Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » When the stars fade away - 5. kapitola

02.01.2010 (12:30) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1792×

5. kapitola – Návštěva

„Kde je Ellie?!“ hysterie ze mne přímo sálala. Betty se mě až lekla. Ale já tohle vůbec nečekala, a o to mě její  zmizení tolik vyděsilo. Zvlášť po tom včerejším rozhovoru s Gregem.

„Jak to myslíš, kde je? Prostě dnes nepřišla do školky.“

„Omluvil ji někdo?“ slova jsem ze sebe chrlila obrovskou rychlostí, skoro mi nebylo rozumět.

„Ano, ano, omlouval ji její strýc, Greg.“ Tušila jsem, že v tom bude mít prsty, ale přesto jsem doufala, že se to vysvětlí nějak jinak, nějak, kde by on nebyl zloduch. Panika mě pohltila od hlavy až k patě.

„Mohla bych dnes dostat volno? Prosím! Nutně to potřebuji, jen dnes!“ žadonila jsem a Betty se nestačila divit. Pro ni to muselo vypadat, jako že mluvím trochu z cesty, ale mě do sebe všechno až moc dobře zapadalo. Bohužel. Ale na druhou stranu jsem vůbec netušila, co budu teď dělat. Měla bych jít rovnou na policii? Nebo mám ještě pořád doufat, že jde o nějaké nedorozumění?

„No tak tedy dobře, vezmu to tu za tebe.“ Souhlasila Betty, ale stále si mě podezřele měřila svým pronikavým zrakem. Já mezitím na nic nečekala a vyběhla jsem ven před školku. Kolem mě proudily davy zaneprázdněných lidí, kteří neměli ani potuchy o těch sprosťárnách, které se malé Ellie možná teď děly.

Paniku a hysterii vystřídal vztek. Neovladatelný vztek, takový, při kterém máte milion chutí rozbít vše, co vám přijde pod ruce. Chytla jsem si nejbližšího taxíka a s ním uháněla směr Gregova práce. Samozřejmě, že bylo daleko pravděpodobnější, že v práci nebude, ale musela jsem to zkusit. Nevěděla jsem, kam jinam bych měla jít. Nikdy jsem v podobné situaci nebyla, tak jak bych mohla vědět, co dělat?!

Jen, co jsme dojeli na místo, vyskočila jsem z vozu a taxikáři nechala v autě daleko větší dýško, než jaké by si zasloužil. Ale na přemýšlení o penězích jsem vážně neměla náladu.

Několika rychlými kroky, které by se daly nazvat spíše skoky, jsem se dostala rovnou do Gregovy kanceláře. Rozhořčeně jsem otevřela dveře, ale… nikdo uvnitř nebyl. Zarazilo mě to, a ještě víc vyděsilo.

„Promiňte, hledáte někoho?“ hlas, který se ozval za mými zády, byl tak nechutně přeslazený, až se mi z toho udělalo špatně. „Jsem sekretářka pana inženýra, hledáte snad jeho?“ slaďoučce se na mne usmála a mně se obracel kufr.

„Vlastně ano, hledám Grega, je tu?“ já jsem se s přílišnou vlídností nezdržovala. A Gregovu sekretářku to zjevně moc nepotěšilo.

„Není. Jel se svou neteří k zubaři.“ Zabarvení jejího hlasu se změnilo z přesládlého na podezíravý.

„Můžu se zeptat k jakému zubaři?“

„Promiňte, ale pokud vím, tak asi nebudete pokrevní příbuzná pana inženýra, takže byste radši měla odejít, slečno.“ Překvapeně jsem vydechla. Co si to ta kráva dovoluje?! Copak já mám čas zdržovat se tu sní?!

„Tak podívejte, já to potřebuju vědět, tady jde o život!“ Sekretářka se začala smát, a kdybych nebyla slušně vychovaná, dám jí přes čumák.

„A o čí život jde, smím-li se zeptat? O váš, nebo snad o život pana inženýra?“ Sekretářka se smála vesele dál, a nebýt toho, že z další místnosti cvakly dveře, už bych jí vážně nějak ublížila.

„Gregu! Ellie!“ vykřikla jsem, jakmile jsem spatřila známé tváře. Chtěla jsem se zlobit, chtěla jsem řvát a křičet, jak jí to Greg mohl udělat, ale teď, když tu přede mnou zase stáli, navíc Ellie s mraženou zeleninou u pusy, najednou jsem zase nevěděla, co si mám myslet. Byl ten špatný Greg, nebo Ellie? Kdo si celý ten příběh vymýšlel? Kdo z nich mi lhal?

„Ehm… Bello, co tu děláš?“ zeptal se Greg. Překvapení ve svém hlasu zamaskovat nedokázal. Jednoznačně mě nečekal.

„Já, já…“ uvědomila jsem si, že sekretářka tu stojí stále s námi a napjatě poslouchá každé slovo. Podívala jsem se na ni a stejně sladkým hláskem, jakým mluvila prve ona, jsem promluvila já: „Slečno sekretářko, mohla byste nás laskavě nechat o samotě?“ Sekretářce nic jiného samozřejmě nezbylo a my měli klid. Tedy, ještě tu vlastně byla Ellie.

„Ellie, zlatíčko, nechceš mi jít do kanceláře nakreslit nějaký pěkný obrázek?“ zeptal se jí Greg a Elli poslušně přikývla. Všimla jsem si, že se mu přitom ani nepodívala do očí. Jen na mě vrhla podivný pohled, kterým jako by říkala, buď Nenávidím tě, nebo Pomoz mi!

Greg mě zatím vyvedl ven před budovu a hleděl mi zaujatě do očí.

„Tak, proč jsi přišla? Děje se něco?“ zeptal se, jako by ze mě chtěl udělat ještě většího blbce.

„No to si piš, že se něco děje! Nepamatuješ si na náš včerejší rozhovor? Já tě podezírám ze ubližování Ellie, ty to všechno popřeš, a dnes přijdu do školky a Ellie nikde! No jak by sis to vysvětlil ty?!“ Lidem, kteří nás míjeli a zaslechli, byť jen kousek naší diskuze se vždycky doširoka otevřela ústa údivem. Ani jsem se jim nedivila, muselo to všechno znít hrozně.

„Bello, začínáš být hysterická…“

„Taky jsem hysterická!! Kde jsi s Ellie byl? Co jsi jí dělal?“ nechtěla jsem ho podezřívat. Zničit náš vztah bylo to poslední, oč jsem stála.

„Bello, ráno jí rozbolel zub, a tak jsem jí omluvil ve školce a zavedl k zubaři. Ten jí na to předepsal jen ledové obklady, a proto jsem ještě cestou koupil tu mraženou zeleninu. Nehledej za vším hned zlo a intriky.“ Mluvil tak přesvědčivě, že bych mu to i uvěřila. A já mu taky věřila, musela jsem, ale přesto mi kdesi vzadu v hlavě stále blikala jakási kontrolka a říkala Dej si na něj pozor!

Když jsme se vrátili zpět do kanceláře, Ellie už tam nebyla. Oba dva nás to překvapilo.

„Slečno Bakerová, nevíte, kam odešla má neteř?“ zeptal se Greg sekretářky a ta jen bezmocně zavrtěla hlavou.

„Proboha, kam jen mohla jít?“ přemýšlela jsem nahlas.

„Možná bude na záchodě, zajdi se tam podívat.“ Poslechla jsem a zašla na toalety. Nebyla tam. Ani na dámských, ani na pánských, nikde.

„Gregu, myslíš, že utekla?“ prohledaly jsme celou budovu od sklepa až po půdu, ale Ellie jsme nikde nenašli, takže tohle bylo jediné možné řešení.

„Asi bude lepší, když zavoláme policii.“ Usoudil Greg a já byla jeho nápadem nadšená víc než bych čekala. Kriminálník by přece nevolal policii sám od sebe k tomu, aby našli dívenku, kterou onen kriminálník mučil, to by bylo jisté odsouzení. Nebo snad ne?!

Policii jsme tedy zavolali a ta ihned započala pátrání. Nic víc jsme pro ni udělat nemohli. Ale mé svědomí ta věc tížila natolik, až mě Greg přemluvil pro zlepšení mé nálady, abychom se zajeli podívat do Forks za mým otcem, za Charliem. Charlie vlastně Grega ještě neznal, takže jsem to nejdřív stále dokola odmítala, ale dny plynuly a po Ellie nebyly nikde stále žádné stopy, a tak jsem nakonec i já podlehla možnosti myslet chvíli také na něco jiného, a přece jen jsem naši návštěvu tátovi ohlásila.

Greg nebyl vůbec nervózní, samozřejmě, zato já měla hlavu zase plnou obav, i když tentokrát přece jen trochu odlehčenějšího typu. S Gregem jsme se domluvili, že se před otcem o Ellie vůbec nebudeme zmiňovat, bude to tak lepší.

Dojeli jsme na místo a táta už nás vyhlížel, nedočkavý jako malé dítě.

„Ahoj, Bells!“ zdravil mě hlasitě a na uvítanou mne pořádně objal. „A ty musíš být Greg, že?“ potřásli si rukou, Greg také pozdravil a pak jsme vešli dovnitř. Od doby, co jsem tu byla naposled, se tady nic nezměnilo, všechno bylo při starém.

„Jsem ráda, že tě zase vidím, tati, jak se máš?“ snažila jsem se hrát co nejšťastnější Američanku, jak jen to šlo. Ani jsem se nemusela moc snažit, táta nebyl ten typ, co by si všiml, že se něco děje.

„No ani nevíš, jak já jsem se na vás těšil! Tolik se mi po tobě stýská! Měli byste jezdit častěji. Jinak, já se tu mám celkem dobře. Teď rybařím snad ještě víc než předtím.“ Zasmál se svým hrdelním smíchem a vedl nás dobývacího pokoje, kde nás pěkně posadil na pohovku a nalil nám čaj.

„Bella o vás hodně mluví, pane Swanne. Podle toho, co jsem slyšel, jste musel být báječný táta.“ Ozval se Greg. Snažil se na Charlieho zapůsobit, ale jak to tak u otců už bývá, táta se nenechal jen tak uchlácholit.

„A kde teď vlastně bydlíš, Bells?“ zeptal se táta a dělal, že Gregovu poznámku neslyšel. Pořád by mě nejradši měl za malou holčičku.

„No, my vlastně s Bellou spolu. U mě v bytě. Myslím, že se tam máme celkem dobře.“ Řekl zase Greg a táta mi věnoval překvapený pohled.

„Ty už bydlíš u něj?!“ hlas mu vyletěl o několik oktáv výš.

„A-ano, tati.  Jsme přece dospělí. A vyhovuje nám to tak víc, mám to blíž do práce a…“ můj milovaný tatínek mě domluvit nenechal.

„A to spolu už jako i spíte?!“ zaječel a celý zrudl do tmavě červené barvy.

Greg se začal smát, ale mně do smíchu zrovna nebylo.

„No pane Swanne, ve který době to žijete? Máme jednadvacáté století, to spolu lidi spíjou a ani se ještě pořádně neznají.“ Tátu to zjevně neuklidnilo, spíš naopak.

„Vy jste to spolu dělali a ani jste se ještě neznali?! Bello?!“ vůbec jsem netušila, co mu na to říct. Ani ve snu by mě nenapadlo, že přijde taky řeč na sex. Můj táta se o těchhle věcech totiž nerad bavil.

„Ne, tati, my…“ Tentokrát to byl Greg, do mě nenechal domluvit.

„No, teoreticky Bello vlastně ano, vždyť to byla naše první schůzka, prakticky jsme nevěděli, co je ten druhý zač…“ Gregovo chování mi nedávalo smysl, proč o tomhle takhle mluvil? Proč to tátovi vůbec říkal? Chtěl mu snad přivodit infarkt?!

„Vy jste spolu spali už na první schůzce?!“ Charlie brunátněl víc a víc.

„Ano, tati ale… podívej, jsme dospělí, bylo to naše rozhodnutí, ne tvoje, jasné?!“ Teď už jsem musela hlas zvýšit i já. Mé rozhořčení dosahovalo nejvyššího stupně. Tedy prozatím nejvyššího.

„Když už tady takhle mluvíme otevřeně o sexu, můžu vám v klidu říct, že teď si s Bellou zaskotačíme tak desetkrát do týdne. Někdy nám holt nevyjde čas, nebo tak, takže jenom desetkrát… Vím, že je to slabý, ale my dva se umíme uspokojit i tak, viď miláčku?“

„Gregu!“ zasyčela jsem a můj pohár trpělivosti právě přetekl. „Co to ksakru děláš?! Proč se takhle chováš? Copak tě nikdo nenaučil dobrým mravům, nebo co?! Proč to tátovi vykládáš?! Jestli se mě chceš zbavit, udělej to rovnou a ne takhle přes mého nevinného tátu, kterému akorát přivádíš srdeční kolaps!“ zařvala jsem a odpochodovala nahoru do svého pokoje. Ani tam se nic nezměnilo, jak jinak…

Za chvíli se ozvalo klepání na dveře a do pokoje vstoupil Charlie.

„Můžu?!“ zeptal se a sedl si do křesla vedle mé postele. „Víš, myslel jsem si, že bych mohl mít tvého přítele rád, vždyť by to vlastně mohl být potenciální manžel mé jediné dcery. Ale pochop, po tom výstupu před chvílí… já prostě…“

„Já tě chápu, tati, a můžu tě ujistit, že nemám sebemenší ponětí, co to mělo znamenat. Takhle se nikdy nechoval, asi se snažil udělat dojem, ale… nějak mu to nevyšlo.“

„No, to mu teda opravdu nevyšlo… Víš, klidně zase přijeď, ale asi radši bez něj. Nechci riskovat, že mi ten chlap vážně přivodí infarkt.“ Zasmál se zase Charlie.

„Omlouvám se ti tati, zkazila jsem ti den.“

„Ty ne, to on.“

„Ale my patříme k sobě.“

„A jsi si jistá, že zrovna on je pro tebe ten pravý?“ Zaváhala jsem. V poslední době jsem si nebyla jistá vůbec ničím.

„Prostě ho mám ráda a on mě taky.“

„A stačí to?“ Neodpovídala jsem, sklopila jsem oči a předstírala, že mě moc zajímá můj ošoupaný lak na nehty. „Podívej, zjistil jsem, že se teď v New Yorku začínají konat nějaké nové kurzy cizích jazyků. Španělština, italština, francouzština a tak podobě…  Víš, říkal jsem si, že jsem ti už dlouho nic nedal, a proto jsem ti zaplatil jeden z těch kurzů, francouzštinu. Co ty na to? Odreaguješ se a ještě se naučíš něco nového.“ Nápad to špatný nebyl, vážně bych se mohla skvěle odreagovat, vyčistit si hlavu a francouzština je krásný jazyk, proč to tedy nepřijmout?

„Tati, já… nevím, co na to říct, děkuju, vážně moc díky. To je paráda.“ Objala jsem ho a dala mu pusu na tvář. Další slova by byla zbytečná. Aspoň něco světlého na jinak ponurém dni.

S Gregem jsme hned poté zase odletěli zpět do New Yorku, a tu návštěvu jsem s ním už odmítala nějak dál probírat. To on si to přece pokazil, ne já, tak proč to rozpitvávat a znovu se kvůli tomu hádat. Už tak jsme měli na účtu celkem dost hádek.

Hned další den se měl konat první z mých několika kurzů francouzštiny. Celkem jsem se těšila. Nedokázalo to sice vyrovnat tu příšernou skutečnost, že Ellie stále nikdo nenašel, ale pomohlo to, aspoň trochu.

Na kurz jsem se dostavila s menším zpožděním, ale nikdo by si toho nebyl všiml, kdybych nezůstala stát ve dveřích a nezírala jako totální idiot.

Mé oči upoutaly bytost před tabulí. Bytost tak krásnou, až se tajil dech.

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek When the stars fade away - 5. kapitola: