Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » When the stars fade away - 19. kapitola

05.06.2010 (12:30) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2327×

19. Štěstí nebo neštěstí?!

Pískot brzdících pneumatik, klaksony aut a tvrdý náraz bylo to poslední, co se mi vybavovalo, než jsem upadla do hlubokého bezvědomí. V mém bezesném spánku se ale objevovaly i kratičké okamžiky, kdy jsem nejspíš částečně procitla, protože si zároveň vzpomínám i na silný pach krve a spáleniny, řev lidí, postávajících okolo, nebo posmutnělé brebentění členů záchranného týmu, který pro nás poslali. Nic víc si z oné nehody nepamatuji. Stejně tak jsem nevěděla, kde to jsem, co se mnou je, co je s Gregem, a především, plány na záchranu Ellie byly opět zhaceny.

Chtělo se mi brečet, ale nemohla jsem. Chtělo se mi vstát z postele a utéct do matčiny nebo otcovy bezpečné náruče, ale nemohla jsem. Chtěla jsem řvát, ale nemohla jsem. Dokonce ani bolest jsem už nemohla cítit, protože jsem necítila skutečně nic. Mé ruce, mé nohy, má hlava – necítila jsem je, nedokázala jsem jimi pohnout. Dokud jsem neotevřela oči, ani jsem si nebyla jistá, že je stále mám. A tak jsem oči otevřela a šokovaně hleděla kolem sebe.

Ležela jsem v čistě bílém, malém pokoji, úplně sama, jen se spoustou neustále pracujících přístrojů, stejně němých, jako jsem nyní byla já sama. Místnost měla jen jedno malé okénko, které bylo tak zahalené závěsem, že místnost musela osvětlovat malá zářivka u stropu. Vedle mého lůžka stál stoleček s kalendářem a já zjistila, že tu ležím už tři dny.

Začala jsem přemýšlet, co se mohlo stát. Začátek příběhu mi byl celkem jasný – běžná autonehoda, po níž museli její zraněné účastníky odvézt do nemocnice. Ale co se dělo dál? Jak to, že si nic nepamatuji, že jsem se probudila až teď, a že necítím svoje končetiny? Na tyto otázky jsem si odpovědět nedokázala. Snažila jsem si vzpomenout alespoň něco dalšího z mého pobytu zde v nemocnici, ale po mé poslední vzpomínce – mumlání záchranářů – následovala jen velká černá díra plná nejistot a zmatku.

Najednou se dveře pokoje rozletěly dokořán a dovnitř vešla mladá zdravotní sestřička se smutným výrazem na tváři. Jen co spatřila mé zvídavé otevřené oči, zapískla a pádila zase pryč, aniž by se už obtěžovala zavřít. Mělo to ale svůj význam, protože hned na to přišla sestřička znovu, tentokrát doprovázená ženou středního věku v bílém plášti, brýlích a s vysoce vyčesaným drdolem. Bylo mi jasné, že je to nejspíš má ošetřující lékařka.

Když se i ona přesvědčila o mé bdělosti, přitáhla si k mé posteli židličku a upírala na mne přes sklíčka svých brýlí oči.

„Isabella Dawsonová?“ zeptala se doktorka tiše. Její hlas zněl soucitně a lítostivě. Otevřela jsem pusu, abych potvrdila svou identitu, ale zjistila jsem, že nemůžu mluvit. „Och, pardon, zapomněla jsem, že nejspíš nebudete moci mluvit. To je způsobeno pravděpodobně velkým šokem, kterým jste při vaší nehodě utrpěla. Pokud budete chtít souhlasit, tak prosím jednou zamrkejte, a pokud byste nesouhlasila, zamrkejte dvakrát, ano?“ Jednou jsem mrkla na důkaz toho, že si rozumíme. „Dobrá. Takže ještě jednou, jste Isabella Dawsonová?“ zeptala se doktorka znovu a já znovu jednou mrkla.

Když se doktorka ujistila, pomalu přikývla a napřímila se na židli. Pak ještě poslala sestřičku pryč, a my měly soukromí.

„Paní Dawsonová, nemám pro vás příliš pozitivní zprávy,“ začala, a kladla důraz na každé vyslovované slovo tak, abych jí přesně rozuměla. „Ještě dříve, než vám cokoli oznámím, nejprve bych se sama ráda představila. Mé jméno je Charliene Mackluskyová a jsem zdejší lékařka.“ Snažila jsem se na ni pousmát na znamení toho, že mě těší, protože ať jsem byla zraněná sebevíc, stále jsem se snažila dbát na mé dobré vychování.

„Myslím, že musíte být určitě zmatená a zvědavá, co všechno se stalo, takže bych vám to ráda objasnila, pokud mi to dovolíte.“ Další rychlé mrknutí oka. „Bohužel vám ale budu vyprávět o ne příliš veselých záležitostech, tak se, prosím, nezlobte.“ Krátká pauza, kdy se doktorka Mackluskyová zhluboka nadechla a začala vyprávět všechno od začátku. „Jak jistě víte, měla jste autonehodu, a to dost ošklivou autonehodu. Vaše auto se srazilo v plné rychlosti s dodávkou, která měla také velkou rychlost. Náraz musel být opravdu velký a máte opravdu ohromné štěstí, že jste ho přežila. Špatnou zprávou ovšem je, že nikdo další kromě vás nepřežil. Muž, který jel s vámi, a my předpokládáme, že to byl váš manžel, bohužel v autě, které se vznítilo a začalo hořet, uhořel. Je mi to moc líto.“ Doktorka nasadila soucitný pohled a já věřila tomu, že to myslí skutečně vážně, že to není žádná dobře trénovaná přetvářka. Co bylo ovšem daleko zajímavější, byla smrt Grega.

Nevěděla jsem přesně, jaké z toho mám pocity. Cítila jsem se velmi zvláštně. Mísily se ve mně pocity radosti a hned na to studu, protože ať už byl Greg jakýkoli, nebylo hezké mít radost z něčí smrti. Také jsem pociťovala silný pocit volnosti, který byl sice úžasný, ale nejspíš už nijak nevyužitelný, jelikož jsem tušila, že je to se mnou špatné.

„Opravdu mne to moc mrzí, zvlášť, když jsme se dozvěděli, jak brzy po svatbě jste měli. Musí to být hrozné. Ale bohužel to není jediná špatná zpráva. Vás jsme sice z auta stihli vytáhnout dřív, než jste uhořela spolu se svým mužem, ale jak jsme posléze zjistili, měla jste poraněnou páteř.“ Očima jsem sjela ke svým nohám, zabaleným v sádře a schovaným pod peřinou. To proto jsem nic necítila. Zranění páteře způsobilo mé rozsáhlé ochrnutí. „Zároveň vám plameny způsobily popáleniny na sedmdesáti procentech těla. Je mi to opravdu moc líto.“ Popáleniny jsem necítila, ani neviděla, protože můj výhled byl kvůli nepohyblivosti hlavy značně omezený, ale byla jsem skutečně ráda, že tu někde neviselo zrcadlo. „Ani toto však není všechno. Díky tomu prudkému a silnému nárazu máte také zlomené obě nohy, pravou ruku a pravou klíční kost. Daleko nejhorší zprávu jsem vám však ještě neřekla,“ oznámila mi doktorka a znovu se smutně zhluboka nadechla, než začala mluvit. „Při nejrůznějších testech, které jsme vám dělali, jsme zjistili jednu velmi nepříjemnou věc. Jste nakažena virem HIV. Je možné, že to bylo od vašeho manžela, ale vy sama nejlépe víte, jestli jste nebyla i s jinými muži. Podstatné ovšem je, že vám nyní rychle selhává váš imunitní systém. Opravdu nerada to říkám, ale my vám již nemůžeme nijak pomoci. Je mi to moc, opravdu moc líto.“ Doktorka domluvila a já měla o čem přemýšlet. Tato informace mne opravdu zaskočila. Nikdy bych nic podobného nečekala.

Hlavou se mi honily myšlenky nejrůznějších typů, nedokázala jsem vybrat ani jednu z nich, na kterou bych se mohla alespoň chvíli soustředit, bylo to na mne příliš moc informací, příliš mnoho nových otázek a žádných odpovědí. Byla jsem zdrcená. Umírám. Velmi rychle, bezbolestně a nakonec i jako vdova. Nevěděla jsem, kolik mi zbývá dnů nebo hodin, a vlastně jsem to ani nechtěla zjistit. Jediné, co jsem mohla s naprostou jistotou říct, byl člověk, který mi to způsobil, který mne nakazil. Byl to Daniel. Musel být! V podstatě jsem se na něj nezlobila, bylo mi jedno, že umřu, smrt mi nevadila. To, co mi vadilo daleko víc, bylo to, že jsem už nikoho nemohla před Danielem varovat, a tak jsem si byla jistá, že po světě již chodí a taky ještě bude chodit spousta dalších nakažených žen, které se to mohou dozvědět, až to budou nejméně čekat.

Podívala jsem se na doktorku, která zase upírala oči na mne. Neznaly jsme se, a přesto bylo v této chvíli něco tak blízkého, něco, co lidi hodně spojuje.

„Je mi opravdu líto, že jsem zrovna já posel špatných zpráv. Moc mě to mrzí. Asi vás tu teď nechám o samotě,“ řekla doktorka Mackluskyová se sklopenýma očima a poté odešla tiše z místnosti. I ona měla jistě plno témat k přemýšlení a spoustu, spoustu dalších věcí na práci, které byly alespoň pro dnešek už veselejší.

Já jsem zavřela oči a myslela na svůj dosavadní život. Za tu chvilku, kterou jsem na planetě Zemi strávila, jsem toho zažila vcelku dost. Minimálně svatbu s tyranem spousta lidí nezažije za celý svůj život. A je to dobře, protože svůj osud bych opravdu nikomu nepřála. Dále jsem přemýšlela nad věcmi, které už nestihnu udělat, které nikdy nezažiju, přemýšlela jsem i nad chybami, u kterých už nebudu nikdy moci zjistit, že to jsou chyby, a také jsem přemýšlela nad lidmi, se kterými se už nikdy nepoznám, nad místy, na které se nikdy nepodívám, nad úžasnými objevy a vynálezy, u kterých nebudu moci zjistit, jak moc úžasné jsou – například lék proti viru HIV.

Přemýšlela jsem a přemýšlela, až jsem zavřela oči vyčerpáním a snažila se usnout. Po chvíli se mi to snad i podařilo, jelikož se mi zdál vážně zvláštní sen. Zdálo se mi o mladém, pohledném muži, jehož dokonalý vzhled poněkud kazila strhaná alabastrová tvář s naprosto tragickým výrazem. Ten muž neplakal, ale i tak působil daleko smutněji než třeba celý plakající národ. Přistoupil k mé posteli a tiše si povídal sám pro sebe, jaký to byl pitomec. Pak zvedl svou na dotek chladnou ruku a ...

Na své popálené tváři jsem ucítila cosi příjemně studeného. Myslela jsem, že mi sestřičky přišly na obličej dát nějaký studený zábal, a tak jsem pohotově otevřela oči, i když to už šlo velmi těžko, a mé srdce se na okamžik zastavilo a poté znovu rozbušilo v nepřekonatelné rychlosti.

Přímo přede mnou, přímo u mě, seděl můj truchlící lektor francouzštiny. Edward. Takže to nebyl sen, nic se mi nezdálo, tohle bylo skutečné! Nevěděla jsem, jestli mám plakat, nebo se smát. Už znovu jsem stála na rozhraní svých pocitů. Netušila jsem, jak to bylo možné, že tu je, ale byl tu, skutečně tu byl! Edward, ten nejkrásnější, nejúžasnější a nejdokonalejší, ale především – ten, pro něhož jediného mé srdce stále bilo, i když zbytečně, protože své city mi už dávno přiznal, a bohužel nebyly shodné s těmi mými.

Chtěla jsem se ho zeptat, co tu dělá, ale jednak jsem nemohla, a jednak mne předběhl: „Bello! Ach, Bello! Ani jsem nedoufal, že by ses ještě probudila!“ zašeptal tím nejdokonalejším hlasem, jaký jsem kdy slyšela. Byl rád, že jsem se vzbudila, byl rád, že mne vidí, a to dokonce i v tak žalostném stavu, v jakém jsem byla. „Ach, já... Ach, bože! Jsem tak... tak.. neumím to vyjádřit! Zdrcený a nešťastný a zároveň rád, že stále žiješ!“ povídal a v očích mu zazářily jiskřičky náhlé radosti. Nechápala jsem, proč je tak nadšený, ale hodlala jsem jeho nadšení sdílet s ním, chtěla jsem si užít své poslední chvilky. A chtěla jsem mu toho tolik říct!

„Bello, musím ti toho tolik říct!“ zavýskl radostí a já čekala, co tím má na mysli. Byla jsem zvědavá, co by mi mohl tak důležitého chtít, protože mne samotnou nic nenapadalo. „Předně bych chtěl začít omluvou. Obrovskou omluvou!“ A v této chvíli znovu posmutněl. Jako by mu něco právě došlo. „Chtěl bych se ti omluvit za to, co jsem ti provedl, za to, že jsem ti zlomil srdce, protože to byla ta největší ubohá chyba v mém životě! Neměl jsem to dělat, neměl jsem být pitomý, měl jsem být sobecký, protože kdybych byl, nikdy by k tomuhle nedošlo.“ Na chvíli se odmlčel a nešťastně zakroutil hlavou.

„Kdybys jen tušila, co všechno ti chci říct! Moc se omlouvám, že s tím přicházím v tak nevhodnou dobu, ale musel jsem ti to říct, musela jsi to vědět. Nedokázal bych žít s tím, že jsi... že jsi... zemřela s tím, aniž by ses nedozvěděla pravdu, jedinou a skutečnou pravdu.“ Aby vyslovil slovo zemřela, musel se hodně přemáhat. A já možná začínala pomalu tušit, kam tím vším míří.

„Bello, jsem ten největší tupec a hlupák, že jsem nechal ženu svých snů a jedinou ženu mého srdce, aby se provdala za toho idiota Grega. Měl jsem tušit, že je to magor, ach bože, jsem tak pitomý! Pravdou ale je, že od první chvíle, co jsem tě viděl vejít do mé třídy, od prvního okamžiku, od prvního dotyku tvé kůže, od našeho polibku..., nemohl jsem na tebe přestat myslet. Nešlo to. Snažil jsem se, protože jsem věděl, že jsi zadaná, ale i tak jsem tě nemohl dostat z hlavy. A možná, že když na někoho musíš neustavně myslet, možná, že to tak prostě má být, že k tobě prostě patří. Jenže já si tohle uvědomil až příliš pozdě. Musel jsem se krotit a ovládat, abych ti všechny své city hned nevyklopil, a věř mi, že to bylo opravdu těžké, zvlášť, když jsem zjistil, že ani já tobě nejsem lhostejný. Jenže ty jsi se měla vdát za Grega a já ti prostě nemohl ničit tvé plány. Nemohl jsem ti nabourávat tvůj svět, nechtěl jsem ti přidělávat starosti, i když teď vím, že by tomu tak asi nebylo. Musel jsem se od tebe držet dál, ale i tak jsem na tebe nemohl zapomenout. Nebylo dne, nebylo hodiny, nebylo chvíle, nebylo momentu, kdy bych na tebe nepomyslel. Jednoduše jsi mi zamotala hlavu a já se bál toho, že ti ublížím. A to jsem nechtěl.“

Edwardova slova mne naprosto vykolejila. Při jeho dlouhém monologu se mi srdce několikrát zastavilo a hned zase znovu nahodilo. Z oka se mi vyloupla velká slaná slza. Edward si jí všimnul a setřel mi ji z tváře.

„Bello, prosím, neplač! Neplač, lásko, prosím! Já bych si to už nikdy neodpustil, i když to si neodpustím i tak. Moc dobře chápu, jak velká chyba to byla a věř mi, prosím, věř mi, že kdybych mohl udělat cokoli, aby se vrátil čas a já bych mohl všechno změnit, udělal bych to. Bello, jak moc tě miluju! Já tě miluju! Tak moc a moc tě miluju!“ opakoval stále dokola, sehnutý těsně u mého obličeje. A já mu věřila. Celou dobu jsem věděla, že tomu tak muselo být. Cítila jsem to. Už od začátku jsme si byli souzeni, ale naše cesty se zamotaly natolik, že nám nebylo dopřáno strávit spolu dlouhý a šťastný život plný lásky. Ale i tak jsem byla spokojená, protože nyní jsem věděla, že mne miluje, oddaně a úplně, jak nejvíc někdo někoho milovat může. A najednou jsem byla úplně šťastná. Najednou mi bylo jedno těch lidí, které nepoznám, těch míst, která neuvidím, těch věcí, které nezažiju, protože to hlavní, svou celoživotní a jedinou skutečnou lásku už mám. A nic víc nepotřebuji.

Usmála jsem se na Edwarda, co nejvíce jsem mohla, a on mne znovu pohladil po tváři. Jeho chladný dotyk byl tak příjemný a to nejen proto, že mi tím ochlazoval popáleniny, ale byl to dotyk od člověka, který mne doopravdy miloval.

„Kdyby bylo cokoliv, co bych pro tebe ještě mohl udělat, prosím, řekni a já to udělám! Ať je to, co je to, ať to stojí, co to stojí, cokoliv!“ řekl mi vroucně, a i když bych za normálních okolností jeho nabídku odmítla, dnes tu skutečně bylo něco, co jsem od něj potřebovala. Něco, co už jsem sama nemohla stihnout. Problémem však bylo to, že jsem nemohla mluvit.

Byla jsem na sebe naštvaná, protože na tom závisel osud někoho druhého, a tak jsem se snažila přemáhat a donutit své skomírající tělo promluvit. Edward trpělivě čekal, napjatý mou prosbou.

„El...,“ začala jsem a měla ohromou radost alespoň z toho. Mluvit mi šlo opravdu ztuha, ale já nabrala všechny síly, co mi ještě zbývaly, a snažila se dál. „Ell... Ellie...,“ řekla jsem obtížně a jen stěží mi bylo rozumět.

„Ellie? Ta ztracená dívenka?“ zeptal se Edward pohotově a já se snažila výrazně zamrkat očima na význam souhlasu.

„Star... stará... t... tov... továrna,“ pověděla jsem ještě a byla na dně všech svých sil. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje jakási podivná síla, která mne táhla pomalu pryč z této místnosti, z tohoto těla...

„Ellie je ve staré továrně?“ Znovu jsem zamrkala, přičemž oči mi už zůstaly zavřené. Neměla jsem sílu na to, znovu zvednout víčka. „Bello! Bello, ne! Prosím, ještě neodcházej! Bello! Lásko!“ volal Edward a mně přišlo, jako by se jeho hlas vzdaloval a vzdaloval.

Pak jsem ucítila něco chladného na svých ústech. Byla to jeho ústa. Políbil mne. A v tomto posledním polibku toho bylo daleko víc, než co jsem za celý život mohla prožít.

„Miluju tě. Na věky,“ zašeptal mi Edward do ucha a já se zkusila pousmát.

„Miluju tě,“ vydechla jsem ta krásná slova ze svých úst a byla jsem neskutečně ráda, že zrovna tohle je to poslední, co jsem mohla říct. Nádech a výdech... zpomalený tlukot srdce... I když mé oči již byly pevně zavřené, viděla jsem v mé mysli zřetelně obraz mého dokonalého Edwarda, šťastně vyhlížejícího a usmívajícího se tak, jako bych ho viděla poprvé... Nádech... A to skutečně poslední, co jsem viděla, byť jen v mé fantazii, jsme byli já a Edward, zamilovaní, mladí a spokojení, jak se tiskneme k sobě a topíme se ve svých očích, vypovídajících tolik o láskyplných citech, které jsme chovali k tomu druhému... Výdech... nádech... buch - buch... buch - buch... Sbohem, má jediná lásko... buch - buch... buch...

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek When the stars fade away - 19. kapitola: