Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Window of Opportunity 3. kapitola

10.05.2010 (08:15) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1398×

3. kapitola - Život je šance - využij ji

Znovu ten odporný budík. Ani jsem se nezvedla, jen jsem ho zaklapla a chtěla jsem dál spát. Když v tom jsem uslyšela písničku z rádia, která hrála i včera a také předevčírem. Takže další šance? Ale co mám dělat? Jak ho mám donutit zůstat? Kolik šancí ještě dostanu? Myšlenky proudili jako šílené. Nevěděla jsem, co mám teď dělat. Mám vstát a jít normálně do školy? Nebo jít zase za Cullenovými? Pro změnu zase?

Pořád jsem ležela v posteli a odmítala vstát. Jestli jsem dneska dostala další šanci, proč nezůstat tady a čekat. Stejně přijde.

Najednou se otevřely dveře a v nich stál Charlie.

„Bello, je třeba vstávat. Škola volá,“ usmál se na mě. Cítila jsem, jak jsem nadzvedla koutka, ale že bych se usmála? Já to dokážu? Pomalu jsem se posadila. Táta se na mě jen zase usmál a odešel. Vstala jsem a šla se vysprchovat. Stejně do školy nepůjdu, tak proč spěchat. Tenhle den je tak skličující a přitom pln možností. Když si uvědomím, co můžu dokázat?

Nechala jsem po svém těle téct horkou vodu a snažila se přijít na způsob jak přimět Edwarda zůstat. Ale co když tohle všechno Alice vidí? Čekána to jak se rozhodnu… Teplé krůpěje smáčeli mé tělo a já ani nevím, jak dlouho jsem tam stála. Dokonce jsem ani neslyšela odjíždět Charlieho auto. Raději jsem příval vody vypnula, omotala si ručník okolo sebe a vydala se do pokoje. Otevřela jsem dveře a pomalu přešla ke skříni. Chvíli jsem se v ní přehrabovala a vytáhla jsem modrobílé tričko a obyčejné kalhoty.

„Nechceš si je opravdu vzít na sebe že?“ ozvalo se najednou zamnou, až jsem nadskočila. Prudce jsem se otočila a podívala se do smutné tváře mé sestřičky.

„Alice co tu děláš?“ řekla jsem potichu a snažila se vyhnout jejímu pohledu.

„Bells, co se děje? Vidím tolik možností? Jak je možné, že tohle všechno víš. Skoro vůbec nic nevidím a pak najednou toho vidím až moc,“ řekla a trochu se ke mně přiblížila. Ale já nevěděla, jestli o to stojím. Chtěla mě opustit!

„Co se děje Alice? Ty se mě ptáš co se děje?!“ řekla jsem zostra. Popadla jsem to oblečení a mířila si to zpět do koupelny. Ona samozřejmě zamnou. Ale přibouchla jsem ji dveře před nosem.

„Bell pochop… Musíme odejít…“ Ignorovala jsem ji. Není tu, ona tu není. Po tváři mi stékla jedna slza. Naštvaně jsem ji setřela a rychle jsem se oblékla. Když jsem otevřela dveře doufala jsem, že už odešla, ale jak jsem se mýlila. Proč se proboha takhle chovám? Chtěla mě opustit, ale teď tu stojí a chce se snad rozloučit? Snaží se mi to ulehčit? Byla jsem ještě zmatenější než před chvílí. Když má člověk tak moc možností, musí vyzkoušet vše.

„Ale proč tak najednou? To kvůli těm narozeninám?“ šeptla jsem. Ale pak jsem si na něco vzpomněla.

„Ne. Všichni odjeli. Zdržel jsem se, abych se s tebou rozloučil.“

„Alice je pryč?“ zeptala jsem se nevěřícně bezvýrazným hlasem.

„Chtěla se s tebou rozloučit, ale přesvědčil jsem ji, že čistý řez pro tebe bude lepší.“

„Říkal, že tě přesvědčil. Chtěl, aby to byl čistý řez. Proč Alice?“

„Bello, sestřičko já se tak omlouvám. Ale jsem tu, přišla jsem se…“

„Rozloučit,“ dořekla jsem její větu. Že by se něco změnilo? Udělala jsem to já? Nebo je v téhle podivné smyčce někdo se mnou?

Alice ke mně přišla a objala mě. Do očí se mi zase nahrnuli slzy a po chvíli jsem se rozplakala naplno. Mám v hlavě tak plno a přesto vím, že odejdou.

„Ví - ví to Edward, že jsi tady?“ Na chvíli mě od sebe odtáhla a pak zatřepala hlavou.

„Možná se to ani nedozví. Strašně ráda bych zůstala… Napořád, ale nejde to Bells, zasloužíš si normální život. Pochop, mi jsme jen zrůdy, i když se snažíme žít jako lidé. Nejsme jimi. Mám tě strašně ráda sestřičko a nikdy na tebe nezapomenu, ale ty na nás ano. Bude to tak lepší.“ Pohladila mě po vlasech a byla pryč. Tak jako Edward. Přestala jsem brečet. Měla tolik otázek a nakonec řekne tohle? Jen že zapomenu? Tak to v žádném případě! Já nezapomínám na někoho, jako jsou oni.

Popadla jsem bundu a vydala dolů ze schodů. Ani jsem nevěděla, kam to přesně jdu. Jen jsem vyšla z domu a vydala se do lesa. Bloudila jsem tam snad několik hodin a pořád jen přemýšlela. Poslední dobou nějak často. Došla jsem až k nějakým útesům a dívala se na rozbouřené moře. Je to krásný pohled. Jen se rozběhnout a skočit. Co by se vlastně stalo, kdybych to udělala? Tahle představa byla najednou tak dokonalá. Bylo to zrovna to, co jsem tak moc chtěla. Vyzkoušet jak chutná smrt? Je to opravdu to co chci? Smutně jsem si povzdechla a otočila se k odchodu, když v tom mi můj zrak padl na postavu líně opírající se o strom. Moc dobře jsem ji poznala. I ten její rudý pohled, kterém mě propalovala.

„Ahoj,“ pozdravila mě svým úlisným hlasem. S údivem jsem se na ni podívala. Ona tu jen tak stojí a jen tak mi řekne ahoj? Není nemocná? Ušklíbla jsem se. Tak tohle bude ještě zajímavé. Jsem zvědavá, jestli tohle Alice vidí a já moc doufám, že ano. Možná pochopí, že jejich odjezd zas takový dobrý nápad není.

„Ahoj,“ odpověděla jsem ji a usmála se na ni.

„Myslím, že tě ten smích rychle přejde.“ Pomalu se ke mně začala přibližovat, ale já se nemohla přestat usmívat. Právě naopak.

„Jsem ráda, že jsem tě potkala,“ řekla jsem ji. Třeba ji to k něčemu rozhoupe. Ale zarazila se, asi takovou reakci nečekala.

„Počkat jsi v pořádku? Já ti tu naznačuji, že se staneš svačinkou a ty jsi ráda?“ zeptala se mě s nadzvednutým obočím.

„Chci jen vyzkoušet jaké to je,“ řekla jsem líně. Znovu se ke mně rozešla a pak mě jedním prudkým pohybem chytla pod krkem. V té samé chvíli mi začal zvonit mobil. Tušila jsem kdo to je.

„Ehm, můžu to ještě vzít? Víš jak poslední přání…“ usmála jsem si na ni mile. Ale asi jsem ji pořádně zaskočila, protože její stisk povolil a já jsem začala šátrat po kapsách a hledala ten zpropadený mobil. Když jsem ho konečně našla podívala jsem se, kdo volá. Samozřejmě, že Alice. Ihned jsem to zvedla.

„Copak potřebuješ Alice? Ale je možná dobře, že voláš. Chci se taky rozloučit,“ řekla jsem zvesela. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo.

„Bello! Co to proboha vyvádíš? Ona ti ublíží? Proč nám to děláš?!“ řekla skoro plačtivě.

„Ale no tak Al, tohle jste přece chtěli ne? Abych si žila po svém, tak teď mi neříkej, co mám a nemám dělat. Není to od tebe fér a navíc já už se rozhodla. Takže ahoj a pozdravuj všechny.“ Zaklapla jsem mobil a podívala se na Victorii. Zaraženě mě sledovala, párkrát zamrkala, ale pořád se k ničemu neměla.

„No tak, co tam tak stojíš? Už tě přešla chuť či co?“ skoro jsem na ni zavrčela. Ale ona nic. Povzdechla jsem si. Asi jsem měla skočit z toho útesu. Smutně jsem se otočila a ještě jednou se podívala na to překrásné moře.

„Jsi divná, víš to? Ale tahle pomsta mě nebaví. Co z toho budu mít, když tě zabiju?“ zeptala spíše sama sebe.

„Tak mě proměň. Oni to nechtějí, proč myslíš, že tu stojím?“ zeptala jsem se ji na oplátku já.

„Oni tady nemůžou, je to kousek za hranicí La Push. Mají sem vstup zakázán,“ dodala jsem jen tak mimochodem.

„Nechci ti udělat radost, prahnu přece po pomstě! Nejsem tu od pomoci.“ Sakra copak jsou všichni upíři tak zabednění?

„Tak fajn!“ řekla jsem naštvaně a prošla kolem ní. Tohle mi dělají naschvál.

„Kam jdeš?“ zeptala se mě a chvíli na to šla vedle mě.

„Domů, kam jinam!“ řekla jsem a dál si to rázovala po pěšince. „Nebo sis to rozmyslela?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Možná…“ Zastavila jsem se a podívala se do jejích rudých očí. Možná kdybych věděla, že se zítra zase neprobudím v mé posteli, raději bych odtud pelášila nad světelnou rychlostí. Ale v tomhle případě? Znovu se ke mně přiblížila a lehce mě chytla kolem krku. No ale problém byl jeden co přesně si rozmyslela? Že mě promění nebo zabije?

Komentík moc moc potěší.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Window of Opportunity 3. kapitola: