Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » When the stars fade away - 7. kapitola

26.01.2010 (09:15) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1756×

7. kapitola – Večírek a jiné katastrofy

Od mé první lekce francouzštiny uplynul už týden, a tak se kvapem blížila další lekce, na kterou jsem se nesmírně těšila. Celé ty dny jsem nemohla myslet na nic jiného, stále dokola a dokola jsem si v hlavě přehrávala obraz našeho učitele – Edwarda Cullena. Ehm, pardon, zapomněla jsem zdůraznit – naprosto dokonalého a úžasného Edwarda Cullena.

Nebýt jeho, možná bych až doteď žila v mylných představách, že s Gregem je úplně všechno v pořádku. Podle všech faktorů byl Greg nechutný a zlý člověk, možná dokonce až psychopat. Ale ani tento fakt mi nedovoloval, abych se jen tak sbalila a opustila ho. Nejen, že to bylo trochu riskantní, protože u Grega si člověk nikdy nemůže být jistý tím, co právě udělá, ale já jsem také nebyla takové povahy. Připouštím, že jsem nejspíš blázen – vím, že můj prozatímní přítel je nebezpečný, a přesto si ho držím u těla. Ale osud tomu chtěl, abych se narodila s takovouto podivuhodnou vlastností, a já sama se tomu zatím nedokážu postavit.

Můj život je zvláštní, vždycky byl. Vlastně jsem skoro nikdy nechápala pocity, které se ve mě střídaly. Stejně, jako nechápu svou náhlou, ale opravdu silnou náklonnost k Edwardovi. Viděla jsem ho jednou a hned jsem se do něj bláznivě zamilovala. Je to vůbec normální? Na druhou stranu, vzpomínám si, že podobně tomu bylo i u Grega. Když jsem ho viděla poprvé, naprosto mě okouzlil jeho šarm a půvab. Takže, co když to má nějakou spojitost? Co když to není náhoda? Je možné, že Edward vypadá jako anděl, a přitom by mohl být stejné zvíře jako Greg? Nechtěla jsem na to ani pomyslet, jeden zkažený vztah mi stačil. Jediné, v co jsem mohla doufat, bylo, že nejsem prokletá, co se týče milostného života.

Když pak konečně nadešel den, na který jsem tak dlouho čekala, neponechala jsem nic náhodě. Už od rána jsem se čančala, fintila a strojila, abych byla na druhou lekci francouzštiny co nejlépe připravená. Dokonce jsem si vzala i volno z práce, abych si mohla zajít ke kadeřnici a na nákupy. Gregovi jsem namluvila, že se budu chystat na ten jeho firemní večírek, protože mimo jiné, ten se konal také dnes. Tím pádem jsem měla co dělat, abych to všechno stihla. Plánovala jsem si, že jakmile skončí má lekce francouzštiny, pojedu tryskem domů a odtud budu muset společně s Gregem absolvovat jeden dlouhý snobský večer. Paráda, že?!

Ale ačkoliv bych měla mít hlavu zaměstnanou kopou starostí, mezi které by i nadále patřila ztráta nebohé Ellie, prioritou číslo jedna byl najednou Edward. Dělalo mi kapku starosti, že můžu myslet jen na něj, že zanedbávám všechno ostatní, ale abych byla upřímná, alespoň jsem se neutápěla v žalu a depresích.

Čas plynul rychle, dopoledne bylo najednou za mnou a hodina francouzštiny s tím nejbáječnějším učitelem přede mnou. Těšila jsem se jako malá holka, připadala jsem si zase jako bláznivá středoškolačka, co šílí ze slavných osobností.

A potom nastala hodina H a já měla znovu potíže s popadnutím dechu. Tentokrát jsem alespoň nezůstala stát ve dveřích a zírat. Pěkně jsem si došla k mému místu, sedla si a kochala se pohledem na muže u tabule. Jako minule byl zase dokonalý. Rozhlížel se po třídě a sledoval, jak se místnost pomalu zaplňuje. Pak na mě nepatrně mrkl a mé srdce se na okamžik zastavilo.

„Dobrý den vám všem, jsem rád, že jste zase přišli. Doufám, že už nikomu není špatně a můžeme se hned pustit do práce,“ při těch slovech hodil očkem mým směrem a já jen bezmocně cítila, jak se mi žene rudá barva do tváří.

Při výuce jsem prakticky nevnímala výklad, ale Edwardova ústa, jimiž se hrnulo jedno slovo za druhým. Visela jsem na něm pohledem a dělalo mi velkou radost, když se naše oči, byť i jen na kratinký okamžik setkaly. Ovšem můj nezájem o francouzštinu, ale zato velký zájem o Edwarda, se mi na konci hodiny absolutně vůbec nevyplatil. Spíše naopak. Náš učitel si totiž chtěl ověřit, jak moc jsme dávali pozor.

„Slečno Swannová, mohla byste nám prosím zopakovat, jak by měla správně probíhat francouzská konverzace?“ oslovil mne znenadání, a přesto, že jsem vůbec netušila odpověď, byla jsem na vrcholu blaha. On si zapamatoval mé jméno? Myslím, že jsem ještě nikdy nebyla tolik nadšená z toho, že si někdo pamatuje mé jméno.

„No, ehm… vlastně…“ začala jsem koktat a hledala nápovědu u lidí sedících okolo. Jenže tady jsem už nebyla na střední škole a žádné velké napovídání se nekonalo, každý jel sám za sebe.

„Zdálo se mi, že jste dávala celou hodinu pozor,“ řekl trochu smutně a já posmutněla o to víc. Tolik jsem na něj chtěla udělat dojem, dokázat mu, že o jeho výuku mám zájem. „Ale no tak, to přece musíte vědět, vždyť jsem si moc dobře všiml, jak jste celou hodinu pozorně sledovala, co vykládám,“ třídou se začalo ozývat pobavené chichotání, a pokud jsem před chvílí tvrdila, že jsem byla červená, byl to jen slabý odvar z toho, co jsem byla teď. Učitel si svou chybu také brzy uvědomil a začal se smát spolu s ostatními. „Já jsem to samozřejmě nemyslel tak, že by snad slečna Swannová sledovala mou osobu, já to myslel tak, že prostě dávala pozor,“ Zdůraznil a otočil se na někoho jiného, od kterého měl odpověď natotata.

Byla jsem zoufalá! Tak jestli jsem u něj mohla mít někdy šanci, tak teď jsem si to pěkně pokazila. Edward určitě poznal, že mluvil naprostou pravdu. Nevnímala jsem, co říkal, ale jenom jeho. A ke všemu bych se mohla stát královnou rudých tváří! Perfektní kombinace!

K mému velkému, ale opravdu velkému štěstí, si mě po skončení hodiny opět pozval ke stolu, a ještě než začal mluvit, počkal, až ostatní odejdou.

„Slečno Swannová, chtěl jsem se vám omluvit. Nebylo mým úmyslem vás jakkoli ponížit.“ Říkal omluvně a já bych se mohla na místě roztéct. Byl tak milý a hodný!

„To je v pořádku. Takovéhle věci se mi dějí pořád.“ Vyhrkla jsem a stále dokola a dokola se vpíjela do jeho hlubokých očí barvy roztaveného zlata.

„Vypadá to, že z našich schůzek po skončení hodiny se začíná stávat tradice, nemyslíte, slečno Swannová?“ Z našich schůzek? Při těch slovech se mi znovu na okamžik zastavilo srdce i dech. Bylo mi ještě lépe než předtím.

„Prosím, říkejte mi Bello, mám to radši.“ Řekla jsem a s nadějí tajně doufala, že i já jemu budu moci oficiálně říkat Edwarde.

„Dobře, Bello. V tom případě jsem pro vás já Edward,“ Zasmál se a já se v duchu radovala jako malé dítě. Tenhle okamžik už snad nemohl být lepší. Ale byl! „Takže, já teď pojedu domů, tak pokud nemáte ještě nějaké pochůzky, mohu vás také zavést domů, jsem tu autem.“ Zázraky se dějí, nemyslíte? Ale stejně rychle, jako mne radost navštívila, tak mne i opustila. Dnes to totiž v žádném případě nešlo. Zaprvé – Greg je doma, a zadruhé – máme ten večírek. Tohle tentokrát prostě nepůjde.

Nechtěla jsem se téhle možnosti vzdát, a tak jsem chvíli jen tak stála, zírala do té jeho božské tváře a přemýšlela, jak všechny tyhle komplikace obejít, ale žádné vhodné řešení nepřicházelo. Neměla jsem na výběr. Dokonce jsem ještě na setinu sekundy doufala, že přijde víla kmotřička, nebo se stane nějaký jiný zázrak, ale nestalo se nic… Možná, že se zázraky dějí, ale jejich kouzlo rychle vyprchává.

„Je mi líto, ale dnes ještě něco mám, snad příště.“ Řekla jsem sklesle a čekala, co mi na to odpoví. Snad si to nevyloží jako nezájem z mé strany!

„To nevadí, tak tedy zase za týden. Hezký večer, Bello.“

„Na shledanou, Edwarde.“ Špitla jsem, ale to už byl Edward pryč.

A proto jsem se radši rychle vypařila i já, abych nemusela čelit dalšímu setkání s místní uklízečkou. Spěchala jsem domů a kupodivu tentokrát Greg neřval hned, jakmile jsem překročila práh domu.

„Ahoj, jsem doma.“ Zavolala jsem pro jistotu a běžela se připravit. Šaty, které mi Greg koupil, jsem si předtím vlastně ani moc neprohlížela, ale vzpomínala jsem si, že patřily k jedněm z těch, které více odhalují, než naopak.

Byly tmavě červené, dlouhé a úzké, s rozparkem skoro až k pasu. Výstřih byl jak jinak než hluboký, ozdobený několika třpytivými ozdůbkami. K šatům patřily ještě sametové rukavičky stejné barvy, a stejně jak mi Greg tenkrát říkal – koupil mi k nim i kabelku a boty. Všechno se to skvěle doplňovalo, jen já jsem k tomu nějak neladila. Šaty mi sice přilehly ke kůži, jako by byly šité přímo pro mě, ale necítila jsem se v nich a rozhodně to nebyl můj styl. Greg byl ale jiného názoru.

Přišel ke mně do pokoje a začal si mě se zájmem v očích prohlížet. Po chvíli váhání prohlásil: „No, myslím, že budeš královnou večera. Sekne ti to, zlato.“ Nešťastně jsem si povzdechla a šla k zrcadlu, abych si ještě nějak upravila vlasy. Ovšem moje snahy byly marné, a tak jsem je nakonec sepla do vysokého drdolu a nechala to tak být. Koneckonců, to Greg chce, abych vypadala tak dokonale, tak proč se snažím já?!

Po všech těch úpravách jsme nasedli do auta a mlčky odjížděli směrem k místu konání večírku. Byla jsem z toho značně nervózní, neznala jsem tyhle povrchní oslavy, ani jejich pořadatele, a ke všemu jsem měla být v roli perfektní paničky. Dělalo se mi z toho zle. Ale pro dobro všech jsem věděla, že bude lepší, když si tuhle maškarádu odbudu a pak budu mít pokoj. Alespoň jsem v to doufala. Jenže to jsem ještě netušila, co všechno mě čeká…

Dorazili jsme na místo, kde se již teď ozývala poklidná hudba, která přesně seděla k takovýmto snobským posezením. Dům, kde se večírek konal, byl obrovský, daleko honosnější než Gregův a to už bylo co říct. Přišel nám otevřít nějaký muž v obleku a první, co udělal bylo, že mě překvapeně sjel pohledem od hlavy až k patám a obdivně zahvízdl.

„Teda Gregu, pěstuješ si pěknou šťabajznu!“ řekl mírně nakřáplým hlasem a hned na to se hlasitě zasmál. „Pojďte dál, už na vás čekáme!“

„Bello, tohle je můj kolega z práce, který tohle pořádá, Daniel Jackman. Danieli, tohle je Bella, má drahá polovička,“ představil nás Greg a pak se spolu s Danielem znovu hlasitě zasmáli. Čemu se smáli, mi tak trochu unikalo, ale vlastně mi to bylo celkem jedno. S Danielem jsem si podala ruku a jako slušně vychovaná dívka jsem pozdravila, stejně tak i všechny ostatní, se kterými mě ten večer Greg seznámil. Byli mezi nimi například i manželka Daniela, na pohled milá a laskavá paní Bridget, nebo jeden obzvlášť opilý Gregův kamarád Ben, který už snad ani nevnímal dění okolo.

Bylo pozoruhodné, jak se všichni tvářili přátelsky a vlídně, ale přitom bylo naprosto zřetelně poznat, že to jsou jen jejich masky, a ve skutečnosti chovají ke svému okolí zášť a nenávist. Já jsem jen tak postávala u okna se sklenkou šampaňského a snažila se nestrhovat na sebe pozornost. Ale jak už to tak bývá, když máte ctižádostivého a vychloubačného přítele, Greg si pokoj nedal. První půlku večera strávil tím, že běhal za mladými slečinkami a okatě s nimi koketoval, a druhý zbytek večera se snažil udělat ze mě hvězdu večera.

Neustále na mě upozorňoval, vždy, když se zavedla řeč na domácí a milostný život, jen se neustále oháněl slovy jako Bella je vynikající, nejlepší v posteli, nenajdete nikoho skvělejšího, jak jen je úžasná a dokonalá a podobně…

V těch chvílích jsem měla velký problém potlačit nutkání Grega na místě zabít. Všichni si mě s velkým zájmem prohlíželi a kulili oči při povídačkách, které o mě Greg vykládal. Chtělo se mi z toho zvracet!

Když jsem už vážně nemohla vydržet jen o minutu déle v téhle společnosti, využila jsem příležitosti, kdy se Greg nedíval, a hodlala jsem si najít nějaké tiché místečko, kde bych měla aspoň na chvíli klid. Jenže ejhle! Najednou po mně chňapla čísi ruka a zatáhla mě do jakéhosi kumbálu.

„Danieli!“ vydechla jsem, když jsem viděla svého únosce.

„Doufám, že vám nevadí, že jsem vás vytáhl ze společnosti těch povrchních lidí. Já sám jsem tam už také nemohl vydržet.“ Jeho slova mne zarazila. Myslela jsem, že na stupnici povrchnosti má Daniel nejvyšší možný počet bodů.

„Ne, vůbec mi to nevadí, spíš naopak. Děkuju, už mi z toho šla hlava kolem.“ Tiše jsem se zasmála a čekala, co bude následovat.

„Takže, vy musíte být žena všech mužských snů, nemýlím-li se. Alespoň podle toho, co o vás říká Greg.“

„Ehm, no… tím bych si tak jistá nebyla…“ znervózněla jsem. Nechápala jsem, kam tím míří. Ale když mi položil ruku na stehno, pochopila jsem to až moc rychle. „Co to děláte?!“ zapískla jsem potichu a jeho ruku mu co nejrychleji smetla z mého stehna.

„Ale no tak, přece se nebudete cukat! Taková jako vy, přece musí tohle zažívat snad každý den, ne?“ oponoval mi.

„Nechápu, co tím myslíte.“

„Ty vaše šaty odhalují víc než by bylo slušné, přece by si je nebrala nějaká stydlivka, ale dračice, která chce dnes ulovit co nejvíce mužských, ne? A já se vám sám nabízím, tak se neostýchejte!“

„Ty šaty jsem si sama nevybrala. Koupil mi je Greg, bohužel!“ zavrčela jsem, ale Daniela to snad potěšilo!

„Nakonec, není to jedno? Já na vás myslím celý večer, celé ty dlouhé hodiny vymýšlím, kde bychom si mohli dopřát chvíli slasti, kterou vám mimochodem zaručuji, a vy mi pak dáte košem, no to snad ne!“ nezlobil se, byl natěšený, rozpálený a nedočkavý.

„Vždyť máte ženu!“

„A co? To snad něčemu vadí?“ Překvapoval mě stále víc, najednou bych dala cokoliv za to, abych mohla zase poslouchat ty snobské kecy. Pak už Daniel na nic nečekal a svá ústa přilepil na ta má. Bylo to odporné. Okamžitě jsem se od něj odtrhla, ale on mi nedovolil jen tak odejít. Rukou mi zajel pod šaty a šmátral mi rukou po vnitřní straně stehen. Obličej mi zabořil do výstřihu a jazykem mi slintal na hruď. Myslela jsem, že snad začnu volat o pomoc, ale nabízelo se mi i jiné řešení. Kolenem jsem ho silně udeřila do rozkroku, načež Daniel povolil své sevření a já mohla utéct. Nevšimla jsem si ale, že mě stále držel za šaty, a tak, když jsem se mu vysmýkla, látka zapraskala a bylo po veškeré parádě.

Vyletěla jsem z kumbálu jako blesk a ani jsem se nezastavila, když jsem slyšela, jak za mnou lidé zděšeně volají. Nehodlala jsem ani zjistit škody na šatech, ale cítila jsem, že z dlouhých večerních šatů jsou nyní mini šatičky. Nedívala jsem se napravo ani nalevo a utíkala jsem odtamtud, co nejdále to šlo. Nevěděla jsem, kam běžím, ale pak mi hlavou probleskla jiskřička naděje a já změnila směr mého běhu…

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek When the stars fade away - 7. kapitola: