Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » With or without you - 1. kapitola

09.02.2012 (15:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 4387×

Edward

Seděl jsem na stoličce u klavíru a prsty držel nad klapkami. Oči jsem měl zavřené a vzpomínal na všechno, co jsem s ní prožil. Opět jsem se propadl do hluboké propasti svých vzpomínek a nemohl se vrátit. Mé prsty se dotkly klaviatury a místnost naplnila skladba, která pařila jí. Mé Belle.

Byl jsem znovu stoletý zoufalý upír toužící po lásce a vysvobození z toho pekla, ve kterém jsem se tehdy nacházel. Seděl jsem ve svém voze a poslouchal myšlenky sourozenců. Mé sestry myslely na novou kolekci oblečení a mí bratři vzpomínali na vášeň a slast, kterou prožili se svými drahými polovičkami minulou noc. Mezi prsty jsem drtil volant a čelist jsem svíral v pevném sevření, aby z mých úst nevyšlo vrčení, které rozvibrovalo mou hruď.

Myslel jsem si, že prožiji další obyčejný školní den, ale mýlil jsem se. Má milovaná sestra si už od předešlého dne chránila myšlenky a nedovolila mi nahlédnout do katastrof, které prožiji. Když jsem vystupoval a následoval svou rodinu, vzduchem se nesla vůně, kterou jsem neznal. Byla silná a donutila mě na chvíli se zastavit. Rozhlížel jsem se kolem sebe a po krátkém hledání jsem našel osobu, která mě svou vůní vábila.

Měla nos zabořený do plánku školy a mezi obočím se jí vytvořila malá vráska. Se zájmem jsem ji pozoroval a se zděšením zjistil, že neslyším její myšlenky. Soustředil jsem se jen na její mysl, ale slyšel jsem jen nepříjemné ticho. Pohlédl jsem do jejích čokoládových očí a nasál vzduch. Vítr ke mně přivál vůni její krve a mé oči zčernaly. Nikdy v životě jsem necítil něco tak dokonalého a sladkého. Téměř jsem slyšel, jak mě její červené krvinky volají. Slyšel jsem jejich naléhavý hlas a málem podlehl. Když vítr zafoukal jiným směrem, zhluboka jsem se nadechl a raději vstoupil do budovy školy.

Přál jsem si ji už nikdy nevidět, ale bylo mi jasné, že takové štěstí mít nebudu. Skoro jsem bolestně zasténal, když se objevila ve dveřích a rozhlédla se po třídě. Každému věnovala nesmělý úsměv a nakonec pohlédla na jediné prázdné místo v učebně. Na místo vedle mě. Zvedla své překrásné oči a usmála se na mě. Dveře se zavřely a lehký průvan ke mně donesl tu vůni, kterou jsem nikdy neměl pocítit. Pevně jsem se chytil lavice a přemlouval démona v sobě, aby to nedělal. Naklonil jsem se k oknu a nasál čistý vzduch. Když jsem se podíval vedle sebe, na chvíli jsem přestal vnímat okolní svět.

Když jsem nedýchal, neviděl jsem netvora povolaného z horoucích pekel, ale krásnou dívku se stydlivým úsměvem a zvláštním jménem. Ve Forks byla každá druhá dívka Jessica nebo Emily, ale ona nesla jméno, které jsem si pamatoval z dob, kdy jsem byl ještě člověkem. Isabella, stejně jako má nebohá sestra, která spolu s mými rodiči zemřela na španělskou chřipku. Pozorně jsem si ji prohlížel a uvnitř mě se odehrával boj. Démon ve mně mi našeptával, abych tu neznámou dívku někam odlákal a zabil ji, ale mé druhé já mi radilo, abych ji nechal být. Vypadala tak křehce a nevinně. Jako poupátko před rozpukem. Jako lilie, která je schovaná ve tmě a čeká na sluneční paprsky, které jí umožní vykvést.

Málem jsem to udělal. Už jsem měl vymyšlený dokonalý plán, jak ji dostat mimo dosah lidí, ale neudělal jsem to. Když se na mě otočila a usmála se, démon ztichl a já pozoroval její úsměv. Vypadala jako nějaká víla, která ztratila cestu života a uvázla v těle člověka. Prohrábla si vlasy stejně, jako jsem to dělával já a věnovala pozornost profesorovi, jako by ji jeho poznatky zajímaly. Okouzleně jsem ji pozoroval a nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Neslyšel jsem démona, ale něco jiného. Tichý, opravdu tichý hlásek v odlehlém koutě mé hlavy mi pošeptal pár slov, která zněla tak hlasitě, až jsem se bál, že je uslyší.

Našel si ji, zašeptal hlásek a já se pousmál. Zvonek oznámil konec hodiny a já opustil učebnu s rozpolcenými pocity. Chtěl jsem ji zabít, ale teď se to změnilo. Netoužil jsem po její krvi, ale po tom vědět o ní víc. Získat informace o osobě, která je tak krásná a křehká zároveň. Ten den jsem utekl do lesa a nechal na své tělo dopadat kapky vody, které padaly z nebe. Přemýšlel jsem o tom, jak mě přítomnost té dívky v mé hlavě zmátla. Nemohl jsem z mysli dostat její tvář, její gesta, její vůni.

Další den jsem přijel do školy o trochu dříve, abych si promyslel, co udělám. Bylo mi jasné, že se jí musím představit. Mluvil jsem s desítkami žen, ale nikdy jsem z toho nebyl tak nervózní a vystrašený jako dnes. Přehrával jsem si v hlavě všechny možné scénáře a ani s jedním nebyl spokojený. Když se na parkovišti objevilo její auto, zpozorněl jsem. Ohlušující rány jejího motoru dokazovaly, jak staré její auto je. Pousmál jsem se a sledoval ji, jak vystupuje a přidržuje se dveří. Nohou zkoumala namrzlý povrch vozovky a usmála se, když zjistila, že už je všechen led rozmrzlý. Postavila se, hodila si na záda batoh a rozhlédla se kolem sebe. Když pohledem zavadila o mě, úsměv se z mé tváře vytratil a já odvrátil pohled. Vzal jsem do ruky učebnice a vystoupil. Přes celé parkoviště jsem cítil vůni její krve, ale ovládal jsem se. Nedokázal jsem si představit, že bych jí nějak ublížil. Očarovala mě a já bych si nikdy neodpustil, kdybych o ni přišel, a ještě k tomu vlastní vinou.

„Ahoj, jsem Edward Cullen,“ představil jsem se jí, když se posadila vedle mě a z uší si vyndala sluchátka. Otočila se na mě a s úsměvem na tváři přijala nabízenou dlaň.

„Ahoj, já jsem Bella Swanová, moc mě těší,“ pronesla tichým melodickým hlasem a ve mně se roztřáslo všechno, co mohlo. Okouzleně jsem poslouchal její hlas a hleděl do její přátelské tváře.

„Tak jak se ti líbí ve Fokrs?“ zeptal jsem se na první věc, která mě napadla.

„Je to tu jiné než ve Phoenixu, ale dá se to tu vydržet. Prší tu opravdu tak často, jak se říká?“ zeptala se mě a já ztratil nit. Neexistovalo pro mě nic jiného než její dokonalý hlas a tón, kterým se mnou mluvila. Na prst si natočila pramen kaštanových vlasů a usmála se.

„Ano, prší tu často,“ vydechl jsem a raději odvrátil tvář. Nadechl jsem se a v krku ucítil oheň, který na chvíli spálil všechny okouzlené myšlenky, které pluly mou myslí.

„Ty tu bydlíš dlouho?“ zeptala se mě a tím znovu upoutala mou pozornost.

„Asi pět let. Bydlím kousek za lesem spolu se svými sourozenci,“ odpověděl jsem a při zmínce o sourozencích se smutně usmála.

„Kolik máš sourozenců?“ položila mi další otázku a se zájmem se ke mně natočila.

„Čtyři. Dvě sestry, Alici a Rosalii, a dva bratry, Emmetta a Jaspera,“ řekl jsem a usmál se.

„Ty máš nějaké sourozence?“ zeptal jsem se jí a úsměv z její tváře zmizel tak rychle, jak se tam objevil. Hodila si vlasy před rameno a tím mi znemožnila pohled do její tváře. Na lavici dopadla slaná slza a já nevěděl co dělat. Trochu jsem se k ní naklonil a vlasy jí hodil za rameno. Pohlédl jsem do její smutné tváře a zděsil se.

„Promiň, netušil jsem, že tě to rozruší,“ omlouval jsem se jí a pohladil ji po rameni. Podívala se na mou ruku a já ji raději položil na své koleno. Smutně se usmála a otřela si tvář.

„Měla jsem bratra, Johna. Byl starší a před několika měsíci zemřel,“ zašeptala a já se chtěl hanbou propadnout do horoucích pekel. Zakroutil jsem hlavou nad svou hloupostí a přemýšlel jsem, jak bych ji rozveselil. Měl jsem sto chutí ji obejmout, utřít slzy z její dokonalé tváře a chránit ji před vším smutkem světa. Natáhl jsem k ní ruku a konečky prstů se dotkl její paže. Usmála se a položila dlaň na mé prsty.

„Jsem v pořádku, ale nějak nechápu matematiku, pomůžeš mi s ní?“ zeptala se, aby odlehčila atmosféru. Natáhl jsem se pro sešit a učebnici a do ruky vzal tužku. Přitáhl jsem si židli blíže k ní a nadechl se její vůně. Máta, jablko a jaro. Dal jsem se do vysvětlování matematiky a se zájmem pozoroval její soustředěný výraz. Slovo od slova jsem jí napovídal, jak dojde k výsledku příkladu, a v mysli jsem si představoval, jak ji svírám v náruči a chráním ji před zlem, které na světě panuje. Když jsem byl u konce vysvětlování, podívala se na mě a zasmála se.

„Vysvětluješ to moc dobře, ale já tomu stejně nerozumím. Nechceš dneska přijet ke mně domů a koukneme se na to pořádně?“ nabídla mi a já oněměl. Pozoroval jsem její oči zalité nadějí a usmál se.

„Ano, stavím se rád,“ zašeptal jsem a přijal od ní papírek, na kterém byla napsaná její adresa a telefonní číslo. Když začala hodina, začal jsem se soustředit na dění kolem sebe, ale každou chvíli mé oči zabloudily k ní.

Zbytek dne jsem prožil ani nevím jak. Myšlenkami jsem byl jinde a připravoval se na to, že budu s ní. Sám. Několik hodin jí budu oporou a strážcem, který ji naučí matematiku. Když jsem přijel domů, rodina si hned všimla toho, že jsem poněkud jinde. Nevnímal jsem je a přistihl se, jak se usmívám na čajový servis, který měla matka vystavený ve skleněné vitrínce.

„Edward se nám zamiloval,“ zvolal vesele Emmett a poplácal mě po rameni. Otočil jsem se na něj a chtěl mu uštědřit pěkně jedovatou poznámku, ale nebyl jsem si jistý, zda jsem na to dost silný. Celou mysl i tělo ovládala ona, má krásná démonka. Jen jsem se na svého bratra usmál a podíval se na Alici. Nemusel jsem se ptát, okamžitě věděla, co chci vědět.

„Dopadne to dobře. Víc než dobře,“ zašeptala a mrkla na mě. Zasmál jsem se a vyběhl do svého pokoje. Ze skříně jsem vyndal tmavé kalhoty, modrý svetr a černé sako. Přešel jsem ke skříňce u lehátka a vyndal malou černou krabičku. Sejmul jsem z ní víčko a hleděl na stříbrný řetízek s přívěskem slunce. Navlékl jsem si ho na krk a vzpomněl si na maminku.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek With or without you - 1. kapitola :