Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » When the stars fade away - 4. kapitola

22.12.2009 (20:00) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1854×

4. kapitola – Přetvářka

„Proboha, co to máš pod okem?“ vyptávala se mne vyděšeně Betty, když jsem ráno přišla do práce. Popravdě řečeno, absolutně vůbec jsem netušila, co jí na to mám odpovědět. I  když jsem čekala, že se nejspíš zeptá, protože monokl pod okem byl více než patrný, odpovědět naprosto suverénně jsem nedokázala.

„Ehm, no... spadla jsem na schodech, víš… nic vážného, jen pár modřin.“ Betty se zatvářila podivně, myslím, že příliš přesvědčivě jsem nezněla.

„Byla jsi s tím u doktora?“ měřila si mou modřinu pod pravým okem s neskrývanými obavami vepsanými ve tváři.

„Ne, vždyť říkám, že to nic není. Za pár dní už to nebude vidět.“ Chlácholila jsem ji i sebe zároveň. Popravdě řečeno, pokud se tohle budu ještě někdy opakovat, pak nejspíš budu muset chodit s hlavou obmotanou v šátku. Ale proč by se to ještě mělo opakovat? Vždyť jsme si to s Gregem přece vyříkali, pamatuju si přesně úplně všechno, co se ten večer stalo…

Greg mne silou uhodil a já upadla na zem. Cítila jsem ve tvářích podivný tlak a do nosu mne udeřil zápach smíchané soli s rzí – krev, uvědomila jsem si. Snažila jsem se zjistit, odkud se bere, ale pak jsem ucítila dotek Gregových prstů pod mým okem.

„Promiň, nejspíš jsem tě musel škrábnout nehtem.“ Řekl a do ruky vzal odkudsi navlhčený ubrousek, kterým mi tvář otíral.

„T-to nic...“ Ani nevím, proč jsem to řekla. Měla jsem obrovskou chuť se zlobit, oplatit mu tu ránu, mlátit ho, vylívat si na něm svůj vztek, ale pak jsem si vzpomněla, že on je jediný muž, který po mne kdy toužil, a je také jediný, se kterým jsem nějakým záhadným způsobem šťastná. A navíc to vypadalo, že Greg svého neuváženého činu lituje.

„Moc se ti omlouvám, strašně mne to mrzí, ale ty nevíš, jak moc jsem se o tebe bál. Prosím, řekni mi popravdě s kým jsi byla. Nelži mi, přijmu pravdu.“ Proč jen musel být tak tvrdohlavý? Copak bych mu dokázala lhát?!

„Ale já ti nelžu, opravdu jsem byla s kamarádkou Jessicou na dámské jízdě. Mrzí mne, že sis dělal starosti, ale nechala jsem ti vzkaz. Já bych tě nepodvedla, Gregu.“ Říkala jsem mu a z očí mi náhle tekly slzy. Greg si mne přitáhl blíž a políbil mne do vlasů. Doufala jsem, že tohle naše malé nedorozumění je už jednou provždy za námi. Jenže…

… jenže co když se najde nějaké další takové nedorozumění? Co když všechno nebude tak růžové, jak si to představuji? Co když Greg není tak úžasný, jak se mi prve zdál? Pochybovala jsem o něm, o nás dvou, a to dost často. Ale zároveň jsem ho milovala, a byla jsem odhodlaná k tomu, mu všechny tyhle “úlety“ odpustit. Přece jen, nebýt jeho, nepoznala bych nikdy co to doopravdy znamená slovo láska. Nebo jsem si i tohle jen nalhávala?!

Naštěstí jsem přede všemi dokázala dost dobře zakrýt všechny mé pochybnosti, a tak jsem najednou žila ve světě plném přetvářky a úporné snahy o něco, po čem jsem tolik toužila, ačkoli jsem si kvůli tomu musela vytrpět spoustu ošklivých věcí. Ale modřiny, odřeniny a boule jsem bohužel skrýt nedokázala, a tak jsem neunikla zvědavým a někdy i lítostivým zrakům lidí okolo. A mezi takové patřila i malá Ellie.

Zrovna jsem jí četla pohádku z její oblíbené knihy, když se zničehonic zeptala: „Strýček tě bije, viď?“ Její upřímná otázka mi naprosto vyrazila dech. Ohlédla jsem se kolem sebe, abych se ujistila, že ji nikdo neslyšel.

„Ovšem že ne, jak jsi na to přišla?“ snažila jsem se o nenucený úsměv, ale příliš mi to nešlo. Před dětmi bylo jen velmi těžké něco utajit.

„Máš modřinu pod okem. To sis neudělala sama, že ne?“ Stále mne překvapovala, jak mohla být tolik vnímavá v jejích pěti letech?

„Ne, máš pravdu, neudělala. Můžou za to schody. Upadla jsem, víš.“ Za žádnou cenu jsem jí nemohla říct pravdu, byla přece ještě dítě, dost malé dítě na to, aby s ní někdo probíral násilí. Ale Ellie se nenechala jen tak ošálit. Jak už jsem řekla, byla daleko vnímavější než kdokoli jiný.

„Já vím, že mi lžeš. Udělal ti to strýček Greg.“ Byla si tím tak jistá, byla o tom úplně přesvědčená, přesvědčila by o tom každého.

„Proč si to myslíš?“ Byla jsem zvědavá na její teorii.

„Protože mě občas taky bije, hlavně když si s ním nechci hrát. Ale nesmím to nikomu říct, ani to, že mě bije, ani to, že si se mnou hraje. Ale když tebe taky bije, tak si o tom můžu povídat aspoň s tebou, ne?“ Nemohla jsem uvěřit svým uším. A nemohla jsem uvěřit ani svým očím, říkala to s takovým ledovým klidem, byla s tím naprosto smířená. Okamžitě mi naskočila husí kůže, a zároveň mě polila horkost. Co teď? Co s tím mám dělat? Tohle už není jen tak, tady už nejde jen o mne!

„On tě nutí si sním “hrát“?! A jak?“ zeptala jsem se nejtišeji jak jsem svedla.

„Většinou třeba na doktora, někdy je on doktor a prohlíží mě, ale někdy jsem doktor i já, a prohlížím jeho.“ Udělalo se mi špatně, jen tak tak jsem potlačila nepříjemné šimrání v břiše, které nutilo obsah mého žaludku drát se nahoru.

„A co všechno jako doktoři zkoumáte?!“

„Když je doktor strýček, tak mi dělá kompletní prohlídku, a to musím být nahatá. A když jsem doktor já, tak si strýc vždycky stěžuje na bolest v rozkroku a já mu ho musím prohlížet.“ Myslela jsem, že se na místě pozvracím. Ale Ellie byla naprosto klidná, prohlížela si obrázky v knížce a dělala jako by nic. Hlava se mi točila a nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Bylo mi špatně, příšerně špatně. Teď už nešlo jen o mě, šlo i o malou pětiletou holčičku, která by z tohohle mohla mít později obrovské problémy, celoživotní trauma.

„A tobě to nevadí?“

„Vadí, ale strýček mi říkal, že jestli to někomu řeknu, tak mi něco udělá. Nebo někomu z rodičů. A já nechci, aby jim ubližoval.“ Tohle byl vrchol, absolutní vrchol. Měla jsem šílenou chuť to jít ihned oznámit, chtěla jsem ukončit utrpení tohohle nevinného dítěte. Ale pak mi se mi v hlavě cosi sepnula na jinou vlnu a mne začaly tížit otázky úplně jiného kalibru. Co bude potom s Gregem a se mnou? Co bude s námi? Mám vlastně vůbec sílu ukončit jediný vztah, ve kterém jsem byla kdy aspoň trochu šťastná? Mám sílu na to, zůstat zase sama? Opuštěná, jako kůl v plotě?! Musela jsem si přiznat, že nemám. Ale neměla jsem ani sílu na to, dělat, jako že jsem se nikdy podobného rozhovoru mezi mnou a Ellie neúčastnila. Nemohla jsem jen tak přivírat oči a přehlížet to. Tak co jsem mohla dělat?!

U oběda si ke mně přisedla Betty.

„Ta holka si tě úplně omotala kolem krku, co?“ prohodila a mírně se usmála. „Udělá cokoliv, aby si získala něčí pozornost.“

„Co?!“ zeptala jsem se nepřítomně. Hlavu jsem měla přeplněnou nevyřešenými hádankami, otázkami, na které jsem nedokázala správně odpovědět.

„Myslím Ellie, všimla jsem si, že sní trávíš dost času. Víš, nechci tě od ní odrazovat, ale nesmíš se k ní tolik poutat, přece jenom, za rok už tu nebude, a tobě se pak po ní bude stýskat víc než by bylo nutné.“

„Aha, jo tak,… díky za radu.“ Chtěla jsem se pokusit o úsměv, ale pak jsem to vzdala a radši koukala zase do svého talíře. Už jsem chtěla, aby bylo po práci a já si to mohla pěkně z očí do očí vyříkat s Gregem. Rozhodla jsem se, že ať už to dopadne jakkoliv, musím zjistit pravdu.

A když na to konečně přišlo, a já stála přede dveřmi od Gregova domu, začaly se vracet pochybnosti. Hodlala jsem se smést z mé paměti tak, jako přebytečné papíry ze stolu, ale nešlo to tak lehce. Nakonec se situace vyřešila sama. Dveře přede mnou se najednou otevřely a v nich stál překvapený Greg.

„Proč nejdeš dál?“ Ptal se.

„Ehm, musím s tebou něco probrat…“ odpověděla jsem mu a vešla dovnitř. Hlas se mi klepal strachy. Ne snad proto, že jsem se bála, že zase schytám nějakou tu ránu, ale kvůli Ellie. A taky kvůli tomu, že jsem se bála, že mne opustí.

„Fajn, o čem chceš mluvit?“ zeptal se a i on byl najednou nervózní.

„Vím o Ellie.“ Řekla jsem a sedla si do křesla. Čekala jsem křik, nebo ránu, cokoliv. Ale on byl zmatený ještě víc.

„A co je s ní?“ Jeho naprosto věrohodný tón mě vyvedl z míry.

„Řekla mi o vašich “hrách“! O tom, jak ji biješ! Jak ji nutíš dělat s ní nechutnosti!“ Chtěla jsem to na něj zařvát, ale hlas se mi pomalu vytrácel.

„Cože?!“ mírně se pousmál a hlavu vystrčil kousek dopředu. Vypadal opravdu překvapený a … pobavený! „O čem to mluvíš?“

„No přece…“ najednou mi došla slova. „Ellie mi tvrdila, že ji nutíš hrát si s ní na doktora a když se jí nechce, tak ji biješ!“ Greg se začal smát.

„Ta má ale bujnou fantazii! O ničem takovém nevím, musela si to všechno vymyslet. Tys jí to uvěřila?“ smál se až se za břicho popadal. Já byla zmatená, úplně a doslova vyvedená z míry. A pak jsem si vzpomněla na slova Betty z dnešního oběda – Udělá cokoliv, aby si získala něčí pozornost. Copak toho byla schopná? Copak by dokázala vymyslet si tak věrohodnou lež? Byla skutečně tak vynikající herečka?

„Nelžeš mi? Vážně si to jen… vymyslela?!“ nemohla jsem tomu věřit. Bylo jí pět let! Pět let! V dětech se nevyznám, ale řekla bych, že tohle by dokázala jen silná psychická osobnost. Ale tou Ellie v podstatě byla. Takže co byla pravda a co jen lež, přetvářka? Lhal mi Greg, nebo Ellie? Neuměla jsem se rozhodnout.

„Věř mi, nelžu ti, proč bych to dělal?“ Nechápavě zavrtěl hlavou a přisunul se ke mně blíž. Potom pustil hudbu. „A teď, co kdybychom se věnovali bohulibějším činnostem? Nechceš mi udělat striptýz?“ Jeho pohodovost mě zarazila ještě víc. Vážně teď měl chuť na striptýz?

„Teď?“ zeptala jsem se nejistě.

„A proč ne?“ Popostrčil mě dopředu, před repráky, ze kterých se linula divoká taneční hudba. Obvykle bych se v rytmu hudby ráda zavlnila, ale ne dnes. Jenže mi nic jiného nezbylo. Gregův výraz mě donutil, tvářil se tak prosebně až se mi ho zželelo a já mu vyhověla. Začala jsem se kroutit a snažila jsem se o svůdné pohyby, přičemž jsem ze sebe strhávala jeden kousek oblečení za druhým Ale přitom jsem stejně nemohla myslet na nic jiného než na malou Ellie. Proč by se dožadovala pozornosti, když už mou měla? Bála se, že si jí snad jednoho dne přestanu všímat? Jak by si tohle mohla myslet?

Když už zbývalo jenom strhnout ze sebe spodní prádlo, zarazila jsem se. Co když to byla pravda? Co když si to Ellie nevymyslela? Možná trpěla, a možná jí z toho stíhají noční můry i teď, a já tady mezitím dělám potenciálnímu pedofilovi dělám striptýz a tvářím se, jako že se nic neděje. Ale jak to mluvím o Gregovi? On přece není žádný úchylák!

„Promiň, Gregu, já nemůžu.“ Omluvila jsem se a sbírala oblečení, které se válelo na zemi.

„Jak nemůžu? Něco načneš a pak to nedokončíš?!“ V jeho hlase byl najednou zase hněv a zloba. Nebyl spokojený. Vstal a prudce si mě přitáhl zpátky. „Tohle dokončíš, ano?!“ přikázal.

„Gregu, nezlob se, já na to dnes nemám náladu,“ Snažila jsem se mu vyvlíknout, ale nešlo to. Držel mne příliš pevně. Cítila jsem, jak se mu hruď dme vztekem, a jeho tvář se nyní podobala tváři ďábla. „Gregu, prosím, pusť mě.“ Prosila jsem.

„Fajn, striptýz dělat nechceš, tak půjdeme rovnou na věc.“ Hodil mne na pohovku a tvrdě si na mě lehl dřív než jsem stačila cokoli udělat.

„Gregu, prosím...“ žadonila jsem, ale to ho ještě více rozproudilo. Byl plný chtíče a touhy, neměl v úmyslu mě teď pustit.

Sundal ze mě zbytek oblečení a drtil pod svým tělem, které chtivě mačkal na to mé. S ničím se příliš nezdržoval, neprotahoval to. Vnikl do mě, až jsem zakřičela. Bolelo to. Ale Greg chtěl pokračovat. Přirážel čím dál tím víc a rychleji a já cítila, že už se naštěstí blíží ke svému vrcholu. Když se tak opravdu stalo, pustil mě a já se na sedačce stulila do klubíčka. Někdo by tomuhle asi řekl znásilnění, ale já na to slovo nechtěla ani pomyslet. I přesto přese všechno jsem Grega milovala.

Po chvilce jsem se sebrala a odešla jsem nahoru do ložnice, kde jsem během minuty usnula v naší společné posteli. Nevím, kdy šel spát taky Greg, z té noci si pamatuji už jen ošklivý sen, který mi nedal pokoj. Viděla jsem v něm Grega a malou Ellie jak si hrají na doktory. Bylo to nechutné, hnusné a ošklivé.

Ráno jsem se probudila a Greg už byl v práci. Rozhodla jsem se, že si s Ellie budu muset promluvit. Jenže Ellie ve školce nebyla…

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek When the stars fade away - 4. kapitola: