Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Window of Opportunity 8. kapitola

14.10.2010 (08:30) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1345×

8. kapitola - Život je blaženost - užívej ji

„Odkud ho máš?“ zeptala jsem se znovu. Ale jako už po sté se na mě jen podíval. Raději jsem zapla rádio a zaposlouchala se. Kde je ta jeho dětinská nálada? Ani povídat si nechce. Jen se pořád usmívá. Co se mu tak honí v hlavě? Teď bych dala i své hodinky za to umět číst myšlenky.

Ale jak už jsme si řekla několikrát, nic nikdy neřešit. Je to tak lepší, už pro mé duševno.

„Jak dlouho ta smyčka trvá?“ zeptal se najednou. Smutně jsem se usmála.

„Ani přesně nevím, okolo dvaceti dnů. Možná víc, možná míň. Přestala jsem počítat.“

„To je mi líto,“ zašeptal a já se na něj zmateně podívala.

„Ty za to přece nemůžeš.“ Chvíli byl ticho, ale pak pomalu zastavil vůz a posmutněle se na mě podíval.

„Kdybych ti řekl, že za to můžu já, co by jsi udělala?“ Zamračila jsem se a podívala se do jeho rudých zorniček.

„Došla slova? Chápu tě, nikdy jsem si svou skutečnou moc neuvědomil. Většinou se mi to podařilo tak na hodinu někdy dvě. Ale přes dvacet dní? Tohle není možné, ale vysvětluje to mnohé.“

„To jsi opravdu způsobil ty?“ zeptala jsem se a snažila se tuhle informaci vztřebat.

„Jo,“ usmál se.

„Tak ji klidně můžeš zrušit ne?“ zeptala jsem se nadšeně. Ale jakmile jsem zahlédla jeho výraz, úsměv zmizel tak rychle jak přišel.

„Nevím jestli to zvládnu. Sama vidíš, že nebýt tebe ani bych si to neuvědomil. Už skoro měsíc jen bloudím z místa na místo. Opravdu jsem si tohle neuvědomil. Jelikož jsem já tu smyčku způsobil můžu jí procházet, prostě se mě to nedotkne.“ Vypadal opravdu přešlě a smutně a mě nenapadlo nic lepšího než ho obejmout, svou chybu jsem si uvědomila až docela pozdě.

Nasál do sebe vzduch a slastně zamlaskal.

„Hezky voníš,“ řekl najednou až se mi zježili chloupky po celém těle. Odtáhla jsem se od něj. Co mě to proboha napadlo? Objímat upíra... Tedy na tom by nic špatného nebylo, kdyby to byl někdo jako Edward. Ale Alex? Vždyť ho ani pořádně neznám!

„Nech si to pro někoho jiného!“ sykla jsem na něj, ale nakonec jsem se tomu musela usmát. Ale pořád vypadal nějak smutně. Bylo mi ho najednou z nepopsatelných důvodů líto.

„Něco se děje, že?“ zeptala jsem se, když jsme zase vyjeli.

„Možná. Nejsem si jistý.“ Podle všeho se mu do tohohle tématu moc nechtělo.

„Kdyby jsi mi to nechtěl říct, tak by jsme tu nebyli. Tak ven s tím,“ řekla jsem povzbudivě a položila mu ruku na rameno. Trošku sebou cukl, ale nakonec se uvolnil.

„Je to už dlouho. Nepamatuji si nic ze svého lidského života. Ale jako novorozený jsem byl ve Volteřře, nevím jestli to tam znáš. Ale není to procházka růžovým sadem. Bylo to tam drsné, ale zvykl jsem si a to hlavně Ginny. Byla stejně stará jako já a to byl další důvod proč jsme se dali dohromady. Byla dokonalá. Pořád se usmívala, každý den s ní byl ohromující a ona mě konečně naučila žít. Ale vše se změnilo, když jsem opustil Volterru, nedokázal jsem se smířit z jejich pravidly a vydal se na samotnou cestu. Chtěl jsem, aby šla semnou, ale odmítla. Stejně myslím, že ji vyhrožovali. Její dar je pro ně důležitý. Byl jsem před měsícem na návštěvě. Strašně jsme se pohádali a možná od té doby je ta smyčka. Něco se stalo, ale netuším co,“ dokončil svůj dlouhý monolog. Opravdu to neměl lehké. Taky ztratil to nejcenější. Tedy já ještě ne, ale mám k tomu naběhnuto.

„Znám ten pocit, nemohl jsi si vybrat lepší den,“ řekla jsem a smutně sklonila hlavu.

„Opravdu znáš ten pocit lásky? Ten co ti ovládá celé tělo, ale hlavně mysl? I tvou duši? Co si vezme vše, nedokážeš rozumě myslet. Myslíš si, že život bez tvé druhé polovičky už není život. Znáš tu bolest s odloučení?“ Po tváři se mi zkutálela jedna zbloudla slza. Odvrátila jsem od něj tvář a zadívala se z okna. Pořád byla tma, ale už brzy bude svítat. Už brzy Edward přijde a řekne mi, že odchází. Že nejsem pro něj dost dobrá. Že mě nemiluje. On i jeho rodina odjednou a tentokrát to může být napořád! A zastavím ho? Budu mít na to sílu? Ale jsem teď tady, co když mě Alex zabije, ale já se tentokrát neprobudím? A nebo naopak ano, ale jako nemrtvá? Půjdu Edwarda hledat? Nebo zůstanu s Alexem? Je tolik možností, ale ani jedna se mi nelíbí. Zachvěla jsem se a příval slz už jsem zastavit nedokázala.

„Bello?“ ozval se najednou můj únosce.

„Hm?“ řekla jsem uplakaně.

„Co... řekl jsem něco špatně?“ Ironicky jsem se zasmála.

„Možná všechno. Neznáš mě tak dobře, abys mě mohl hned soudit. Nevíš, co jsem prožila já. Tenhle den ze srdce nenávidím, protože někdo koho miluji mi řekl, že mě nechce. Lže mi aby mě ochránil a já pořád se ho pořád dokola snažím přesvědšit. A když se mi to konečně podaří, zaíná to znovu. Bolest, szly, smutek, nenávist. Zkus si prožít tohle a pak si stěžuj!“

Zastavil na kraji Seattlu a pak vystoupil z auta. Já zůstala sedět a utápěla se ve svém smutku. Ale po chvíli se dveře na mé straně otevřeli a v nich se objevila jeho střapatá hlava. Chytil mě za ruku a vytáhl ven. Dokonce mi do skřehlých rukou podal kelímek s horkým čajem. Celou dobu nemluvil. Jen jsme stáli a opírali se o kapotu auta a sledovali nádherný východ slunce. Bylo to opravdu úžasné. S každým novým paprskem jsem cítila víc a víc energie.Otočila jsem hlavu a sledovala jeho třpitící se tvář. Vypadal jak anděl.

„Je mi to líto, nechtěl jsem nikomu ublížit. Opravdu jsem si to neuvědomil,“ zašeptal. Já jen zatřepala hlavou.

„Nemusíš se omlouvat, aspoň jsem měla příležitost dozvědět se o Edwardovi pravdu. A můžu to třeba změnit...“

„To jo... Hodně věcí se může změnit. Měl bych se vrátit do Volterry a omluvit se Ginny. Určitě by chtěla, abych se vrátil...“ Vřele jsem se na něj usmála.

„A já jedu s tebou, ať se Cullenovi třeba staví na hlavu. Třeba je tím přesvědším, že oni nejsou jediní upíři, kteří by mě ochotně proměnili,“ řekla jsem celá rozzářená.

„Opravdu je to, to co chceš?“

„Jsi stejný jako Edward. Chci být s ním, na mém životě není nic užasného. Ale když si představím nekonečný život po boku někoho koho miluji? Nezní to nádherně?“

„To ano, zní to jako pohádka. Ale i pohádky mají špatné konce. Nevím jestli o mě bude stát. Co když se pohádáme ještě víc a nakonec to budeš ty koho si tam nechají? Chceš to podstoupit?“

„Proto musíme udělat vše, aby to tak nedopadlo. Máme přece fůru času, jen je ho třeba velmi dobře a výhodně využít,“ usmála jsem se a dál sledovala vycházející slunce. Protože s novým dnem přicházejí nové možnosti a v tomhle případě, to tak skutečně je!

Moc moc děkuji všem, kteří mě dokopaly k napsání další kapitolky. Pro příznivce můžu jen říct, že už píšu i 9. tak snad se tu brzy objeví... A snad bude o něco veselejší...

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Window of Opportunity 8. kapitola: