Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Window of Opportunity 1. kapitola

08.04.2010 (13:45) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1701×

1. kapitola – Život je smutek - překonej ho

Ležím ve svém tmavém pokoji a snažím se vzpamatovat z toho co se mi dneska stalo. Proč odešel? To mu na mě opravdu nezáleželo? A co Alice? To jsem ji nestála ani o rozloučení? Tvrdila, že jsem její sestřička? Ale mluvila pravdu? To ji tak naštvala má nešikovnost a vyčítá mi to co se stalo s Jasperem? Opravdu za všechno můžu já?

Z tváře se mi kutálely slzy jako hrách. Nedokázala jsem je zastavit. Charlie se mě snažil nějak uklidnit… podpořit, ale já jsem chtěla být sama a utápět se v žalu. V žalu za který můžu já! Kdybych byla lepší… zodpovědnější… kdybych byla jako oni neodjeli by. Ale už je na vše pozdě. Říkal, že se nevrátí. Nechá mě tu žít pekelný život… život člověka.

… jsem… unavený z předstírání, že jsem někdo jiný. Já nejsem člověk…

„Prosím nechoď, zůstaň tu semnou…“ zoufale jsem běžela za ním, ale může se člověk rovnat rychlosti upíra. Únavou mi podklesla kolena.

„Proč Edwarde?“ vzlykla jsem.

Prudce jsem se posadila a snažila se vzpomínku vyhnat z hlavy, ale nešlo to. Byla tam jako přikovaná. Nechtěla mě opustit. Tak jako já nechtěla, aby odešel.

Vstala jsem z postele a pomalým krokem jsem se doloudala do koupelny. Ani jsem se nemusela dívat do zrcadla, moc dobře jsem věděla, že vypadám hrozně. Opláchla jsem si obličej a znovu zaplula do svého pokoje. Sedla jsme si na postel a rozhlížela jsem se kolem. Zrak mi zůstal stát na hodinách. Hm šest ráno. To není zrovna čas v který vstávám, ale budiž. Chtěla jsem vstát a jít se převléknout, ale nohy mě neposlouchaly. Zůstala jsem sedět a civět do neznáma. Utápěla jsem se ve vzpomínkách. Na něj. Byl tak dokonalý. Nejsem pro něj dobrá. Možná jsem si to nechtěla nikdy uvědomit, ale měl pravdu. Po tváři mi zase stékali slzy. Tak moc jsem toužila po jeho chladném objetí. Po jeho polibcích po kterých jsem se cítila jako v nebi. Svezla jsem se po okraji postele na zem a začala znovu vzlykat.

Najednou se rozrazili dveře a do pokoje vtrhl Charlie.

„Bells zlatíčko co se stalo? Proč brečíš?“ přiběhl ke mně a začal mě konejšit. Copak zapomněl? Kde byl když jsem se zhroutila? To se mě včera snažil přesvědčit, že bude vše zase v pořádku. Že lidé přicházejí a zase odcházejí… tak kde se stala chyba?

„Tati…“ pípla jsem. Na víc jsem se nezmohla. Položila jsem mu hlavu na rameno a dál vzlykala.

„Zlatíčko co se děje? Edward ti nějak ublížil? Choval se včera moc mile, pohádali jste se?“ Tak tohle opravdu nechápu. Edward včera odešel, tak jak se proboha mohl chovat mile? Byl tu ještě předtím než mě našly? Sakra co se to děje? Tázavě jsem se na tátu podívala.

„Není mi dobře tati, můžu zůstat doma?“ rozechvěla jsem se. Charlie mě ještě více objal.

„Ale to víš, že jo. Mám zavolat Carlisla, aby se na tebe podíval?“ Tak tohle bylo opravdu už moc. Prudce jsem vyskočila na nohy.

„Tati o co se snažíš!! Oni odjeli, jsou pryč! Myslíš, že mi to usnadníš, když budeš dělat, že tu pořád jsou?“ zvyšovala jsem hlas. Charlie na mě nechápavě hleděl.

„Ale Bello, co to povídáš? Když jsem včera večer s Carlislem mluvil neříkal nic o tom, že by chtěli odjet.“ Teď jsem to byla já, která nechápala. Jak je možné, že si to Charlie nepamatuje? Vymazal mu snad někdo paměť? Sedla jsem si na postel a snažila jsem se to vydýchat.

„Jestli ti je špatně Bello zavolám Carlisleho a zůstaneš doma. Chováš se nějak divně,“ zval se otec.

„Ne… to je v pořádku…už, už je mi lépe.“ Snažila jsem se o úsměv, ale jaksi se mi nepovedl.

„Tak dobře Bells.“ Políbil mě do vlasů a odešel. Ještě chvíli jsem tam jen tak seděla a snažila se pročistit si hlavu. Byl to snad jen sen? Opravdu Edward je pořád tady? Vyskočila jsem z postele a oblékla jsem si první oblečení, které jsem našla a pospíchal do kuchyně. Charlie už tam byl a kuchtil nějakou snídani. Já jen popadla jablko a klíčky od mého auta. Jeho před domem nestálo takže pojedu vlastním. Třeba už dávno ve škole je a čeká ne mě.

„Nebudeš snídat Bells?“ volal za mnou Charlie, já jen na něj mávla a už, už jsem seděla v náklaďáčku a pelášila si to do školy. Přijela jsem s dost velkým předstihem. Ale on nikde. Zůstala jsem sedět a vyčkávala. Ale ani do začátku hodiny nepřišel. Tak kde je? Že by bylo dneska hezky? Povzdechla jsem si a vydala se sama na vyučování.

Ani na jednu hodinu nepřišel, ale když jsem přicházela na parkoviště stál tam a díval se na mě i s tím svým pokřiveným úsměvem. Ale tohle jsem už jednou zažila! Pojedeme domů a tam m řekne, ž odchází. Zůstala jsem stát uprostřed parkoviště a měřila si ho. Opravdu mě chce opustit? Ten sen měl být předzvěst? Rozechvěla jsem se. Edward se zamračil, ale dál tam stál a sledoval mě. Ale já se odmítla hnout z místa. Bála jsem se přijít blíže. Vím co mi chce říct. Nedovolím mu to! Ale jestli to sen nebyl? Jak je možné, že se vrátil? Nechtěl mě opustit? Miluj mě? Už jsem to nevydržela a do náruče jsem mu vletěla. Moje reakce ho musela překvapit. Zůstal prkenně stát a ani se nepohnul.

„Ach Edwarde… myslela jsem, že jste odjeli a ty u jsi. Pořád tu jsi, neopustil jsi mě. Já věděla, že b jsi mi to neudělal… miluješ mě…“ Po tvářích mi stékaly slzy, pořád jsem se na něj tiskla.

„Bello? Co to povídáš? Jak víš o…“ zarazil se. Zkoumavě jsem se na něj podívala.

„Bello musíme si promluvit…“ řekl až příliš chladně, „počkám na tebe doma.“ Nasedl do auta a odjel. Zůstala jsem tam stát a odmítala si tuhle skutečnost připustit. Tohle se opravdu už stalo, tak proč jsem tomu nezabránila? Pomalým krokem jsem se vydala ke svému autu a velmi pomalu jsem jela domů. Ale čím blíže jsem byla tím jsem se více třásla. Nesmí mi to udělat znovu. Nejde to.

Zaparkovala jsem a když jsem vystoupila on vystoupil tak a šel mi naproti. Natáhl se, aby mi vzal batoh s učebnicemi. To bylo normální. Ale strčil ho zpátky na sedadlo. To nebylo normální, tak jako včera. Bylo to včera? Ztrácela jsem se sama v sobě.

„Pojď se semnou projít,“ navrhl lhostejným hlasem a vzal mě za ruku. Ano bylo to opravdu totožné s tím snem! Začala jsem se bránit. Snažila jsem se mu vyškubnout z ruky, ale marně.

„Edwarde ne! Vím co chceš udělat, prosím neodcházej! Jestli odejdeš…“ rozvzlykala jsem se naplno. Pustil mou ruku a podíval se na mě. Jeho výraz byl tak ublížený. Chtěla jsem ho obejmout, ale nedovolil mi to.

„Bello!“ řekl naštvaně, „jak víš o tom co jsem ti chtěl říct?“ skoro až vrčel. Podívala jsem se na něj, pořád jsem brečela.

„Byla to Alice že? Řekla ti o tom!“

„Edwarde nechoď…“ vzlykla jsem.

„Takže byla to ona že?“ šel z něj strach.

„Ne… ona to nebyla… prostě to vím, ale prosím Edwarde nechoď… já vím, že nejsem tak dobrá jak vy, ale vaše rodina je pro mě vším.“ Snažila jsem se co to šlo. Ale jako by mé slova neposlouchal.

„Bude to tak lepší Bello, jestli víš co jsem ti chtěl říct…“ Zase odchází? Kdo m tak trestá? Kdo mě nutí to zažít znova?

„Slibuji, že mě dneska vidíš naposledy. Už se nevrátím. Už tě nikdy nevystavím ničemu podobnému. Dál si můžeš vést svůj život po svém, já už ti do něj nebudu nijak zasahovat. Bude to, jako bych nikdy neexistoval.“ Ano tohle už tu bylo. Teď odejde, v tuhle chvíli jsou všichni už pryč. Alice taky. Ano říkal to čistý řez.

„Sbohem, Bello,“ rozloučil se zase tím tichým, klidným hlasem. Jako včera nebo jako v tom snu?

Zůstala jsem tam stát a dívala se jak odjíždí. Chytla jsem se za hlavu a padla k zemi. Edwarde vrať se. Prosím. Nedokázala jsem normálně myslet. Zase jsem se rozechvěla, ale nebrečela jsem. Nedokázala jsem to. Po chvíli jsem se zvedla na nohy a dokráčela ke svému autíčku. Nastartovala jsem a vydala se na cestu k jejich domu.

Náklaďáček se snažil ze všech sil, ale nakonec jsme tam dojeli v rekordním čase. Aspoň pro něj. Vyskočila jsem z něj a hnala se k vchodu. Bylo otevřeno. Ani nevím proč nechali otevřeno, když neměli v úmyslu se vracet. Věděla snad Alice, že tu půjdu?

Pomalu jsem otevřela dveře a vešla jsem. Bylo to tu pořád stejné. Jen klavír a pár drobností zmizelo, ale nábytek zůstal. Když jsem šla ozývali se prázdnou chodbou jen klapání mých bot, jinak tu bylo dokonalé ticho. Zastavila jsem se u pohovky a sedla si. Rozhlížela jsem se kolem sebe a snažila si vybavit vzpomínky na poslední chvíle v tomhle domě. Byla jsem tak šťastná… nenáviděla jsem oslavy, ale tahle, až na malý incident, byla dokonalá. Položila jsem hlavu na sedačku a nechala se kolébat těmi nádhernými vzpomínkami.

Nevím jak dlouho jsem spala, ale když jsem se vzbudila, byla jsem zase ve svém pokoji. Jak jsem se sem dostala? Vrátila se snad Alice, když viděla na co se chystám? Nebo mě našel někdo jiný? Když mě sem převáželi proč jsem se nevzbudila?

Sedla jsem si a podívala se na hodiny. Bylo šest ráno. Zase.

Tak snad se dílek líbil.

U tehle povídky budou kapitolky kratší, ale snad se i tak budou líbit.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Window of Opportunity 1. kapitola: