Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WTF? - 11. kapitola

16.02.2012 (07:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 75× • zobrazeno 11023×

Edward

Před nosem mi práskly dveře a já zůstal civět na bílý lak. To bylo stručné. Co jsem čekal? Že se mi za sedmdesát rudých růží vrhne kolem krku? Koupil bych jich klidně tisíc, ale v květinářství jich víc neměli.

„Bože, to je nádhera,“ obdivovala ten puget Bellina matka, když ho Bella položila na stůl.

„Hm,“ hlesla Bella a přes oči její matky jsem viděl, jak se na ty růže potěšeně dívá. Ta radost mě nakopla, abych znovu zazvonil.

„Miláčku, ty a Edward Cullen?“ vypískla její matka a v mysli jí zvonily svatební zvony. Já říkal, že jsou to zvláštní lidé.

„Ne!“ prskla a snažila se ty růže narvat do křišťálové vázy. To ne mi dalo tvrdou ránu. Nevěděla, že na parkovišti se jí nepodařilo dát mi facku, ale teď mi uštědřila pořádnou pěstí.

„A proč ti teda přinesl květiny?“

„Protože je to idiot,“ zašeptala si pro sebe Bella. Zamračil jsem se.

„Co říkáš?“ zeptala se, pořád rozjařeně, a hladila červené lístky. Myslela na to, že její manžel jí nic takového nedal. Jen obrovské břicho v maturitních šatech. Znovu jsem zazvonil.

„Nevím. Asi prostě rád dává lidem kytky,“ utrousila Bella a její matka kývla ke dveřím, kde jsem pořád stál a zvonil.

„No, já tam nejdu,“ řekla a chtěla odejít pryč.

„Vždyť je to kus,“ namítla Renée. Samolibě jsem se usmál. Kéž by si to myslela i Bella. „Chudáček tam stojí v zimě,“ litovala mě a Bella si povzdychla.

„Ten stojí pořád,“ šeptla a vražedně shlížela na dveře.

„Co?“

„Nic. Nechci s ním mluvit, jasné? Stačí, že s ním mám zítra biologii,“ řekla a šla nahoru – do svého pokoje pravděpodobně. Biologie. Možná, že tentokrát bych tam měl jít…

Doma jsem nastoupil před demoliční četu. Carlisle seděl v křesle a četl si. Před sebou měl patnáct knih o velikosti Bible. Asi aby si mohl číst aspoň hodinu, když jednu přečte za pár minut. Chtěl si vytvořit nějakou iluzi lidství. Sedl jsem si před něj, zatímco mě Alice pozorovala z náručí Jaspera. Ona to vážně neviděla… Zvláštní. Ale teď mě v mysli litovala, když viděla, jak mi Bella zabouchla dveře před nosem. Zároveň mě vraždila, protože kvůli mně byla Bella nešťastná. Dokonce i v autě plakala. Panebože, tohle musím napravit. Nevím jak, ale musím. Je načase, abych začal zase myslet mozkem… Aspoň ve škole, před svědky, by se mi to mohlo povést.

„Tati,“ oslovil jsem Carlislea a on vzhlédnul.

„Ano, synu?“ Byl bych radši, kdyby mu to napráskala Alice.

„Jak se máš?“ vypadlo ze mě a Alice protočila oči.

„Dobře,“ odpověděl zmateně a čekal, co k tomu dodám.

„Dneska je venku pěkně,“ šeptl jsem a ukázal k oknu, kde bylo naprosto zataženo, a z fialové oblohy se snášely tlusté provazce deště.

„Proboha! Edward se vyspal s člověkem!“ vřískla Alice, protože já se k tomu stále neměl a prohlížel si oblohu. Carlisle zkameněl – tedy, jak je to jen u upírů možné. Jeho mysl se lekla a ztuhla, no, pak se zase rozjela naplno a já se v té změti nemohl pořádně vyznat. Pěsti jsem si radši zkřížil před klínem, který mi tohle všechno způsobil.

„Edwarde?“ zeptal se Carlisle a myslel na to, že i když tady není Emmett, tak se domem nesou stále hloupé vtipy.

„No, já… Jo.“ Přikývl jsem a odvážil se mu podívat do očí, které mi stále nevěřily. Když však spatřil moje oči, které rozhodně nežertovaly, začínal si uvědomovat, že mluvím pravdu. Navíc bral v potaz to, že já mu nelžu.

„Kdo?“

„Bella Swanová.“

„Bella?“ Červenající se děvče z ambulance – tituloval ji. „Ale… Ona žije?“

„Ano. Mohl jsem ji rozdrtit, ale i napotřetí…“

„Napotřetí?“ vypísknul o dvě oktávy výš. Za normálních okolností by to bylo vtipné. Jen jsem znovu přikývnul.

„No, a proč ji nepřivedeš domů, když už jste tak daleko?“ vybafl na mě náhle, až jsem se ani nestačil zorientovat, jak ho tohle napadlo. On to bral jako otcovskou povinnost. Chtěl poznat svoji... snachu. No, jistě. Upír. Edík se nám zabouchnul – konec pohádky.

„Protože s ní nechodím.“ Alice mi v myšlenkách nadávala a Jasper mě nepokrytě vynášel do nebes. Nechápal to. Snažil se představit si milovaní s člověkem, ale jen na to pomyslel – ústa mu zaplavil jed. Ještě, že tu není Emmett. To bych si něco vyslechnul. No, Jasper už plánoval, jak mu zavolá a poreferuje o ztrátě mého panictví, které bylo v rodině za zábavnou atrakci.

„Tys se s ní dokázal milovat, ale nechodíš s ní?“ Prý jsem ji musel velmi milovat. Sakra! Já myslel, že mě bude chtít připravit o to nejcennější – hned po mé rodině – a on se raduje, že jsem našel lásku.

„Nechodím s ní, protože nemůžu.“

„A proč nemůžeš?“

„Protože bych se do ní zamiloval!“ Připadalo mi, že mluvím do zdi. Křehký člověk byla přece podstata naší konverzace.

„Proč se do ní nemůžeš zamilovat?“

„Protože je člověk!“ Carlisle odložil knihu a celého si mě prohlédl. Hledal nějakou změnu. Náznak toho, že z jeho syna je zamilovaný muž. Ne, tohle vážně nemá cenu. „Ona zestárne, zemře a já tu zůstanu se svojí věčnou láskou,“ dodal jsem na vysvětlenou. Teď už to snad pochopí všichni.

„A proč by umírala? Proměníš ji,“ přidala se Alice. Bylo lepší, když mlčela.

„Edwarde, chceš mi říct, že jsi našel lidskou dívku, se kterou si se dokázal milovat, a na které ti záleží tak moc, že ji chceš udržet od upířího světa, a tak se do ní nechceš zamilovat?“ zeptal se po chvíli Carlisle.

„Ano,“ vydechl jsem úlevně. Konečně to někdo pochopil.

„V tom případě, synku, musím říct, že jsi padlý na hlavu,“ konstatoval a poplácal mě po rameni.

„Carlisle, já jsem se miloval s člověkem. Ohrozil jsem ji i celou naši rodinu,“ zatloukal jsem si sám hřebíky do rakve.

„Já tě slyšel. Je to od tebe nezodpovědné, ale očividně jsi konečně našel důvod své existence, a protože jsi můj syn, tak tě podpořím,“ řekl a četl si dál. Neuvěřitelné. Stál jsem před pohovkou, kde seděl, a čekal, jestli někdo něco dodá. Většinou mají všichni plno řečí a teď? Ticho. Kromě myšlenek. Carlisle se strašně toužil zeptat na to, jak to probíhalo, ale dusil to v sobě. A já o tom mluvit nehodlal. Ještě by se mi z toho napnuly kalhoty. Stačí na Bellu chvíli myslet a na její nahou, hebkou pokožku… A já bych měl o tom vyprávět?

Vyběhl jsem schody a zaslechl Jaspera, jak vyťukal do mobilu číslo. Na displeji se zjevila Emmettova fotografie s medvědem. Medvěd se ho snažil odstrčit a Emmett ho vysmátý objímal kolem krku. Zuby měl červené od krve. Vážně skvělá fotka. Doufám, že se Jasperův mobil někdy dostane do ruky člověku.

„Nazdar, brácho,“ zašveholil do telefonu nadšeně Emmett. Jasper se nemohl dočkat, až mu řekne tu novinku a vůbec ho netrápilo, že nejsem na druhé straně města, ale baráku.

„Mám novinku,“ řekl Jasper tajuplně. Po celou tu dobu jsem tiše vrčel, no, on to ignoroval.

„Jakou?“ vystřelil Emmett nedočkavě.

„Zkus hádat. Máš milion pokusů, ale ani tak to neuhodneš.“

„Já věděl, že vás nemám nechávat bez dozoru. Koho se ta novinka týká?“ Jistě, ještě hrajte – Hádej, na co myslím.

„Edwarda.“ Zavrčel jsem víc, ale stále se to míjelo účinkem. Naopak ho to ještě víc bavilo. Měl bych mu ten telefon prostě vyrvat z ruky, ale moje ego si to nepřálo. Jedna část mé osobnosti se chtěla pochlubit… Nejradši bych jim ukázal i moji… Ona není moje.

„Co se mohlo stát našemu zrzkovi? Koupil si hřeben?“ Podíval jsem se do zrcadla a prohrábl si vlasy. Co je na nich špatného? Z myšlenek jsem věděl, že se to osobám ženského pohlaví líbí.

„Samá voda.“

„Tohle bude nějaká velká věc, když mi to voláš,“ uvažoval.

„To si ani nedovedeš představit.“

„No, leda, že by měl konečně do čeho píchnout.“ Emmett se začal smát jako pominutý.

„Přihořívá.“

„Cože?“ vyhrknul. „Chceš mi říct, že skóroval?“ Už jsem to nemohl dál poslouchat a vyrazil z pokoje. Srazil jsem Jaspera na břicho a seděl mu na zádech. Mobil jsem mu vytrhnul.

„Tvůj bratr už není panic. Můžeš začít oslavovat,“ zasyčel jsem do telefonu, protože jestli má někdo právo tohle říct, tak jsem to já. Nemusím poslouchat, jak mu to ta stará drbna sděluje.

„Ale…“

„Sbohem,“ zavrčel jsem a položil to. Jasper se ani nesnažil se mi vysmýknout a jen se smál.

„Nemáš nic lepšího na práci?“ položil jsem tu řečnickou otázku a zvedl se z něj. Postavil se taky a napřáhnul pěst.

„Jsem na tebe pyšnej,“ řekl a já se zvednutým obočím ťukl pěstí o tu jeho.

„Jaspere, potřeboval bych něco vědět,“ řekl jsem po chvíli, kdy víc jak polovina mé mysli pracovala na vyřešení případu jménem Bella.

„Poslouchám.“

„Já… Cítíš ze mě něco, co… Prostě lásku?“ dostal jsem ze sebe.

„Mysli na ni,“ přikázal mi a já si okamžitě vybavil srdcový obličej, čokoládově hnědé oči, voňavé mahagonové vlasy, dlouhé nohy, ploché chvějící se bříško… To jsem neměl dělat.

„Nemiluješ ji, ale já teď musím jít!“ řekl vytřeštěně Jasper, když moje vzrušení přešlo na něj. Alice si užije…

Bella

Ráno, když jsem se probudila, jsem se aspoň na chvíli cítila normálně, což je u mě relativní pojem. Takže prostě tak, že nikdo neví, kdo je Bella Swanová, a nikdo neví detaily z jejího sexuálního života.

„Neee,“ zabědovala jsem, když mi realita nafackovala. Hlavou jsem zapadla do polštáře a pokoušela se přemluvit, že to třeba byl jen sen. No, takhle kreativní asi nejsem. Vylezla jsem z postele a odploužila se do sprchy. Chvilku jsem se pokoušela utopit, když jsem naznačovala scény z filmů, kdy má oběť tragický výraz a po obličeji mu stéká voda. Místo toho, abych vypadala tragicky, jsem se té vody nalokala.

Vypadla jsem ze sprchy a vyfénovala si vlasy. Nezapomněla jsem si tím mířit do ksichtu, místo abych si opravdu vysušila vlasy. Tohle bude den… Moment. První hodina. Biologie. Já a Edward v jedné lavici.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla a zatvářila se otráveně. Ale po chvíli jsem došla k jasnému závěru. Ať je to mezi námi jakkoliv a stalo se cokoliv, nemusím vypadat jako idiot jenom kvůli tomu, abych dala najevo, jak je mi to jedno. Samozřejmě, že mi to je jedno.

A proto jsem šáhla výjimečně po kulmě – protože mi to je jedno. A protože je mi to vážně, ale vážně jedno – vytáhla jsem i řasenku. A tužku na oči. A parfém mojí matky, co dostala od táty k výročí. Taky tělové mléko s vůní třešně… Už jsem říkala, jak mě ten kluk vůbec nezajímá?

Když jsem sešla dolů, matka vyvalila oči a natáhla ruku k mým čerstvě kudrnatým vlasům.

„Ty ses namalovala?“ zeptala se s nadšením. Pokrčila jsem rameny a přikývla. „To je úžasné! Kde mám foťák?“

„Ne! Žádný foťák!“ Zatvářila se ublíženě, no, pak se na mě vrhla. Drtila mě v objetí, zatímco já jsem se dusila.

„Tak jo, mami. Já bych se ráda do školy dostala živá.“ Vlastně by bylo fajn, kdyby mě udusila. Do školy bych nemusela. Udušená je dostatečná výmluva. Ne, Alice měla pravdu… Kdybych dneska nepřišla – bylo by to ještě horší. Teď musím vydržet jednu vlnu, která toho sice dost zdevastuje, ale aspoň bude jen jedna. Zaslechla jsem zatroubení, a tak jsem se rychle vymanila z objetí mé matky. Zaplula jsem do bot a utíkala k tomu zářivému žihadlu.

„Ahoj,“ hlesla jsem a zapnula si pás.

„Ahoj. Bello, jsi krásná,“ řekla a já překvapeně vzhlédla. Řekla to tak přímočaře a bez rozpaků. Mě ale rozpaky přepadly okamžitě.

„Děkuju,“ žbleptla jsem tiše a ona se usmála. Vystartovala jako raketa a já se držela křečovitě sedadla. Nebála jsem se rychlé jízdy, ale nechtěla jsem proletět oknem. Než jsem se nadála, byly jsme u školy. Někde jinde na světě by asi nebyl velký problém jít pěšky, jenže v nekončícím dešti a krutému větru se mi tady do toho moc nechtělo. A protože stále nemám řidičský průkaz, lezu do auta jiným.

Jakmile jsme dojely na parkoviště – ztuhla jsem. Bylo to tady. Teď mám vylézt z auta a postavit se tomu. Do hajzlu…

„Bello, to zvládneš. Nikdo v podstatě nemá důvod se ti smát.“

„Nemá?“

„Dobře. Možná jen ta historka s lavičkou…“

„Bože, tohle nepřežiju,“ předpověděla jsem a zapadla hluboko do sedadla.

„Chceš mi říct, že to mám obrátit a jet zpátky?“ zeptala se, ale bylo mi jasné, že mě z toho auta klidně nakonec vytáhne za uši.

„Už jdu,“ šeptla jsem tónem, který by asi nikoho nepřesvědčil. Zírala jsem před sebe – na všechny ty lidi, co si mě měli možnost včera poslechnout v rozhlase. Nedovedla jsem si představit, jak to všechno znělo. Jak najednou všichni zbystřili a podívali se na tu krabičku nade dveřmi. A už vůbec jsem si nedovedla představit Edwarda, když to poslouchal…

„Bello, za chvíli bude zvonit,“ upozornila mě po chvíli Alice.

„Hmmm,“ protáhla jsem bez hnutí.

„Víš, co? Ber to i z té druhé strany. Edward se líbí každé holce na škole. Takže až na tebe bude nějaká vražedně shlížet, anebo se bude smát, pamatuj, že ti jen závidí.“

„A protože to beru z druhé strany, tak vím, že taky všichni ví, že ze mě udělal Edward už několikrát idiota. S těma holkama aspoň chodil, když mu prošly postelí. Promiň, Alice,“ dodala jsem, když jsem si uvědomila, že jsem tu nepřímo jejího bratra nazvala hajzlem.

„V pořádku, ale včera jsem ti už řekla, že je tu něco, co ti Edward neřekl. Nemám právo ti to říct, ale přísahám ti, že ty holky závistí přímo hoří.“ Zmateně jsem se na ni podívala, ale nevypadala, že by mi to hodlala vysvětlit.

„Dobře, já jdu. Vidíš? Otevírám dveře.“ Tentokrát jsem to vážně udělala. Cítila jsem na sobě desítky pohledů, a když jsem zvedla oči, zkřivila jsem obličej. Celé parkoviště shlíželo na mě. A hlavně zavládlo nervy drásající ticho. Alice se postavila ke mně a strčila do mě. Nevím, kde se to v tom skřítkovi vzalo, ale málem jsem si dala na hubu. Přinutila mě uvést nohy do chodu, ale oči to nevydržely. Sklopila jsem je a celou dobu zírala na asfalt. Všude kolem se začal rozléhat šum a já věděla, že se baví o mně. Říká se, že pomlouvat se nemá za zády a tajně… Tak jo. Právě vyvracím tohle tvrzení a asi si to nechám patentovat, protože ke mně doléhaly ty věty a já bych dala nevím co za to, abych to slyšet nemusela. Zrychlila jsem krok a ocitla se ve škole, což bylo jako z bláta do louže.

„Do třídy už to zvládneš?“ zeptala se Alice a kývla k učebně biologie.

„Pokud se cestou nepropadnu do země, tak ano.“ Rozloučily jsme se a moje berlička mě opustila. Se svěšenými rameny jsem cupitala do třídy, dokud jsem před sebou nespatřila boty, které asi někdo šlohnul v nevěstinci. Lauren a její skvadra krav. Výborně.

„Swanová, doma tě nenaučili, že lhát se nemá?“ štěkla Lauren.

„O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se roztřeseně.

„O tom tvém projevu včera v rozhlase. Každý ví, že sis to vymyslela. Edward by s tebou nikdy nic neměl. To by musel být slepý.“ Potápěla jsem se hlouběji a hlouběji… Měla bych ten její proslov ukončit, anebo jí jednu vrazit, ale místo toho jsem to všechno tiše poslouchala.

„A kdybych si začal s tebou, tak nejen, že bych musel být slepý, ale taky úplně blbý,“ přerušil to Edward. Vystřelila jsem hlavu vzhůru a podívala se na něj, jak zlostně shlíží na Lauren.

„Edwarde, tahle si včera vymýšlela v rozhlase, že…“

„Já to slyšel taky, Lauren,“ usadil ji bez velkého zájmu temným hlasem, když se postavil k mému boku. Vytřeštěně jsem zírala a jazyk měla přilepený k patru. Teď už na nás čuměla celá chodba. Včetně poloviny basketbalového týmu. Viola s Christopherem se tiše plížili ruku v ruce k naší skupince. Zavládlo takové ticho, o které se snaží profesoři na hodinách.

„A ona si na rozdíl od tebe nevymýšlí. To ty už půl roku vyprávíš, že jsem s tebou spal. A myslím, že je načase, aby se všichni dozvěděli, že to není pravda.“ Lauren vypadala, že zkolabuje. Tohle jsem dobře znala, takže bych s ní možná měla soucítit, ale stejně mě zaplavilo hned několik pozitivních pocitů. Jednak škodolibosti, ale taky blaženosti. Edward se mě zastal. A právě popřel vztah s tou slepicí. „Navíc to bylo nejlepší hlášení, co jsem kdy slyšel,“ dodal a usmál se na mě. Lauren běsnila vzteky – to bylo vidět, protože se celá třásla. Pak se otočila na podpatku a běžela za hlasitého smíchu a potlesku pryč.

„Teda, kámo. Ty jsi hajzl. Ta to teď bude dlouho vydýchávat,“ řekl Christopher a spojil s Edwardem ruce v kamarádském gestu. Viola se na mě významně podívala a mrkla.

„Bello, promiň, že jsem se do toho pletl,“ šeptnul mi Edward krátce před zvoněním, když už byli všichni ve třídě. Když jsem se na něj zase pořádně podívala, došlo mi, že jsou to dva dny, kdy mě šíleně ponížil. Dva dny, co ze mě udělal naprostého idiota. Dva dny, co jsem stála pod schody a zírala na něj, jak oslavuje zápas a ani jednou se na mě podíval.

„Edwarde… Nech mě být.“ Edward zůstal překvapeně civět a já otevřela dveře do třídy. Konečně. Sice to nebyl můj prvotní plán, a to – Edwarde, ty jsi mě zničil… Ale tak aspoň něco.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WTF? - 11. kapitola: