Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WTF? - 4. kapitola

03.02.2012 (09:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 64× • zobrazeno 10948×

Před deseti lety

Edward

Dokončil jsem svoji práci a dům zase vypadal, že ho někdo obývá. Zkontroloval jsem statiku a celkový stav a zase zabezpečil dveře. Ještě nebyl čas pro to, abychom je znovu otevřeli. Sebral jsem ze země kufřík a otočil se na patě. Otevřel jsem zadek auta a položil kufřík dovnitř. Chystal jsem se nasednout do auta, když jsem zaslechl, uši a srdce drásající, dětské kvílení. Bylo tichoučké a jemné. Jen strachem zastřený jekot, který se mezi skoro stromy ztratil. Odhadl jsem vzdálenost na dva kilometry ode mě směrem na sever. Ten dětský výkřik ve mně probudil cosi nepoznaného. Byl tak nevinný a lidský. Bál jsem se o to neznámé dítě, jenž zřejmě bylo samo v lese. Kde se ve mně bere strach o lidi… Říká se, že děti si vás omotají kolem prstu, ale na mě tak nepůsobily. Jenže tohle bylo podbarvené strachem a žádný jiný zvuk na světě se tomu nepodobal.

Běžel jsem maximální rychlostí k cíli a než jsem se stačil nadát, spatřil jsem Laurenta, jak stojí před nevinným dítětem – chlapcem. Mohlo mu být sedm nebo osm let. Měl popelavě blonďaté vlasy a uslzené, zelené oči. Jako člověk jsem míval podobné. Laurent vycítil moji přítomnost a vzdálil se od toho chlapce. Svůj žíznivý pohled přesunul na mě a zavrčel. Bránil svoji potravu.

„Nech ho,“ zavrčel jsem nazpět skrz zuby. Odporné. Vraždění malých dětí.

„Já jsem ho ulovil. Je můj. Jeho krev je neuvěřitelně… sladká. A nevinná,“ dodal a myslel na to, že v legendách sají upíři krev pannám. Ale ve skutečnosti jenom krev dětí byla ta neopakovatelná, kterou neměl ani ten nejčistší dospělý člověk. Chlapec na nás zíral s otevřenou pusou a oči měl doširoka otevřené. Stále mu z nich tekly potůčky slz. V jeho dětské, zářivé mysli mě viděl jako hrdinu z komiksu. Věřil mým zlatým očím a nelíbily se mu ty Laurentovy červené.

„Jdi si ulovit něco jiného. Je to dítě,“ vysvětlil jsem mu, i když jsem věděl, že tady vysvětluji slepému, jak vypadá žlutá barva.

„Je můj,“ zasyčel znovu zlostně a už myslel na to, jak sevře jeho křehoučké, maličké tělíčko ve svých mrtvých prackách.

„Jsem nasycený, a to dítě ti nedovolím zabít,“ pohrozil jsem mu, protože on dlouho nelovil. Držel hladovku a pak, když se na něco vrhne, bude ten zážitek mnohem intenzivnější.

„Vy - vegetariáni jste směšní,“ plivnul a začal se stahovat. Věděl, že nemá šanci. Já jedl před nedávnem a on moc dobře věděl, že budu znát každý jeho pohyb dřív, než ho uskuteční.

Laurent zmizel a chlapec už věnoval svoji pozornost jen mně. Jeho bušící srdce se vracelo do normálního tempa.

„Jsi v pořádku. Nebolí tě něco?“ zeptal jsem se a natáhl k němu bezradně ruku. Plesknul mi svojí rukou o moji a usmál se. Zíral mi do očí a prohlížel si je. „Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se na druhou základní otázku.

„Christopher,“ odpověděl svým hláskem. „A ty?“ zeptal se zvědavě.

„Edward. Těší mě, Christophere,“ šeptl jsem tiše a on sevřel moji ruku v té jeho. Byl vychovaný. „Chrisi, vezmu tě domů, ano?“

„Bolí mě nohy,“ stěžoval si a potácel se vedle mě. Šel jsem po jeho pachu zpátky do města.

„Vezmu tě,“ navrhnul jsem a vysadil si to pírko na záda. Ten neměl váhu ani toho pírka. Spojil svoje ručky kolem mého krku. „Christophere, jezdíš někdy autem?“ zeptal jsem a odolával jeho čisté krvi. Ale nedělalo mi to problém. Neznal jsem nic odpornějšího, než pasení se na malých dětech.

„Jo,“ hlesl mi do ucha.

„A máš rád rychlou jízdu?“ Znovu mi to odjojoval. „Tak poběžíme rychle, ale musíš zavřít oči.“ Přestal jsem vidět jeho očima přes moje rameno, když je zavřel. Rozběhl jsem se rychlostí blesku pryč z lesa, ale stále se držel v jeho stínu, aby mě nikdo nezahlédl. Pak jsem zase zachytil záblesk obrazu lesa.

„Ty jsi otevřel oči!“ obvinil jsem ho a doufal, že se mi tu nezhroutí.

„Já se chci dívat,“ vysvětlil mi a otevřel oči dokořán. Líbilo se mu to. Budu s ním pak muset uzavřít malou dohodu o tajemství. Když spatřil jeden z prvních domů na kraji Forks, cítil jsem z jeho myšlenek tu radost. Sundal jsem ho z mých ramen a vedl ho za ruku přes silnici. Stále ve mně viděl toho hrdinu, co chrání svět před zlem. Podle jeho myšlenek jsem byl lepší, než Ironman a Batman.

„Tak, Christophere, dobře mě poslouchej,“ začal jsem svůj proslov a naznačil mu ukazovákem, aby poslouchal. Přikývnul. „Nikdy nikomu nesmíš říct o červených očích a ani o tom, jak se ti líbila ta rychlost, když jsem utíkal lesem. Slibuješ?“

„A proč to nesmím říct mámě a tátovi?“ zeptal se smutně.

„Protože to bude naše tajemství, ano?“ Z učebnic psychologie jsem pochopil, že děti milují tajemství.

„Slibuju,“ hlesl důležitě a nastavil dlaň jako u soudu, když se skládá přísaha.

„Tak dobře. Teď zase na chvíli zavři oči.“ Založil si vzdorovitě ruce na prsou. Povzdechl jsem si a vyskočil s ním do druhého patra na balkón. Jeho chůva se dole dobře bavila se svou pánskou návštěvou. Chris mě vedl do svého pokoje a zastavil se na konci chodby. Otevřel dveře do velkého pokoje a už na první pohled bylo jasné, že miluje basketbal.

„Taky mám rád basketbal.“ Usmál jsem se na něj a on mi vložil do ruky – na něj velký – basketbalový míč.

„Nech si ho,“ řekl a já zakroutil hlavou. „Nech si ho,“ zopakoval a já nechal míč točit na svém ukazováku.

„Tak dobře,“ souhlasil jsem. „Teď už jsi v bezpečí,“ řekl jsem a otočil se k odchodu.

„Edwarde, nechoď pryč,“ prosil.

„Musím, Chrisi. Máma s tátou na mě čekají,“ dodal jsem něco, co každé dítě pochopí.

„Přijdeš ještě někdy?“ Rozhodl jsem se dát falešný slib, který stejně jednou zapomene.

„Samozřejmě.“

Současnost

„Tak, a teď mi vysvětli, proč jsem jí měl říct to, co jsem řekl, a proč musím převlíknout povlečení na mojí posteli,“ nařídil mi naštvaně Christopher, zatímco já ležel pořád v posteli a nechtěl se pohnout ani o milimetr, aby vzdušný opar její vůně zůstal nehybný. Chris mi hodil moje oblečení na hlavu a opar se rozvířil.

„Opatrně,“ hlesl jsem a mračil se na rozvířený vzduch. Chris zvednul ze země fialové, krajkové kalhotky a držel je vedle hlavy.

„Tohle si asi nemůžu nechat k narozeninám,“ nadhodil a já po nich skočil.

„Ne, to teda nemůžeš,“ zavrčel jsem a uložil si je bezpečně do kapsy kalhot.

„Tak?“ zeptal se netrpělivě a padnul do křesla. Já si natáhl trenky a posadil se zpátky na postel. Ruce jsem sevřel do jedné pěsti a usilovně jsem se v ní snažil vyčíst, jak mu to všechno podat.

„Hele, já nevím… Nemínil jsem s ní skončit v posteli,“ začal jsem tím nejdůležitějším, protože v tom jsem se sám nevyznal.

„Jo? Ale skončil. A v mojí,“ namítnul a já si povzdechnul.

„Chtěl jsem se od ní držet dál, ale pak jsem byl najednou blízko a cítil ji… Neovládl jsem se,“ vysvětlil jsem tu podivnou reakci, na kterou jsem nebyl zvyklý.

„Vítej v lidském světě, kamaráde,“ řekl a chytil se za poklopec, aby vysvětlil, kterou lidskou část konkrétně myslí. V mysli mu vytanulo slovo nadrženost.

„Všechno na ní je tak… Povaha, tělo…,“ básnil jsem o té nádherné labuti, kterou jsem před chvílí znovu připravil o křídla. Takhle jsem sex nikdy nechtěl. Byl jsem staromódní. A pak přišla ona a moje kalhoty praskaly ve švech.

„Prsa,“ dodal Chris a zasmál se. Přes jeho myšlenky jsem viděl, jak ji znovu vidí polonahou na jeho posteli. Rozzuřeně jsem zavrčel.

„Uklidni se. Ale něco mi nejde na rozum… Jestli si Bellou Swanovou tak posedlej, tak proč s ní nezačneš normálně chodit?“ zeptal se zaujetím.

„Protože to není možné,“ odpověděl jsem stručně.

„Tak to chápu,“ utrousil a dál čekal, až to rozvedu.

„Já jsem upír a ona člověk. Nemůžeme spolu chodit,“ vypustil jsem z úst tu absurdní věc a sám nad tím zakroutil hlavou. „Jakou by tohle asi mělo budoucnost?“ zeptal jsem se té moudré sovy.

„Edwarde, jsi na střední škole. Kolik vztahů na střední škole končí svatbou? Bude to prostě vztah na střední… Nic velkolepého. Ona pak půjde na vysokou a zapomene.“ Takhle vidí lásku lidský kluk.

„Já myslel budoucnost pro mě a ne pro ni. Chybí takovýhle kousek,“ naznačil jsem ukazovákem a palcem tu malou vzdálenost, „abych se do ní zamiloval. A pak jsem, kamaráde, v hajzlu.“

„A to proč?“

„Neřeš to,“ odbyl jsem ho a natáhnul si kalhoty a tričko.

„Hej, to jsem já. Christopher,“ řekl, abych si uvědomil, že jemu můžu říct všechno. Ale připadalo mi, že tohle bude pro lidský mozek nepochopitelné. Je to moc intenzivních emocí… Nedokážou si představit, jaké to je. Ani slova to nevystihnou. Nemiloval jsem - zatím, ale věděl jsem, jak cítím všechno ostatní. A přes Jaspera znám tu neuvěřitelnou sílu upířích emocí. Zvláště lásky… Je to silnější než žízeň. A navždy.

„Kdybych se do ní zamiloval, tak je konec, chápeš. Já se nemůžu zamilovat podruhé. Neslábne to… Je to pořád stejné. Vidím to na svých sourozencích. Sto let a pořád to je to identické s tím, co cítili na začátku.“ Chris si to snažil představit a mysl mu pořád odbíhala k Titanicu, konkrétně k Jackovi a Rose. No, to je teda představa věčné lásky. Pak začal počítat do deseti, aby přede mnou něco ukryl.

„Já vím, že u Titanicu brečíš,“ šeptl jsem a bavil se jeho vzpomínkou.

„Další tajemství do placu… Hele, podle mě ta holka k tobě asi bude taky něco cítit…“

„Jo, a to je ta druhá část budoucnosti. Jak si asi myslíš, že to bude probíhat? V kolika letech si začne všímat, že já pořád vypadám jako teenager? A kdy mě přestane milovat a najde si někoho, kdo jí bude moct udělat dítě?“ vyjmenovával jsem všechny hrozby, které by nad námi visely.

„To by mě ani nenapadlo. Proměníš ji,“ řekl to jako hotovou a samozřejmou věc.

„No, ty ses zbláznil. Nikdy,“ zasyčel jsem a vyhnal si tu představu z hlavy. „Nechceš taky proměnit, když už to máme na talíři? Já sám nenávidím to, co jsem a ještě to udělám z ní.“

„Ale dál se od ní držet nedokážeš,“ namítnul.

„Ne. A proto se ode mě bude držet dál ona. Bude to pro ni mnohem jednodušší.“ Ve škole se budu prozatím vyhýbat biologii, anebo se zkusím zapsat na jiný den. Jsem jako vosa, co jde po medu.

„Edwarde, ty jsi debil,“ šeptl Chris a hlavou se mu honily nadávky na moji osobu a na to, jak jsem nevděčný.

„Možná jsem debil, ale nechci jí zničit život.“

„Možná by ses měl nejdřív zeptat jí.“

„No, jo. Máš pravdu. Bello, nechceš se mnou chodit? A nevadí ti, doufám, že jsem sto let mrtvý?“

„Já to zvládnul.“

„To byla jiná situace.“

„To je pravda. Já ti totiž dal míč a ne kalhotky.“

***

Doma jsem uložil svůj suvenýr do skříňky a litoval toho, že Bella neměla podprsenku. To bych měl celou soupravu. Rozhodl jsem se několik dní nesprchovat. Pokud se najím kultivovaně, tak to ani nebudu potřebovat. Jen jsem rád poslouchal tu symfonii, která vznikala přitom, když tisíce kapek dopadalo na moji kůži. Jenže ta teď byla nasáklá Bellou a já chtěl, aby tam ulpěla co nejdéle. Je to to poslední, co mi zbyde… Při pomyšlení na to, že už znovu neucítím její vlhkost, jsem šílel. Nedalo se to porovnat ani s pitím lidské krve… Ta malá kráska neměla ani nejmenší tušení o tom, co mi způsobuje. Kdo by řekl, že ta křehká labuť se může stát pro jednoho upíra peklem i nebem.

Ráno, když jsem přijel před školu, stála na místě, kde vždycky parkuji. Když zahlédla moje auto, oči se jí rozšířily. Nechápal jsem to. Myslel jsem, že Chrise poslechne… Přece jenom si o mně musela myslet zajímavé věci – jinými slovy, že jsem hajzl. A bude to lepší, když to tak zůstane. Prohlédl jsem si ty nádherné, dlouhé nohy, přes jemná a šťavnatá stehna až k jejím prsům, které jsem ještě před pár hodinami držel v ústech. Okamžitě se mi jazyk topil v jedu, když jsem si ten jedinečný zážitek vzpomněl. A nakonec ty nejčokoládovější oči, jaké jsem kdy viděl. Ta dívka si neuvědomovala, jaká je mocná zbraň. Stačilo na muže zamířit a on padnul na kolena. Včetně upírů. Bylo by tak děsivě snadné se do ní zamilovat… Ale já odolám. Musím. Volání jejího těla jsem neodolal, protože jsem v sobě sto let držel tu tužbu. Ale to, co hrozilo, kdybych podlehl těm hlubokým citům, mě udrží zpátky. Pokud se ovšem bude držet zpátky ona.

Vystoupil jsem z Volva a zamknul ho. Cítil jsem na sobě její oči. Pak se nadechla, že něco řekne, ale já se otočil a doslova zdrhal pryč. Nesmím. Nesmím. Kdybych měl trochu rozumu, tak se sbalím a odstěhuji se na druhý konec světa. Ale nechtěl jsem. Měl jsem to tu rád… Příliš jsem si na Forks zvyknul.

Při španělštině jsem pořád odbíhal do mysli Violy Pevensové. Dokonalý přístup k Belle. Jenže tomuhle jsem se přesně měl vyhnout. Ale nešlo to. Nešlo to vypnout.

„Nechám tě chvíli o samotě a ty zase skončíš v posteli s Cullenem,“ poznamenala Viola a já vytřeštil oči. Nevěděl jsem, že Bella to hned řekne. Nevadilo mi to, jen… Neznal jsem ji pořádně, a tak jsem nevěděl, že se s tím svěří. Neznal jsem ji a přitom ji připravil o jednu z nejcennějších věcí, a to panenství. Pro dívku to má být krásný zážitek, o který ona přišla s upírem. To si nikdy neodpustím.

„Nějak se to prostě…,“ zamumlala Bella a máchala rukama, jako by se snažila něco popsat. Byla tak roztomilá. Neuvěřitelné, jak někdo dokáže být tak sexy a přitom být něco tak nevinného a čistého.

„Jo, nějak se to prostě vždycky,“ zašeptala Viola a přemýšlela, jestli má cenu psát si zápis z tabule. Pak jí myslí probleskla obrazovka počítače. „Jedna holka z Brazílie zemřela po dvanáctiminutovém orgasmu,“ vyprávěla jí a Bella se na ni zaraženě podívala.

„A co to má společného se mnou?“

„No, vy s Edwardem máte vztah založený čistě na sexu, tak se jen pak zastav včas,“ doporučila a myslela na to, že zemřít při sexu musí být nádherná smrt.

„Za prvé – jak to asi mám zastavit a za druhé – s Edwardem žádný vztah nemáme,“ namítla a z jejího hlasu jsem zaslechl smutek.

„Ale nemiluješ ho, že ne?“ zeptala se Viola a já se napjal. Ptala se, protože taky slyšela ten smutek a měla strach o svou kamarádku.

„Už se mě ptáš popáté a já ti popáté říkám, že ne!“ vřískla vytočeně Bella a profesor požádal o klid. Přesně tohle jsem chtěl slyšet… Ale moje mrtvé srdce zaprotestovalo.

Příště navážeme znovu na tuhle situaci, ale z pohledu Belly. Edward před ní zdrhnul ráno, ale střední škola je malé místo, a tak na sebe můžou narazit znovu...

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WTF? - 4. kapitola: