Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WTF? - 25. kapitola + Epilog

17.03.2012 (09:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 118× • zobrazeno 15315×

Bella

„Á! Buď zticha!“ zaječela jsem na mobil, co mi začal vyzvánět, protože byl čas vstávat. Bouchla jsem do něj a ten hajzl hned letěl k zemi. A samozřejmě se nevypnul.

„Já jsem ti říkal, že tě vzbudím,“ zašeptal mi do ucha Edward do ucha tím svým sameťáčkem. Jemně mě pohladil po břiše a já zavrněla. Otočila jsem se čelem k němu a obtočila mu ruce kolem krku.

„Miluju, když u mě spíš,“ zapředla jsem a přitiskla mu rty na ledový krk.

„Miluju, když říkáš, že spím,“ nadhodil se smíchem.

„Tak miluju tebe,“ opravila jsem se.

„Hmm. Vážně tam musíme jít?“ zeptal se a pokoušel mě svýma obrovskýma rukama, kterými mi přejížděl po stehnech.

„Samozřejmě. Je to důležité,“ odvětila jsem a odtáhla se, protože tohle by jinak dopadlo špatně. Tedy, jak se to vezme. Vstala jsem a plahočila se do koupelny. Dopřála jsem si ranní hygienu a vylezla čerstvě osprchovaná v ručníku.

„Připadá mi, že tam nechceš,“ poznamenal, když si mě prohlédnul. Stále ležel v posteli v pyžamu a nevypadal, že někam spěchá.

„Proč?“

„Protože máš na sobě tohle. Miluju, když máš na sobě jen ručník, který ti sahá sotva pod…“

„Hele, básníku, nech si toho a řekni mi, co je hezčí,“ přerušila jsem ho dřív, než se rozvášní. Ukázala jsem mu dvě černé trička. Jedno bylo upnuté až ke krku a druhé vypadalo vlastně skoro stejně, jen mělo krátké rukávy. Vytřeštil oči a zakroutil hlavou. Náhle stál v mé skříni a vytahoval ramínko s průhledným topem. Vytrhla jsem mu ho z ruky.

„Pyžamo vynecháme,“ vysvětlila jsem a hodila to na postel. Povzdechnul si a strčil tam znovu hlavu. Podruhé se vrátil z útrob mého šatníku s rozzářenýma očima. Zamával mi pod nosem temně modrým, upnutým tričkem s výstřihem jako kráva.

„V tomhle mi bude vidět až do žaludku,“ zaprotestovala jsem, ale věděla jsem, že tohle je jeho poslední nabídka.

„Naštěstí koukám do tvého žaludku velmi rád,“ podotknul a vtisknul mi polibek. Obešel mě a vytáhnul ze své tašky, kterou si z domova přinesl, aby u mě nebyl načerno, své oblečení. Svléknul si tričko a já málem odpadla. To je výhoda kluka, který je nelidsky krásný. Nikdy si na to nezvyknete.

„Bello, proč nedýcháš?“ zeptal se, zatímco si stáhnul i trenky. Jasně, dýchat! To je, když… Jak se to dělá, sakra?

„Vždyť dýchám,“ utrousila jsem a otočila se, abych se vážně do té školy dneska dostala.

Jakmile jsme přijeli do školy, kontrolovala jsem svůj dementní zjev v bočním zrcátku, protože mám to štěstí, že tam pokaždé vypadám jako největší fetka nebo nějaká jiná pochybná existence.

„Vypadáš nádherně,“ řekl Edward po chvíli, kdy jsem byla v transu, a snažila si upravit vlasy.

„Jo, to říkáš ty,“ opáčila jsem a vykašlala se na to. Beztak to dopadne hrozně jako každý rok. Obdivuji ty, co se na to pak podívají a řeknou si, že mají skvělou památku a tenkrát vypadali fakt dobře.

„Zpochybňuješ můj úsudek?“ nadhodil s přimhouřenýma očima a já mávla rukou.

„Co se vůbec starám? Stejně není poslední…“

„To tedy není, pokud pořád platí…“

„Ano, platí,“ přerušila jsem ho rozhodně. „A už mi, prosím, nikdy nepřipomínej, jak jsem se zhulila uprostřed lesa…“

„A říkala, Stevovi Zemskymu, že z něj postavíš domeček? Nebo že jsi plánovala bungee jumping bez lana?“

„Jo, přesně to.“ Dalo mi vážně velkou práci, abych druhý den pak Edwarda přesvědčila o tom, že to, co jsem říkala, nebylo jen vlivem drog. Když jsem tam visela za stromeček a nohy mi směřovaly k propasti, konečně mi docvaklo, jak to má být. Celou tu dobu, co jsem si myslela, že ze mě bude palačinka s pořádnou dávkou marmelády a příchutí marihuany, jsem před sebou viděla jen Edwarda. Nevím, jak mě napadlo, že bych mohla říct ne. Byla to budoucnost princezny. Sice mrtvé princezny, ale to už je zatlačeno do pozadí a v závěru to nikoho nezajímá. Nejdůležitější je, že mám toho nejúžasnějšího chlapa na světě a budu s ním navždy. Jediné, čeho jsem se bála, byli rodiče. Ale po střední prostě vylétnu z rodinného hnízda… Mí spolužáci půjdou na výšku a taky nebudou domu jezdit moc často – případně vůbec, protože budou trávit čas v knihovnách a na kolejích. No, tak já budu mít takové malé nesmrtelné koleje. Věděla jsem, že máma má tátu a naopak, takže to zvládnou. I já to zvládnu. Mám Edwarda – proto to zvládnu. Navíc jsem to neviděla jako něco hrozného. Edward si pořád myslel, že mi zničil život. No, on mi dá nový a lepší. Nechápu, že to neviděl… Možná, že to je tím, že nikdo z jejich rodiny to neudělal z lásky a dobrovolně. Asi se na to koukáte jinak, když se probudíte, zjistíte, že jste mrtví a úplně sami a váš dosavadní život je v hajzlu. Takže bych ten jeho pocit z destrukce mé osoby měla brát s rezervou.

Ve škole maturanti plakali… Neměla jsem ovšem jasno v tom, jestli to bylo štěstím, protože tohle proklaté místo už neuvidí, anebo smutkem, protože odcházejí. Nechápala jsem, proč brečí už teď, když ještě není úplný konec roku. Je tu přece ještě ta úžasná ročenka a zpečetění našich školních výsledků na papíře, jménem vysvědčení. Přiznávám, že já ho budu mít letos vážně dobré, ne-li dokonce brilantní. Další z milionu výhod, které vám přináší vztah s upírem, který má famózní paměť a rád vám pošeptá správné odpovědi. Ale tohle si vyžere. Pro dobrotu na žebrotu, protože pak nebudu nic umět u maturity, takže mě on za trest bude muset všechno ještě doučit. On mě totiž musel přemlouvat, aby mi mohl poradit. Já vážně nechtěla a snažila se bránit těm velkým, červeným áčkům, ale nedal si říct…

První hodinu, kterou jsem bohužel neměla s Edwardem, jsem se odporoučela na záchod. Myla jsem si ruce a pořád se snažila něco udělat se svým ksichtem.

„Už jsi to někdy chtěla dělat na školním záchodě s upírem?“ ozvalo se mi podmanivým šeptem u ucha, když jsem měla hlavu v umyvadle. Zařvala jsem a vyletěla půlmetru do vzduchu. „Mám radši, když řveš moje jméno,“ přiznal a přitáhnul si mě za boky.

„Edwarde, ne!“ protestovala jsem vcelku ještě obdivuhodně rozhodně.

„Proč ne?“ Odpověď ho samozřejmě nezajímala a jezdil mi ledovým jazykem po krční tepně.

„Protože nebudu na školní ročence vypadat, jako když mě právě někdo přetáhnul na záchodě.“

„To někdo pozná z té fotky?“

„Jo,“ hlesla jsem a už se mi podlamovala kolena. Tolik k mé silné vůli, se kterou to daleko dotáhnu. Zrovna teď jsem to s ní dotáhla do kabinky, kde mi Edward vyhrnul sukni a rozepnul si zip. No, a kabinka byla od umyvadla vzdálená asi čtyři metry, takže to nebyla moc dlouhá cesta.

„Až se na tu fotku podívám, vždycky si vzpomenu na tohle,“ vzdychla jsem a měla pocit, že se mi tělo rozskočí slastí.

„Na tohle?“ zeptal se a trýznivě pomalu do mě vniknul.

„Přesně na tohle,“ souhlasila jsem a zatnula zuby. Myslím, že pro jednou, i když budu rozcuchaná, zpocená a unavená, bude na té fotce něco hezkého – vzpomínky.

Zaklonila jsem hlavu a snažila se nekřičet, když mi laskal prsa, a věnoval se jim vážně důkladně. Nebála jsem se ho tahat za vlasy a využívat je jako berličku, abych z něj neslítla. Naopak vzrušeně zavrčel, a pak mě nazdvihnul. Skoro celý ze mě vyklouznul, a pak mě nechal doslova spadnout zpátky.

„Panebože!“ vykřikla jsem, když mnou projel dobře známý pocit, který byl něco zcela nenapodobitelného a nádherného. Na pár vteřin jste byli v oblacích a byli absolutně spokojení, protože jste nevnímali nic jiného, než vlny ve vašem těle, při kterých jste zkroutili prsty a ztráceli dech.

Opřela jsem se čelem o to Edwardovo a užívala si příjemné chlazení.

„Na té fotce budeš s těmi rozcuchanými vlasy vypadat božsky,“ ohodnotil mě, když jsem se narovnala. Nahněvaně jsem našpulila rty a strčila mu ruce do vlasů. Pořádně jsem je prohrabala a snažila se v nich způsobit naprostý chaos. Po chvíli jsem se odtáhla, abych se podívala na svoje dílo.

„Hm. Vypadáš pořád stejně.“

Před školou už čekal Banner se dvěma lavičkami, na které jsme se měli seřadit. Nedmul se zrovna pýchou nad tím, že je náš třídní, a nevraživě nás pozoroval, když jsme se začali trousit ze dveří. Samozřejmě pršelo, což jen umocní příšerný výsledek. Ale někdo z vedení prostě trval na tom, že to bude venku, abychom jednou, když se odstěhujeme, vzpomínali na dešťové mraky a rozmazanou řasenku.

Chris a Viola už seděli vedle sebe v první řadě a já se rozhodla, že nad tím nebudu polemizovat. To jejich italské manželství jsem jim vážně nezáviděla, ale hlavní bylo, že se nebudou tvářit naštvaně a nebudou na té fotce každý koukat okázale jiným směrem. Prostě z toho bude dýchat šťastná atmosféra.

„Čau. Vypadáš, jak kdybys právě vstala,“ poznamenala Viola, když jsem si k nim s Edwardem sedla. Edward mi stisknul ruku a mrknul na mě. Jo, právě jsem vstala – z jeho klína.

„Tohle byl zvláštní rok,“ řekl po chvíli Christopher. Stáhnul si kapuci přes hlavu a ťukal netrpělivě Viole do ramene. Fotograf nevypadal, že někam spěchá. Přes foťák měl pláštěnku, takže to, že my tu mrzneme, ho nijak zvlášť netrápilo.

„Hmm. Hvězdná čtyřka samozřejmě vepředu,“ zamumlal Banner a probodl mě pohledem. Byla jsem rozhodnutá si s ním promluvit a vysvětlit mu, že nekouřím. Klidně mu strčím svoje vlasy až pod nos, aby si přičichnul a pochopil. Mám na to ještě rok.

„To někomu tak hrozně vadí kouření?“ zašeptala jsem si pro sebe.

„Bannerovi zemřela žena na rakovinu plic,“ prozradil mi Edward tiše.

„Aha. Tak to vysvětluje, proč mě tak nesnáší.“

„Chce tě jen chránit, abys nedopadla stejně,“ vysvětlil a já se na Bannera soucitně zadívala. Jak ho mám teď nesnášet, když tohle vím? Dobře, můžu začít brát v úvahu, že učitelé nejsou jen nástrojem smrti. Možná někteří také mají city a zaslouží si respekt… Sakra, asi stárnu. To je těmi devatenáctými narozeninami po prázdninách.

„Budeš mít starší ženskou,“ pošeptala jsem mu, zatímco mě držel kolem pasu a jemně hladil na boku.

„Budeš to chtít před dvacítkou?“ zeptal se a já uvažovala. To budu o tři roky starší než Edward. To se mi nějak nezdá.

„Čtyři dny před dvacátými narozeninami?“

„To je na tobě,“ řekl, když jsem na něj zírala a čekala na odpověď.

„Taky na tobě. Není dvacet moc?“ Přimhouřil oči a s pokřiveným úsměvem se natáhnul pro polibek. To byla odpověď? No, to je super.

„Hej, lidi, tady jsem!“ dožadoval se naší pozornosti fotograf a luskal prsty. Všichni ztichli a já nasadila nepřirozený, křečovitý úsměv. Jo, tohle dopadne. Fotograf se postavil do podivuhodné pozice a začal tam něco vyrábět s tlačítky foťáku.

„Bello, podívej se na mě,“ šeptnul Edward a já se na něj zmateně otočila. Když jsem se podívala do těch zlatých studánek, roztála jsem a šťastně se usmála.

„A teď se podívej do objektivu,“ řekl a kývl před sebe. Já byla jak zfetovaná (nic nového), díky jeho intenzivnímu pohledu, ve kterém jsem vyčetla, že mě vážně miluje. Doufala jsem, že i on vidí tohle v mých, protože jsem ho milovala každou buňkou svého těla.

„Řekněte sýýýr,“ protáhnul fotograf.

„Sssex,“ přecedili skrz zuby kluci vzadu. Blesk cvaknul a na chvíli mě oslepil.

„Počkat! Znova! Já mrkla!“

Epilog

„Rerum naturalium doctor,“ citoval Edward a Christopher se uklonil.

„Kdo by řekl, že kapitán tupých basketbalistů bude doktor přírodních věd,“ poznamenala jsem a zářivě se usmála na Edwarda. Ten pohledem naznačoval, že i on hrál basketbal a zajímalo ho, co jsem tímhle myslela.

„Jo? To říkej mému koleni. Kdybych si nenabil držku, možná bych byl dneska jinde,“ utrousil nešťastně.

„Když vidím to tvoje nadšení, uvažuju, že bychom si taky mohli střihnout vysokou,“ řekla jsem a podívala se tázavě na Edwarda. Ten zakroutil rozhodně hlavou, a pak se tajemně usmál.

„Proč ne?“ zeptala jsem se a se zalíbením si prohlédla znovu kampus.

„Protože,“ začal a chytil mě za boky, a tak si mě přitáhnul těsně na svoji hruď, „my dva se vrátíme na střední,“ vysvětlil a vplul mi jazykem do úst. Ochutnávala jsem jeho jed a zatínala mu nehty do krku. Zavrčel a stisknul mi zadek.

„Proboha! Vy dva jste ještě víc nadržení, než střední!“

Budoucnost upíra vlastně nevypadá nějak lákavě, když se nad tím zamyslíte. Co budete dělat věčnost? Věčnost je vlastně něco tak nepředstavitelného. Jenže to jste ještě do rovnice nezapočítali, že naše emoce se nemění. Navždycky budu milovat Edwarda a bude to čerstvý, pevný cit, co mám zakořeněný v mrtvém srdci, které patří jen jemu. Takže moje budoucnost začala po mých dvacátých narozeninách. Nikdy jsem už neusnula, a tak se neprobudila do dalšího dne, kdy všechno vypadá jinak. Je to jeden věčný den, který nikdy neskončí a bude prosycen štěstím. Edward se mě jednou zeptal, jestli nelituji toho, že tím, že jsem se mu odevzdala, jsem se taky vzdala možnosti mít dítě. A popravdě? Ani jednou mě to nenapadlo. Zemřela jsem v podstatě jako teenager, který ani netuší, že by mu měly někdy začít odtikávat biologické hodiny, a tak zůstaly navždy umlčeny a jejich ciferník se nikdy nerozběhnul. Rosalie tuhle moji teorii nenávidí, ale žádné rodinné vztahy nejsou dokonalé.

Vždycky jsem si myslela, že střední je peklo. A ono to vážně peklo je, ale když se naučíte vzdorovat plamenům, zjistíte, že vám dala strašně moc. Mně dala lásku a mimo to také jednu z maturit, kterou jsem ovšem udělala až na podruhé. Ale nevadí. Stejně budu mít maturit ještě milion. Věčný student? To je přece sen každého – zvlášť, když vedle vás sedí Edward Cullen a šeptá vám do ucha, že vás miluje.

A zazvonil zvonec a jejich lásky a života stejně nikdy nebude konec.

Jak jsem slibovala - žádné dechberoucí zvraty. Bella prostě jednou nebyla těhotná, nevdávala se a neumírala, ale zůstala navěky zamilovaným teenagerem. Mně se to tak líbí, a tak jsem se rozhodla pro tenhle konec. Šla za překrásným chlapem, kterého miluje, a který by jí snesl modré z nebe. Žádné velké rozhodování se proto nekonalo.

Přečetli jste kolem 60 000 tisíc slov. Děkuju za všechnu podporu, kterou jste mi věnovali. Tuhle povídku jsem psala pro Vás a doufám, že jsem vám tak zpříjemnila nejeden den.

A pamatujte - neberte boží jméno nadarmo. Díky moc za všechno. Snad se zase uvidíme, domcamerci. :)

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WTF? - 25. kapitola + Epilog: