Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Whitlock brothers - 13. kapitola

04.04.2011 (20:15) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2582×

Pohled Edwarda

Rose nás vedla k Barbaře. Řekla nám, že bydlí dvě města dál od nás. Před vilou u lesa se Rose zastavila.

„Počkejte tu na mě, musím si s ní promluvit sama. Kdyby tam vešel Edward, vše by bylo ztracené, radši zmiz,“ poradila mi. Už jsem se chystal jí odfrknout, ale Emmett mě zastavil.

„Běž do lesa. Buď ale v kontaktu pomocí myšlenek.“ Kývl jsem na souhlas a utíkal pryč.

Díky mému daru jsem vše poslouchal a vnímal. Barbara byla zmatená, nechtěla jim Cassie vrátit, byla nepříčetná. Pak se v ní něco zlomilo a vypadala jako troska. Cítil jsem se jak největší kretén. Největší sviňák pod sluncem. Zranil jsem ji a ona se z toho nedokáže vzpamatovat. Málem jsme ztratili Cassie. Při představě, že moje neteř by nebyla, se mi udělalo zle. Ona mi z rodiny přirostla nejvíc k srdci, i když to nedávám dostatečně najevo.

„Pojď sem,“ pomyslel si Emmett a já poslechl.

Vešel jsem do vily. Jakmile mě Cassie spatřila, rozběhla se ke mně a skočila mi do náruče. Pořádně jsem ji objal a děkoval tomu nahoře, že je v pořádku. Cass jsem podal Emmettovi, který se jí dožadoval, a podíval jsem se na Barbaru, která seděla na pohovce společně s Rose. Chtěl jsem něco udělat, prostě něco, ale napadaly mě samé blbosti. Třeba, že bych jí tu žongloval, hrál maňáskové divadlo, prostě něco, aby se netvářila tak, jak se tváří.

„Barbaro,“ oslovil jsem ji. Podívala se na mě, ale hned zas uhnula.

Podíval jsem se na Emmetta. Ten se zhluboka nadechl a spustil:

„Bella ti ublížila, ale ty v rozdávání té bolesti pokračuješ. Jen se podívej na Barbaru, je teď z ní troska, hromádka neštěstí. A proč? Důvěřovala ti, milovala tě a ty jsi udělal to, co obvykle. Odkopl jsi ji. Edwarde, mám tě rád a udělal bych pro tebe možné i nemožné, ale měl by ses už vzpamatovat. Díky Rose to dopadlo dobře, ale nemusí to tak vždycky být, uvědom si to.“ Emmett měl pravdu. Otočil jsem se na Barbaru a klekl si před ni.

„Omlouvám se ti. Moc mě to mrzí, nechtěl jsem ti ublížit. Neznamená, že když mně bylo ublíženo, že budu ubližovat i já. Doufám, že najdeš muže, který ti dá to, co potřebuješ. Já to být nemohl, nedokážu už žádné ženě otevřít své srdce.“ Mile se na mě usmála a políbila mě na tvář.

„Děkuji, že jsi to řekl. I pro tebe se najde žena.“

Zvedl jsem se a podíval se na bratra. Ten sledoval svou dceru zbožným výrazem. Možná by nebylo na škodu pořídit si malého Edíka nebo malou Edinku. Jenže dítě je zodpovědnost a k tomu dělají fujky do plen. Ne, na to ještě nejsem připravený.

„Omlouvám se vám, pane Cullene, netušila jsem, že ta nádherná holčička není Edwardova. A neměla jsem ji brát z jejího domova, omlouvám se vám.“

„Nebudeme to rozebírat, stalo se. Nakonec vše dobře dopadlo,“ odvětil Emmett, přehodil si Cassie z jedné ruky do druhé a společně s Rose se vydali z domu. Já je následoval.

V autě bylo hrobové ticho. Nikdo nemluvil. Cassie dokonce usnula, nikdy bych nečekal, že usne. Vždyť ji unesla šílená ženská?! Možná to brala jako hru, Barbara ji přece nic neudělala a chovala se k ní mile. Před domem jsem slyšel velice žárlivé a vulgární myšlenky jednoho muže.

Pohled Emmetta

Před naším domem stál Ryan, přítel Rose. Zaparkoval jsem a podíval se na Rose, netvářila se zrovna šťastně. Dotkl jsem se jejího ramene a přinutil ji tím podívat se mi do očí.

„Chceš s ním být? Řekni mi to narovinu,“ řekl jsem. Ani nemrkla.

„Ne,“ zněla odpověď.

„Zůstaň v autě. Edwarde, ty jdi s Cassie domů a ulož ji do postele,“ rozkázal jsem a vystoupil z auta.

„Co chceš dělat?“ ptala se vyděšeně Rose.

„Řekněme to takhle, teď ti můj brácha ukáže, na co má ty svaly,“ odpověděl jí Edward a pobaveně se zašklebil.

„Dávej si pozor, Emmette, je nebezpečný,“ radila mi Rose.

„Neboj, pár rvaček už mám za sebou,“ odvětil jsem. Zabouchl jsem dveře od auta, počkal až bratr s Cass zmizí v domě a až pak jsem se dal do řeči s Ryanem.

„Co potřebujete?“ ptal jsem se zdvořile a přitom se mírně usmál, abych ho ještě víc naštval.

„Rose, ona půjde se mnou.“

„Ona nechce jít s vámi,“ prohodil jsem.

„To je mi jedno, půjde se mnou a konec debat. Rose!!!“ křičel na ni a už si to k ní trádoval. Zatarasil jsem mu cestu.

„Neslyšíte mě? Řekl jsem, že nepůjde.“

Už to v něm vřelo. Odstoupil ode mě a chtěl mě praštit pěstí do tváře, ale smůla, nepovedlo se mu to. Chytil jsem ho za ruku a vytočil mu ji.

„Nebudeš se s ní stýkat, nebudeš na ni mluvit a ani myslet. Ještě jednou tě uvidím v tomhle městě a nebudu jediný, kdo si to s tebou bude chtít vyřídit.“ Vyděšeně kýval hlavou. Pustil jsem ho a sledoval, jak rychle dokáže upír sprintovat, když mu hoří za zadkem. Otočil jsem se zpátky k autu. Rose už nebyla v autě. Stoupla si před něj.

„Proč jsi to udělal?“

„Sama jsi mi řekla, že s ním být nechceš,“ odvětil jsem jí a pomalu se k ní přibližoval.

„Nemusel jsi to dělat. Nikdo by mi nepomohl, nikdo mi nikdy nepomohl.“ Její tvář byla na chvilku plná bolesti. Bylo mi jí líto, musela si toho hodně prožít.

„Díky tobě má dcera spí doma. Díky tobě jsem dnes nezabil svého bratra, protože mi ji ztratil. Nemohu ti nikdy oplatit to, co jsi pro mě dnes udělala. I kdybych od tebe odehnal tucet chlapů, nikdy to nebude dost za to, že jsi mi vrátila Cass.“

„Děláš, jako by to bylo jen díky mně, byla to náhoda, že zrovna já ji znám.“

„A náhoda byla i to, že jsi v ten den přišla před mé dveře?“

„Jo, myslím, že jo. A myslím, že ode mě nebudeš muset odhánět žádné mužské.“

„Stěhuješ se snad dál? Ryan se už nevrátí, to ti slibuji.“

„Ne, nestěhuji se. Nemusíš je ode mě odhánět, stačí, když se ke mně přitáhneš ty.“ Překonala tu mezeru mezi námi a pomalu se přibližovala k mým rtům.

„Dlouho jsem to nedělal,“ zašeptal jsem ještě.

„Neboj se.“ Zlehka se dotkla mých rtů, projel mnou šok. Je to hodně dlouhá doba, co jsem něco takového cítil. Přitáhl jsem si ji ještě víc k sobě, lehce pootevřela rty a já toho využil.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Whitlock brothers - 13. kapitola: