Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WTF? - 24. kapitola

13.03.2012 (21:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 83× • zobrazeno 11839×

Edward

„Mám holku, kterou v podstatě nemám,“ zamumlal jsem zamračeně a hodil kufr, který mi Alice přes mé protesty zkontrolovala, do autobusu.

„Moje holka se mnou už týden nemluví. Myslím, že jsem na tom hůř,“ opáčil Christopher a hodil svoji tašku za mým kufrem. „Připadám si už vážně jako debil, co si ho chce uvázat na vodítko,“ řekl a nahlásil se Bannerovi do papírů. „Nebudu poskakovat, jak ona píská,“ dodal a vlezl do autobusu. Došli jsme až nakonec a posadili se ke klukům z týmu. Seděl jsem tak uprostřed, takže přede mnou se rozprostírala ulička a já se mohl trýznit pohledem na Bellu, až dorazí.

„Vy se oba tváříte, jak kdybyste sežrali citron,“ poznamenal David a my se na něj s Chrisem otočili v dokonalé synchronizaci, včetně našich vražedných výrazů. David pokrčil rameny a sklonil se zpět k tabletu, kde vypnul porno, a ostatní zanadávali. Začal hrát zombie proti nějakým jiným zrůdám a já si povzdechnul. Tohle bude cesta.

Vtom jsem zaslechnul Bellin hlas, když s Violou přijížděly ke škole. K mé nelibosti se bavily o šamponu na vlasy a ne o nás.

„Slečna Swanová,“ protáhnul Banner. Bella mlčela a přes Bannerovy oči jsem viděl její kruhy pod očima a strhanou tvář. „No, snad jste pochopila můj zákaz…“

„Jasně,“ odsekla a protáhla se kolem něj. Vlezla do autobusu a oči se jí rozšířily, když mě spatřila. Neviděli jsme se tři dny. To bylo vážně na nic.

„Ahoj,“ naznačila rty a já škubnul rty – což měl být úsměv. Posadila se doprostřed a já si prohlížel ty krásné, dlouhé nohy, které bych si chtěl omotat kolem pasu a cítit sevření jejích horkých stehen…

„Edwarde, půjč mi svůj mobil. Matka mi odpojila internet,“ řekl Chris a přerušil mě tak v rozjímání. Beze slova jsem mu ho podal a znovu si povzdechnul. Chtěl jsem jít za ní, ale pochopil jsem, že teď potřebuje prostor.

Bella

„Bello, mám velký nos?“ zeptala se Viola a prohlížela se v zrcátku. Na tuhle otázku se mě ptá už několik let a stále ji to neomrzelo.

„Nemáš.“

„Ale mám.“

„Tak proč se mě ptáš?“

„Nevím,“ zamumlala tiše a já si začínala všímat toho, že na mě všichni zírají.

„Stejně… Podívej se na Voldemorta, ten nemá žádný nos,“ utrousila jsem nešťastně, protože mi někdo chyběl. Ucítila jsem na sobě Violy pohled, a tak jsem vzhlédla.

„Srovnáváš mě s fiktivní postavou z Harryho Pottera?“ vyprskla a metala očima blesky.

„Asi… Tím chci říct, že někdo je na tom ještě hůř a on je vhodný příklad,“ vysvětlila jsem a přikyvovala nad svou skvělou úvahou.

„Takže, když on je na tom hůř, tak já jsem na tom hrozně. Aha! Mám velký nos!“

Bože, tohle bude cesta… Moment! Žádný bůh! Musím obměnit svojí slovní zásobu.

Alláhu, tohle bude cesta… Hm. To nezní tak efektivně.

Po čase jsme začali prudce stoupat a mně bylo samozřejmě zle. Já totiž nemám dost problémů, takže musím mít i slabý žaludek na cestách. Ohlédla jsem se na Edwarda, a tak se mu podívala do očí, protože na mě zíral. Trhla jsem hlavou zase zpátky a odolávala pokušení. Věděla jsem, že jakmile bych se ocitla v dosahu jeho ledové, voňavé pokožky, bylo by mi víc než dobře. Ale ne! Musím přece přemýšlet… Sakra, je mi blbě.

Asi o dvacet minut později jsem už vstávala, abych řekla Bannerovi, že musí tenhle nástroj smrti zastavit, jinak to tu ohodím. Tohle už byl extrém.

„Violo, dovolíš?“ zeptal se nade mnou Edward a já zvedla hlavu k jeho perfektní tváři a přitom přejela očima i přes klín. Není nad abstinenci.

„Co ti mám dovolit?“ zeptala se Viola a opustila tak svůj milovaný časopis. To, že já tu umírám, vůbec nepostřehla. Otočil se na nás celý autobus, jako kdyby očekával nějakou úžasnou hádku nebo bitku.

„Belle není dobře,“ upozornil ji a ukázal na mě. Viola se na mě podívala a pokrčila rameny.

„A?“

„A tak si k ní sednu,“ rozhodnul. Nebyla jsem schopná protestovat. Chtěla jsem ho cítit vedle sebe.

„A to jí pak bude dobře?“ zeptala se ironicky a zakroutila hlavou.

„Pane Cullene, posaďte se!“ zaječel Banner. Edward si povzdechnul a vzal mě do náruče. Sice to bylo vážně úžasné ležet mu na široké hrudi, ale tohle jsem nemusela absolvovat před obecenstvem. Donesl si mě dozadu, kde bylo jedno místo volné, ale narvané baťohy. Beze slova je všechny sebral jednou rukou a hodil je na zbytek jeho party.

„Co děláš, debile?“ zanadával Chris.

„Můžeš si jít sednout vedle své holky, jestli se ti něco nelíbí,“ zasyčel Edward a Christopher se podíval na Violu.

„Fajn,“ prsknul a vstal. Došel k ní a sednul si. Podívala se na něj, a pak zase sklonila hlavu dolů. Chris si nasadil sluchátka, opřel se a nejspíš jen zíral do prázdna. Milenecká idylka.

Edward se se mnou posadil k oknu a opíral se bradou o moje čelo. Když jsem cítila jeho sladkou, omamnou vůni, která zcela přebila pach benzínu, začínalo mi být dobře.

„Tohle jsem nevydržel. Promiň,“ zašeptal a já se natáhla k polibku.

„Tohle jsem zase nevydržela já.“

Když jsme opustili civilizaci - no, berme to s rezervou, bydlíme ve Forks – tak jsme se po dvou hodinách zastavili před penzionem uprostřed ničeho. Banner zářil nadšením. Všichni ostatní se tvářili kysele, ale věděli jsme, že tímhle si zabezpečíme klidnější atmosféru před maturitami, protože jsme byli ti ochotní, co s ním tenhle pitomý výlet podnikli.

S Edwardem jsme se od sebe vzdálili a už na sebe nemluvili. Takže jsem měla ještě horší náladu.

„Slečno Swanová…,“ začal Banner, ale já byla frustrovaná a naštvaná. Otočila jsem se a hodila s kufrem o zem.

„Žádné cigarety a kokain v to nemám!“ vyštěkla jsem a všichni zůstali zírat. Banner se zarazil, ale nic nenamítal.

„Máte pokoj sedm,“ řekl a podal mi klíč. Viola se plahočila se mnou nahoru, a pak jsme zapadly do pokoje. Dvě postele a holé zdi. Hlavně žádný hmyz, prosím.

„Já ti moc děkuju, že jsi mě nechala sedět vedle něj,“ zamumlala a strčila kufr pod postel.

„Můžeš mi říct, proč spolu nemluvíte?“ zeptala jsem se, i když pravda byla, že ti se hádali pořád, takže to bude pravděpodobně kvůli kravině.

„No, ty si taky věčně nalepená na Edwardovi a nějak extra spolu právě teď nejste,“ podotkla.

„Máme pauzu,“ oznámila jsem ledabyle a přemýšlela, kde tady seženu nějaký chlast. Mám chuť se opít, a pořádně. Vím, že to bude průser a stane se něco, z čeho se budu dlouho vzpamatovávat, ale nijak mě to netrápilo. Navíc nemám zrovna obdivuhodný splávek. Dva panáky a budu se válet někde pod borovicí a vábit jeleny.

„Cože máte? Zbláznila ses? To je konec!“ zaječela dramaticky a já vytřeštila oči.

„Jaký konec? Co to meleš?“ zeptala jsem se podrážděně. Ale její slova ve mně nevyvolávala chvění. Neměla tušení, o co tu jde.

Dva dny proběhly naprosto v klidu. Mám takový pocit, že oni se snad všichni dohodli. Nikdo nedělal na pokoji nepořádek, všichni spořádaně plnili úkoly a Banner si tak nejspíš mnul ruce nad tím, jak jsou jeho výchovné metody úžasné, a že může v noci v klidu spát

Ovšem třetí noc to přišlo. Já chtěla spát a kašlat na všechny, ale Viola ze mě strhla deku a zašermovala mi před obličejem nějakým pytlíkem.

„Co to je?“ vydechla jsem ospale.

„Pamatuješ si, jak jsme balily jehličí a hrály si na Boba Marleyho?“

„Ne.“

„To je jedno. Vstávej, protože jdeme ven a tohle není jehličí.“ Donutila mě, abych se zkulturnila, a pak jsme šli pár minut lesem. Z dálky jsem uviděla oheň a zazívala. Bylo vidět, že jsem na tenhle lesní večírek celá žhavá.

Viola si sedla na lavičku a začala si hrát s tím balíkem zelené… trávy.

„Ty to chceš hulit?“ zeptala jsem se vytřeštěně.

„Ne, budu na to jenom koukat,“ odsekla a já protočila oči. Všichni seděli u ohně a kluci se i s pivem pokoušeli vyšplhat na strom. Očima jsem hledala Edwarda, ale nenašla jsem ho. Svěsila jsem ramena.

„Na,“ řekla a podala mi jointa. Odstoupila jsem.

„Na to zapomeň! V tomhle já nejedu!“

„Violo! Violko!“ volala jsem nadšeně a tancovala jako lesní víla mezi stromy.

„Co je, Bellinko?“ odpověděla a plácla sebou o zem, když zakopla.

„Podívej na ty stromy… Jsou zelené!“ vykřikla jsem a koukala nahoru. Stromy jsou zelené, fialky modré a růže červené…

„Jak to můžeš vědět? Je tma!“

„A jo! Tma! Všude tma!“ zatrylkovala jsem a začala se šíleně smát. Tma byla prostě tak vtipná.

„Swanová,“ zavolal někdo a slabé světlo z dohořívajícího ohně mi osvětlilo siluetu, která vystoupila ze stromů.

„Ty jsi lesní nymfa, co?“ zeptala jsem a poskočila. Přitom se mi trochu zatočila hlava, takže jsem si zase připadala jako na kolotoči.

„Ty už nechodíš s Cullenem?“ zeptal se a já po chvíli poznala Steva Zemskyho.

„Jako já?“ vydechla jsem a začala mlátit pěstí do stromu, protože mi tady překážel – chtěla jsem projít.

„Když už s tím idiotem nechodíš, jsi konečně volná,“ zašeptal a chytil mě za pas. Malátně jsem ho odstrčila, ale on se nedal. „Pojď se se mnou projít. Postavíme si domečky z šišek,“ zašeptal mi do ucha a já spustila záchvat nevysvětlitelného smíchu.

„Domečky z šišek? Ty jsi debil,“ pitvořila jsem se a smála. Pak jsem ho začala píchat ukazovákem do ramene a tvářila se smrtelně vážně. „Ještě jednou na mě šáhneš a Edward z tebe nadělá kaši! Ne, nadělá z tebe šišky a já pak z tebe postavím domeček!“ Začala jsem se zase smát a uvažovala nad tím, že určitě budu architektka. Postavím nový Bílý dům z šišek! Jenže šišky nejsou bílé, a tak by ani pak dům nebyl bílý! Nevadí… Přebarvím je!

Rozběhla jsem se lesem, protože jsem určitě víla, co se zamilovala do upíra.

„Edwarde, okamžitě přijď!“ zavelela jsem a dala si ruce vbok. Neviděla jsem náhle na krok. „Jsem víla, ale nemůžu bez tebe žít!“

„Bello! Bello!“ křičel někdo a já se otočila po směru toho zvuku. Do něčeho se mi zamotala noha a já už jen padala. Nedokázala jsem to pořádně vnímat, ale dlouho jsem cítila krutý vítr ve tváři. Najednou byla delší pauza, kdy jsem se nedotýkala země, a pak prudce dopadla na bok.

„Do hajzlu!“ zahalekala jsem, když jsem se sbírala z… No, nevím, co to bylo. „Sviť, měsíčku, sviť!“ zaprosila jsem a podívala se na malé, zářivé c na obloze. Ten šutr si ale dneska nedal říct. Sunula jsem se po studeném povrchu a uznala, že tohle musí být skála. Pak jsem se konečně sesbírala a zvedla se.

„Ááá!“ zařvala jsem, když se pode mnou rozprostírala propast. Asi bych si toho všimla hned, ale moje vidění bylo pořád rozostřené. „Možná mám křídla a prostě odletím,“ zašeptala jsem si pro sebe a chvíli se drbala na hlavě. Adrenalin mi začal kolovat žilami a já se pomalu vzpamatovávala. Trochu jsem zavrávorala a uklouzla po kamínkách, co spadaly do dolů a já letěla za nimi.

Edward

Pustil jsem pumu k zemi a otřel si pramínek krve, co mi utekl z koutku úst. Všechno mi připadalo tak jednotvárné. Chtěl jsem jen za ní, ale musel jsem jí dát prostor, aby si to promyslela. Je to nevratné rozhodnutí. Připravil jsem ji o panenství, zamiloval se do ní a zničil jí lidský život… Tři body pro Edwarda.

Začal mi zvonit mobil a já přemýšlel, jestli ho nezahodím někam hodně daleko.

„No?“ hlesl jsem do telefonu a vyskočil na skálu, ze které bylo vidět na okolí.

„Kde jsi?“ štěkl Chris do telefonu.

„Mami? Na lovu,“ dodal jsem tiše a nakreslil do kamene prstem E+B.

„Jo? Tak se seber a pojď hledat tvoji holku!“

„Cože?“

„Ztratila se. Už se ti deset minut snažím dovolat. Volal jsem i normálně, ale asi jsi moc daleko.“

„Asi tu není signál. Jsem vysoko… Za chvíli jsem tam!“ Rozběhl jsem se maximální rychlostí a strach ze mě vybičoval ještě víc. Co dělá venku? To s nimi šla jako pařit? To ona nedělá. Nemá ráda večírky. Jenže když jsou lidé ve stresových situacích, tak dělají různé věci. Ale venku jsou zvířata a člověk určitě nevidí na krok – tedy já si nedovedu představit, jak to pro mě teď venku vypadá, ale věděl jsem, že je noc.

Jestli ji neroztrhalo nějaké zvíře, tak ji přetrhnu já. A pak už ji nikdy nikam nepustím.

Trvalo to pár minut, no, mně to připadalo jako věčnost. Cítil jsem kouř, alkohol a marihuanu. Z některých to táhlo jak z palírny. Zachytil jsem Bellinu vůni a šel po ní. Ta cesta neměla nějaký určitý směr – spíš mi připadalo, že se točila v kruzích. Nakonec se pachová stopa začala stáčet po svahu dolů a já ustrnul. Odrazil jsem se a seskočil až ke kraji skály. Podíval jsem se strachem dolů a už jsem vymýšlel, jak si vezmu věčný život, jestli bude ležet někde na dně údolí. Ale ona se držela malého stromku a trupem ležela na kraji skalního výčnělku. Skočil jsem dolů a vytáhnul ji opatrně za ruce nahoru. Modlil jsem se, aby neměla poškozenou páteř nebo mozek. Měla odřeniny, ale jinak vypadal v pořádku. Ta má víc štěstí, než rozumu. Ale vrchol byl, že jsem z ní cítil kvanta marihuany.

Podívala se na mě rubínovýma očima a usmála se.

„Bello? Jsi v pořádku? Bože…“

„Neber boží jméno nadarmo!“ vyhrkla najednou a mně se ulevilo, že zřejmě nemá poškozený mozek.

„Miláčku, cos to provedla?“ zašeptal jsem a vzal ji do náruče jako malé dítě. Takový kousek a láska mé nekonečné existence mohla být na kusy. Vyskočil jsem s ní nahoru a pevně ji k sobě tiskl, i když odporně páchla.

„Víš, neber mě vážně, lásko. Samozřejmě, že s tebou chci být navždy,“ mumlala a široce se na mě usmívala.

„Neboj, právě teď zhuleného člověka vážně neberu,“ poznamenal jsem a představoval si ten sladký okamžik, kdyby to řekla za střízliva.

„Hm. Tak moc tě miluju, víš. A jen jsem se vyhýbala tomu rozhodnutí. Je to tak dospělé. Ale já mám, sakra, Edwarda Cullena! Toho se nevzdám!“ upozornila mě, a pak najednou usnula. V úžase jsem na ni zíral, jak si pokojně zavřela oči a pravidelně oddechovala.

Odnesl jsem ji do penzionu a cestou potkal Christophera, co měl v náručí Violu. No, a pak kdo je tu na drogách.

Uložil jsem mého zhuleného anděla do postele a odhrnul jí vlasy z tváře.

„Řekni mi, kdo zařídil to, abych tě potkal a zamiloval se do tebe?“ zašeptal jsem si pro sebe a políbil ji na čelo. „Musím mu totiž poděkovat.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WTF? - 24. kapitola: