Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WTF? - 3. kapitola

01.02.2012 (09:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 67× • zobrazeno 11734×

Pro holku – ženu, není nic víc ponižujícího než návštěva gynekologa. Aspoň tak jsem to viděla já. Roztáhnete nohy někomu úplně cizímu a zvete ho na návštěvu do vašeho těla. No, Edward byl vlastně taky cizí… Ale chodíme oba do třetího ročníku stejné střední školy… To se dá taky považovat za známost, ne? Já jsem právě měla jednu turistickou výpravu na návštěvě a modlila se, aby si konečně přestala prohlížet mou Šikmou věž v Pise a já mohla vypadnout. Nepřála jsem si nic jiného, než mít zase kolena u sebe.

„Hotovo,“ zahlásil doktor Trevis. Už jsem se zmínila, že můj doktor bojoval s tátou o mámu? Tohle tajemství si mohli nechat pro sebe… Jak milé, když váš gynekolog má dávné vazby s vaší rodinou.

„Díky,“ hlesla jsem ustrašeným a rozpačitým hláskem. Díkybohu – konec. Slezla jsem z toho křesla smrti a srolovala si sukni dolů. Vyšla jsem zpoza závěsu a sedla si před doktora. Netvářil se nijak… Dobře, je pravda, že jsem byla nervózní i kvůli jednomu malému nepodstatnému detailu. Ale po sedmnácti dnech by na něj těžko z mé dělohy vykoukla malá bronzová hlava… Jistě, že bronzová – zrzavá je dominantní gen. Ne, to se nemůže stát. Já beru prášky a měli jsme kondom… Mně se přece nemůže stát, že všechno tohle najednou selže – kondom praskne a prášky nebyly stoprocentní… Mně se nemůže stát něco, o čem se tvrdí, že je to šance jedna ku milionu… Počkat? Jak, že se to jmenuji? Bella Swanová? Aha. No, já celý ten milion zbořím s přehledem.

„Všechno je v pořádku,“ oznámil mi a já ztuhla. Takhle je to vždycky ve filmech. Doktor řekne se zářivým úsměvem, že je všechno v pořádku a dotyčná si oddechne. No a pak doktor dodá: Jste těhotná! Lidstvo nevymře, protože vy do něj přivedete dalšího občana, který bude zase plodit dál malé občany…. Fajn, to poslední jsem si přimyslela, ale v podstatě je to tak. Kdybych byla těhotná, tak by se mnou Edward asi začal mluvit. No, budu radši, když se mnou bude mluvit dobrovolně a třeba o počasí, než o dupačkách a o tom, že žádná vysoká se konat nebude. To bych vážně namířila prstem na nebe a začala nadávat někomu nahoře, že na něj kašlu a jestli mě chtěl potrestat za sex před svatbou, tak se mu to povedlo.

„A pozdravujte maminku,“ řekl s úsměvem a podával mi omluvenku. S kyselým výrazem jsem si ji od něj převzala.

„Děkuju.“ To určitě, hajzle!

Cestou domů jsem přemýšlela nad Trevisem a mojí matkou. Moc dobře jsem věděla, jak na ni dělá stále oči, i když je šťastně vdaná. Kdyby se naši rozvedli… Nemám představu, co bych udělala. Jak to zvládají ti, co jsou z rozvráceného manželství? Vidět jejich rodiče, jak na sebe plivají síru a štěkají se o alimentech. Máma s tátou byli tak sehraní. Milovali se. Byli vzor manželství. I já bych v takovém jednom chtěla žít… s Edwardem. Třískla jsem čelem do sedačky přede mnou.

Před obličejem mi zašermovala modrá šmouha.

„No!“ vřískla stařenka a já spatřila průkaz, který ji dovoloval vyhodit mě ze sedadla. Podívala jsem se po poloprázdném autobuse. Všude bylo místa kvantum, ale ona chtěla prostě sedět zrovna tady. Ale bít se s ní o to místo nebudu – je to neetické a pravděpodobně by mě přeprala.

Domů jsem přijela v dobré náladě hned z několika důvodů. Za prvé – nejsem těhotná, za druhé – obratně jsem se vyhnula předmětům, kdy sedím s Edwardem, a za třetí – no, za třetí vlastně nebylo, ale dva předchozí důvody mi to plně vynahrazovaly.

„Ahoj, zlato,“ zavolala na mě matka. Hodila jsem klíče do mističky na botníku a přišla do obývacího pokoje, kde se válela záplava vánočního papíru a mašlí.

„Mami, ty balíš dárky?“ zeptala jsem se zmateně. Vždyť je březen. Máma přikývla a snažila si vymotat z vlasů izolepu.

„Na dárky nikdy není brzo. Hm… Jak bylo? Všechno v pořádku?“ zeptala se s úsměvem. Chtěla bych mít povahu jako tenhle člověk. Věčný optimista. Svět by možná vypadal růžovější, než byl, ale ta růžová by nejspíš vypadala lépe než realita. Jaký život mají lidé, kteří nikdy neztrácejí naději a jsou veselí za každé situace?

„Jo. Jsem v pohodě,“ odvětila jsem a studovala motiv vánočního papíru. Zlatý stromeček na stříbrném podkladě. Zlato na stříbře? Kdo to vymyslel, proboha?

„A… Nepozdravoval mě náhodou někdo?“ zeptala se ledabyle. Šlehla jsem k ní vytřeštěnýma očima.

„Kdo by tě měl pozdravovat?“ zeptala jsem se a hlas mi přeskočil.

„Tak asi nikdo, když říkáš,“ utrousila bez výrazu a věnovala se dál balení dárků. Chtěla jsem změnit téma a zchladit tak můj strach. No, netrvalo dlouho a já si všimla broskvového svetru s výstřihem až do žaludku.

„Ty sis koupila sama dárek?“ zeptala jsem se a znechuceně to zvedla.

„To není pro mě,“ zavrkala s širokým úsměvem.

„Tak pro koho?“ zeptala jsem se nechápavě.

„No, pro tátu asi, ne?!“ vřískla ironicky a já to odhodila, jako kdyby to bylo pozvracené. No, nemělo to k tomu daleko.

„To si na sebe nikdy nevezmu!“ varovala jsem ji a ukázala na tu katastrofu. Matka se na mě nahněvaně podívala a svetr si zamilovaně přitiskla na prsa.

„Nech svou drahou matku snít aspoň na chvíli o tom, že její dcera má vkus,“ prosila. „Pak si koupíš to, co se bude líbit tobě. A já zatím budu doufat, že do Vánoc dospěješ.“

„Nebo oslepnu,“ dodala jsem tiše a ploužila se nahoru po schodech.

„A málem bych zapomněla – volala Viola,“ zavolala za mnou. Překvapeně jsem se na ni podívala.

„Ona volala tobě na mobil?“ Přikývla.

„Prý je to hrozně důležité a ty si máš příště zapnout zvonění,“ předala vzkaz a zakroutila očima. Hrozně důležité v překladu znamenalo, že to není důležité vůbec. Vyběhla jsem do pokoje, hodila věci přes židli a skočila do postele.

„Večdemvčr!“ zařvala mi Viola do telefonu, když jsem vytočila její číslo.

„Prosím?“ zeptala jsem se, protože svahilsky neumím.

„Říkám, že večer jdeme na večírek ke Christopherovi!“ Jachala a juchala, ale skrytou hrozbu si zřejmě neuvědomovala.

„V žádném případě mě nedostaneš na párty ke Christopherovi Willisovi!“ zamítla jsem to rozhodně.

„A to jako proč?“

„Jako třeba proto, že je to nejlepší kamarád Edwarda.“ Ti dva byli pořád spolu. Kdybych s jedním nechodila do školy a s druhým dokonce nespala, tak si myslím, že jsou teplí bratři. Edward a homosexuál. No, tak to by byla větší tragédie než potápění Benátek.

„To já vím a přesně proto tam půjdeš. Rozjedeš to a donutíš ho žárlit!“ vyložila mi svůj brilantní plán. Mám takový pocit, že i kdybych si to rozdala s celým basketbalovým mužstvem, tak to bude Edwardovi úplně jedno.

„Ne! Ne! Ne! Nejdu a tečka!“

***

„Ty šaty jsou hrozně krátké,“ bědovala jsem a snažila si je stáhnout aspoň do poloviny stehen.

„Mlč, ženo. Zadek ti vidět není, tak si nestěžuj!“ usadila mě a zaklepala. Ten dům se otřásal v základech a hlasitá hudba mi doléhala do uší už, když jsem vystupovala z auta.

„Vil, tady se asi neklepe,“ uvažovala jsem nahlas. Podívala se na mě a pokrčila rameny. Otočila koulí na dveřích a naskytl se nám pohled na totální zmatek a spoušť. Přesně tohle jsem nesnášela. Hudba, která rvala uši, dusivý kouř, vydýchaný vzduch a všichni opilí na dranc. Z takových večírků vznikalo akorát následující: Nechtěné těhotenství, zdemolovaný dům a kocovina. Nechápu, jak to, že to nikdo z nich nevidí.

„To je super,“ hvízdla rozzářeně Viola. Ne, nikdo to neviděl. Mínila jsem se, co nejdřív vypařit, anebo zůstat inkognito.

„Jdu to odnést,“ zahlásila jsem a zatřepala boxem piv, co nám dala matka na cestu, protože na večírek nesmíme jít s prázdnou. Věděla jsem, kde je tu kuchyň, protože jsem tu nebyla poprvé. Kdysi dávno jsme tu byli na návštěvě s rodiči. Po cestě do mě několikrát někdo narazil, anebo se mi snažil jazyk strčit do krku. Probojovala jsem si cestu až do kuchyně a zbledla.

„Ahoj,“ hlesla jsem přiškrceně a musela jsem se tvářit, jako když mě někdo lechtal na chodidlech a já nesměla vydat ani hlásku – takže jako retardovaná.

„Ahoj,“ odpověděl Edward, který byl opřený o linku a vypadal značně znuděně. No, teď mě pozoroval, jako kdybych se ho ptala, kudy se jde do Betléma. Otevřela jsem jedno křídlo lednice a začala s námahou rvát piva do spodního, už tak přeplněného, šuplíku.

„Já to udělám,“ řekl najednou vedle mě a já se vymrštila leknutím do vzpřímené polohy.

„Do hajzlu!“ nadávala jsem, když jsem u toho zavadila o polici a třískla se do hlavy. Držela jsem se za hlavu a snažila se zmírnit tu tupou bolest. Oči jsem měla zavřené, abych se nemusela dívat na něho. Studené, tvrdé ruce mě chytily za boky a vysadily na linku. Stáhnul moji ruku a přiložil mi na hlavu svoji ledovou. Otevřela jsem oči a spatřila ty jeho zlaté a náhle starostlivé.

„Nevěděl jsem, že máš ráda tyhle večírky,“ zašeptal a já se topila v jeho pohledu. Pod jeho dotykem jsem se zase stávala křehkým děvčátkem, co neumí do pěti počítat. Věděla jsem, že jsem zranitelná a moc toho nevydržím, ale když se jeho hladká pokožka dotýkala té mé, byla jsem v nebi. A to jeho ruka spočívala jen na mém čele. Ta ledová tvrdost mě rozpalovala a náhle mi bylo vedro i v těch úsporných šatech. Prostě a jednoduše řečeno jsem byla náhle kvalitní čínský porcelán, určený pro konzumaci čaje.

„Taky nemám. Donutila mě sem jít kamarádka.“ Je hezké, když to máte na koho shodit. I když já prostě nemůžu říct – co je tobě do toho? Vždyť je to v podstatě hajzl. Vyspal se se mnou a teď mu je zatěžko mě jen vidět. Nezavolal a ani nedal najevo žádné city. Zatímco já se do něj zamilovala. Ale to se on nikdy nedozví… Proč by taky měl?

„Neměla bys dělat něco, do čeho tě někdo nutí,“ pronesl melodicky a upřeně se mi díval do očí. Měla jsem pocit, že to nebylo řečeno jen tak do větru, a aby vyplnil nervy drásající ticho. Bylo zatím ještě něco.

„Půjdu. Chris má narozeniny, tak…,“ vysvětlil a pohledem mi sklouznul na stehna, která byla vystavena na svět skoro v celé své kráse. Když se na mě zase podíval, oči měl černé. Shrbila jsem se pod drtivou silou toho pohledu a kolena, která jsem měla do teď pevně semknutá, se od sebe začaly odtahovat. Proboha, co to dělám? Edward couval – ne, on utíkal pryč a já tam seděla jako přimrazená. Kdyby tu stál ještě chvíli, tak mu snad ty nohy obtočím kolem pasu.

„Swanová, ty šaty máš na sobě namalované?“ prskla Lauren za mými zády a já seskočila z linky.

„Ne,“ odpověděla jsem krátce a stručně. Pak jsem si uvědomila, co jsem jí udělala na plese a zdrhala pryč taky. Tohle bych nevyhrála.

Když jsem nakročila k obývacímu pokoji, tak se spustila z repráků taková vymejvárna mozků, že jsem musela okamžitě pryč. Na takovou hudbu nejsem stavěná. Moje mozkové buňky se přit om nesnesitelném, přeslazeném rámusu odebíraly do věčných lovišť. Běžela jsem po schodech nahoru. Při večírcích neexistovaly žádné soukromé zóny. Tím, že jste si do baráku nakvartýrovali desítky teenagerů, jste si podepsali rozsudek smrti. Doběhla jsem do druhého patra a zapadla do prvních dveří, které jsem uviděla. Zavřela jsem za sebou a hodlala si něco nacpat do uší. Kde jsou mí milovaní Linkin Park?

„Nejdřív kuchyň a teď Chrisův pokoj?“ ozval se ze tmy sametový hlas. Světlo pouliční lampy osvětlovalo jeho siluetu, když seděl v křesle. Natáhla jsem ruku ke světlu vedle dveří, ale bylo to to, co se mi nikdy nepodařilo pořádně rozsvítit, a tak pokoj nabyl jen potemnělého a tajemného světla. Já mám vážně štěstí. To mi to někdo kompenzuje za tu školu dneska?

„Promiň. Já hned půjdu,“ šeptla jsem provinile. Jistě, že provinile. Chudák Edward. Vždyť já mu narušuji soukromí.

„Ne! Nechoď… Půjdu já,“ rozhodnul a já stála, neschopná pohybu, zády nalepená na dveřích. Chtěl se kolem mě protáhnout, a tak jsme zase stáli pár centimetrů od sebe. Tak, a bylo to. V tom šeru to bylo ještě horší, protože jsem slyšela hlavně naše trhané nádechy a statická elektřina z jeho těla mě přímo ovívala a tahala blíž.

„Neměl jsi přát Chrisovi k narozeninám?“ zeptala jsem se, abych proťala ticho. A přísahám, že ke mně začaly doléhat zvláštní zvuky. Bylo to zvířecí, hluboké vrčení. Bylo by divné, kdyby si Christopher pod postelí schovával medvěda, a navíc jsem stála u Edwarda tak blízko, abych věděla, že ty zvuky vycházejí z něj.

„To můžu udělat potom,“ zašeptal zastřeným hlasem a než jsem stihla říct švec, tak jeho ruce spáchaly atentát na můj zadek a jeho jazyk se dobýval do mých úst. Moment… Nedobýval, protože bych se musela bránit. A všechno zmizelo… Nevěděla jsem, kdo jsem, a kdo je on. Jediné, co jsem věděla, že ho chci. Chci ho v sobě a zase cítit jeho dotyky všude. Nepřemýšlela jsem a ztrácela se v záplavě neskutečně úžasných pocitů, které mi způsoboval. Nevěděla jsem, kolik ženských mu postelí prošlo a navíc mi to bylo v tu chvíli úplně jedno, ale jeho ruce byly pevné a jisté. Já se řídila prostým instinktem a taky tužbou, která ve mně narůstala a určovala, které jeho části těla se chci dotknout. Jenže já se chtěla dotýkat všech, protože všechny byly dokonalé a stály za prozkoumání. Už jsem nebyla křehké děvčátko. Teď jsem byla jako smyslů zbavená a potácela se s ním k posteli. Nehty jsem se snažila zarýt do kůže na jeho zádech, ale bezúspěšně. Přistála jsem do cizí postele a Edward přistál mezi mými stehny, které volaly po tom, aby je někdo polaskal. To vzrušení mě natolik ovládlo, že jsem mezi námi protáhla svoji ruku a sama mu rozepnula zip u kalhot. Šaty mi stáhnul z prsou a už nemusel stahovat nic dalšího, protože pod tyhle šaty se podprsenka brát nedala. Tváře mi hořely, když měl zase moje poprsí vystavené na očích. Netušila jsem, co se mu honí hlavou, ale zase… zavrčel. Doslova celý brněl. Nevěděla jsem, co to znamená, no mně se to strašně líbilo. Vzrušovalo mě to. Tahala jsem ho za vlasy a vyjekla, když mi studeným jazykem přejel po bradavce.

„Udělal jsem ti něco?“ zděsil se a hledal na mně známky zranění, což byla blbost. Byl neuvěřitelně něžný, ale zároveň divoký. Nevím, ale vyvažoval to dokonale.

„Ne,“ vybreptla jsem udýchaně a sama ho chmátla za ty dokonalé vlasy a zatlačila mu na hlavu, aby se sehnul zpátky. Tentokrát to bylo jiné. Úplně jiné, než poprvé, kdy jsem byla kus dřeva, co jen leželo v lese a čekalo, až bude opracováno. Věděla jsem, co očekávat a nebála se… Teď jsem jen chtěla a toužila. Chtěla jsem ho zase v sobě cítit. Nejblíže, jak to jen žena a muž dokáží, po fyzické stránce. Po té druhé jsme si byli tolik vzdálení… A druhý den to budu vědět, jenže teď na to nebylo místo.

Šaty se mi už dávno vyhrnuly až na břicho, takže jsem z nich měla pásek pod prsy. Edward ze mě stáhnul ledovými prsty ten jediný kus látky, co nás od sebe dělil. Nevím, kam zmizely jeho kalhoty a kdy si je sundal, ale náhle byl bez nich. Klekl si na kolena a stáhnul ze sebe tričko a já mezitím okouzleně zírala do jeho klína. Poprvé jsem si ho pořádně neprohlédla, protože všechno bylo prkenné, pomalé a jen jsme si vzájemně hleděli do očí. Teď byl prostor na všechno.

Když mi zase dolehnul na nohy, jedno koleno, které mi stále trčelo směrem ke stropu, jemně složil ke straně a svou dlaní mi sevřel lýtko. Zavřela jsem oči, protože jsem si vybavila tu bolest, co jsem cítila poprvé… Jako kdybych ji čekala znovu, když do mě vniknul, ale tentokrát to byla čistá nepopsatelná… Říkám, že nepopsatelná.

V současné době jsem byla neskonale vděčná té příšerné hudbě, která jako jediná dokázala přehlušit moje steny, které nejspíš byly trapné, ale to, co mi způsoboval, jsem si musela někde vybít. A začala jsem dosahovat něčeho, čeho jsem poprvé nedosáhla. Srdce mi uhánělo kupředu a celé tělo se mi chvělo. Prsty na nohou i rukou se snažily být delší, než byly, když jsem je v křeči natahovala. A pak to všechno bouchlo. Kdyby sem teď někdo vlítnul, už bych nedokázala zastavit tu nádhernou věc jménem orgasmus. Celým tělem se mi prohnalo tornádo neuvěřitelného pocitu a já oddechovala jako o život. Přes to hučení v uších jsem se podívala na Edwarda, který se vedle mě svalil a oddechoval stejně jako já. Vrčení ustalo a jeho hruď se jen přirozeně zvedala při prudkém nadechování, následkem doznívajícího vyvrcholení.

A to nejhorší v nejlepším bylo, že jsem málem vykřikla, že ho miluju. Takový kousek chyběl…

Když jsme oba nabyli zase normálního vnímání, docvaklo mi, co jsem zase udělala. Mlčeli jsme. Oba jsme leželi a zírali do stropu, na kterém visel lustr s motivem basketbalového míče. Začala jsem si nenápadně stahovat šaty dolů a jazyk jsem si chtěla odlepit z horního patra. Hlavně, že před chvílí ještě pracoval na plné obrátky a teď se sbalí a odkráčí do důchodu.

Dveře se otevřely a dovnitř vešel veselý Christopher. Úsměv mu zamrzl, když spatřil nahého Edwarda a moji polonahou osobu, jak se valí v jeho posteli. Natáhla jsem si šaty na prsa a chtěla se odstěhovat do Antarktidy a splynout s davem tučňáků.

„Já… Christophere, všechno nejlepší,“ vykoktala jsem a s rozpačitým úsměvem k němu natáhla ruku. Jako v mrákotách ji přijal. Perfektní. Další kluk, se kterým nemám žádný vztah, viděl moje prsa. No… To má k narozeninám. „A promiň,“ hlesla jsem neslyšně a vycouvala pryč. Neohlížela jsem se a běžela po schodech dolů s botama v rukách. Doufám, že šlápnu na roztříštěné sklo. To by byl vážně vrchol noci.

Doběhla jsem ke dveřím a nechala Violu Violou a rozhodla se to dojít pěšky. Potřebovala jsem se nadýchat čerstvého vzduchu, protože Edwardovu vůni jsem teď cítila všude. Byla do mě plně nasáklá a já nechápala, jak se to najednou mohlo stát. No, asi tak najednou, jako tenkrát po plese. Když už jsem byla na silnici, zaslechla jsem za sebou kroky. Vyděšeně jsem se ohlédla a spatřila Christophera, jak za mnou běží. Co mi chce? Napadalo mě hned několik věcí… Panebože… Stejně to musel vědět už předtím, že se mnou Edward spal. Kluci tohle prostě dělají.

Hej, vole, skóroval jsem.

„Ty jsi Bella, viď?“ zeptal se a já na něj zmateně zírala. Tak tohle mě nenapadlo.

„Jsem.“ Po třech letech zná moje křestní jméno. No, myslím, že moje popularita stoupá.

„Bello, drž se od Edwarda dál,“ řekl najednou a já otevřela ústa dokořán. Tak tohle bych už vůbec nečekala. „Věř mi,“ prosil a já mu to jako pejsek odkývala. Nechápala jsem to. Couval a ještě chvíli se na mě díval. Pak se otočil a běžel pryč.

Potácela jsem se po noční silnici pryč a přemýšlela nad tím, co tohle mělo znamenat. Taky jsem přemýšlela nad tím, jak jsem mohla dopustit, aby se to zase stalo. Kdysi jsem snila o lásce a vztahu… Tak co se s tímhle dětským snem stalo? A pak mi něco došlo. Nechala jsem tam kalhotky.

Příště nás čeká Edwardův pohled. Předem upozorňuju, že to nebude pan dokonalý, ale taky ne hajzl, i když se to některým možná bude zdát.

Díky za hlasy. Páté místo po dvou kapitolách? To je sen, holky. Děkuju strašně moc. :)

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WTF? - 3. kapitola: