Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Window of Opportunity 5. kapitola

14.07.2010 (19:00) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1580×

5. kapitola - Život je hymna - zpívej ji

Někde jsem ležela, ale bála jsem se otevřít oči. Ta bolest byla nesnesitelná, ale najednou přestala. Z ničeho nic. Zhluboka jsem se nadechla a pak pomalu otevřela oči. Všude kolem byla tma a já zase ležela ve své posteli. Tohle to mi už opravdu někdo dělá naschvál. Párkrát jsem zamrkala a převalila jsem se na bok. Ještě jednou jsem se pořádně nadechla, abych se ujistila, že jsem opravdu živá. V tichém pokoji jsem slyšela tlukot vlastního srdce.

Nechtělo se mi vylézat ze zahřáté postele, ale stejně bych už neusnula. Pomalu jsem vstala a hned zamířila do koupelny, když jsem procházela kolem budíku, všimla jsem si, že je pět hodin ráno. Stejně je zvláštní, že se probouzím vždy v jinou hodinu. Ale abych se přiznala, ani nevím, kdy přesně tahle podivná smyčka nastává. Ale asi hodně brzy ráno. Udělala jsem si ranní hygienu jako pokaždé a pak se vrátila zpět do ložnice. Sedla jsem si na postel a začala přemýšlet o minulých dnech. Vím, že mě Edward miluje a vím, co pro to mám udělat. Ale je tu to ale…

Tohle bude složitě složité. Jak mám zastavit Alici vidění? Jsem štít, tedy myslím. Ale Edwardova moc na mě nepůsobí, a když jsem pod emocionálním napětím, ani Jasperova. Ale co ta Alice? Co s ní? Musí existovat nějaký způsob, jak se její moci vyhnout. Poposedla jsem na posteli a snažila se myslet na to, jak jdu do lesa a nehodlám se vrátit. Jak pomalu kráčím lesním porostem směrem k Victorii. Vybavuji si její tvář...

Najednou se mi rozdrnčel mobil. Vyskočila jsem z postele a podívala se na volajícího. Samozřejmě Alice, kdo jiný... Musela vidět, na co jsem myslela...

Ignorovala jsem vyzvánění... Tak samo jako příchozí zprávy. Pořád jsem seděla na posteli a vybavovala si jednu hrůzostrašnou věc za druhou. Čekala jsem, kdy se otevřou dveře a v nich uvidím mou sestřičku. Ale už tu sedím víc než hodinu a nic! Ani Charlie nepřišel, asi mě slyšel, že jsem vzhůru a neřešil to.

„Ach, Edwarde! Co já musím kvůli naší lásce podstoupit!“ zašeptala jsem do ticha mého nuzného pokoje. Nudila jsem se. Bylo sotva něco okolo sedmé a já už nemám co na práci! Do školy nejdu, je to stejně zbytečné. A jak to tak vypadá, Alice dobrovolně nedorazí! Musím vymyslet jinou taktiku.

Znovu jsem zavřela oči a začala se pekelně soustředit na to, že jedu do školy. Že se tam budu nudit jako obvykle. Rychle jsem otevřela oči a zkontrolovala okolí. Hm... Žádná změna. Pořád jsem si v hlavě přehrávala tuhle obyčejnou myšlenku, a přitom jsem se chystala na cestu, úplně jinam. Zatím bylo pořad ticho, které přerušilo jen otcův odchod a následné startování jeho auta.

Pořád dokola jsem si v té své makovici přehrávala tu scénu, jak nastupuji do auta a mířím do školy. Ale místo toho jsem opravdu nasedla do auta, ale jela úplně na druhou stranu. A to směr – Cullenovi! Tentokrát Edwarda nenechám odejít!

„Sakra, na co to zase myslím!“ štěkla jsem sama na sebe a znovu se zaobírala nudnou výukou. Můj náklaďáček sotva dýchal, ale dorazila jsem přesně ve chvíli, kdy někteří z nich odcházeli. Z okýnka jsem zahlédla Esmé, Carlislea, Alici a Jaspera. Když mě viděli přijíždět, nevěřícně se na mě koukali. A ne jen na mě, ale i na Alici. Takže tohle funguje. Hm, ale musím to ještě vypilovat.

Ihned jsem zaparkovala a následně vyletěla z auta. Jen tam mi neodjedou. Aspoň ne dřív, než řeknu, co říct chci!!

„Bello? Co tu...“ Zadržela jsem plynoucí otázky mávnutím ruky. Nejsem tu od toho, aby se mě ptali, co tu dělám!

„Edwarde!“ zvolala jsem a dívala jsem se směrem ke dveřím. Během vteřiny stál u dveří a nevěřícně se na mě díval. Chtěl něco říct, ale nedovolila jsem mu to!

„Chci s tebou jenom mluvit! Prosím vyslechni mě a pak klidně můžete odejít,“ řekla jsem sebevědomě. Všichni tam stáli poněkud zaraženě, ale toho jsem se snažila nevšímat a následovala Edwarda do obýváku.

„Edwarde, teď ti něco řeknu a chci, aby to bylo bez přerušování!“ řekla jsem mu hned pro začátek, znovu chtěl něco říct, ale zatřepala jsem hlavou a dala mu jasně najevo, ať mlčí!!

„Vím, co se chystáš udělat. Ty i tvá rodina. A jen jsem ti přišla říct, že nevěřím tvým lžím. Můžeš mi donekonečna tvrdit, že mě nemiluješ, ale já ti to nebaštím! Víš, měla jsem čas přemýšlet a zjistila jsem, kde se skrývá pravda. Chtěl jsi mě tu nechat samotnou s tou obrovskou dírou v hrudi. Víš, co se stane, když teď odejdeš?“ Tvářil se zmateně.

„Bello, nevím, kdo s tebou mluvil, ale...“

„Sakra, Edwarde! Jen odpověz na otázku! Víš, co se stane?“ řekla jsem o oktávu výš a bylo mi opravdu jedno, že to uslyší i ti venku!

„Ne... Ale...“ Povzdechla jsem si. Vždy tam musí být to jeho ale. On je fakt nepoučitelný anebo nahluchlý, když neslyšel to, co jsem mu před chvíli říkala!

„Ne... Samozřejmě, že nevíš. A radím ti nezkoušet to. Vedlo by to k zdlouhavému a docela nudnému dramatu. Já bych tu zůstala sama a celou věčnost bych se užírala... Čekala bych na okamžik, kdy se vrátíš a kdy pochopíš, že jsi udělal chybu. Možná to zní šíleně, ale já vím, že mě miluješ. U upíru to tak je, zamilují se jednou a napořád! Proč myslíš, že se nám chce Victorie pomstít? Zabili jsme jí druha... Docela ji chápu...“ Podívala jsem se do jeho tváře a lehce se usmála. Taky jsem si všimla zbytku rodiny, jak stojí na okraji místnosti a sledují můj monolog.

„Prostě na závěr jen řeknu jedno... Jestli odjedete, už se prosím nevracejte. Ale já si svou nesmrtelnost nehodlám vzít. Jsou i jiné možnosti, jak být jedním z vás... Můžu odjet do Volterry a tam mě Aro velmi mile přijme, už kvůli mému daru. A pak jsou tu upíři v Denali a samozřejmě v neposlední řadě, naše rudovlasá Victorie... Vím, že mě promění, když bude věřit, že mi tím ublíží.“ Podívala jsem se znovu do jeho zlatého pohledu. Teď už nebyl jen zmatený, ale i ustrašený a naštvaný.

„Nechci vás tím vydírat... To v žádném případě... Ale proč odjíždíte, když víte, že mi tím způsobíte jen bolest? Pochopte mě... Já vás beru jako rodinu... A jestli opravdu odjedete, odejde i kousek mě...“ dokončila jsem svou podivnou řeč a sledovala, co mi na ni řeknou. Cítila jsem, jak se mírně červenám. A můj pohled skákal z jednoho na druhého, jen Edwarda jsem vynechala. Neměla jsem odvahu podívat se mu do očí, do jeho překrásných a karamelových očí.

„Copak nechápeš, že tě miluji! Že jsi pro mě vším,“ vzlykla jsem. Po tvářích se mi začaly kutálet slané slzy, ale ty jsem momentálně nevnímala, protože jsem se najednou ocitla v pevném a studeném objetí. Držel mě tak, jako by mě už nikdy nechtěl pustit a já byla šťastná. On zůstane! On tu bude semnou a neodejde...

„Ach, Bells...“ šeptal mi do ucha. „Promiň, já netušil... Já...“ Lehce se dotkl mé tváře a nadzvedl mi tvář tak, abych se dívala do jeho očí. Byly nyní černé, jak nejtemnější noc. Usmála jsem se na něj.

„Miluji tě, Bello! Myslel... Myslel jsem si, že to je pro tvé dobro... Ale budu tady... Už napořád...“ šeptal mi tyhle dokonalé slova. Cítila jsem z nich tolik lásky, tolik porozumění. A pak jsem ho políbila, vášnivě, jemně, dravě. Bylo mi jedno, že je tu celá jeho rodina... Bylo mi jedno úplně vše... Jen jsem chtěl být se svým andělem, který mi osvítil můj život a dodal mu správný směr! Už tu budeme spolu napořád... Navždy...

Tak konečně jsem se zase začala trochu věnovat téhle povídce. Mám ji strašně ráda, ale jaksi jsem na ni neměla náladu. Ale snad se to teď změní a kapitolky budou častěji!

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Window of Opportunity 5. kapitola: