak jsi nám vyrostla, Bells!“ opakoval Charlie stále dokola a i jemu se z očí valily proudy horkých slz.

„To stačí, pusťte mě! Nechte mě taky trochu dýchat, lidi!“ zasmála jsem se rádoby vesele a radši se jim nedívala přímo do očí, aby náhodou něco nepoznali. To už na mě ale pokřikoval kdosi další.

„Paní Dawsonová!“ znechucovalo mne, když jsem uslyšela svoje nové příjmení. „Paní Dawsonová! Ukažte se mi, dlouho jsme se neviděli.“ Byl to Daniel, Gregův kamarád a kolega z práce. Já ho znala spíše jako perverzního nadržence, který mne kdysi skoro znásilnil, a Gregovi to vůbec nevadilo. Teď ke mně rychle pochodoval s přiblblým úsměvem na tváři. „No vida! Jste snad ještě krásnější než posledně,“ snažil se mi lichotit a já jen doufala, že kdyby se mne i tentokrát snažil dostat do své postele, už by Greg zakročil. Přeci jen, ode dneška jsem byla jeho žena.

„Děkuji, to je od vás milé,“ zabručela jsem a příliš si ho nevšímala. Daniel ale byl příšerně neodbytný a panovačný, a pokud něco chtěl, byl schopný dobývat a dobývat.

„Doufám, že neodmítnete, pokud vás pozvu na sklenku šampaňského,“ uculoval se jako měsíček na hnoji a nic ho nevykolejilo.

„No, já nevím, Gregovi by se to asi nelíbilo...“

„Ale nepovídejte, já myslím, že je mu to celkem jedno, vždyť jsem jeho přítel,“ z Danielova chování a slizkých řečiček se mi už vážně dělalo špatně, a tak jsem se rozhodla, že mu zatnu tipec a bude.

„Podívejte, já o vás vážně nestojím, tak táhněte k čertu!“ řekla jsem mu pěkně od srdce a měla škodolibou radost z toho, jak jsem ho zaskočila. Později si to u Grega možná odskáču, ale teď mi to bylo upřímně jedno.  Otočila jsem se na podpatku a nechala tam zaskočeného a nasupeného Daniela stát a zírat. Hodlala jsem se někde ukrýt před davy a davy cizích i známých lidí, ale těch tu dnes bylo tolik, že to ani nebylo možné. Nakonec jsem se uvelebila v rohu na pohovce a v duchu stále dokola opakovala „Prosím, ať jsem neviditelná!“.

Za krátký okamžik jsem ucítila, jak se místo vedle mne prohloubilo, když si do něj někdo sedl také. Otevřela jsem oči, abych se ujistila, že znovu nebudu muset odbývat Daniela, ale místo toho jsem byla znovu v šoku. Vedle mne seděla Edwardova krásná přítelkyně a upírala na mne svůj zrak. Ani já jsem od ní nemohla odtrhnout oči, protože její krása byla opravdu neuvěřitelná. Byla menší, drobnější postavy, štíhlá jako proutek. Hnědé vlasy, krátce střižené, měla rozježené všemi směry, pleť bílou jako sníh, zlaté oči, drobný nosík a plné smyslné rty. Trochu mi připomínala Sněhurku. Na sobě měla nádherné modré šaty ušité ze saténu, které jí sahaly ke kolenům, a v jejím štíhlém pase je rozdělovaly mohutným páskem. Nesměle na mne zamrkala svými dlouhými řasami.

„Promiňte, ještě jsem vám nestačila pogratulovat, tak bych to nyní ráda napravila,“ řekla mile a její hlas zněl jako andělský zpěv – naprosto dokonale.

„Děkuji, to jste milá,“ neubránila jsem a promluvila na ni, protože i když jsem se tomu bránila a chtěla jsem tuhle holku děsně nenávidět, nemohla jsem. Měla v sobě jakési zvláštní kouzlo, kterým mne očarovala, a veškerý vztek skoro zmizel. Zůstala jen tichá závist.

„S panem Dawsonem vám to skutečně sluší. Musíte být skvělí partneři,“ pokračovala dívka a já si jen smutně povzdechla.

„No, to samozřejmě... Jinak bych si ho přeci nebrala,“ řekla jsem.

„Ach, promiňte, vždyť já jsem se vám ani nepředstavila! Jsem Alice. Alice Cullenová, moc ráda vás poznávám,“ zašveholila Alice a ve mně už znovu všechno vřelo. Tep se mi zrychlil a polilo mne horko.

„Vy jste... vy jste manželka Edwarda?!“ nevydržela jsem to a musela se zeptat. Jestli mi Edward celou tu dobu tohle tajil, tak... tak opravdu nevím, co bych měla dělat.

Alice se zvonivě zasmála. „Ale ne, jsem jeho sestra!“ řekla a začala se smát nanovo. Nejradši bych se smála s ní, ale události posledních dní mi to nedovolili a navíc počáteční šok stále trval. Je to jeho sestra! Ach Bože! Ze srdce mi spadl snad tunu vážící balvan. O tolik se mi ulevilo a následně zase přitížilo, když jsem si uvědomila, že je to stejně vlastně jedno.

To už se k nám připojil i Edward, který si asi až teď uvědomil, že postrádá sestru.

„Slečno... tedy vlastně paní Dawsonová...“ řekl chladně, když zjistil, že se bude muset vypořádat i se mnou. Vzpomněla jsem si, že jsem se mu chtěla omluvit, ale z nějakého důvodu se mi teď už nechtělo.

„Ráda vás vidím, pan Cullene. Máte moc milou sestru,“ řekla jsem stejně chladným hlasem, jaký použil on před chvíli. Alice z toho byla nějaká nesvá, začala se podivně ošívat a vypadala, že by nejradši už šla. Já jsem jí v tom bránit rozhodně nechtěla.

„Děkuji, já vím. A gratuluji vám k vašemu sňatku. Byla byste tak laskava a vyřídila to i vašemu manželovi? Bohužel ho nemůžu nikde najít a už musíme jít.“ To, že lhal, bylo naprosto zřejmé. Nic nemuseli, ale chtěli.

„Samozřejmě, ráda mu to vyřídím,“ odsekla jsem a víc se na něj už nepodívala. Že ho vidím možná naposledy v životě mi došlo, až když byli pryč. Nešťastně jsem si povzdychla a znovu usedla na pohovku, kde mne po zbytek večera už nikdo příliš neotravoval. Tedy až na rodiče, kteří se semnou samozřejmě přišli ve velkém rozloučit, když odjížděli domů. Zbytek dne i večera jsem víceméně protrpěla o samotě pozorováním lidí hemžících se okolo. Zlom nastal až v noci, když se společnost rozešla a v domě zůstal jen Greg, já a ohromný nepořádek. Tedy alespoň jsem si myslela, že jsme sami...

„Bello? Zlato?“ zavolal na mne Greg a já se donutila se zvednout a jít si vyslechnout, co ode mne žádá. „Tak jak se ti líbila svatba?“ zeptal se naprosto vážně.

„Jo, byla moc pěkná. Myslím, že lepší svatbu jsme už mít nemohli,“ odvětila jsem a snažila se vypadat přesvědčivě.

„No, já jsem toho názoru, že náš svatební den by mohl být ještě lepší, pokud ho obohatíme ještě o něco,“ řekl tajemně a pomalu se ke mně blížil s otevřenou náručí.

„O co?“ zeptala jsem se nechápavě, ale v zápětí si uvědomila, co má asi na mysli.

„O báječnou svatební noc,“ řekl a než jsem stačila jakkoli zareagovat, popadl mne do náruče a nesl nahoru do ložnice.

Tam mne hodil na postel jako pytel brambor a začal se svlékat. Ještě než ale stihl svou činnost dokončit, zarazil se.

„Oh, na něco jsem zapomněl!“ plácl se do čela a prstem mi naznačil, ať dávám pozor. „Mám pro tebe překvapení! Dnešní noc si pořádně užijeme! A protože jsem sehnal někoho, kdo by o takovou noc stál taky, a kdo by za ni byl ochoten zaplatit pěknou sumou, rozhodl jsem se, že si dnešek užijeme ve třech,“ řekl nadšeně a šel ke dveřím ložnice. Když je otevřel, udělalo se mi daleko nejhůř za celý dnešní den a možná i život. Ve dveřích stál Daniel.

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek When the stars fade away - 16. kapitola: