Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » WTF? - 6. kapitola

06.02.2012 (07:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 73× • zobrazeno 11302×

Samozřejmě, že nikam nepůjdu. Zůstanu doma a budu sledovat znuděně obrazovku počítače, anebo bych se mohla podívat na ten nový seriál… Mám toho spoustu, co můžu dělat místo toho, abych šla za překrásným klukem s dokonalým zadkem a vůbec celou vizáží… Jo. Mám toho spoustu. Třeba bych se taky konečně mohla učit! To je výborný nápad! Koho zajímá nějaký Edward Cullen. Už to jméno zavání nudou… Edward. Edward Cullen. Je mi to úplně jedno. Já budu pilně studovat....

O hodinu později

„Mami, ty sis půjčila žehličku?“ Šmátrala jsem po všech přihrádkách. Kam ji zase dala?!

„Hledáš tohle?“ zeptala se Viola, která byla opřená o rám a šermovala mi žehličkou pod nosem.

„Ne?“ vypadlo ze mě zmateně. Viola přimhouřila oči a vložila mi ji do ruky.

„Co tu děláš?“ volala jsem z koupelny, zatímco jsem si ničila vlasy sto osmdesáti stupni.

„Jen tak… Ty se někam chystáš?“ odvětila ledabyle a já zkroutila obličej. Co teď?

„Nééé,“ protáhla jsem tak, že tomu určitě každý uvěří. Zapomněla jsem si namalovat řasy. To je tím, že to nepoužívám.

„Tak proč si žehlíš vlasy?“

„To nemůžu?“

„Hmm,“ zamručela a pustila televizi. No, to je bezva. Teď chce koukat na televizi. Ale já mám za hodinu někde být… S tím parchantem. Je to parchant. Je to parchant. Ty nikam nepůjdeš! Zůstaneš doma s Violou a budete se dívat na televizi.

„Víš, Vil, já teď nemám čas,“ řekla jsem a vybírala si, co vezmu na sebe. V tomhle budu vypadat jako děvka. V tomhle jako stará panna…

„Fakt? Jak to?“ Ta má dneska otázek. Sledovala mě z postele s pozdviženým obočím.

„Protože… Jdu na doučování.“

„Z čeho?“

„Z biologie. Však víš. No, já půjdu. Jestli chceš, tak se pak vyprovoď sama.“ Udělala jsem úhybný manévr, aby nešla se mnou. Spěchala jsem ke dveřím a zabrala za kliku. A nic.

„Proč je zamčeno?“ vřískla jsem panicky a otočila se na Violu, která se tvářila, jako, že neumí číst a psát.

„Kde je klíč?“ vztekala jsem se. Tak moment? Zamykat mě v pokoji v osmnácti letech? Ještě k tomu zevnitř?

„V bezpečí,“ odpověděla a já ji chtěla roztrhat.

„Ty jsi mě zamkla a schovala klíč?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Přesně tak.“

„Proč?“ vydechla jsem. To se mi snad zdá.

„Protože jsi chtěla jít za Edwardem Cullenem. A protože jsem tvoje kamarádka – nejlepší kamarádka, tak tě nenechám, aby sis nabila držku,“ vyložila mi své životní motto a já pěnila.

„Okamžitě mi ten klíč vrať!“ zaječela jsem a přemýšlela, kam ho mohla dát. Jestli mi ho nedá, tak vyskočím oknem…

„Nebo co?“ zeptala se s tvrdým výrazem. Ona to myslí naprosto vážně.

„Nebo… Nebo půjdu oknem!“ vyhrožovala jsem a přešla k němu. Roztáhla jsem závěsy a otevřela ho. Sakra, to je vysoko…

„Přestaň se vztekat, nebo to řeknu tvé mámě!“ No, tak tohle byla podpásovka. Žalovat rodičům? Otočila jsem se na ni se spokojeným výrazem.

„Řekni, protože až se matka dozví, že jdu za Edwardem Cullenem, tak mě tam ještě odveze a bude plánovat svatbu.“ Viola si odfrkla. A má po plánu! Táta je na noční a stejně by mě akorát poučil o banánu v obalu.

„Bello, vážně chceš, aby ti zase ublížil? Víš, jaký je! Na škole to ví každý! Se kterou to vydržel, hm? A s tebou ani držet nebude, když to nepřiznal.“ Au, au, au. To bolelo. A měla zatracenou pravdu. Rezignovaně jsem se složila na postel a civěla do světla, které se mi vypalovalo na sítnici. V očích mě začaly pálit slzy.

„Promiň, ale já vážně nechci, aby sis ublížila,“ šeptla Viola provinile a pohladila mě po vlasech. Zvedla jsem se do sedu a ona si sedla ke mně na kraj postele. Vytáhla klíč z kapsy a podala mi ho. Převracela jsem ho v ruce a povzdechla si.

„Uděláš pro mě něco?“ zeptala jsem se tiše a setřela si z koutku oka slzu.

„Jasně.“ Podala jsem jí klíč.

„Půjdeš tam a řekneš mu, že nepřijdu. Já na něj totiž nemám ani číslo.. Nechci, aby tam čekal,“ vysvětlila jsem a Viola přikývla. „Díky.“ Bylo to zbabělé – neříct mu to sama, ale já vedle něj nepřemýšlela… Dneska se to zase potvrdilo.

Edward

Jsem nadržený upír, co by měl mít naprosto jinou mozkovou kapacitu než lidé, a dokázal za každé situace přemýšlet s rozvahou a napřed. To jsem možná měl, než jsem uviděl Bellu v temně modrých šatech na plese. To totiž můj mozek zkratoval. Vedle ní začal zmenšovat svoji kapacitu, protože velkou část převzal můj rozkrok. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit to, co jsem dneska řekl a udělal.

Když na mě ječela, že jsem parchant, byl jsem takhle malý. No, ne všechny části těla se cítily malé a já zase chtěl jen ji. Jediné okamžiky, kdy za celou svoji existenci skoro necítím rozžhavený krk, ale jen tužbu po jejím těle a doteku.

Ale já tam nesmím jít. V žádném případě. Chybí tak malý kousek a je po všem… Ten večer by znamenal, že s ní budu o samotě, a možná ji i poznám. A já dobře vím, jak je úžasná, ale jen z mysli její kamarádky… Já sám to pořádně nevěděl. Nevěděl jsem, co má ráda, a co ji naopak rozčiluje. Teď jsem byl zamilovaný jen do jejího těla. Nesmím se přiblížit i k tomu ostatnímu. To pak totiž bude konec.

Doběhl jsem domů z lovu a podíval se na hodiny v obývacím pokoji. Devět hodin. Sakra! Ale čekat ji v té Forkské zimě nenechám.

„Mami, kde je Alice?“ zeptal jsem se, protože jsem měl v úmyslu poslat tam svoji sestru. Ta se toho s radostí ujme. Myšlenky ji předběhly…

„Na lovu? Ale…“ Do hajzlu. Alice a Jasper na lovu a Carlisle je v nemocnici. Rose a Emmett dva roky na druhém konci světa. Kdyby tu byl Emmett, tak se přetrhne, aby mohl jít vyřídit moje rande.

„Esmé?“ začal jsem. Tohle ale nebyl dobrý nápad. Poslat svoji matku?

„Ano?“ odvětila a prohlížela si katalog s nábytkem.

„Mám dneska večer schůzku, ale nemůžu tam jít. A nechci ji nechat čekat. Venku je zima,“ dodal jsem a Esmé na mě vyvalila oči.

„Mám jít místo tebe na rande?“ zeptala se a doufala, že špatně slyšela, což nemohla.

„Hm,“ broukl jsem a ona se začala smát.

„To je nějaká legrace? Já vím. Mně Emmett taky chybí, ale musíme je nechat… Už se to nedalo poslouchat.“ Nevěřila mi. Úplně to vypustila ze svého myšlenkového programu. Jednou částí mysli se zabývala žízní, druhou Carlislem, třetí nábytkem a ve čtvrté jsem viděl smějícího se Emmetta, jak leze po Rose v obýváku. Tak tady asi nepochodím. Zbývala mi moje poslední naděje.

***

„Cože mám? Zbláznil ses? Ne! Nikam nejdu! Venku je zima a já se chci koukat na zápas!“ vyložil mi své srdce Christopher a zapnul televizi. Hodil jsem po něm naštvaně míč.

„Co děláš?“ vyprsknul a masíroval si rameno. Snad jsem to nepřehnal.

„Já tam nemůžu jít!“ vysvětlil jsem mu zoufale a prosil ho očima. Jenže tohle není osoba ženského pohlaví, takže se to nejspíš mine účinkem.

„Nečum tak! Nejdu. Co sis nadrobil - to si sníš!“

„Když půjdeš, seženu ti podpis Shaquillea.“ Chrisovi poskočilo srdce, ale dělal, že o ničem neví.

„Na basketbalovém míči, se kterým se hrálo mistrovství.“ Ten míč jsem už dávno koupil, protože to byl unikát, ale co se dá dělat. Co jsem si nadrobil – to si sním.

„Víš, jak bude naštvaná?“ zeptal se a bylo jasné, že půjde. Už se viděl, jak si ten míč pokládá na polici. Povzdechl jsem si.

„Pořád lepší, než kdybych tam šel a ublížil jí ještě víc. A sobě taky,“ řekl jsem. Tak strašně jsem tam chtěl jít, ale nesmím. Pro svoje i její dobro. Pořád mám ještě naději, že potkám upírku, do které se zamiluju, a nebudu trávit věčnost žalem po Belle. Což nebudu trávit ani tak, protože já se do ní nezamiluju.

„Fajn. Jdu tam. Ale tohle si vyberu!“

„Co si chceš ještě vybírat? Dostaneš míč z mistrovství!“ Navlékal na sebe džíny a zakroutil očima.

„Nemůžu po tobě chtít míč z mistrovství světa. Napíšeš mi tu seminárku,“ navrhnul a už se radoval, jak ji bude mít z krku. Já to budu mít za pár minut hotové a on by se s tím mořil dny.

„Dohodnuto.“

Viola

Neuvěřitelné. Já jdu vážně na rande místo Belly, abych vysvětlila tomu kreténovi, že je kretén. To je úžasná náplň dnešního večera. Před kinem jsem zahlédla krásné místo k parkování, ze kterého zase hladce vyjedu. Když jsem tam chtěla zajet, osvítily mě světla auta, které si chtělo nárokovat moje místo. Zatroubila jsem.

„Debile,“ zanadávala jsem a vjela tam. Byla jsem tu první. Auto si odjelo do dáli a já vystoupila. Smáčel mě hustý déšť. Super. Rozběhla jsem se pod střechu malého Forkského kina. Ještě tu nebyl. Ani včas přijít neumí. Přiznávám, že ten kluk mě dostával do kolen, ale Bella kvůli němu na ty kolena padat nebude. Na to je moc křehká. Mohla by si je rozdrtit.

„Ahoj,“ zařval na mě někdo přes bubnování dešťových kapek. Otočila jsem se a spatřila Christophera Willise, jak si vytřásá vodu z vlasů.

„Nazdar,“ odpověděla jsem zmateně. Co tady tenhle dělá? Ne, že by mi jeho přítomnost vadila. Ten kluk byl kus.

„Jsi Viola,“ řekl a já se kysele usmála. Vypadala jsem jako mokrá slepice a ještě k tomu tu byla vyřídit cizí rande.

„A ty Christopher.“ A bylo po konverzaci. Stáli jsme tam vedle sebe, čuměli na déšť a třásli se zimou.

„Už ti to došlo?“ zeptal se po chvíli.

„Co?“

„No… Myslím, že jsme tu oba jako sekundanti,“ uvažoval a mně hlavou problesklo pochopení.

„Jsi tu místo Cullena,“ konstatovala jsem moudře.

„A ty místo Belly,“ odvětil a já přikývla. Chris se rozhlédnul a pak pokrčil rameny.

„Tak jdeme do kina, ne?“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek WTF? - 6. kapitola: