Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Window of Opportunity 6. kapitola

23.09.2010 (08:00) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1148×

6. kapitola - Život je štěstí - zasluž si ho

„Bells?“

„Bello!!!“

„Zlatíčko!“

„No tak, Bells.“

Pořád kolem sebe slyším tyhle šeptavé hlasy. Jednou je to můj táta, podruhé Edward. Někdy dokonce Alice a možná i Carlisle? Opravdu netuším.

Poté, co jsem se zase probudila v mé posteli a sama, se mi zhroutil celý svět. Sliboval, že tu zůstane, že mě neopustí. A přesto se to pokusil udělat znovu. Znovu přišel a znovu mi řekl sbohem. Ale tehdy už jsem to nebyla já. Nevnímala jsem a možná jsem ani nechtěla. Strašně to bolelo a ani slzy tomu moc nepomohly. Ta strašna díra v hrudníku se každým dnem jen prohlubovala a ničila mě od základů.

Byla jsem jen troska, má duše jako by se zastavila v okamžiku, kdy mě Edward držel v náručí a šeptal mi slova lásky. Ale to už je strašně dávno. Kolik dní už tu ležím? Kolikrát tu někdo přišel a ptal se, co se mi stalo? Deset dní? Patnáct? Ale pokaždé to je stejné, vždy přijde táta, jestli jdu do šloly. Ale já nevnímám. Má o mě strach, ale to taky nevnímám. Pak zavolá Carlislea, ale to je mi fuk. Cítím jeho chladné prsty na své tváří, ale přesto se nedokážu usmát. Nedokážu se pohnout, jen zoufale koukám před sebe a snažím se tenhle podivný sen skončit. Ale nejde to. Pokaždé se probudím tady.

Tak co mám udělat?! Kolikrát to mám ještě podstoupit? Kolikrát mám ještě zemřít?! Kolikrát mám svou duši takhle trápit? Na tohle neexistuje odpověď. Do konce světa se bude opakovat tenhle den. A já si možná jednou zvyknu. Naučím se s tím žít. Tak jak to bylo se vším...

Ale co když v tom je něco jiného? Co když získat Edwarda nebylo to, co jsem měla dokázat? Co když mám donutit zůstat někoho jiného? A pak mě to napadlo...

Prudce jsem vyskočila na nohy, ale zatočila se mi hlava a já spadla zpět na postel. To je ono! Určitě je to ono! Byla jsem najednou šťastná jako blecha. Tak jednoduchá odpověď! Jasper!

„Je to Jasper, on má zůstat. Přece kvůli němu chtějí odejít. To ho musím přesvědšit, že se nic nestalo a že mě klidně mohl zabít, no raději proměnit. Že já bych si z toho hlavu nedělala. Byla bych to jako silná a úžasná upírka!“ mluvila jsem si sama pro sebe a nevšímala si bílých zdí okolo mě. Pak jsem se zarazila. Zvedla jsem hlavu a porozhlédla se okolo sebe.

Kde to jsem? Bíle zdi, jedno lůžko. Malý stolek, zavřené dveře. Jak jsem se dostala do nemocnice? Tohle si fakt nepamatuji?

Nejednou se dveře otevřely a v nich stál nějaký starší doktor.

„Dobrý večer, slešno Swan,“ usmál se na mě, ale já se spíš zamračila.

„Hm... Jak jsem se sem dostala?“ zeptala jsem se na rovinu. Ale myslím, že je to jedno. Stejně se za pár okamžiků zase probudím doma. Tak jako každý den, nebo noc?

„Dovezl vás sem váš otec. Nikdo nevěděl, co se s vámi stalo. Ale jak vidím, vše je v nejlepším pořádku,“ řekl a pak přešel ke mně, položil mi ruku na hlavu a asi mi měřil teplotu, či co.

„Cítím se dobře, můžu jít domů?“ zeptala jsem se co nejneviněji.

„Raději si vás tu necháme na pozorovnání, aspoň do rána. To přece vydržíte. Zavoláme vašemu otci, že jste v pořádku.“ Přikývla jsem. Doktor se otočil a chtěl odejít.

„Pane doktore? Carlisle Cullen tu ještě pracuje?“ Velmi nevinná otázka.

„Bohužel, dnes odpoledne odjel i s rodinou,“ řekl a pak za sebou zavřel dveře.

Takže odjeli? Všichni? Ale mohla jsem to tušit, přece se to děje každý den, tak proč si s tím dělat starosti.

Přesně jak jsem předvídala, zase jsem se probudila v mé posteli. Zase toho osudného rána.

Pomalu jsem vstala z postele a podívala se na budík. Byly dvě ráno. Hm, nějak brzo. Ale aspoň to budu mít rychle za sebou a pak budeme s Edwardem zase šťastní a hlavně spolu. Tahle myšlenka mě popoháněla kupředu a dávala mi jistou naději. Vím, že Edward odejít nechce. V hllouby duše to tak je a ne jinak. Ale snaží se mi dát lidství a normální život. Ale tohle já nechci. Chci být s ním do konce věků.

Znovu jsem si sedla na postel a pročistila si hlavu. Tak, aby Alice nic nepoznala. Představovala jsem si, jak ráno nasedám do auta a mířím do školy. Tak jako předtím.

Pomalu jsem přešla do koupelny a udělala si ranní hygienu a oblékla se. Přece jenom musím opravdu tiše, abych neprobudila Charlieho. Popadla jsem klíčky od auta a zase si to mířila k jednomu domu v lesích.

Cestu znám už poslepu, tak jsem na místo dorazila docela brzo. Mohlo být tak tři ráno? Možná o něco víc. Všude bylo ticho, jen sem tam se ozvalo zašumění lesa. Měla jsem docela husí kůži, ale tohle prostě zvládnout musím!

Ale nestihla jsem ani dojít ke schodům a ve dveřích se objevila Alice.

„Bello? Co ty tu tak brzy?“ zeptala se trochu vyjeveně. Asi je vyplašená z toho, že mě neviděla. Já jsem se usmála.

„Potřebuji si promluvit s Jasperem,“ řekla jsem a nechala se zavést do domu.

„Bells, tohle není dobrý nápad,“ ozval se hned pohotově Edward. Díval se na mě smutně a lítostivě. Ale tohle mu já nebaštím!

„Jen si promluvíme! Nic víc,“ řekla jsem skálopevně. Ani jsem ho tu nikde neviděla. Schovává se přede mnou.

„Opravdu to ne...“

„Víte co, já si s ním promluvím po dobrém nebo po zlém. Už mám dost toho vašeho ochranářství! Teď vyjdu po schodech nahoru a půjdu si s ním promluvit, je vám to jasné?!“ skoro jsem to zakričela. Ale nakonec z toho vyšel jen velmi výhružný tón.

„Je v ložnici,“ pípla Alice. Vítězně jsem se usmála a rázovala si to do ložnice. Když je tak lehké přesvědšit Edwarda, s Jazzem to nebude o nic složitější.

Ani jsem se nezdržovala klepáním a ihned vešla. On stál u okna a pozoroval měsíc.

„Jazzi?“ šeptla jsem. Neotočil se, jen si těžce odechl.

„Bello, nemáš tu co dělat. Můžu ti ublížit!“ Jeho hlas byl podivně nakřáplý. A já si uvědomila, že se snaží nedýchat.

„Možná proto jsem tady, možná chci abys to udělal,“ řekla jsem pevně. Až jsem se divila, že v takové situaci dokážu být takhle klidná. Otočil se na mě a vystrašeně mě sledoval.

„Tohle nemyslíš vážně, že ne, Bello?“

„Možná ano... Možná taky ne. Ale vím hodně věcí. A jednou z nich je, že se chystáte odjet. Ty a Alice jako první. Odjedete a necháte mě tu samotnou. Pak přijde Edward a řekne mi, že mě nemiluje a nakecá mi plno dalších nesmyslů o tom jak nemůžeme být spolu. Ale víš, Jaspere, mně je to fuk.

Teď si možná říkáš, jak to vím. Ale to je momentálně jedno. Chci si s tebou promluvit jako člověk s upírem. Obviňuješ se za to, co se stalo, ale mně to nevadí. Možná jsem zklamaná z toho, že jsi mě vážně neproměnil. Nechápu vaše malicherné a unáhlené chování. Jednou jste mi vstoupili do života a z ničeho nic chcete odejít?

Představ si, kdyby ti Alice dala všechnu svou lásku a pak prostě odešla. Bez rozloučení a udání rozumného důvodu? Jak by jsi se cítitil? A co by tě napadlo jako první? Už by jsi nechtěl žít zatracený život bez někoho, koho vroucně miluješ. Teď tu stojím a vím, že ty to dokážeš překonat. Nemá cenu přemlouvat někoho jiného, než tebe. Protože ty si to vyčítáš a podle toho se chová zbytek rodiny. Jazzi?“ Přešla jsem k němu a lehce se dotkla jeho ruky. Neucukl. Jen tam stál a sledoval můj další krok.

„Jsi pro mě jako bratr, kterého jsem nikdy neměla. Mám tě ráda, tak jako celou tvou rodinu. Jste mou součásní, tak jako já jsem tou vaší,“ lehce jsem se usmála a ruku mu stiskla. Díval se tak zvláštně. Jako by chápal, jak se cítím. Jako by věděl mnohem víc než někdo, kdo umí číst myšlenky. Cítí, co cítím já... Skoro jako by mi viděl do duše.

„Promiň, Bells. Já netušil...“ šeptal skoro neslyšně.

„Neomlouvej se, Jaspere! Nemáš za co, opravdu. Jen chci, abys tohle věděl a podle toho jednal.“ Podíval se mi do očí. Jeho byly jak tekuté zlato, ale jakmile se nadechl, trochu zčernaly. Ale přesto se ovládl. Tentokrát se na mě nedíval jako na oběť. Byla jsem jeho mladší sestřička, která za ním přišla s prosbou a pro trochu lásky.

Pak mě najednou lehce objal. Bylo to tak bratrské, že se mi do očí vrhnuly slzy. Bože, to je taková krása. Mohla bych být s fleku psycholog.

„Díky, Bells,“ šeptal mi do vlasů. A mně se z očí opravdu spustily tiché slzy. Možná, že jsem nic nezměnila. Ale možná ano. Třeba zůstanou a možná odjedou. Ale třeba se zase probudím ve své posteli a vše začne nanovo. Ale tenhle pocit si zapamatuji navždy. Ale každopádně si tenhle den užiji se svou rodinou a je mi jedno, co mě čeká zítra!

Po dlouhé době další kapitolka. Snad se Vám líbila. Už pracuji na další a konečně se dozvíme, co se to vlastně děje...

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Window of Opportunity 6. kapitola: